přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 2 "Ekonomika, právo a politika"

108 stran, brožovaná vazba
vyšlo: prosinec 1999
cena: 50,- Kč

Dámy a pánové,

jsem rád, že se mi dostalo příležitosti promluvit na tomto pódiu. Pokud mě paměť neklame, tak v mé krátké zkušenosti je to poprvé, kdy debata o důchodovém systému se přenáší na více politickou rovinu. Jak asi víte, tak debata o tom, jak je špatná ta či ona alternativa, se u nás vede čtyři nebo pět let (někteří to jistě pamatují déle), a většinou se tato debata rychle blíží k debatám o tom, jestli věk pro předčasný věk pro odchod do důchodu má být 57 nebo 58 let, jestli transformace systému má trvat čtyři nebo pět let, jestli schodek bude 4 nebo 4,5% HDP. Já si myslím, že všechna tato čísla jsou strašně důležitá, a zároveň že všechna čísla, která jsme se já nebo mí kolegové snažili odhadovat, zhruba sedí – nemám důvod od nich ustupovat nebo říkat nějaká jiná. Ale myslím si, že ta debata by měla být zasazena do trochu širšího a hlubšího rámce, a půda politického institutu je možná k takové debatě nejvhodnější.

Pokusím se velmi rychle nastínit pohled, který by podle mě měl v té debatě stát vždycky na prvním místě. Bavíme-li se o důchodovém systému, mluvíme o systému, v kterém budeme žít celý život: napřed jsme čtyřicet let plátci něčeho, čemu můžeme říkat pojištění, a pak jsme dvacet let příjemci nějakých dávek nebo příjmu. Proto tato debata zasluhuje hlubší zamyšlení a hlubší ponor a měli bychom si říct, co vlastně hledáme, co je naším cílem. Ta otázka jde hlouběji než k tomu, zda naším cílem je, aby důchod byl 57 nebo 49% posledního příjmu. Já jsem se pokusil navrhnout takové tři vodítka (možná je můžeme rozšířit na čtyři nebo na pět), která se mi zdají být nejdůležitější.

Důchodový systém, který hledáme

To rozhodující, co by každý systém měl splňovat, je otevřít možnost pro každého, aby si zajistil slušný příjem na tu dobu, kdy nebude schopen se fyzicky účastnit aktivní činnosti. Druhá věc, často opomíjená, je, že každý systém by měl umožnit každému, aby se rozhodl, jestli chce jít do důchodu v padesáti pěti, v šedesáti pěti či v sedmdesáti letech. Jde o individuální rozhodnutí, které činí každý člověk se znalostí své situace, a je téměř beznadějné snažit se toto rozhodovat en masse pro všechny najednou. Za třetí si myslím, že rozhodování o tom, jak vysoký má být důchod, by mělo také být na každém jednotlivci. Každý je sám nejlépe schopen posoudit, jestli chce, aby jeho příjem v důchodu byl takový nebo jiný.

Splňuje náš dnešní systém tyto požadavky, které jsem na něj arbitrárně nasadil? Já se domnívám, že ne. To, co dnes máme, je, že celý život povinně ze zákona platíme určitý podíl ze mzdy, dnes 26%, za pár let možná 30%. Do padesáti sedmi let, tzn. věku, kdy můžeme jít předčasně do důchodu, nemáme za to právo na nic. Důchod, který dostaneme, když je nám umožněno jít do důchodu, je stanoven podle tabulek, které určuje ministerstvo práce, a které schvaluje vláda, podle abstraktních pravidel, stejných pro všechny obyvatele České republiky. Navíc každý rok čekáme, jestli se důchody zvýší, jestli se zvýši o dvě nebo o tři procenta, jestli se zvýší v dubnu nebo v květnu, takže komfort pro uživatele těchto dávek skutečně není nejvyšší. A pokud se náhodou rozhodneme, že nechceme jít do důchodu tak, jak si stát myslí, že bychom do důchodu jít měli, náš celoživotní příjem tím trpí.

Důchodový systém, který dnes máme

Proto si myslím, že dnešní systém není optimální, což jistě nikoho nepřekvapí, a má některé negativní rysy, které jsou poměrně vážné. Já jsem se zde pokusil formulovat několik, které mi připadají nejdůležitější.

Ten první je, že často v této diskusi vyskytuje termín, že důchodci jsou "přítěží", že výdaje na důchody jsou zátěží státního rozpočtu. Myslím, že už jen to, že o tom takto uvažujeme, svědčí o tom, že něco není v pořádku. Za druhé je ten systém zbytečně drahý. Není drahý pro stát, takto ta otázka nestojí, ale je drahý pro nás jakožto pro občany. Poskytuje nám mizerné služby; k tomu se za chvíli dostanu. Za třetí, ve společnosti se uměle vytváří napětí mezi generacemi: kdo na koho doplácí, kdy se valorizují důchody, jaké budou důchody za pět let. Politické strany vlastně vznikají na základě napětí, které je ve společnosti. Dva a půl milionu lidí, to jsou lidé, kteří jsou v důchodu, jsou bezprostředně závislí na rozhodnutí vlády, popř. parlamentu; jejich každoměsíční příjem je závislý na tom, jak se vláda usnese. Já myslím, že to není dobře – někteří z vás si možná myslí, že to je dobře, já to shledávám jako poměrně podstatnou vadu toho systému.

Nakonec jsem dal ty důvody, které jsou důležité, ale které leží spíš v ekonomické sféře. Tím, že lidi nutíme do důchodu, že šedesátiletí lidé jsou automaticky považováni za důchodce, přicházíme o řadu nejzkušenějších lidí. Tento problém u nás není tak palčivý, ale v západní Evropě už nabývá vážných rozměrů. Dále přicházíme o takové drobnosti, jako je akumulace úspor a možná i rozvoj kapitálového trhu, ale to jsou věru detaily, které nás nemusí dnes zdržovat.

Co nás čeká v budoucnosti?

Navíc nás v budoucnosti čekají změny, o kterých všichni víme, ale na které zatím čekáme jako králík na krajtu – víme, že to přijde, víme, že to bude bolet, ale již čtyři či pět let nejsme schopni se hnout z místa. Ta první změna, nejdůležitější, kterou nebudu dále opakovat, je. že demografie se vyvíjí tak, jak se vyvíjí: už dnes víme poměrně přesně, jaká bude věková struktura lidí za dvacet let; nevíme, jaká bude za sto let, ale pokud bude lepší, než jsou naše dnešní předpoklady, tak je to pro nás příjemný benefit, ale měli bychom se připravit na tu variantu, která je méně příznivá.

Ze zkušenosti ze západních zemí víme, že nás v budoucnu čeká mnohem větší flexibilita trhu práce, tzn. že změna zaměstnání bude mnohem častější, a ten dnešní systém se s tím ne úplně dobře vyrovnává, i když to je spíš technický detail. Ale co je důležitější, lidé budou potřebovat čím dál častěji se v polovině nebo ve třetině své pracovní aktivity zastavit a nějakým způsobem se třeba rekvalifikovat, začít dělat něco jiného. A takovéto pauzy jsou pro dnešní systém nepříjemné.

Zvyšuje se podíl samostatně činných lidí a to jsou lidé, kteří de facto – a pan náměstek by o tom možná věděl víc než já – stojí už dnes mimo ten systém; oni vlastně jakoby volí nějakou minimální variantu, která je z toho systému odvádí a drží je na určitém minimálním příjmu, a také na minimálních daních.

A co je nezanedbatelné a co je vidět už v západní Evropě, je, že mezi jednotlivými státy začíná dost tvrdě probíhat konkurence v tom, jak jejich systémy fungují, resp. nefungují.

Tyto úvahy naznačují, že dnešní systém, tak, jak ho máme vybudovaný, nebude schopen se s tím vším vypořádat, protože v něm jsou zabudovány mechanismy, které naopak budou spíš urychlovat a zvětšovat ty problémy. Tento systém tím, že dává lidem stimulaci k tomu, aby předčasně odcházeli do důchodu, tím, že zvyšuje jejich závislost na sociálním sektoru, na státu, spíš omezuje ekonomický růst; omezuje akceleraci ekonomického růstu, která by mohla potenciálně vyřešit třeba i problém příjmů důchodců. Tento systém tak, jak je nastavený, vede tomu, že ti s vyššími příjmy anebo s lepším daňovým poradcem se z toho systému čím dál častěji vyvazují. Opět tento problém není tak palčivý u nás, jako je v západní Evropě. Zůstávají ti lidé, kteří nemají možnost "utéct", kteří jsou placeni ve mzdě.

Co chceme změnou dosáhnout?

Proto si myslím, že bychom se měli zamyslet nad tím, co si vlastně slibujeme od nějaké změny, čeho chceme, aby ta změna dosáhla. Já jsem se pokusil navrhnout velmi široce takové dva základní směry, dvě základní kritéria, kterými bychom měli měřit každou změnu, kterou v penzijním systému navrhujeme nebo kterou chceme udělat. První je, že je asi prospěšné a výhodnější podporovat ty úpravy, které vedou k větší flexibilitě, k větší individualizaci systému; hlavně větší svobodě rozhodování, a svoboda je vždy spojena se zodpovědností. Každá úprava v tomto systému, která vede k tomu, že jednotlivec přebírá větší zodpovědnost za svůj příjem ve stáří a má větší svobodu, aby se rozhodnul, jakým způsobem si ho zajistí, by podle mě mohla omezit problémy dnešního důchodového systému.

A neodpustil jsem si následující bod: je opravdu na čase, abychom si uvědomili, že skutečně mrháme podstatnou část našich budoucích příjmů tím, že odmítáme nebo ne úplně doceňujeme, že dlouhodobé úspory, dlouhodobě uložené investice generují mnohem větší příjem, než jaký můžeme dosáhnout tím, že přerozdělujeme v běžném roce. Anglický termín - compound interest- který jsem nešikovně přeložil jako složený úrok nám říká, že úspory, které máme uloženy na deset dvacet let, se zmnohonásobují čistě tím, že na nich nabíhá stále nový úrok.

Závěr

Na závěr jsem chtěl zdůraznit dvě hlavní myšlenky. Cílem žádné reformy nemůže být primárně snížit podíl výdajů na důchody měřený třeba jako podíl na HDP. To je ve stávající demografické situaci prostě nesmysl, je to kontraproduktivní, a nemá cenu se o něco takového snažit. Žijeme déle, a proto pravděpodobně výdaje naší společnosti na důchody budu vyšší.

Druhá věc, která je důležitá: myslím si, že dlouhodobě je udržitelný a efektivní jen takový systém, kde příjem ve stáří bude výsledkem rozhodnutí jednotlivců, které bude tvořeno svobodně, zodpovědně a na základě co nejdůkladnějších informací, které nebude vytvářeno nějakými politickými procesy. Já jsem si dovolil udělat toto vystoupení na obecnější úrovni, protože si myslím, že pokud by se nám podařilo aspoň přiblížit ke shodě v těch základních efektech a cílech, pak můžeme vesele začít dělat kompromisy. Pak se můžeme dohadovat o tom, jestli ten nebo onen pilíř systému má být označen jako první nebo jako druhý. Ale když se dohodneme na tom, jaké jsou naše cíle, pak můžeme začít vyjednávat – je hloupé, když ani nevíme, o co vlastně usilujeme.

Ondřej Schneider