přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 2 "Ekonomika, právo a politika"

108 stran, brožovaná vazba
vyšlo: prosinec 1999
cena: 50,- Kč

Česká ekonomika je ve vážné a dlouhodobé krizi. Na tomto hodnocení se shodnou ekonomové, politici a veřejnost bez ohledu na příslušnost k názorovým školám či politickým proudům. Chceme-li ale reálně hodnotit současnou situaci a perspektivy naší země, pouhé konstatování, že země je v krizi, nestačí. Je třeba pochopit její hlavní příčiny, důsledky a na tomto základě hledat řešení. Ve všech těchto bodech shoda bohužel neexistuje a seriózní diskuse, především v médiích, je až příliš zatemněna politickým bojem.

Ohlédneme-li se zpět na uplynulých téměř deset let vytváření tržní ekonomiky v naší zemi, je třeba říci, že první polovina této dekády byla nepochybně velmi úspěšná. Podařilo se liberalizovat trhy, stabilizovat měnu, postupně snižovat inflaci, uskutečnit masovou privatizaci a položit základy fungování většiny institucí nezbytných pro fungování tržní ekonomiky. Bez ohledu na dnešní zpolitizované debaty o skrytých dluzích je pravdou, že po celé toto období byly na evropské poměry veřejné finance udržovány ve velmi dobrém stavu. Na tomto velmi příznivém hodnocení české ekonomiky v rámci transformujících se zemí se shodovaly jak MMF a Světová banka, tak prestižní ratingové agentury, které nás jako první ohodnotily investičním ratingem, a OECD, která nás po velmi zevrubném hodnoceních přijala do svého prestižního klubu. Těžko můžeme odborníky všech těchto renomovaných institucí se zkušenostmi z desítek zemí světa dnes za toto jejich hodnocení označit za diletanty, kteří uvěřili Potěmkinovým vesnicím. První polovina devadesátých let byla skutečně velmi úspěšná, ať se to dnes jaksi říkat ani nesluší. Co se ale tedy stalo, že se hospodářská situace v naší zemi tak zásadně změnila k horšímu?

Silný názorový proud vidí příčinu především v institucionální oblasti, v nedokonalém právním rámci, absenci či špatném fungování institucí, v defektech spojených se způsobem privatizace. Nepochybně kritický pohled na tuto oblast je v řadě případů oprávněný. Úspěch transformace v polovině devadesátých let byl relativní a nevyhnutelně v sobě nesl i řadu defektů, problémů a slabin. Především v mikrosféře byla reálná transformace pouze na počátku. Podnikatelský sektor se v poprivatizačním období nacházel ve velmi labilním postavení jak z hlediska finančního, tak z hlediska vlastnického. Byl zatížen starými i privatizačními úvěry a totálně závisel na dluhovém financování. To spolu s mělkými trhy a nedokonalým institucionálním rámcem činilo stabilitu ekonomického systému velmi křehkou. Dnes se můžeme přít o to, že ten či onen zákon měl být přijat dříve, že měla včas být ustavena ta či ona komise, že ten či onen orgán měl fungovat lépe. Nepochybně bychom našli i řadu konkrétních subjektivních chyb těch či oněch orgánů či činitelů, které, kdyby se nastaly, mohly řadě současných problémů předejít. Nicméně, a o tom jsem přesvědčen, docílit řádově významné změny v kvalitě institucionálního prostředí v krátkém období nebylo a není možné. Prosazení změn v této oblasti a jejich promítnutí do chování ekonomických subjektů je bohužel nejkomplikovanější a nejdlouhodobější transformační úkol a deficit v tomto směru v porovnání s vyspělými západními zeměmi nás bude provázet ještě velmi dlouho bez ohledu na vůli či nevůli politiků.

Proto považuji názory, které hlavní příčiny současné krize hledají na prvním místě v této oblasti, za zcela mylné. Již dva roky nám vládnou vlády, které se svého úřadu ujímaly, skloňujíce zásadní zlepšení institucionálního rámce ve všech pádech. Vůbec při tom nepochybuji o jejich dobrých úmyslech. Úspěšnost jejich snažení vám snadno zhodnotí každý podnikatel. Mnoho se toho ve zkvalitnění podnikatelského prostředí nestalo. Bohužel, je to běh na tu nejdelší trať a problémy nemáme sami. Mezinárodní srovnání ukazují, že obdobné defekty trápí i ostatní postkomunistické země, mezinárodní komparace v této oblasti neprokazují zásadní zaostávání České republiky v této oblasti v porovnání se sousedy, hluboký hospodářský pokles zažívá již druhý rok ale pouze Česká republika.

Příčinu tohoto vývoje vidím jinde. Vidím ji v tom, že hospodářská politika již od konce roku 1996, a především v období po měnové krizi v roce 1997 začala tyto institucionální a systémové defekty české ekonomiky ignorovat a začala sledovat cíle a uplatňovat kroky, které narazily na tato úzká hrdla v ekonomickém systému a vytvořily, uměle, mimořádné komplikovanou krizovou situaci. Za zásadně špatnou považuji především terapii vnější nerovnováhy, která se stala hlavním problémem české ekonomiky v polovině devadesátých let. Samotná existence vnější nerovnováhy není nic mimořádného a její nebezpečné rozměry periodicky postihují země nejrůznější ekonomické úrovně včetně nejvyspělejších. V určitých fázích vývoje je nevyhnutelná a jde pouze o to, jakými opatřeními a s jakými náklady je možno ji udržet v bezpečných mezích. Já považuji za fatální chybu hospodářské politiky pokus řešit vnější nerovnováhu jednostranně poptávkovou restrikcí bez přihlédnutí k výrazným slabinám a defektům, o nichž hovoří "institucionální strana", bez ohledu na mimořádnou křehkost mikrosféry, trpící všemi dobře známými transformačními neduhy.

Existovaly dva možné scénáře řešení problémů vnější nerovnováhy – restrikce poptávky, tj. statické řešení, a podpora nabídky, neboli dynamické řešení. V dynamickém řešení je prioritou rychlé odstranění bariér růstu a institucionálních defektů, proexportní kursová politika, za cenu krátkodobého zvýšení inflace, statické řešení jako prioritu vidí nízkou inflaci a obnovení rovnováhy za cenu ekonomického poklesu. První cestou se v polovině devadesátých let vydalo při řešení problému vnější nerovnováhy Maďarsko, druhá byla velmi nekompromisně uplatněna u nás.

Je dobré si v této souvislosti připomenout vzrušené diskuse z počátku devadesátých let o šokové terapii versus gradualistický přístup, která zaměstnávaly politiky i veřejnost po dlouhou dobu. Je paradox, že po roce 1997 se u nás realizuje šoková stabilizační terapie mimořádného rozměru, a to zcela nekoordinovaně a bez jakékoliv veřejné diskuse.

Z dnešního pohledu je evidentní, že míra poptávkové restrikce obsažené v balíčcích v roce 1997 byla nadměrná. Pro korektnost by však bylo dobré si připomenout tu jednohlasou kritiku ode všech analytiků, odborníků i médií, která se na vládu sesypala tehdy s tím, že škrty nejsou dostatečné a přesvědčivé. Bylo by si však současně správné připomenout, že balíčky obsahovaly velmi rozsáhlý výčet termínovaných úkolů, které si kladly za cíl odstranit úzká místa v právním a institucionálním rámci ekonomiky, která se podílela na vzniku nerovnováhy a tvořila bariéry na nabídkové straně. Je smutnou skutečností, že realizace většiny těchto opatření padla na oltář vyostřenému politickému boji v následujícím období a politické nestabilitě, jež se na hloubce dnešních poměrů podepsala mimořádnou měrou.

Za zásadní chybu považuji pokus centrální banky v závěru roku 1997 v situaci nastupující recese stanovit cíl výrazného snížení inflace a tomu odpovídající nastavení měnové politiky. Vysoké úrokové sazby spolu s drastickým poklesem domácí poptávky a opětovným zhodnocením koruny tlačeným úrokovým diferenciálem dostaly finančně velmi slabé české podniky ve velmi krátké době do neřešitelné situace. Výsledkem je enormní růst úvěrové delikvence, eskalace platební neschopnosti, propouštění. Velké české banky se rázem propadly do hlubokých ztrát, tak jak ekonomická krize mění na běžícím pásu někdejší bonitní úvěry ve ztrátové. Pokus ČNB čelit problémům v bankovním sektoru silným zpřísněním požadavků na obezřetné podnikání bank nemohlo v dané situaci problémy odvrátit, pouze jejich okamžitý dopad eskalovalo.

Vývoj ukázal, že čerstvě transformovaná ekonomika s mnoha slabinami, defekty a institucionálními problémy není schopna náraz přehnané restrikce přestát bez rozsáhlých ztrát. Došlo ke zkoncentrování dlouhodobých a obtížně řešitelných problémů do krátkého období, při současné paralýze hospodářskopolitických nástrojů. V důsledku dramatických problémů v bilancích bank došlo ke credit crunchi, v jehož důsledku byl přerušen transmisní mechanismus měnové politiky. Bez ohledu na pokles úrokových sazeb objem úvěrů v ekonomice stále klesá. Značnou část podnikové sféry pokles poptávky a úvěrové potíže velmi rychle dostaly pod hranici úvěruschopnosti. Banky zápasí s přebytky likvidity a nejsou schopny své zdroje zhodnocovat, chybějí bonitní klienti. V mikrosféře za těchto podmínek neprobíhá restrukturalizace, ale prostá likvidace. Sanace a revitalizace je za této situace mimořádně obtížná a nákladná.

Představy vlády o rozvojových možnostech rozpočtu rychle vzaly za své tváří v tvář dramaticky rostoucímu podílu mandatorních výdajů, které prorůstové aktivity rozpočtu zápasícího s příjmovou stranou v podstatě vylučují. Kursový režim nevíc nedává možnost účinněji bránit nebezpečnému posilování koruny.

Jediným Pyrrhovým vítězstvím této terapie je inflace, která se již druhý rok pohybuje hluboko pod cílovanými koridory a jediná je na evropské úrovni. Není mi však známo, že by tento "úspěch" byl někde oceňován. Příklad Polska i Maďarska ukazuje, že pro hodnocení země investory není relativně vyšší inflace rozhodující. Stabilizační program maďarské vlády, realizovaný dva roky před naším, zcela vědomě akceptoval výrazné krátkodobé zvýšení inflace a kladl důraz na oslabení kursu měny a vytvořil tak polštář, který podnikům umožnil snížit mzdové náklady a výpadek domácí poptávky nahradit zahraniční. Při tom ale urychleně privatizoval a reformoval v úzké spolupráci mezi vládou a centrální bankou. My jsme dělali pravý opak, omezili domácí i zahraniční poptávku, snížili inflaci, rostou nám mzdy, reformy stojí a vztahy mezi oběma klíčovými hospodářskopolitickými institucemi jsou mírně řečeno problematické.

To jsou příčiny podle mého současného stavu naší ekonomiky. Snadná východiska bohužel nevidím. Pokud jsme úvodní fázi transformace zvládli relativně hladce, dnešní krizi, kterou jsme si bohužel neschopností spolupracovat a domluvit se zavinili sami, budeme muset projít do hloubky celou. Věřím, že bez ohledu na jejich závažnost, bylo možno problémy institucionálního rámce a rovnováhy řešit s daleko menšími náklady při udržení pozitivního růstu. Uměle vyvolaný pokles však ekonomiku podle mého názoru téměř nevratně poškodil v právě v její kritické posttransformační fázi a já dnes bohužel nevidím v žádné oblasti nadějná a rychle realizovatelná řešení, která by umožnila současný stav zvrátit. Situace je o to vážnější, že ekonomická krize má velmi negativní dopad i na společenskou atmosféru v České republice, ohrožuje sociální smír a politickou stabilitu a může tak na dlouhou dobu negativně ovlivnit vývoj naší země.

Ing. PhDr. Jiří Weigl, vedoucí kanceláře prezidenta republiky