přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 4 "Ekonomika, právo, politika"

151 stran, brožovaná vazba
vyšlo: květen 2000
cena: 50,- Kč

V mém vystoupení půjde o připomenutí si některých základních fakt uplynulého ekonomického vývoje a jejich zasazení do konkrétního historického času, neboť nerespektování historické dimenze transformačního procesu se v poslední době stalo spíše pravidlem než výjimkou.

1. Byla privatizace příliš rychlá?

Nejen mezi českými ekonomy, ale i v mezinárodním měřítku se rozhořel spor, zda jeden z pilířů transformace - privatizace - měla být realizována rychle a dříve, než je ustaveno standardní institucionální prostředí tržní ekonomiky. Naposledy to byl Josef Stiglitz, šéfekonom Světové banky, který zpochybnil jeden z pilířů tzv. Washingtonského konsensu (tj. základních doporučení IMF a Světové banky transformujícím se postkomunistickým ekonomikám, podle kterých přechod k tržnímu hospodářství musí obsahovat stabilizační makroekonomickou politiku, liberalizaci cen, obchodu a kapitálových toků a masovou privatizaci). Tito kritici - ve zpětném pohledu - argumentují, že transformující se ekonomiky měly nejprve věnovat své úsilí ustavení a upevnění základních institucí tržní ekonomiky a právního systému a teprve poté zahájit masovou (a rychlou) privatizaci. Jejich teze zní: "Regulace a instituce před privatizací."

Ponechme stranou problém, zda je vůbec možné (jinde než ve virtuálním světě teoretické koncepce) budovat tržní ekonomiku bez konstitučně hlavního ustavujícího prvku, tj. soukromého vlastnictví, resp. soukromě vlastněných firem.[1][1][žádný1][žádný1] Realistické je tedy uvažovat o rychlosti privatizace při přechodu od centrálně plánované ekonomiky k ekonomice tržní.

Nicméně ani zde kritici způsobu privatizace nenacházejí silné argumenty pro svůj přístup. Dvě nedávno uveřejněné studie[2][2] dospěly k následujícím závěrům:

přes všechny problémy, privatizaci v transformujících se ekonomikách je možno hodnotit jako úspěch - ty ekonomiky, které privatizovaly rychle a masově (např. Polsko, Maďarsko, Česká republika, Slovinsko, Estonsko), vykazují podstatně lepší makroekonomické ukazatele než ty, které s privatizací otálejí a spoléhají na přežití státních podniků (např. Ukrajina, Bělorusko, Rusko).

jakákoliv privatizace je lepší než žádná, neboť obecně soukromé podniky v transformujících se zemích jsou podstatně efektivnější, ziskovější, více exportují a rychleji se restrukturalizují.

Samozřejmě slabým místem byl a je problém účinného managementu a corporate governance obecně. Zůstaneme-li u české cesty rychlé privatizace, pak kuponová metoda, která pomohla řešit nedostatek kapitálu na začátku privatizace (a pomohla tak získat většinu občanů pro koncepci radikální ekonomické transformace), tímto slabým místem trpí.

Při plném uznání slabostí tzv. české cesty privatizace (corporate governance, slabý management, právní rámec atd.) však platí, že společenské a ekonomické ztráty plynoucí z čekání na ustavení stabilního tržního rámce, jak ukazuje zkušenost různých zemí v uplynulém desetiletí, by byly určitě - a nesrovnatelně - vyšší.

2. Privatizace se měla orientovat přednostně na zahraniční kapitál

Podkapitalizace československé (a české) ekonomiky při vstupu do transformace je neoddiskutovatelný fakt. Kritici české cesty transformace argumentují, že pro její překonání měla být masově použita cesta privatizace zahraničním kapitálem.

Tento názor vychází z nerealistického předpokladu, že by Česká republika v rozmezí dvou či tří let přilákala kapitál v rozsahu 30 či 40 mld USD, navíc zajímající se o všechny privatizované podniky. Nereálnost takovéhoto názoru je ve světě údajů o kumulativním přílivu přímých zahraničních investic do čtyř středoevropských zemí CEFTA zřejmá.

Avšak existovala tu ještě další, v době rozhodování o formách a rychlosti privatizace důležitější okolnost, a tou byly převažující postoje politických stran a lobbystických skupin (podnikatelé, odbory). V letech 1991 - 1993 (tedy v době, kdy se rozhodovalo o zásadní podobě české privatizace) podnikatelské zájmové skupiny, odbory a většina veřejnosti podporovaly tezi "české podniky do českých rukou". I někteří velmi liberální ekonomové zastávali názor, že tzv, rodinné stříbro musí zůstat ve vlastnictví českého kapitálu. V této převažující společenské atmosféře bylo úspěchem, že vláda prosadila zásadu rovného přístupu všem - tedy ani diskriminace, ale ani nijak výrazné výhody zahraničnímu kapitálu.

Teprve viditelné ekonomické úspěchy převážné většiny zahraničních firem změnily tento postoj, neboť se ukázalo, že zahraniční vlastníci přinášejí nejen kapitál, ale i know-how, manažerské zkušenosti, přístup na trhy a udržují zaměstnanost. Přesto by bylo heroickou a naivní abstrakcí se domnívat, že zahraniční kapitál může realizovat převážnou část privatizace v jakékoliv tranzitivní ekonomice.

3. Nekonkurenceschopnost českých podniků a jejich nepřipravenost na jednotný trh EU

Silně rozšířená téze, která ovšem není jednoznačně podložena empirickými fakty - ta prokazují jiný, strukturovanější a komplikovanější obraz o stavu české mikrosféry:

· · je pravdou, že české podniky v důsledku podkapitalizace a silné závislosti na bankovních úvěrech, tedy zadlluženosti, (která - díky úspěšné stabilizační makroeknomické politice - nebyla hyperinflací eliminována) jsou ve velmi křehké situaci, a často dokončení restrukturace brání nedostatek vlastních zdrojů

· · na druhé stranně ovšem platí:

a) české podniky jsou nuceny podnikat v prostředí velmi otevřené ekonomiky (průměrná úroveň celých sazeb v roce 1998 byla v ČR 1,8 %, v PR 6,5 % a v MR 8,5 %)

b) na rozdíl od Polska či Maďarska, kde systém plovoucího kurzu s předem oznámenými devalvacemi vytvářel a vytváří (byť zmenšující se) polštář pro tyto podniky, české podniky tento polštář nemají - kurz DEM/CZK se nominálně za posledních 9 let nezměnil, ačkoliv reálně koruna vůči DEM značně posílila.

To jsou dva faktory, které nutí české podniky k restrukturalizaci a k pružnější adaptaci - přinejmenším ty z nich, které jsou závislé na exportu. Tento segment podniků si i v mezinárodní konkurenci nevede špatně, což dokazují následující údaje:

v roce 1993 činil podíl vývozu ve skupinách SITC 7 a 8 (stroje, technologie a průmyslové spotřební zboží), tedy u produktů s nejvyšší přidanou hodnotou, 38 %. K 31.12.1999 tento podíl vzrostl na 57 %.

není pravdou, že v těchto dvou skupinách převážná část exportu je tvořena několika dominantními vývozci (typu Škoda Volkswagen). Podle údajů MPO ČR polovinu vývozů v těchto dvou skupinách reprezentují vývozy malých a středních podniků.

Realita je tedy taková, že v české ekonomice se stále více oddělují dva segmenty v mikrosféře: segment podniků adaptovaných na mezinárodní soutěž a segment podniků, které buď nejsou schopny v mezinárodní soutěži obstát, nebo vyrábějí výlučně pro domácí trh a nesetkávají se s mezinárodní konkurencí. Další otevírání ekonomiky tedy představuje závažný problém pro přežití prvé podmnožiny podniků ve druhém segmentu.

4. Makroekonomická politika: Úspěchy a nezdary

Zcela oprávněné se za úspěch mixu fiskální a monetární politiky uvádí udržení makroekonomické stability jak při liberalizaci cen a zahraničního obchodu, tak při dělení federálního státu a měny (doprovázeného zavedením nové daňové soustavy). Udržení inflace na dvouciferné úrovni po liberalizaci cen a její sražení na hranici okolo 10 %, kde se v letech 1992 - 1998 pohybovala, bylo pozoruhodným výsledkem mezi středoevropskými zeměmi. Tento výsledek, který občanům uchoval podstatnou část kupní síly jejich úspor, měl však jeden perverzní důsledek. Na rozdíl od Polska a Maďarska, kde hyperinflace prakticky smazala všechny dluhy podnikové sféry (a zároveň vymazala úspory domácností), české podniky a banky vstoupily do transformace (a privatizace) s podstatnou zátěží minulých dluhů. Jde o problém, se kterým se složitě vypořádáváme doposud a který se bude řešit přinejmenším několik příštích let.

Deset let transformace nás též poučilo o složitém dosahování politického konsensu při formování hospodářské politiky a o existenci tzv. "politického hospodářského cyklu". Rozpuštění rozpočtového přebytku z roku 1995 ve volebním roce 1996, který předznamenal přechod státního rozpočtu z přebytku do latentně rostoucího schodku, je toho důkazem.

Budování a zdokonalování právního a institucionálního rámce tržní ekonomiky je trvalý a pravděpodobně nikdy nekončící proces. Zažití přijatých zákonů v praxi vyžaduje nejen čas, ale též dostatek kompetentních obdorníků. Tento proces lze v určitých aspektech urychlit, nelze jej však krátkodobě (a jednou provždy) vyřešit. Avšak i zde bylo možné pro rozvoj soukromého podnikání udělat více zefektivněním a zprůhledněním činnosti některých orgánů veřejné správy. Též větší pomoc malým a středním podnikům chyběla. Nemám na mysli pomoc finanční - která řadu let existuje - ale pomoc konzultační při zakládání firmy, vedení účetnictví, přípravě podnikatelských projektů apod. Zde zkušenosti některých zemí EU prozatím zůstaly nevyužity.

Při analýze měnové politiky se jako slabina ukazuje jak její nízké respektování specificky transformující se ekonomiky, tak váhání při realizaci některých opatření. Přílišné přestřelení měnové restrikce v polovině roku 1996 bylo bezesporu jedním z faktorů, který zesílil recesi, kterou v následujících dvou letech česká ekonomika prošla. Uplatňování některých regulačních opatření ihned a v plném rozsahu (např. nutnost tvořit oprávky v stoprocentní výši na nemovitostní zástavy bank u nesplácených úvěrů), nikoliv postupně a více rozložené v čase, spíše krátkodobě destabilizovalo hospodářské výsledky českých bank, než by je posílilo. Také snížení sazby povinných minimálních rezerv na standardní evropskou úroveň až dva roky po zavedení inflačního cílení (ve kterém institut PMR nemá žádný smysl) zbytečně zvyšoval náklady komerčních bank, a vedl tak k vyšším úrokovým maržím, což zatěžovalo jejich klienty. Pochvala mezinárodních institucí (které se ČNB dostalo) není v tomto případě nejlepším vysvědčením - pro ekonomy by měly být prioritním měřítkem dopady na ekonomiku a vyvolané národohospodářské náklady.

Dalším problémem se ukázalo váhání při změně kurzového režimu. Zavedení fluktuačního pásma CZK bylo provedeno pozdě (pět měsíců po plné liberalizaci běžného účtu platební bilance); totéž platí pro přechod na režim plovoucího kurzu. Pokud by tato změna byla realizována v dubnu 1997, v době přijímání tzv. prvého balíčku úsporných opatření vlády, nemusel by útok na českou korunu v květnu 1997 mít tak závažné krátkodobé důsledky.

Jedním - jak implicitním, tak explicitním argumentem ČNB - bylo, že změnu není třeba provádět, neboť ani IMF nepovažuje změnu za nutnou (ostatně pravidelné zprávy IMF o České republice to potvrzují). Nicméně okamžitě po provedených změnách byl opět názor IMF souhlasný. Ukazuje se, že spoléhání se na stanovisko - byť renomovaných - mezinárodních institucí může být ošidné - koneckonců, odpovědnost za chybná či pozdní rozhodnutí nenesou, nicméně na úspěších se chtějí podílet.

Je pravdou, že formování hospodářské politiky v průběhu transformace často byla - a jinak ani nemohla být - cesta pokusů a omylů. Analýza dosažených úspěchů a chyb by proto primárně měla sloužit k poučení a k dosažení lepšího mixu fiskální a monetární politiky, nikoliv k zavádějícímu a mediálně povrchnímu hledání viníků.

5. V jaké fázi transformace se nacházíme?

Odpověď na tuto otázkku má dvě dimenze:

a) pokud hovoříme o základních krocích transformace - liberalizaci, stabilizaci, privatizaci - všechny byly provedeny. Tato fáze transformace je za námi.

b) Mluvíme-li o dosažení plně fungující tržní ekonomiky, provedení četných strukturálních změn, dosažení funkčních právních a správních institucí, tak zde transformace nadále probíhá a zdaleka neskončila.

Je velmi obtížné spekulovat o délce této druhé fáze transformace. Budování a zdokonalování právního a institucionálního rámce tržní ekonomiky je trvalý a pravděpodobně nikdy nekončící proces. Tento proces lze v určitých aspektech urychlit, nelze jej však krátkodobě (a jednou provždy) vyřešit.

Ve velmi obecné podobě lze říci, že transformace skončí, až česká ekonomika bude mít podobu standardní vyspělé tržní ekonomiky a bude řešit obdobné problémy, které tyto země řeší. V uplynulých deseti letech jsme bezesporu podstatnou část cesty ke standardní tržní ekonomice absolvovali. Nyní je třeba - se stejnou razancí, kterou se vyznačovala prvá léta transformace v naší zemi - zbývající fázi přibližování dokončit.

[1] Pro osvěžení paměti chci upozornit, že státní (veřejný) sektor se v Československu v roce 1988 podílel na HDP téměř 98 %.

[2] Nellis, John: Time to Rethink Privatization in Transition Economies? IFC Discussion Paper No. 38, 1999. Havrylyshyn, Oleg - McGettigan, Donal: Privatization in Transition Countries: A Sampling of the Literature. IMF Working paper WP/99/6

[žádný1]Pro osvěžení paměti chci upozornit, že státní (veřejný) sektor se v Československu v roce 1988 podílel na HDP téměř 98 %.

[žádný2]Nellis, John: Time to Rethink Privatization in Transition Economies? IFC Discussion Paper No. 38, 1999. Havrylyshyn, Oleg - McGettigan, Donal: Privatization in Transition Countries: A Sampling of the Literature, IMF Working Paper WP/99/6

Kamil Janáček, hlavní ekonom Komerční banka, a.s.