přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 2 "Ekonomika, právo a politika"

108 stran, brožovaná vazba
vyšlo: prosinec 1999
cena: 50,- Kč

1. Stejně jako mnoho dalších z nás mám i já mnoho důvodů varovat před pokračujícím neřízeným či nekontrolovaným vývojem našeho důchodového (penzijního) systému, ale v tom už asi není nic originálního. Spíše mám pocit, že bychom měli trvat na tom, aby každý z diskutujících velmi pozorně specifikoval důvody, proč se tohoto vývoje tolik obává. Zejména bychom měli už být konečně schopni odlišit faktické problémy dnešního systému, resp. důsledky jeho nezměněného pokračování od některých povrchních návrhů, které prozrazují velmi "přízemní" zájem na jeho změnu.

2. Náš dnešní důchodový systém průběžného financování je – bez ohledu na to jak se jmenuje oficiálně – ve své podstatě daňovým transferovým systémem. Jedná se navíc o systém transferu mezigeneračního, jehož konec není bezprostředně vidět a to je pro každého z jeho obhájců o to lákavější. Je naprosto elementární připomenout, že se tento systém může bez velkých problémů – z hlediska své ufinancovatelnosti (na chvíli abstrahuji od motivační stránky věci) – vyvíjet tehdy, dochází-li k přírůstku počtu obyvatel (pokud se více lidí rodí než umírá), nebo přesněji, pokud více lidí vstupuje do produkčního věku a důchodovou daň platí než kolik jich do důchodu odchází a důchodovou platbu dostává. Pro finanční únosnost systému je tedy klíčová demografická dynamika na straně jedné a samozřejmě i nastavené parametry systému na straně druhé. Zdá se mi, že se u nás dnes mluví více o tom prvním než o tom druhém, což považuji za chybu, protože se špatnými parametry může selhat každý systém. Navíc se vytváří falešný dojem, že se parametry mohou nezměnit a přesto zásadně vyřešit problém důchodového systému. Neměly by se vytvářet nové iluze.

To první je jasné. Za předpokladu, že více lidí specifické důchodové (penzijní) daně platí než kolik jich důchody (penze) dostává, může systém pokračovat teoreticky do nekonečna. Mohl by pokračovat i tehdy, byla-li by mezi těmito generačními pohyby jistá rovnováha. Zásadní problém však vzniká při obrácení demografických trendů. Pak je jasné, že mladí budou muset platit stále více nebo (a nejčastěji i současně) staří dostávat stále méně – jde přitom jak o délku tohoto "dostávání", tak o velikost toho, co dostávají. Společnost se pak musí rozhodnout, zda si chce počkat na řešení krizové (na řešení vynucené, které nastane, když penzijní systém přestane mít peníze) nebo zda odvážně zvolí řešení, které vznik takové krizové situace předbíhá.

Demografické pohyby jsou ale jen jednou stránkou věci. Neméně důležité jsou vlastní parametry systému. Někteří analytici velmi oprávněně zdůrazňují chybný základ našeho, ale i řady cizích systémů, vyplývající z toho, že všechny tyto systémy byly de facto koncipovány tak, aby ve své rané fázi přinášely důchodcům vyšší než dlouhodobě únosné důchody. To je důležitá, málo zmiňovaná teze. Můžeme se jen dotazovat, zda to tvůrci těchto systémů dělali vědomě pro sebe sama (až zestárnou) či zda to byla pouhá chyba, resp. vycházení ze špatných předpokladů, zda to byl "pouhý" chybný dějinný optimismus.

Podíváme-li se na to trochu formálněji, disponibilní penzijní fond (DPF) je v každé libovolné chvíli (v čase t) součinem počtu zaměstnaných (Z), platících pojištění, úrovně produktivity – neboli reálné mzdy na zaměstnance (W) a výše penzijní daně čili pojistného (p_t), takže můžeme psát (abstrahujeme-li od minulých zůstatků)

DPF_t = Z_t · W_t · p_t .

Z druhé strany to vypadá jinak. Celkové vyplacené důchody-penze (označme R) se rovnají počtu důchodců (označme N), výše mzdy, ze které se vypočítává jejich důchod (V) a zákonem určeného podílu důchodu na mzdě (z), neboli

R_t = N_t · V_t · z_t .

Rovnováha vyžaduje, aby platilo

Z_t · W_t · p_t = N_t · V_t · z_t .

Je-li Z_t < N_t, je-li příliš blízké W_t a V_t a je-li z_{ttttttt t} příliš vysoké, úloha nemá řešení.

3. Je logické se ptát, zda je u nás – téměř všeobecně navrhovaný – přechod na fondový systém, založený na tom, že vyplácené důchody budou vázány na reálný výnos z kapitálu těchto fondů (a právě to je jádro tohoto systému), skutečným řešením výše uvedeného problému či nikoli. Odpověď podle mého názoru není zcela jednoduchá.

Je třeba trvat na to, že se vlastním přechodem z průběžného na fondový systém žádný reálný efekt nezíská, a že jedinou skutečnou nadějí je změna parametrů, doprovázená změnou motivace a eventuálně vyššími úsporami jinak motivovaných jednotlivců (a díky tomu vyšší budoucí ekonomický růst). U nás ale zatím není přechod na fondový systém "prodáván" jako změna parametrů – vlastně veličin p a z – ale jako jisté odstátnění, deetatizace, jako zabránění státu využívat dočasné přebytky důchodového systému na jiné rozpočtové potřeby. V tom však problém systému z dlouhodobého hlediska určitě není.

Nedíváme-li se na celý problém aprioristicky, ideologicky a jednosměrně zájmově podmíněně, vyvstává vážná – a u nás neoblíbená – otázka, zda není změna parametrů a motivace stejně tak dobře dosažitelná i v systému průběžného financování. Platí totiž tato základní teze: "pokud se parametry nezmění a pokud zákony budou i nadále přikazovat vyplácet dnešní povinné dávky, privatizace systému a jeho fondový charakter sama o sobě moc nezmění". Východiskem by byla nikoli deetatizace správy důchodového fondu, ale depolitizace systému a jeho plná individualizace. Zůstane-li určování parametrů p a z součástí politického boje (dnes i v budoucnu), sám přechod na fondový systém nic nezmění.

Proto opakuji (a dobrou argumentaci nacházím např. v nedávném článku "Social Security S.O.S.", Capital Ideas, Vol. 2, No. 1, Spring 1999, jehož autorem je Kevin Murphy, profesor na University of Chicago Graduate School of Business), že je sice třeba změnit systém, ale že jeho základní charakteristikou není průběžné či fondové financování, ale kvantitativní parametry a změna pohledu na důchodový systém – od pojištění se (proti riziku stáří, což nepovažuji za riziko, ale za jistotu) ke spoření na stáří.

Jedinou důslednou změnou by proto bylo vytvoření jednoznačné vazby mezi vlastní platbou pojistného jedincem na straně jedné a výplatou důchodů na straně druhé, vazby, která je zprostředkovaná fungováním ekonomiky dnes i v budoucnu – neboli reálným výnosem investovaného kapitálu. Čím více platím či vlastně spořím a čím vyšší bude zhodnocení této mé investice, tím vyšší důchod mohu v budoucnu dostávat.

4. Dnešní neindividualizovaný a zpolitizovaný systém nemotivuje člověka k práci, nemotivuje ho k úsporám, nemotivuje ho k vlastním vyšším příspěvkům do důchodového pojištění. Politikové (na celém světě) ovšem do dnešního systému příliš nainvestovali, lidé si na něj zvykli a všichni byli spokojeni – demografická dynamika tomu nahrávala a naslibované důchody měly splácet budoucí generace, což dnes nikoho příliš nebolí.

Je třeba vrátit se na počátek. Je třeba znovu vytvořit vazbu mezi příspěvkem do důchodového pojištění a vypláceným důchodem každého jednotlivce. Jak jsem již řekl, nedá se to udělat bez zásadní individualizace a depolitizace pojištění.

Riziko samozřejmě zůstává. Riziko je v tom, že budoucí generace mohou nedobře hospodařit a že nevyrobí dostatek produktu k užívání všech – mladých i starších. Toto riziko však žádnou změnou samotného penzijního systému nevyloučíme.

5. Pragmatickou alternativou – která by neznamenala totální individualizaci – by mohl být smíšený systém, ale smíšený úplně jinak než jak navrhuje dnešní vláda. Nemohou v něm být dvě zásluhovosti. Musel by být – na straně jedné – založen na konceptu minimálního důchodu (považovaného – bez jakékoli zásluhovosti – za něco blízkého životnímu minimu). To by mohlo být výchozím pilířem systému a pak teprve by bylo zcela dobrovolné pojištění (či připojištění) jako pilíř druhý. Byl by to systém, který by byl přiznáním, že je minimální či minimalistická ochrana lidí po ukončení pracovního výkonu, tedy ve stáří, veřejným statkem. Zbytek by byl zcela individuálním rozhodnutím o celoživotním spoření. Ať radikálové nezačnou křičet – jde přece jen a jedině o relativní velikost obou těchto složek.

Prof. Ing. Václav Klaus, CSc., prezident České republiky