přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 2 "Ekonomika, právo a politika"

108 stran, brožovaná vazba
vyšlo: prosinec 1999
cena: 50,- Kč

Vážení kolegové,

scházíme se zde nejen v den velmi kuriózního data, ale v poněkud kuriózní době vůbec. Asi těžko kdo z nás, z ekonomů, v roce 1990 předpokládal, že po devíti letech, přes nesporné velké pokroky v různých oblastech hospodářství, budeme diskutovat závažné problémy transformačního procesu. Namísto skvělého vítězství tržního systému a liberálních myšlenek jsme však svědky pravolevého bloudění společnosti a jakéhosi jejího hloupnutí, projevujícího se tím, že stále větší vliv na tuto zemi mají ve skutečnosti různí samoukové a šarlatáni, kteří všechno dávno věděli a mají originální recept jak - říkám já - ve skutečnosti vrátit Českou republiku do doby, kdy obrazně řečeno lidé museli chodit pozpátku a i voda v této zemi vlastně tekla do kopce.

Součástí této - řekněme vulgarizační - tendence je i skutečnost, že celý náš obor - tedy ekonomie - ztrácí ve společnosti na vážnosti. Zrelativizováno už bylo cokoli a tak ekonomická teorie i uplatňovaná hospodářská politika jsou vnímány významnou částí společnosti asi tak stejně jako Peheho politologie, Baudyšova astrologie a podobné pavědy. Jistě nás ekonomy rozdělují názory na řešení některých problémů, ale těmto neblahým tendencím bychom měli společně čelit.

Já zde dnes chci pohovořit o jednom aspektu, který - dle mého názoru - velmi významně přispěl k tomu, že transformace českého hospodářství nepokračuje žádaným tempem a že tedy naše ekonomika není dynamická. Jsem přesvědčen, že tímto důležitým aspektem je velmi vysoká míra nejistoty v naší ekonomice. Nejistoty vnášené zhusta do systému z makroúrovně a ohrožující kvalitu rozhodování na mikroúrovni.

Pojďme pojmenovat neblahé důsledky fenoménu nejistoty na hospodářství a hledat zároveň kořeny této nejistoty, které chceme-li se posunout dále, je nutno vymýtit nebo alespoň významně potlačit.

Příliš vysoká míra nejistoty, která naše hospodářství sužuje po celá devadesátá léta, ale zejména poslední tři roky, má velmi devastující vliv:

- za prvé na investiční rozhodování

- a za druhé na kvalitu alokace zdrojů, tedy kvalitu tržního procesu

Vysvětlím blíže: nejistota a nedostatek důvěry v ekonomice mají v prvé řadě devastující vliv na objem investic. V takovém prostředí je velmi obtížné rozhodnout o jednotlivých investičních projektech, a to jak pro banky, tak pro podniky. Tento jev se promítá do investičních kalkulací, zvyšuje míru nebezpečí omylu při investování a vede k zabudování rizikových přirážek do rozhodovacího procesu. Tak se stává, že řada běžných investičních záměrů ztrácí schopnost udržet přijatelná finanční kritéria. Důsledkem je suboptimální zbrždění nebo dokonce absolutní pokles investic.

Tento zhoubný proces má ale více rovin. Je jisté, že situace vysoké míry nejistoty v hospodářství podvazuje zejména investice soukromých podniků, tedy těch, které všude ve vyspělých zemích jsou základním hnacím motorem ekonomického růstu. Vyšší sklon k morálnímu hazardu a měkčí rozpočtové omezení v případě podniků v rukou státu, a nebo dokonce v případě investičních výdajů financovaných přímo státním rozpočtem, omezuje státní investice podstatně méně, jestli vůbec. Nejistota v ekonomice tedy vede nejen ke zbrždění či rovnou poklesu investic, ale zároveň i k přesunu investování ve prospěch státem kontrolovaného a na úkor investování soukromého. Nutným důsledkem tohoto přesunu je absolutní pokles kvality rozhodování o alokaci zdrojů a tedy i pokles efektivnosti investic v národním měřítku.

Neméně závažným důsledkem vysoké míry nejistoty je to, že investiční riziko v takovém prostředí je zpravidla vyšší u střednědobých a zejména dlouhodobých investic. To znamená, že ekonomické subjekty mají tendenci upřednostňovat investice s krátkodobou návratností, kde míra rizika pochopitelně je přijatelnější. Právě středně a dlouhodobé investice však mají největší význam pro zavádění nových technologií. Znamená to, že zde je druhý důležitý faktor, který podvazuje míru efektivnosti alokace investic, a tedy i dlouhodobý ekonomický růst.

A skutečně, sledujeme-li objem investic v České republice, vidíme v posledních třech letech zpomalení a posléze absolutní pokles, vidíme zároveň zřetelný přesun k investicím veřejným (tedy pod kontrolou státu) na úkor investic v soukromém sektoru a vidíme zároveň výrazný pokles stavebnictví, jehož výkon je úzce spjat právě s investicemi dlouhodobými a nikoli krátkodobými. Tolik zřetelná fakta.

Nyní se pokusme pojmenovat kořeny oné nejistoty, která zatemňuje naše budoucí hospodářské prostředí. Pochopitelně příčin je celá řada: velmi nejasný budoucí vývoj kurzu koruny, nestabilní vlastnická struktura v řadě podniků, přetrvávající politická nestabilita v situaci, kdy většina velkých firem zůstává pod státní kontrolou, dále nepředvídatelnost chování centrální banky přetrvávající chaos v potenciálně velmi důležitém odbytišti - v Rusku, či nejasné záměry Evropské unie při procesu přijímání nových členů.

Za nejdůležitější kořeny nejistoty v naší ekonomice však považuji následující tři: za prvé permanentně kolísající inflaci, za druhé pomalu a občas i nepředvídatelným směrem se měnící obchodní zákonodárství a konečně za třetí hrozbu vynuceného růstu sociálních a ekologických nákladů.

K prvnímu bodu: Tvrdím, že klíčovým zlem není inflace jako taková, pohybuje-li se v rozumných mezích, daných možnostmi transformované ekonomiky. Skutečným zlem je až to, že se tato inflace mění, nahoru a dolů, jako na houpačce a to způsobem, který podnikatelé, průmyslníci a bankéři nedokáží s dostatečně malou mírou rizika odhadnout. A přesně to je situace českého hospodářství, zvláště v posledních nešťastných třech letech. Sledujeme-li vývoj takových inflačních veličin jako jsou spotřebitelské ceny, ceny průmyslových výrobců, ceny ve stavebnictví, ale také vývoj čisté inflace, vidíme pouze chaotický kmit sem a tam, postrádající cílevědomou logiku. Posuďte sami na příkladu inflace měřené růstem spotřebitelských cen (viz graf 1). Všimneme-li si pro naše účely důležitého ukazatele vývoje cen průmyslových výrobců (PPI), vidíme pak skutečnou horskou dráhu - 1991 nahoru, 1992 dolů, 1993 nahoru, 1994 dolů, 1995 nahoru, 1996 dolů, 1997 nahoru, 1998 dolů a 1999 opět dolů, tedy zatím (viz graf 3).

V námi posuzované souvislosti nejistota versus investiční proces je klíčový vývoj reálné úrokové sazby u nových úvěrů (měřené jako nominální úrokové sazby minus PPI v daném měsíci). A zde je vývoj vůbec nejdramatičtější. Posuďte sami (viz graf 2). Nejenže vidíme opět houpačku, ale také vytrvalý dlouhodobý trend ke zvyšování reálných úrokových sazeb. Investiční peníze z domácích zdrojů jsou ve skutečnosti zkrátka stále dražší.

Známe příčiny některých inflačních výkyvů a víme tedy, že bylo možné se jim vyhnout. V roce1993 došlo k přechodu z daně z obratu na DPH, který doprovázel faktický růst daňového zatížení. Že to nebylo nezbytné, svědčí přebytky státního rozpočtu v řádu desítek miliard korun, které byly rozpuštěny v letech 1993 - 1994. V roce 1998 za vlády - nevlády Tošovského zase došlo k prudkému popuštění regulovaných cen, a to zrovna ve chvíli, kdy rychle stoupala i sama čistá inflace. Letos, kdy hluboký pokles čisté inflace naopak vybízel k vyrovnání trendu popuštěním deregulací, rozhodla se Zemanova vláda nečinit v tomto směru takřka nic.

Jsem dalek naivního a nyní tolik populárního adorování údajného většího úspěchu maďarské a polské ekonomické reformy. Skutečností však je, že pokles inflace v průběhu devadesátých let je v těchto zemích (s výjimkou Maďarska v roce 1995) velmi plynulý a předvídatelný. (viz graf 1)

Poněkud menším dílem k vysoké míře nejistoty v českém hospodářství pak přispívají další dva faktory, které jsem především zmínil: a to ony změny v obchodním zákonodárství, které odrážejí stav legislativy, ale zejména stav justice a policie, tedy represivních státních institucí. A za druhé, zákony vymezující sociální náklady podnikatelů a také ekologické zákonodárství. Na nich je důležité, že se často a podstatně mění, a to způsobem, který předem jen špatně odhadujeme. V poslední době navíc vzrůstá riziko vynucených změn v těchto oblastech pod kuratelou Evropské unie, v níž některé kruhy prosazují vpravdě nestoudnou tezi takzvaného sociálního a ekologického dumpingu a je docela možné, že budou země ucházející se o členství v EU nutit k umělému růstu nákladů k otupení jejich potenciální konkurenceschopnosti alespoň v některých odvětvích.

Domnívám se tedy, že výše zmíněné kořeny nejistot všemi těmito cestami snižují zejména dlouhodobé soukromé investice v České republice a že vysoká rizika ohledně budoucnosti významně omezují efektivnost fungování tržního mechanismu u nás a tedy i zásadně podvazují ekonomický růst.

Všechno špatné je ale pro něco dobré. Myslím že, alespoň v této úctyhodné společnosti je jasné, že právě nesnáze nutí k činům. Jsem toho názoru, že až se zbavíme nynější neschopné vlády,v příštím desetiletí budou v této zemi příležitosti a šance lepší, než kdykoliv v minulosti. Každý, komu se podaří překonat panující pesimistické nálady a vymaní se z područí pečovatelského státu, může najít pevné místo v českém hospodářství a pomoci zároveň podstatně zvýšit jeho dynamiku.

Karel Kříž