přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 2 "Ekonomika, právo a politika"

108 stran, brožovaná vazba
vyšlo: prosinec 1999
cena: 50,- Kč

Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové,

těch dvanáct minut je hrozně málo na to, abych vám sdělil všechny myšlenky zásadního charakteru o stavu české ekonomiky, které mám v hlavě. Pokusím se to jen stručně proletět. Kladu si stejné otázky jako moji kolegové a přátelé, tzn. co způsobilo, že česká ekonomika se netěší ekonomickému růstu na rozdíl od některých posttransformačních ekonomik. Myslím, že to je otázka, která hýbe dnešní ekonomickou a politickou diskuzí už delší dobu. Budu porovnávat naši ekonomiku a hledat to, co je typické a specifické pro ni ve srovnání s rostoucími posttranformačními ekonomikami. Taková diagnóza poslouží k tomu, aby se dala identifikovat řádná terapie pro ekonomiku. Měla by také umět odpovědět na otázku, zda je nutná zásadnější korekce směru dosavadní hospodářské strategie jak v oblasti systemické, tak v oblasti hospodářských, makroekonomických politik.

Připomínám, že scénář roku 1991 měl tři základní pilíře. Za prvé to byla část liberalizační, která se zabývala pravidly fungování systému, pak část privatizační a část makroekonomická. Začnu tou první – liberalizační a regulační ve velmi širokém smyslu.

Já si myslím, že ten jednorázový balík, který byl 1.1.1991 (a v některých krocích i před tím) aplikován, byl v pořádku. Pro mě zůstává jen otázkou, zda se potom nemělo daleko rychleji přikročit k určité liberalizaci nebo deregulaci monopolních odvětví a k cenovým narovnáním. To jsou otázky spojené s regulací těchto odvětví. Ač liberální ekonom, myslím si, že zde bychom neměli hledat příčiny toho, proč se česká ekonomika potácí v růstu za ostatními posttransformačními ekonomikami.

Dnes se samozřejmě hodně kritizuje, ze strany ČNB to mnohokrát zaznělo, nedostatečná regulace, legislativa a výkon práva. Tam já řeknu ano. Kdo ví, jakým způsobem funguje mikrosféra, jak fungují soudy, jak se v reálném životě identifikují některé iracionality legislativního systému, všichni řekneme ano. Týká se to nejen kapitálových trhů. Ale i když je to velmi tragické a někdy až groteskní, já si myslím, že tam nemůžeme hledat zásadní odlišnost mezi českou ekonomikou a ostatními posttransformačními ekonomikami. Protože podobné věci se odehrávají i tam a jde jen o míru a drobnější rozdíly. Když jsem u té liberalizace, ta i potom velkém balíčku pokračovala. Připomínám dodnes sporné časování kapitálového účtu, který vlastně vytvořil prostor pro měnovou krizi v roce 1997. Říkám pouze prostor. Ale zase si myslím, že to není zásadnější negativum. Spíš bych řekl ano, měli jsme k tomu přikročit, ale možná jsme měli lépe připravit prostředí a disciplinaci účastníků, jako jsou odbory, vláda a ČNB. Měli jsme je připravit na to, že dostáváme do vínku něco, co nám může způsobit některé problémy a musíme se podle toho chovat.

Přikročím k tomu druhému bodu, na kterém stála myšlenka celé české transformace, to je privatizace. Zde bylo dost českých specifik, a proto tu bylo mnoho kritiků a těch, kteří hledají odpověď na otázku, v čem se česká ekonomika v tom negativním smyslu liší od růstově úspěšnějších transformačních ekonomik. Mnozí nacházejí tyto odpovědi zde. Přirozeně se koncentrují na kupónovou privatizaci. Já jsem od začátku hájil myšlenku kupónové privatizace a dodnes nemusím korigovat tento svůj názor. Myslím, že ta kritika kupónové metody je prostě zavádějící. Mluví o něčem jiném, než o co tam šlo. Kupónová privatizace je neutrální technika. Jedná se jen o jiné rozdělení akcií a víme, že postupné přerozdělování akcií je hra dokonce nejen dlouhodobá, ale nekonečná. Čili pokud někdo kritizuje kuponovou privatizaci, tak zaměňuje kritiku této metody s kritikou obecných pravidel, jak má ta hra fungovat, které tady platily a dodnes platí. Ale tam nevidím zásadní odlišnost od Polska nebo Maďarska. Já znám od svých kolegů popis velmi podobných situací i z velmi vyspělých ekonomik.

Daleko větší problém mi činil v roce 1992 proces peněžní privatizace. Já nevím, jak se to dneska nazývá. Já jsem strávil řadu dní svého mládí sezením ve velmi tristním prostředí hospodářských rad české vlády, kde se schvalovaly přímé prodeje, aukce a dražby. Problém pro mě je, že se tehdy prodávaly hodnoty za nominální nebo dokonce aukcemi vyhnanou cenu, a přitom ji zdaleka nedosahovaly. Tím ničily cash-flow firem a sekundárně se promítly i do bilancí bank. Prodávalo se za nesmyslně vysoké ceny, mohla se nasadit jednotná cena třeba na úrovni 20 procent tehdejší nominální, aby se každému měřilo stejně. To mě vadí dodnes a dodnes to kritizuji. Ale znovu tvrdím, že když se podíváme do bilancí bank, kolik v bilanci aktiv tvoří privatizační úvěry, zjistíme, že to není dramatické číslo. To není to, co shodilo českou ekonomiku.

Přece jen v privatizaci dnes s výhodou zpětného pohledu vidím jeden závažnější nedostatek, v té době jsem si to ani sám tak neuvědomoval. Myslím, že se daleko větší váha měla dát, i když zde nemohu posoudit politickou průchodnost, zahraničním investorům, zejména strategickým, ale i portfóliovým. Myslím si, že je zde možná korekce, ale myslím, že zde bude fungovat především autokorekce. A to především autokorekce tržní tak, že se neúspěšné firmy přirozenou cestou přes konkurzy atd. dostanou do ruky zahraničním investorům. Bohužel tady nastalo určité zdržení.

Kdybych to měl dílčím způsobem shrnout, neshledávám v předchozích dvou oblastech, které jsem vyjmenoval – v oblasti systemické a privatizační – váhově zásadní faktory, které bych mohl s klidným svědomím identifikovat jako ty, které skutečně vrhly českou ekonomiku do stádia poklesu nebo stagnace. Přestože tam vidím věci jako přímé zahraniční investice a právní institucionální prostředí, nepovažuji je za zásadní, ale přispěly k nižší výkonnosti české ekonomiky.

Zbývá mi ta třetí část, třetí pilíř tehdejšího transformačního scénáře a to je pohled na makroekonomický vývoj a makroekonomické politiky. Začnu tím, co dneska vím bezpečně, že je typická česká firma. Firma, na kterých česká ekonomika vždy bude stát. Je to středně velká až velká firma, která má nebo mívala poměrně kvalitní produkt, úměrně kvalitní technické nebo technologické zázemí a k tomu vybavené lidi. Je ale špatně řízena, a především je finančně doslova a do písmene zruinována, je na okraji propasti, potácí se v neuvěřitelných finančních problémech. To je prostě typická česká firma a každý bychom mohli vyjmenovat řadu konkrétních případů, které známe z života. Myslím, že zde je možné už nalézt odlišnosti od některých prorůstových ekonomik.

Co způsobilo tento stav, je myslím zřejmé. To je právě ta zásadní odlišnost od těch růstových posttransformačních ekonomik. V české ekonomice neproběhla nečekaná šoková inflace, která by smazala to neuvěřitelné břímě dlužníků a přenesla to břímě na stranu věřitelů, v našem případě domácností. Víte, že všechny posttransformační ekonomiky a zejména Česká republika se vyznačují tím, že na rozdíl od vyspělých ekonomik v nich mají domácnosti výraznou čistou věřitelskou pozici a firmy výraznou dlužnickou pozici. Nečekaná šoková inflace může za určitých okolností působit vůči bankovnímu sektoru neutrálně, protože se týká aktivní i pasivní stránky. Není ani možná náhodou v téhle souvislosti, že v Čechách přetrvala politická podpora transformačnímu procesu nejdéle. Je to také proto, že domácnosti neutrpěly z toho nečekaného inflačního šoku ztráty. Já to dneska konstatuji, ani to nekritizuji, ani nechválím. Prostě to konstatuji jako fakt, který se stal, a neumím si představit, že by tehdy někdo koncipoval, dokonce i implicitně, jinou politiku, že by mohl někdo někde u rozhodovacího stolu říci, že spustíme šokovou inflační politiku a oddlužíme tím podniky.

Moji předřečníci zmínili některé faktory, které určitě zapůsobily jako zhoršující k tomu, o čem hovořím. Mám na mysli nečekané dezinflace, které působily přesně opačným směrem, než v Polsku a Maďarsku zapůsobila ta nečekaná inflace. Do určité míry celých těch deset transformačních roků spíše dochází k neočekávaným dezinflacím, protože zde existovala určitá inflační očekávání zabudovaná do úrokových sazeb a do mzdových kontraktů a realita vždy byla nižší. A to je to, co ničí mikrosféru – nečekaná dezinflace. Jsou tady typické periody - rok 1991. V hospodářské sféře nikdo nevěřil, že se podaří zkrotit inflaci během ledna, února a března. My jsme byli optimističtější a ostatní jsme přesvědčovali. Přesto všichni počítali, jaký je tady obrovský monetární převis. Ne, modely dneska ukazují, že skoro celá inflace za leden až březen se dala vysvětlit jako nákladová inflace způsobená těmi několikanásobnými devalvacemi v roce 1990. Šlo o nákladovou inflaci, která odezněla. Dokonce bych řekl, že měla být více akomodována finančními politikami.

V letech 1998 a 1999 je další taková epizoda, kdy světové ceny komodit, kurz koruny a ceny potravin způsobily nečekanou dezinflaci. Já jsem seděl v loňském roce s vedením odborů a tvrdě jsem je přesvědčoval, ať zase přesvědčí ty své různé články, že ta jejich předpokládaná inflace je totální nesmysl, že to poškodí mikrosféru a celou ekonomiku. Byla to věc zbytečná. Dokonce ani finanční expanze let 1994 – 95 (vzpomínáte si jistě, jak centrální banka neustále přestřelovala své měnové cíle a vláda přinejmenším nebyla restriktivní) nevedla k inflaci. Byli jsme malou otevřenou ekonomikou. Mnozí z vás znáte článek Frenkla "Monetární přístup k platební bilanci", který ukazuje, že v malé otevřené ekonomice nevede expanze často k inflaci, ale spíše k deficitu platební bilance. A přes deficit platební bilance je útok na korunu a depriciací koruny se pak samozřejmě nakonec ty věci dostaly do inflace, ale nákladově.

To byla kredibilní politika pevného kurzu spojená s finanční restrikcí, tak se naše země vyhnula nečekané inflaci a tím se zafixovala finanční mizérie, finanční břímě, které firmy nesou dodnes. V následujících letech tam byly ještě některé zhoršující faktory, jak jsem se už zmiňoval.

Slíbil jsem, že řeknu svůj názor na to, co dělat dneska. Začnu opět tou fází liberalizačně-regulační. Myslím si, že je potřeba využít té dezinflace a dokončit cenová narovnání, případně přistoupit k deregulacím tam, kde je možné vytvořit konkurenční prostředí, nebo kde je možné vytvořit efektivní regulační orgány. Je potřeba dokončit privatizaci, akcentovat zahraniční strategické nebo portfóliové investory. V oblasti makropolitiky je potřeba stabilizovat inflaci na úrovni, která musí být podle mého názoru o něco vyšší, než je v EU. Ten inflační diferenciál bychom měli věnovat na to, že u nás probíhá proud technologických změn, a právě na ty deregulace. V rámci finančních politik platí to, co říkáme léta – jiný mix, absolutně opačný mix by byl adekvátní naší ekonomické situaci, tzn. velmi obezřetné hospodaření ve fiskální oblasti, a na druhé straně uvolnění monetární politiky, které by se kompenzovalo právě s tou fiskální obezřetností, nechci říct ani restrikcí. A samozřejmě kultivace legislativy a institucí zůstává úkolem velmi dlouhodobým a každodenním.

Pavel Kysilka