přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 2 "Ekonomika, právo a politika"

108 stran, brožovaná vazba
vyšlo: prosinec 1999
cena: 50,- Kč

Dívenka chodila ke studánce za starou ropuchou, která jí vyprávěla krásné příběhy. Jednou, když přicházela, svačila u pramene parta dřevorubců. Povídali si o tom, jak je ropucha ošklivá. Když odešli, politovala dívenka žábu, jací byli muži zlí. Žába se jich zastala: "Vždyť měli pravdu, já jsem ošklivá." Dívenka řekla: "Jak se to vezme, taky mohli říci, že jsi moudrá, hodná a studánka by bez tebe ztratila kouzlo. To by byla pravda."

Kdo měl v bajce pravdu? Dřevorubci? Žába? Dívenka? Možná všichni a každá pravda byla jinak pravdivá. Jedna povrchní. Druhá pokorná. Třetí moudrá a laskavá. Bajka nás učí, že i když je skutečnost jen jedna, pravda může být různá podle toho, kdo a jak ji říká.

Po období transformační euforie přišlo v Českých zemích období posttransformační kocoviny. Místo nadšení z budování kapitalismu v Čechách převládá rozmrzelost nad tím, že změny nepřinesly dostatečný blahobyt dostatečně rychle. Z řady podniků se nevyloupla krásná labuť ani Evropský tygr, ale zůstaly ošklivým káčátkem. Nad mnoha lidmi nezvítězilo jejich dobré srdce a zlaté ruce, ale závist, brblání, nespokojenost a blbá nálada.

Zcela logicky se každý ptá, proč k tomu došlo, zcela logicky má každý své vlastní zdůvodnění, při kterém klade důraz na jiné aspekty a jiné příčiny. Jsme často jako protagonisté úvodní bajky. Každý má svoji vlastní pravdu, kterou hlásá, a tato individuální pravda často více odráží to, jací sami jsme, než jaký je předmět, události, stav společnosti, o kterém hovoříme.

Nejvíce zaručených pravd o stavu země a společnosti vynáší politici. Nejvíce negativních pravd nám dala do vínku bývalá opoziční a dnes vládní sociální demokracie. Její pravda se zdá být jednoduchá - všechno je špatně a my víme, kdo za to může - polistopadové vlády, zpackaná transformace, kupónová privatizace a tolerované zlodějiny nebývalého rozsahu. Jediným lékem je nová vláda sociální demokracie a akce "Čisté ruce". Souhrn tohoto vnímání české reality koncentrovaně odráží vládní "Zpráva o stavu České společnosti" z února tohoto roku, která si kladla ambici být objektivní analýzou a diagnózou.

Pečlivě jsem ji studoval. Sám jsem se podílel na polistopadovém vládnutí a tak jsme byl zvědavý, co se vlastně stalo a kde jsme dělali chybu. Pečlivě jsem studoval i vládní zprávu o prvním roce svého vládnutí, v které jsem doufal nalézt recept na to, co jsme sami zanedbali.

První pocit, který jsem ze čtení měl, byl pocit, že vládním analytikem a diagnostikem byl dřevorubec od studánky nahlížející na realitu přes pokřivené zrcadlo. Jsem ekonom a dělal jsem privatizaci, takže nejsem expert na všechny kapitoly a aspekty této zprávy. Možná jsou v ní i myšlenky a informace objektivní a užitečné, ale tomu, čemu rozumím já, se vyhnuly velikým obloukem. Pokud bych považoval privatizační část vládní zprávy za representativní vzorek vypovídající o hloubce a kvalitě celé zprávy, pak si nutně musím klást otázky: Jde o dřevorubeckou povrchnost? O pokřivené zrcadlo? O nekompetentnost? O politické zadání? Jde ještě vůbec o pravdu?

Druhý pocit, který jsem měl, byl pocit, že o co méně vypovídá zpráva o pravdivém stavu země, o to více vypovídá o vládě, která ji zpracovala. Vnímavému člověku totiž dá úvodní bajka o žábě u studánky ještě další poučení: naše pravdy často vypovídají o nás samotných víc, než o tom, o čem mluvíme. Vzniká tak kouzlo nechtěného, jakási nechtěná zpověď. A právě taková nechtěná zpověď o přístupu a způsobu uvažování dnešní vlády je skryta ve vládním dokumentu.

Je pravda vládního dřevorubce ještě pravdou?

Privatizaci je věnována samostatná kapitola, a kromě toho i celá řada vybraných odsuzujících poznámek posetých po celé zprávě. Věnoval jsem se hlavně údajům z kapitolky "Privatizace a restituce", ze str. 107 - 115. Hned na počátku je vizitka toho, že autoři se netrápí ani tak obsahem některých pojmů, jako spíše heslem: účel světí prostředky.

1) Již dříve se výroky sociálně-demokratických dřevorubců snažili usadit v obecném povědomí názor, že privatizace v Česku byla loupež století, zbrklý, nekoncepční proces, kde se prošustrovaly stamil.iardy. To má dokumentovat hned úvodní shrnující informace ze str.107: "Privatizace za každou cenu se stala hlavním cílem a do 30.11.1998 byl privatizován majetek v rozsahu 1,4-1,5 bilionů Kč (v účetní hodnotě). Výnos státu z privatizace přitom činil 0,2 bilionu Kč." Po takovéto informaci v čtenáři hrkne: jak je možné, že výtěžnost z privatizace je menší než 15 procent? kam se podělo 1,2 bilionu Kč?

Pravda je taková, že nikdy nikdo v Česku nehovořil o privatizaci za každou cenu. K velké privatizaci byl do 31.3.1999 předán majetek v hodnotě 718 mld. Kč a akcie státních akciovek v hodnotě 217 mld. Kč. Z toho na privatizaci teprve čeká majetek a akcie v hodnotě 178 mld. Kč. Dohromady s malou privatizací (23 mld. Kč) tedy nebyl "privatizován" majetek v rozsahu 1,4 - 1,5 mld. Kč, ale majetek a akcie v hodnotě 780 mld. Kč. Z těchto 780 mld. Kč byly akcie v hodnotě 333 mld. Kč bezúplatně převedeny v kupónové privatizaci, akcie a majetek v hodnotě 25 mld. byly bezúplatně vráceny podle restitučních zákonů bývalým majitelům a akcie a majetek v hodnotě 121 mld. Kč byly bezúplatně převedeny do majetku měst a obcí, tj. pod komunální samosprávu. Majetek v hodnotě 64 mld. Kč byl v rámci transformace státních podniků na akciové společnosti podle zákona vložen bezúplatně do rezervních fondů akciových společností. Prodáván tak byl ke konci roku 1998 majetek a akcie v hodnotě 237 mld. Kč, celkové příjmy z privatizace činily téměř 226 mld. Kč, tj. 95 % účetní hodnoty prodávaného majetku a akcií. Tato čísla ilustrují jinou privatizaci, než "za každou cenu". Vládní dřevorubec s perem v ruce totiž neumí rozlišit hrušky od jabek. Nedělá si hlavu z rozdílu mezi privatizací majetku státu a transformací majetku družstev, mezi nakládáním s majetkem státu podle privatizačních rozhodnutí a nápravou majetkových křivd podle restitučních zákonů, mezi prodejem majetku soukromníkům a vracením historického majetku obcím. Neumí, nebo ani nechce?

2) Zpráva se nemazlí ani s malou privatizací: "Malá privatizace byla oficiálně ukončena v prosinci 1993. Příjem Fondu národního majetku z uskutečněných aukcí činil více než 30 mld. Kč. ...Malá privatizace probíhala bez ucelené koncepce. Prováděné dražby často probíhaly bez pevných a předem stanovených pravidel, což ve svém důsledku vedlo často k likvidaci místních služeb (prádelen, mandlů apod.) a ke vzniku společensky méně prospěšných provozoven (bary, herny atd.)."

Po takovém čtení nemá laik dobrý pocit z toho, co se tady dělo v minulém období. Já nemám dobrý pocit z vlády, která to napsala. Co si mám myslet o hospodaření vlády, která vůbec netuší:

· že příjmy z malé privatizace neskončily ve Fondu národního majetku, ale na zvláštním účtu Ministerstva financí?

· že příjmy nečinily "přes" 30 mld. Kč, ale ke konci roku 1998 dělaly více než 45 mld. Kč?

· že z nich byla použita jen menší část a větší stále čeká na rozhodnutí, jak s nimi naložit?

Naši koncepci malé privatizace převzala většina transformujících se ekonomik a pozitivně ji hodnotí všechny mezinárodní instituce. Naposledy mne poslalo OECD o ní přednášet do Číny. Pravidla byla dána zákonem a prováděcími vyhláškami. Veřejně prospěšné provozy byly vázány desetiletým věcným břemenem, a do citlivých odvětví nebyla malá privatizace "puštěna" vůbec. Rozhodování se odvíjelo od místních znalostí na úrovni okresních a místních privatizačních komisí. Jednoduchá a transparentní procedura dražeb umožnila během tří let najít majitele více než 23 000 provozoven, které nahradily nefunkční síť socialistických služeb a obchodu. Bez neplatičů. Bez korupce. Tvrzení, že malá privatizace vedla k "časté" likvidaci místních služeb, vyvrací prostá denní zkušenost. Stačí dívat se kolem sebe, jak se služby a zboží podbízí, a stačí si zavzpomínat na fronty, neochotu, mizernou nabídku, hygienickou a estetickou úroveň socialistických zařízení, na závislost na melouchářích, šmelinářích, vekslácích. I tvrzení o menší prospěšnosti barů než prádelen a mandlů stojí za povšimnutí. Mně sice manželka vypere, ale bar mi doma povolit nechce. A tak chodím s kamarády do baru a ne na mandl. U členů vlády je to možná naopak. V takovém případě by mohli navrhnout, aby prospěšnější mandl a prádelna nahradil pověstné parlamentní osvěžovny. Nevím jak poslanci, ale národ by to uvítal.

3) Zpráva o restitucích a transformaci družstev na str. 109 a 110 působí seriozně, informativně a není útočná. Možná, že je to tím, že je téměř doslova opsána z textu, který jsem psal pro "Zprávu o průběhu privatizace 1989-92". Mohlo by mne to těšit, kdyby...

...kdyby to nebyly informace z roku 1992, a kdyby to tedy neznamenalo, že se tím, co se dělo v letech 1993 - 1998, nikdo nezabýval. Nikdo nezkoumá, co se vydalo v dalších letech, jak zasáhlo rozhodnutí Ústavního soudu rozšiřující okruh oprávněných osob, jak se stát vypořádal s finančními náhradami, kolik zbývá žadatelů a právních sporů. Transformace družstev byla v roce 1992 teprve v počátku. Nikdo nezkoumá, jak dopadla, jaký je rozsah neuspokojených nároků, osud výrobních, spotřebních a ostatních družstev, přidružených výrob. Jediná přidaná "vládní" informace je: "k obnovení převahy rodinných farem v našem zemědělství nedošlo, přestože vznik rodinných farem byl preferován poskytováním dotací". S čím to polemizuje a o co se to opírá není z vládní zprávy jasné. O rozsah restitucí ani výsledky transformace družstev ne, tak o co tedy? V každém případě samostatně hospodařících rolníků je téměř 100 000 a zpráva o nich neříká nic jiného, než že nepřevážili. Je to to pravé ořechové, co od vládní zprávy lze čekat?

4) Velká privatizace je vzhledem k jejímu významu odbyta jen velmi lakonickými třemi obecnými odstavečky a jednou nepřesnou tabulkou. Za zmínku stojí jen resentiment volebního programu soc. dem., který sliboval socialistické protěžování pracovních kolektivů. Ve velestručném popisu privatizace je jen jedna objevná věta: "Byly emitovány také zaměstnanecké akcie, které však byly diskriminovány prodejem za nominální hodnotu."

O privatizaci se čtenář vládní zprávy nedozví nic. Kolik podniků se privatizovalo, jaká odvětví, co zůstalo státu, kolik vzniklo samostatných firem, jaká je jejich struktura, jakou hodnotu měl privatizovaný majetek, jak a komu se prodával, kolik vynesl peněz a jak se tyto peníze použily? Ani slovo o tom, že administrativní náklady na privatizaci se pohybují v řádu pár promil.e hodnoty privatizovaného majetku. Ani slovo o ekologii v privatizaci, o pomoci privatizovaným podnikům, o zahraničních investicích, o úspěšném boji s neplatiči, o zvláštním režimu privatizace zemědělství a zdravotnictví. Nic. A i to málo - vzdech nad zaměstnaneckými akciemi - je zkreslené. Předchozí vlády s liberální rétorikou totiž naschvalovaly zaměstnanecké akcie ve zhruba 490 společnostech. Měly je koupit podniky, které je samy prodají výhodně zaměstnancům a manažerům. Zpracovatelé privatizačních projektů měli velké oči, ale zaměstnanci a manažeři neměli zájem, resp. měli, ale jen u 188 společností. O zbytek nikdo nestál. Emise zaměstnaneckých akcií se musely složitě přeregistrovávat a prodávat na kapitálovém trhu. Celé dobrodružství se zaměstnaneckými akciemi stálo spoustu času, peněz a energie.

5) O co méně je ve zprávě informací, o to více je v ní hodnotících soudů, jak jinak než kritických. Vycházejí jednak ze samotné nátury vládního "dřevorubce" a z jeho "hospodské kritičnosti", jednak z nepřesných údajů a tvrzení obsažených ve zprávě a jednak z výsledků průzkumu, který posuzuje "výsledky" privatizace porovnáním výsledků jednotlivých vlastnických kategorií podniků. Podívejme se podrobněji na tento průzkum, neboť se zdá, že většina kritického sebevědomí vlády pramení právě z něho. Hlavní výstup zmiňovaného průzkumu je uveden v Tabulce 3-13 a komentář je hlavně na stránkách 113 a 114. Pro jejich obsáhlost je zde v textu nebudu opisovat.

Dal jsem si tu práci a vyhledal jsem si přímo výsledky průzkumu, z kterého vládní zpráva cituje. Zároveň jsem si dal tu práci, abych zjistil, jak byl průzkum prováděn. Zde jsou má zjištění. Stála za to:

· Nešlo o standardní průzkum, obdobný se nikdy nedělal. Šlo o průzkum na zakázku šitý horkou jehlou. Byl zadán, podniky byly rozčleněny do jednotlivých kategorií dle vlastnictví, ekonomické údaje byly testovány, ověřeny, vydány a interpretovány ve vládní zprávě - a to vše proběhlo v neuvěřitelně krátké době 14 dnů. Zadání přitom dělal jiný úřad než rozdělení podniků do kategorií a než samotné výpočty.

· Použitá klasifikace podniků neodpovídá standardní metodice ani zvoleným kategoriím. Již letmý pohled do seznamů podniků v jednotlivých kategoriích prozradí, že některé velmi významné podniky figurují ve více kategoriích (např. AERO Vodochody a.s., První brněnská strojírna a.s., Chemopetrol a.s.), jiné jsou v kategoriích, kam prokazatelně nepatří (např. P&G-Rakona - téměř první privatizovaný podnik prodaný významnému zahraničnímu investorovi - figuruje spolu s podniky skupiny Škoda, Crystalex, Obal Rozkoš v seznamu podniků veřejných, CHZ Sokolov a.s. majoritně vlastněný FNM ČR je mezi podniky se zahraniční účastí, u podniků Glavunion., Barum Continental, Packard Electric, RalstonBaterie Slaný, SIEMENS Telekom. a SIEMENS Elektropodnik, , Danone, Galena Opava, Schwan-Stabilo CR, ABB Energo a ABB Elektro Praga, u všech těchto podniků autoři průzkumu nedokázali rozeznat zahraničního partnera, ke státní kontrole podniků Chemopetrol Litvínov, Kaučuk Kralupy a Zetor Brno se stát nehlásí a úředníci je zařadili do kategorie standardní privatizace). Podrobný rozbor zjistí, že špatné přiřazení podniků je natolik rozsáhlé, že mohlo výsledky ovlivnit v řádu 20 - 30 procent jedním či druhým směrem. S daným termínem a se závislostí na práci jiných úřadů to není možné úředníkům odpovědným za průzkum vyčítat. Ale publikovat a interpretovat tyto výsledky ve vládní zprávě nebylo seriozní.

· Je velmi nestandardní, aby většina sledovaných firem nebyla přičleněna žádné kategorii. V daném průzkumu tomu tak je, protože podniky, které v roce 1998 představovaly více než polovinu sledovaných jednotek, 40 % zaměstnanců a jejich podíl na tržbách sledovaných podniků činil 36,6%, vytvářejí kategorii "ostatní". Přitom opět již na první pohled jsou zde podniky všech ostatních kategorií, a co je důležitější, tento mišmaš se nechová průměrně, tj. jako kategorie "celkem". Rentabilita je nadprůměrná, produktivita roste nadprůměrně, přitom je ale vykazována vysoká prvotní platební neschopnost. Podíl cizích zdrojů na pasivech je nadprůměrný, ale není to dáno bankovními úvěry, protože jejich podíl je pod průměrem. Tyto podniky nadprůměrně dovážejí, ale podprůměrně vyvážejí. Jaké zkreslení může plynout z těchto skutečností si netroufám odhadovat.

· Významná část zprivatizované ekonomiky v průzkumu nefiguruje. Průzkum totiž zkoumá jen podniky se 100 a více zaměstnanci. Např. u standardní privatizace tvoří menší podniky dominantní skupinu, jde o firmy s nejpružnějším řízením, s největším potenciálem okamžitých a rychlých změn, řada z nich nebyla zatížena úvěrem, protože se prodávala jen aktiva a majetek se platil z vlastních zdrojů a ne úvěrem. I v kupónové privatizaci bylo celých 15 % podniků v této kategorii, a jsou to právě ty, kde se nový vlastník zkoncentroval a projevil nejrychleji. Navíc nevypadly jen malé firmy, ale i některé velké holdingy, které mají v ústředí malý počet zaměstnanců, přestože zajišťují významné služby a obchod pro dceřiné společnosti. I u veřejného sektoru vypadla řada firem, ale naopak těch nejhorších - zbytkové státní podniky a státní podniky v likvidaci, které se také do průzkumu nezařadily.

· Chybí samostatná kategorie pro podniky, které jsou v seznamech přestože nikdy neprošly privatizací: soukromé podniky, které se zmohly nad 100 zaměstnanců, zahraniční zastoupení a pobočky, investice na zelené louce.

· V seznamu firem se zahraniční účastí není rozlišeno, zda zahraniční partner vstupoval přímo v privatizaci, zda stavěl na zelené louce nebo zda vstupoval prostřednictvím trhu po kupónové privatizaci. Takovéto zařazení negativně deformuje vliv kupónové privatizace, protože se eliminuje jeden z nejdůležitějších důsledků, který se od ní čekal, totiž že trh dokázal sám přilákat zahraniční investory.

· V průzkumu byly podniky sledovány jen v období dvou a půl roku. Přitom např. srovnání roku 1996 a 1997 a roků 1997 a 1998 je na vzorcích, které se navzájem liší. Není tak plná kompatibilita vzorků ve sledovaných období.

· Období dvou či tří sledovaných období má velmi omezenou vypovídací schopnost v jakémkoli průzkumu. Jeho vypovídací schopnost se snižuje spolu s tím, nakolik průzkum nepostihuje faktor času u vlastnických změn. Je přece veliký rozdíl, zda nový majitel vládne v podniku již šestým rokem, jak je tomu u řady zahraničních investorů, nebo zda ke změně došlo v průběhu sledovaného období či těsně před ním, jak je tomu u podniků se standardní privatizací a s kupónovou privatizací. Akcie podniků z I. vlny byly vydávány až v roce 1994, akcie z II. vlny až v roce 1995. Do té doby neexistoval trh, na kterém by mohla probíhat koncentrace kapitálu. Koncentrace akcií silným vlastníkům probíhala významněji teprve v letech 1996 a 1997, jejich vliv se tedy ještě ani nemohl ve sledovaném období projevit. Vláda se také brání, aby po ní chtěl někdo výsledky hned, a tvrdí, že se dostaví nejpozději do dvou či tří let. Sama však kupónové podniky odsoudila bez toho, aniž by jejich vlastníkům dala jakýkoliv čas.

· Omezené časové období také znemožňuje posoudit, zda jsou rozdíly ve výsledcích jednotlivých kategorií dány vlivem jejich vlastníků na řízení podniků, nebo zda jsou ve větší míře ovlivněny jejich startovními podmínkami. Stát si např. ponechával zejména podniky strategické (petrochemie, hutě), monopolní, síťová odvětví a podniky dobré ale citlivé na privatizaci (Budvar, Becherovka). Dále se zdá být pravděpodobné, že zahraniční partneři vstupovali zejména do podniků, které byly atraktivnější než průměr. I standardní privatizace byla schvalována zejména tam, kde byli zájemci o prodej. Nabídka v kupónové privatizaci tak byla negativním výběrem: co si nevyhradil stát, kde nebyl v projektu zahraniční partner nebo dostatek zájemců, to šlo do kupónové privatizace. Pokud bychom mohli toto ověřit na statistických datech, jistě by to poznamenalo interpretaci průzkumu, protože by se ukázalo, že často jsou významnější trendy a procenta nárůstů, než absolutní ukazatele. Srovnávání indexů vývoje by dopadlo pro kupónové podniky mnohem lépe.

· V průzkumu bylo více ukazatelů a výsledků, než je v tabulce ve vládní zprávě, ale ukazatele, které byly pro kupónově privatizované podniky příznivé, např. prvotní platební neschopnost a vývoj vývozu a dovozu se ve zprávě neobjevují.

Ten, kdo dočetl až sem mi dá za pravdu, že sebevědomě interpretovat průzkum, jehož objektivita je natolik sporná, je víc než odvážné. Problém je ale i se samotnou interpretací sporných údajů, zejména s hlavním závěrem, kterým vláda odsoudila podniky privatizované v kupónové privatizaci. Dokonce i nepřesná čísla daného průzkumu totiž nejsou tak jednoznačná, jak vláda presentuje, neboť kupónově privatizované podniky:

· vykazují postupné zlepšování rentability nákladů i vlastního jmění (růst rentability vlastního jmění za poslední rok je o 48 %, zatímco u standardní privatizace o 24 % a celkově o 43 %),

· vykazují růst produktivity vyšší (o 18 % v roce 1997, o 17 % v roce 1998) než podniky privatizované standardně (15 % v roce 1997, 12 % v roce 1998),

· jsou velmi málo zadlužené a jsou solidními obchodními partnery. Vládní zpráva používá kýčovitý argument zahraničních komentátorů, že kupónová privatizace nepřinesla "tolik potřebný kapitál pro restrukturalizaci, stabilitu a další rozvoj". Přitom už neříká, že sice ještě nepřinesla kapitál (výše bylo uvedeno, že vliv vstupu vlastníků se ještě příliš neprojevil), ale alespoň netahá peníze z podniku, jako privatizace standardní. Podíl cizích zdrojů na pasivech je totiž hluboce pod průměrem. Podíl bankovních úvěrů na pasivech ve výši 27 % je sice nadprůměrný, ale při nízkém objemu cizích zdrojů jde o zdravou hospodářskou situaci, kromě jiného signalizující, že jsou tyto podniky méně než ostatní úvěrovány ze strany svých obchodních partnerů. To potvrzuje i podíl prvotní platební neschopnosti i podíl závazků po lhůtě splatnosti na tržbách, který mají spolu se zahraničními podniky nejnižší. Ve vládní zprávě chybí nejen tato interpretace, ale pro jistotu i údaje o platební neschopnosti, které jsou v průzkumu k dispozici.

· jsou téměř dvakrát tak velké jako podniky privatizované standardně. I to je genetická výhoda standardně privatizovaných podniků oproti podnikům v kupónové privatizaci.

· další dva nepublikované údaje říkají, že kupónově privatizované podniky nezatěžují tolik naši zahraničně obchodní bilanci a naopak se podílejí na růstu exportu. Podíl vývozu na tržbách je vyšší než u standardně privatizovaných i u veřejných podniků a roste rychleji než u těchto kategorií. Podíl přímého dovozu k vývozu je nejnižší ze všech kategorií a klesá rychleji než průměr.

Na základě všeho toho, co jsem zde uvedl, mám pocit jako školní inspektor, který si dal tu práci a přezkoušením zjistil, že žák, kterého pan učitel posílá do zvláštní školy, není ani hloupý ani nezanedbával učení. Problém byl v nerudném panu učiteli, který si na něho zasedl. A tak za jediný pozitivní výsledek daného výzkumu považuji skutečnost, že sociální demokracie dnes horuje pro zahraniční kapitál. Pokud seděla v opozičních lavicích, horovala proti němu pod heslem, že je třeba zabránit zaprodávání české ekonomiky do zahraničních rukou.

6) O průběhu, nabídce a poptávce a o výsledcích kupónové privatizace jsou ve vládní zprávě jen sporé informace: "...privatizace majetkových účastí...měla řadu podob: ...a ovšem také podobu kupónové privatizace. Z celkového objemu majetku určeného k velké privatizaci v hodnotě 934 mld. Kč byly pro kupónovou metodu v rámci obou vln použity majetkové podíly státu v akciových společnostech s nominální hodnotou ve výši 333 mld. Kč." O co méně informací, o to více přívlastků. Pojďme se jimi postupně probrat. Hned v samotném úvodu vládní zprávy je ve shrnutí konstatováno, že "nás tíží ...nenalezení reálných soukromých vlastníků díky pochybnému experimentu kupónové privatizace".

Skutečnost, že přívlastky typu "pochybný experiment" jsou přijatelné pro politickou polemiku, ale ne pro vládní zprávu, je před závorkou. Přistupme i na urážlivé tvrzení vlády, že drobní akcionáři a investiční fondy, kteří získali akcie za kupóny, nejsou reálnými akcionáři, a připusťme, že pro podniky jsou lepší vlastníci, kteří mají dominantní postavení k prosazování svého vlivu při řízení. Jak je to ve skutečnosti s "nenalezením těchto reálných soukromých vlastníků" v České republice?

a) V první řadě by vláda měla vědět, že v kupónové privatizaci byly privatizovány akcie v hodnotě 333 mld. Kč, ale celkem byl privatizován majetek v hodnotě 780 mld. Kč a další majetek ve stamiliónových hodnotách byl vrácen v restitucích mimo privatizaci a transformován v rámci transformace družstev. V kupónové privatizaci bylo 1800 společností, v malé privatizaci bylo privatizováno 23 000 samostatných jednotek a ve standardních metodách velké privatizace více než 14 000 jednotek. Už tato čísla jasně dokumentují, že vývoj ekonomiky nelze přičítat jen kupónové privatizaci. Vliv kupónové privatizace na vývoj ekonomiky relativizuje i skutečnost, že významná část nabídky byla tvořena minoritními podíly akcií společností, kde se buď prodávala většina akcií konkrétnímu investorovi a nebo kde je dokonce většina akcií dosud v rukou státu (ČEZ, SPT Telecom, OKD, distribuční společnosti, hutě, banky).

b) V kupónové privatizaci bylo nabízeno zhruba 1800 společností. U části z nich je majoritní akcionář jako důsledek jiné formy privatizace, u části je dosud majoritním akcionářem stát. Jak to bylo s nalezením reálných vlastníků u zbylých akciových společností prozradí každodenní příloha Hospodářských novin "Burzovní noviny", kde je publikována nabídka na kapitálovém trhu. Z ní jednoznačně vyplývá, že se na trhu obchodují akcie maximálně 200 společností, z nichž čtvrtina jsou společnosti s dominantním vlivem státu. Co se stalo s ostatními společnostmi by vymyslel každý, až na vládu, které se nehodí do krámu vidět rychlou koncentraci akcií, která proběhla více méně podle předpokladů autorů kupónové privatizace a nalezla u absolutní většiny společností do 2 let jejich nové reálné vlastníky.

c) Obraty na dnešním akciovém trhu (BCPP, RMS) jsou z devadesáti procent tvořeny akciemi, kde má dosud dominantní vliv stát. Pokud by tyto akcie nebyly do kupónové privatizace nabídnuty, kapitálový trh by prakticky neexistoval. Ani tento pozitivní vliv kupónové privatizace vláda nevidí, stejně jako fakt, že minoritní akcionáři ve společnostech kontrolovaných státem působí jako kontrola a ochrana proti tomu, aby tyto společnosti stát řídil jako státní podniky. Troufám si tvrdit, že pro hospodaření těchto podniků je to blahodárné, protože jinak by zvůle státu, která i dnes je patrná, byla ještě vyšší. Porovnejme jen skutečnost, jak se veřejnost věnuje společnostem, které jsou na kapitálovém trhu, a kolik informací má třeba o státních poště nebo o státních dráhách, které dlouhodobě generují ztráty, o kterých se bankám a krachujícím podnikům ani nezdá.

Shrneme-li vše výše uvedené, je vládní tvrzení jen věcně nepodloženou politicky účelovou proklamací.

7) Na str.110 je další hodnotící soud a kupónová privatizace je označena jako "neúspěšný experiment", protože se "nesplnil jeden z jejích hlavních předpokladů, vytvořit miliony reálných drobných vlastníků, sociální a politickou oporu lidového kapitalismu". "První vlny se sice zúčastnilo 5,95 mil. a druhé 6,16 mil. občanů ČR. Většinu svých akcií (podle průzkumů) však již prodali a značná část z nich již své akcie prodala plně. Svědčí o tom skutečnost, že počet "prázdných" účtů majitelů cenných papírů ve Středisku cenných papírů v současné době činí již 2,1 mil. účtů, tj. 35 % z celkového počtu účtů."

Opět ponechme stranou skutečnost, že samotná čísla uvedená ve vládní zprávě popírají její tvrzení. Je-li prázdných účtů 2,1 mil. a účastníků bylo 6,16 mil., pak je stále ještě většina účastníků kupónové privatizace drobným vlastníkem. Důležitější je, že díky kupónové privatizaci si téměř každý dospělý občan státu vyzkoušel investování na kapitálovém trhu. Zvýšilo se tak povědomí o tržním hospodářství i o jednotlivých podnicích. Většina těch, kteří již prodali své akcie, na kupónové privatizaci neprodělala, ale řada lidí vydělala desítky tisíc korun. A to nikoliv tunelováním, ale šikovným investičním rozhodnutím.

Milióny účastníků byly důležitým výsledkem kupónové privatizace, ale nikdy nebyly ani předpokladem ani cílem, který se mohl splnit či nesplnit. Kupónová privatizace byla z nouze ctnost a byla pouze a výlučně reakcí na nedostatek koupěschopné poptávky. Kdyby bylo v Československu dost těch, kteří měli peníze na kupování státního majetku, nemusela být kupónová privatizace. Nebyl však nikdo, s výjimkou několika společných podniků, socialistických veksláků a nomenklaturních komunistů. Téměř 100 % majetku a tedy i podnikatelských aktivit bylo v rukou státu. Když probíhala privatizace na Západě, probíhala v situaci, kdy stát vlastnil cca 10 - 15 % ekonomiky a zbytek ekonomiky tvořil koupěschopnou poptávku po státním majetku a akciích. I v zemích, s nimiž jsme často srovnáváni - v Polsku a Maďarsku, byl vždy - i v době socialismu - soukromý sektor, a to zhruba 20 %. I v těchto zemích tedy byla soukromá poptávka a bylo možné spoléhat na standardní metody. U nás ne.

Kdyby nebylo kupónové privatizace, pak by většina zúčastněných podniků byla privatizována o řadu let později. Kdyby si dala dnešní vláda tu práci, zjistila by, že nejhorší stav a největší snižování hodnoty podniků nepostihlo podniky po privatizaci, ale před privatizací. Já jsem to mohl pozorovat na FNM ČR, kde hodnota majetku uváděného v privatizačních projektech (údaje z let 1990 - 1992) byla v mnoha případech vyšší než hodnota majetku prodávaného (1992 - 1998). To bylo způsobeno předprivatizační agónií podniků pod bezzubým řízením zakladatelských ministerstev. Na řadě z nich parazitovaly soukromé aktivity vedoucích pracovníků. Dnešní působení zakladatelských ministerstev a jejich nekoncepční bezradnost dokládají, že tato absence schopnosti řídit státní podniky nebyla privilegiem minulých vlád, ale jde o genetickou výbavu všech veřejných institucí.

Koneckonců i když se podíváme na vývoj podniků pod vlivem státu po volbách, lze říci jen "díky Bohu za privatizaci, která již většinu ekonomiky odřízla od vlivu politiků". Dnešní zpolitizování státem ovládané ekonomiky, diktatura státních úředníků, strach manažerů, útoky na soukromé akcionáře a personální výměny u úspěšných firem, motivované politicky a nikoliv odborně, nemají u nás v minulosti obdobu a jsou silným destabilizujícím přínosem dnešní vlády. Pohled do zemí, které procházejí podobnou transformací jako my, je však argumentem ve prospěch této vlády. Politizace ekonomiky totiž není výsadou českých sociálních demokratů, ale je průvodním jevem všech totalitních a posttotalitních ekonomik.

8) Zpráva nezapomněla přepsat názor, který se vytvořil jako klišé mezinárodních analytiků a komentátorů: "Rozptýlené vlastnictví těch, kteří neodpadli, bylo koncentrováno investičními fondy, z nichž největší část kontrolovaly - prostřednictvím svých investičních společností - 4 největší komerční banky a Česká pojišťovna. ...Došlo ke složitému a netransparentnímu propojení podnikové sféry s bankami a jejich investičními fondy. To ztěžovalo řízení podniků stávajícím managementem a zejména klesal zájem managementu na hledání dlouhodobých strategických partnerů. Kupónová privatizace vyúsťuje v rozsáhlou a značně dlouhodobou institucionalizaci fenoménu "chybějících reálných vlastníků".

Ve skutečnosti k takovémuto propojení došlo jen v rozsahu, jehož vliv na ekonomiku je okrajový. Vážnějším problémem je propojení s podniky prostřednictvím poskytovaných úvěrů, které je v naší ekonomice, fungující bez dlouhodobě naakumulovaného provozního kapitálu, dominantní.

Pokud by vláda chtěla zjistit rozsah "netransparentního vlastnického propojení bank a podniků", stačilo by jí k tomu několik čísel. Kupónové privatizace se účastnilo přes 6 miliónů účastníků a v obou vlnách byl nabízen a prodán majetek v hodnotě 333 mld. Kč. Své investiční body svěřilo investičním fondům zhruba 68 % akcionářů, na fondy tak připadl majetek v hodnotě zhruba 226 mld. Kč. Zhruba 50 % z těchto akcií kontrolovalo 10 největších fondů, tj. zhruba 113 mld. Kč. Banky a Česká pojišťovna a.s. sice figurovaly mezi nejúspěšnějšími zakladateli fondů, ale ne všechny a ne na prvním místě. ČSOB se například vůbec neúčastnil první vlny a v druhé vlně patřila k méně úspěšným. Nemám k dispozici jmenovité výsledky v první vlně kupónové privatizace, ale ve druhé vlně figurovaly zmíněné fondy na 6., 7., 8. a 10. místě pořadí. Odhaduji vliv finančních institucí v rozsahu zhruba 30 - 40 mld. Kč. Prof. Michal Mejstřík v publikaci věnované této problematice vypočetl podíl bankovních fondů na 7 %. Uvážíme-li, že ve většině případů šlo o minoritní podíly, uvážíme-li skutečnost, privatizační fondy KB a.s. a ČS a.s. se chovaly celou dobu jako portfoliové fondy bez výraznějšího uplatňování vlastnického vlivu ve společnost, uvážíme-li skutečnost, že i tyto fondy investovaly do akcií podniků s majoritní účastí státu a soukromých investorů, uvážímeli skutečnost, že jen ve velké privatizaci byl privatizován majetek v řádu dvacetinásobku majetkového podílu bankovních fondů, vezmeme-li do úvahy, že již od roku 1994 byl FNM ČR v IPB v minoritním postavení a banka se chovala jako soukromý subjekt, musíme nutně dojít k názoru, že propojení bank a podniků prostřednictvím kupónové privatizace a zprostředkovaný vliv státu je zbytečně démonizován, zveličen a neodpovídá skutečnému významu tohoto fenoménu. Oproti vlivu bank na ekonomiku prostřednictvím úvěrů (jen bilanční suma KB a.s. je 480 mld. Kč) jde o jev zcela okrajový.

Kouzlo nechtěného aneb vláda před zrcadlem

Úspěšně polemizovat jde téměř s každým odstavcem a s každou stránkou vládní zprávy. Neznalost, neschopnost, předpojatost, povrchnost a nekompetentnost. Nepřesnosti, polopravdy a nepravdy. Chybějící argumentace nahrazená silnými hodnotícími výrazy. Absence vlastních názorů a přebírání novinářských klišé. Nepodložená kritičnost. Neschopnost pojmenování pozitivních výsledků. Neschopnost pojmenování skutečných příčin problémů této ekonomiky a skutečných problémů privatizace.

Vládní zpráva se zdá být v zajetí ideologie a negativistického přístupu. To pozitivní, co tato země překonala a dosáhla je odbyto slovy "Došlo k nespornému pokroku v některých oblastech" a hned následuje "...avšak...". Negativistických "avšaků" je ve zprávě tolik, že by nikdo neměl energii na všechny reagovat. Nejen vládní zprávě, ale zřejmě hlavně vládě tak schází jakýkoliv pozitivní náboj, sebedůvěra a vůle k úspěchu, hrdost na zemi, které vládne. Chybí jí jakákoliv pozitivní vize, pozitivní emoce, jakýkoliv radostný cíl, pro který by lidi získala a za kterým by lidi vedla. Chybí jí pozitivní osobnost, která by jí vtiskla kladný rozměr a mohla být pro lidi vzorem.

To vše vystupuje jako nechtěná zpověď vlády, která zprávu o stavu unie napsala. Ale zdaleka to není vše, co zpráva vypovídá.

Zdá se totiž, že nejde jen o šlendrián a neschopnost. Pochybnosti o objektivitě a dojem tendenčního výběru údajů člověka napadá při čtení velmi často. Výběr těch výsledků průzkumu, které potvrzují vyslovené hypotézy. Výběr údajů za různá období, jednou od roku 1990, jindy od roku 1992, jindy zas jen za poslední dva roky. Jednou autoři srovnávají se Západem, jednou s Východem, jednou popisují absolutní čísla, jednou přírůstky, jednou podíly. Ale vždy jsou uváděny právě ty relace, které ilustrují problémy. Člověka, který je zvyklý číst statistické údaje a podobné zprávy hned napadne "Qui bono", komu ku prospěchu.

Na tuto otázku si zcela jistě odpovídala i vláda, a to již při zadání zpracování dané zprávy. Vláda ji chtěla jako alibi: když jsme přišli k vládě bylo všechno špatně, tak co po nás chcete? Taková úvaha by mohla fungovat, kdyby nebyla založena na krátkozrakém vidění světa. Vládní dřevorubci si totiž neuvědomili, jak medvědí službu dělají sami sobě a jakou ostudu celé naší krásné zemi. Jsou to totiž na čtyři roky právě oni, kdo této zemi vládnou a kdo potřebuje podporu spokojených lidí. Blbé nálady se obrátí nejen vůči minulým, ale i vůči současným. Poslední průzkumy již koneckonců tento bumerangový efekt negativistické rétoriky sociálních demokratů potvrzují. A navíc, je to právě dnešní vláda, která potřebuje víc než ty dřívější dostat do země zahraniční investory, partnery, turisty. A na co je chce lákat? Na vyprávění o ošklivé žábě nebo o národu zkrachovalých tunelářů se špinavýma rukama?

Zejména pasáže o rozkrádání, rétorika vlády o tunelování, o korupci, o špinavých rukou naznačuje i jiný nepříjemný rys stávajících vládců. Ne náhodou totiž naši předkové zjistili pravdu vtělenou do přísloví: podle sebe soudím tebe. Podíváme-li se na vládu těmato očima, vyplývá nám zřetelně skutečnost, že pro ty, kteří se dnes dostali k moci, je nepředstavitelné, že by ti před nimi, dělali něco ze zápalu, z přesvědčení, pro věc. Připadá jim nepředstavitelné, že by předchozí garnitura nebrala, nekradla, netunelovala. Vždyť se to v Čechách přeci "vždycky dělalo" a i my se to chystáme dělat. Chystáme se vyměnit lidi v podnicích, na úřadech, chystáme se porušovat pravidla soutěží, vydírat úředníky a vyhrožovat jim, aby... Za tři tečky ať si každý doplní sám. A doporučuji, aby každý soudil podle sebe.

Sama zpráva i její autoři ve svých vystoupení proklamovali, že jde jen o popis stavu, nikoliv o návrhy řešení tohoto stavu. Přitom v samotném textu je to na několika místech porušeno a do popisu stavu jsou vkomponovány pasáže, v nichž se slibuje, co se s danou věcí udělá. Působí to dojmem, že se vláda u těch několika málo věcí, u kterých tuší, co má dělat, chtěla pochlubit. Nechtěně tak ukazuje, že oblastí, kde se nemá čím pochlubit, je mnohem více.

Nevím, zda je vhodné vládě připomínat, že po publikování zprávy bylo veřejně přislíbeno, že na tento popis stavu unie bude velmi rychle navazovat materiál, který řekne co s tím. Dnes je tomu již dlouhá řada měsíců a materiál nikde. Vláda pouze předložila zprávu o jednom roce svého vládnutí, z které není patrná žádná koncepce do budoucna, neboť jde jen o výčet vládních materiálů, koncepcí a návrhů zákonů, který vláda předložila sama sobě a parlamentu. Není v ní řečeno, co z toho bylo přijato, není v ní ani slovo o tom, co udělala vláda pro lidi, co se pro lidi změnilo a na kterých změnách má vláda zásluhu. Kdyby lékař diagnostikující vážnou nemoc čekal s předpisem léků půl roku, pravděpodobně by stál před soudem pro zanedbání péče.

Mohl bych pokračovat v kritickém rozboru vlády a její zprávy. Je snadným cílem a jistě bych vymyslel ještě řadu příměrů, příkladů, možná i nějaký ten bonmot. To ale není cílem tohoto textu. Nechci jen lacině kritizovat. Chtěl jsem na věcných argumentech a věcné diskusi v druhé části ukázat, proč nemohu souhlasit se závěry vlády. A chtěl jsem jí ukázat, jaký může být její skrytý obraz ve zprávě, kterou sama zplodila a pustila do světa. Tato kritika není samoúčelná a není motivována ani politickými ambicemi, které nemám. Píši to proto, že bych si přál, aby sociální demokracie prohlédla, aby si uvědomila, že negace se obrací sama proti sobě a plodí zase jen negaci. Nikdo na ní nezískává, naopak všichni platí daň blbé náladě, která z toho vzniká. Přál bych si, aby sociální demokracie změnila svůj negativistický přístup a styl. Přál bych si, aby dál nežila v neustálém nepřátelství a nesnažila se jen kritizovat druhé a obhajovat sebe sama. Přál bych nám všem, aby přestala sledovat svět krátkozrakýma stranickýma očima a aby získala evropský rozhled a národní hrdost, která by vlila lidem optimismus.

Bude-li se vládě a její politické straně zdát, že i já jsem příliš kritický, pro změnu vůči ní a její zprávě, chtěl bych pouze připomenou přísloví, které předseda vlády použil při obhajobě vládní zprávy v parlamentu: "Nezlob se na zrcadlo, když máš křivou hubu."

Znamená kritika kritiky, že je všechno v pořádku?

Vláda zkritizovala dosavadní vývoj, já zkritizuji vládní kritiku. Znamená to, že jsem zastáncem názoru, že všechno se povedlo a všechno je fajn, jenom se nám to nepodařilo obhájit? Neznamená. Všechno se povede jen tomu, kdo nic nedělá. My v Čechách jsme za posledních deset let udělali hodně a ušli jsme pěkný kus cesty k prosperující tržní ekonomice a demokracii, proto jsme museli zákonitě i ledaco pokazit. Na rozdíl od vlády se ale domnívám:

· že se nemáme za co stydět, protože toho, co se povedlo je mnohem víc než nezdarů a problémů,

· že příčiny nezdarů jsou jiné, než které tato vláda uvádí,

· a že řešení je v jiné politice, než jakou tato vláda deklaruje a provádí.

Ale tyto rozdílné pohledy jsou na delší povídání, pro které zde není místo.

Roman Češka