přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 26 " 1953 | Fenomén Stalin: náhoda, nebo nevyhnutelnost / Padesát let od měnové reformy

148 stran, brožovaná vazba
vyšlo: červen 2003
cena: 50,- Kč

Rád bych výročí měnové reformy 1953 doprovodil osobní vzpomínkou, která je trochu jiná, nežli ta úsměvná, kterou uvedl pan prezident. Je to vzpomínka Plzeňáka; člověka, který v té době už rozum bral (24 let).

V Plzni, jak známo, vypukly v souvislosti s měnovou reformou protesty, manifestace a nepokoje. Bylo tomu tak ovšem i v řadě jiných měst, ale ty plzeňské události se zapsaly jaksi nejzřetelnějším písmem do historického vědomí veřejnosti. Šlo totiž o spontánní hnutí dělníků, zejména z plzeňské Škodovky, kteří v den vyhlášení reformy měny dostali výplaty – a dověděli se z prohlášení vlády, že tyto peníze ztratily jakoukoli cenu. Rozhořčení bylo tím větší, že den či dva dny předtím dělnický prezident Zápotocký ujistil národ, že vláda žádnou reformu nechystá.

Pouliční protesty, průvody dělníků za hlasitých výkřiků a obviňování oficiálních činitelů ve skutečnosti nebyly nijak zvlášť státu nebezpečné, ale místní stranické vládce neobyčejně rozzlobily a vystrašily. Především jistě proto, že mohly představovat především pro ně samotné ostrou kritiku se strany ústředního výboru KSČ za nezvládnutí situace a nízkou uvědomělost dělnických mas.

Proto reakce byla rychlá, ostrá a ukvapená. Sám jsem prožil dny provedení reformy jako voják. Se zbraní v ruce jsme tehdy doprovázeli transporty se zásilkami platidel. Ale o represáliích v Plzni jsem se dověděl od svých blízkých příbuzných, kteří byli postiženi. Dva konkrétní případy, které mohou být brány jako typické:

Můj tchán - tehdy skoro sedmdesátiletý, známá osobnost v Plzni jako bývalý advokát, poslanec (národní socialista), starosta Západočeské župy Sokola a vězeň koncentračního tábora, v době 1953 však již mimo jakoukoli veřejnou činnost a bez majetku - byl zatčen, vyslýchán a uvězněn. Byt mu byl zapečetěn (což ho paradoxně uchránilo před tím, aby byl jiným komandem z něj vystěhován). Byl obviněn z rozvracení republiky a po asi ročním soudním procesu osvobozen pro naprostou nepodloženost žaloby a nedostatek jakýchkoli důkazů.

Můj strýc, bývalý obchodník s rybami, asi padesátiletý, který politicky nebyl nikdy činný, zbaven už dávno předtím všeho majetku, byl bez jakéhokoli právního podkladu i s rodinou během 48 hodin vystěhován ze svého bytu (z domu, který mu patřil) a přesunut do zpustlé vesnice v západním pohraničí, do polorozbořeného rolnického stavení. Nikdy nebyl z ničeho úředně obviněn, vyšetřován nebo souzen a teprve po pěti letech, s podlomeným zdravím se mohl vrátit do svého bytu v Plzni. Brzy potom zemřel.

Podobné osudy postihly stovky osob v samotné Plzni a jejím okolí. Ve snaze potlačit podezření (ostatně plně oprávněné), že nepokojů se účastnili především dělníci a předhodit veřejnosti jakési viníky bylo tiskem rozšiřováno tvrzení, že události byly vyvolány buržoazií, převlečenou do dělnických halen. Nebylo to tak úplně absurdní. V té době vrcholilo násilné zařazování bývalých podnikatelů, inteligence a politiků do výroby. Můj otec, doktor práv, pracoval tehdy ve Škodovce jako jeřábník.

Ve vědomi národa, nejen v Plzni a okolí, ale i v jiných částech republiky zůstaly ovšem tyto události pevně zakotveny. A tehdy se také naplno zakořenil v naší lidové mluvě pojem měna. Lidé tím nemyslí ekonomický fenomén tak, jak zde o něm dnes diskutujeme, ale míní jím opatření státu, vrchnosti, které jim odcizí jejich úspory a majetky a to bude doprovázeno nějakou formou represe. Věta "bude měna" se stala okřídlenou frází při všech chystaných opatřeních, jímž běžní lidé příliš nerozumějí. Myslím, že tento pocitový syndrom neblahé nejistoty představuje dodnes významnou zátěž pro všechny, kteří měnové otázky studují, o měně rozhodují a spravují jim, a že se hned tak nepodaří jej z lidového myšlení vytlačit. I to je dědictví měnové reformy z roku 1953.

Richard Salzmann, bývalý generální ředitel Komerční banky