přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 26 " 1953 | Fenomén Stalin: náhoda, nebo nevyhnutelnost / Padesát let od měnové reformy

148 stran, brožovaná vazba
vyšlo: červen 2003
cena: 50,- Kč

Téma semináře o měnové reformě z roku 1953 asi nebylo vybráno kvůli vzpomínkám jejích pamětníků. Jde spíše o hodnocení jednoho z důležitých hospodářsko-politických kroků budovatelů systému plánovaného hospodářství v Československu. Kritické hodnocení "socialistické" minulosti nemůže zůstávat u hodnocení všeobecně politických nebo u až frázovitých tézí o škodlivosti centrálního podrobného řízení celého národního hospodářství. Tím spíše, že zejména v období po II. světové válce zachvátila myšlenka plánování většinu světa a nijak nemáme zajištěno, že se v nějaké jiné podobě nebude vracet.

Dědictví centrálního plánování

Mezi ideology plánování národního hospodářství patřil nejen Rus Strumilin, ale i Francouz Jean Monnet (autor plánu poválečné obnovy Francie) nebo pozdější nositel Nobelovy ceny za ekonomii Holanďan Jan Tinbergen (kniha "Modelle zur Wirtschaftsplanung") a mnozí další. Každý si ovšem plánování národního hospodářství představoval jinak. V Československu určovali jak plánovat především sovětští poradci, kteří seděli na všech ústředních hospodářských úřadech. Právě diskutovaná měnová reforma měla zřejmě být příspěvkem k lepšímu plánování.

Jak se asi zrodila myšlenka měnové reformy v roce 1953 a jak zapadala do celkové atmosféry poválečných let? Je především potřeba uvést, že po II. světové válce proběhly peněžní reformy ve všech evropských zemích s výjimkou Spojeného království, Švýcarska, Švédska a Iberského poloostrova. Ozdravění peněžního oběhu se vidělo především nebo jenom v nahrazení dosud existující měny měnou novou.

Byl to nejjednodušší způsob, jak v jednotlivých zemích sjednotit používanou měnu v podmínkách, kdy v oběhu byla nejen znehodnocená původní národní měna, ale i různé okupační peníze, jejichž kupní síla navíc rychle klesala. V Německu a Maďarsku došlo k hyperinflaci. Proto byly v letech 1944 (např. Belgie) až 1947 (v SSSR, Bulharsku, Rumunsku, Albánii) prováděny měnové reformy, které měly stabilizovat peněžní oběh, snížit převis poptávky nad nabídkou zboží. Někdy vedly i ke změně názvu peněžní jednotky (např. v Maďarsku).

Motivy měnové reformy

Představa o ozdravném působení sterilizace přebytečné kupní síly či přímo měnové reformy na ekonomiku zřejmě zapůsobila i na některé politiky v Československu v 50. letech, když nevěděli, jak se vypořádat s existujícím přídělovým (lístkovým) hospodářstvím a s paralelním vázaným (přídělovým) a volným trhem (volný trh – trh bez lístků, ale za pevné, státem stanovené ceny), a navíc ještě s černým trhem. Vázaný trh v té době poskytoval levné výrobky, především potraviny, v rozsahu odpovídajícímu tehdejší představě životního minima.

Sloučit vázaný a volný trh a zlikvidovat černý trh – ale při jaké cenové úrovni, když si vláda neuměla představit, že by se odstranil i cenový dirigismus? Na druhé straně ale v sousedních zemích lístkový systém již zanikl (v SSSR v r. 1947, v SRN v r. 1948, v Polsku v r. 1950) a jen československá vláda se z obavy ze sociálních nepokojů tomuto kroku vyhýbala. Přitom sloučení lístkového a volného trhu slibovalo, že se zvýší zájem o výdělek – a tedy i o odváděný výkon. Tato vazba sice v Česku příliš nefunguje, ale tehdejší poučky politické ekonomie to měly za axiom.

Odstranění lístkového systému hrozilo prudkým zvýšením poptávky po zboží, kterým ovšem obchodní síť nedisponovala. A proto byla zvolena cesta peněžní reformy, tj. anulace dosavadní měny a její nahrazení měnou novou. Zároveň byly změněny prakticky všechny maloobchodní ceny tak, aby i při neočekávaně vysokých nákupech obyvatelstva v maloobchodní síti nemohlo dojít k vážnějším poruchám v zásobování. Tím se vláda a orgány řízení národního hospodářství v zásadě zbavily starosti o rovnováhu mezi možnou poptávkou a nabídkou.

Tabulka 1. Některé maloobchodní ceny před a po peněžní reformě

Pramen: Statistická ročenka ČSR 1958.

Omezení poptávky

Omezení poptávky bylo docíleno především tím, že všechny mzdové a sociální příjmy byly sníženy v poměru 5:1. Nové MC by tedy pro srovnatelnost bylo nutno vynásobit pěti. Hotovosti občanů byly vyměněny v poměru 5:1 jen do částky 300 Kčs na osobu, zbytek v poměru 50:1, vklady občanů, kteří nikoho nezaměstnávali, se přepočítávali odstupňovaně, částky nad 50 tis. v poměru 30:1, životní pojistky v poměru 50:1. Kromě toho byly anulovány vklady vázané po měnové reformě v r. 1945, veškeré státní dluhopisy (a to i emise z r. 1946) a všechny další tuzemské cenné papíry. Došlo k podstatnému snížení oběživa: 52,1 mld. Kčs bylo vyměněno za 1,4 mld. Kčs.

Omezení poptávky uvedenými cestami bylo však tak vysoké, že bylo nutné nastavené parametry změkčit, a to snížením daně z obratu na některé druhy spotřebního zboží, což se projevilo několika jednorázovými sníženími MC v letech 1954 – 1956. Byla to metoda, která byla použita v SSSR po měnové reformě v r. 1947.

Nejtvrdší ekonomický dopad měla měnová reforma na zemědělství. Nejen že byli postiženi soukromí zemědělci tím, že přišli o peněžní prostředky, ale došlo i ke snížení výkupních cen zemědělské produkce v poměru méně příznivém než 5:1. Index těchto cen (1937 = 100) byl v r. 1952 405, o rok později 93,5, z toho např. u pšenice 64,8 a u jatečného skotu rovněž 64,8. Postiženi ovšem byli všichni, kdo měli jakékoliv peněžní úspory, tedy zdaleka ne jen bývalí kapitalisté, jak reformu zdůvodňovala oficiální komunistická propaganda.

Vrchol stalinismu

Nejvážnějším důvodem pro provedení měnové reformy byl však přechod k sovětskému modelu centrálního plánování a řízení všech ekonomických procesů v zemi. Bylo to v době, kdy končila I. pětiletka, jejíž výsledky se zásadně lišily od původně stanovených cílů, kdy se hledaly cesty ke zvýšení direktivnosti v plánování a k plnému uplatnění všech dílčích prvků sovětského systému, kdy v řízení ekonomiky vrcholil stalinismus, ačkoliv Stalin již krátce před tím zemřel.

Sovětský model plánování národního hospodářství té doby byl neslučitelný s neurčitým chováním hospodářských subjektů – a volné peněžní prostředky v rukách občanů takovouto nejistotu představovaly. V SSSR byl problém větších peněžních prostředků v rukách občanů "vyřešen" při měnové reformě v r. 1947, v Polsku dočasně v r. 1950. Na naši reformu v r. 1953 se tedy je možné dívat jako na snahu o zlepšení předpokladů pro přesné centrální plánování, jako na snahu odstranit z plánování jakékoliv samostatné pohyby peněz.[1]

Do jaké míry proběhla měnová reforma bezprostředně v režii Moskvy, známo není. Pro Moskvu a její imperium byla důležitou otázka zlatého obsahu Kčs, který byl nově definován, tak aby se zdůvodnil nový kurs koruny a rublu a koruny a dolaru. V letech 1946 – 1953 byl kurs koruny k am. dolaru 50:1, od 1.6.1953 byl 7,20:1. Koruna byla tedy měnovou reformou revalvována. Nebyl k tomu jiný důvod než přání změnit kurs k sovětskému rublu na 1,8:1, avšak praktický ekonomický efekt to snad nemělo.

Mezinárodní souvislosti

V SSSR v té době existovala představa, že formální zlatý obsah měny je základem jejího kursu. Tak jako se kursy členských zemí MMF utvářely podle relace jejich zlatého obsahu ke zlatému obsahu amerického dolaru, představovali si sovětští politikové, že tomu bude i ve vztahu k rublu. Rozdíl byl v tom, že centrální banky členských zemí MMF mohly za takto definovaný kurs nakoupit zlato od USA, zatímco nečlenské země, a tedy i země střední a východní Evropy tuto možnost neměly a SSSR jim ji také nenabízel. Uváděný zlatý obsah byl zcela fiktivní. Navíc, všechny uvedené měny ve střední a východní Evropě byly ryze vnitřními měnami, zatímco americký dolar byl měnou všeobecně směnitelnou.

Měnová reforma v Československu byla provedena bez předchozího souhlasu MMF. To ale znamenalo, že byly porušeny základní závazky Československa vůči MMF a proto bylo v roce 1954 na nátlak MMF členství Československa v této mezinárodní instituci ukončeno (Polsko opustilo MMF již v souvislosti s peněžní reformou v r. 1950). Prohloubila se mezinárodní měnová isolace Československa. Možná, že i na tomto důsledku měnové reformy měl zájem SSSR. Měnová reforma v roce 1953 byla završením série měnových reforem v zemích tzv. sovětského tábora (s výjimkou severní Koreje, kde proběhla druhá měnová reforma až v r. 1959).

Tabulka 2. Měnové reformy ve východním bloku po II. světové válce

Pramen: Autor

Co bylo měnovým reformám společné? V první fázi vytvořit národní měnu, zbavit se oběhu okupačních a jiných peněžních surogátů. Dále pak snížit velikost agregátu M1, tj. nejen množství oběživa, ale v důsledku změn ve financování podniků i snížit zůstatky na jejich obratových účtech. Znamenalo to, že v důsledku peněžních reforem nikdo neměl mít ve své disposici větší množství peněz.

Následovaly úspěchy ekonomického rozvoje? V letech 1955 a 1956 se již všeobecně ukazovalo, že se hospodářství přes velké nasazení kapitálu i pracovních sil v průmyslu i zemědělství vyvíjí neefektivně. Veřejně se tyto problémy diskutovaly až po XX. sjezdu KSSS, který odsoudil sice kult osobnosti v SSSR, ale ne hospodářský systém, který se o tento kult opíral. Peněžní reformy umožnily zvýšit objemy investic v nejbližších letech, což ovšem vedlo ke skryté inflaci, v různých zemích s různou intensitou.

V Československu vedla peněžní reforma z roku 1953 k podlomení důvěry v peněžní vklady ve spořitelnách, jejichž růst se jen pomalu oživoval, a v životní pojištění, které bylo na dvě desítiletí málo důvěryhodné. Úsporné vklady v Československé státní spořitelně činily počátkem roku 1954 jen 2,9 mld. Kčs (konce roku 1954 4 mld. Kčs) a zaplacené pojistné životního pojištění činilo v r. 1954 89 mil. Kčs. Výše oběživa se stala na dlouhá léta údajem přísně tajným zvláštní důležitosti, což byl tehdy nejvyšší stupeň utajení.

[1] Na tento aspekt upozorňuje i prof. Vencovský v knize "Měnová politika v české historii", Praha, ČNB, 2001, str. 70.

Miroslav Tuček, profesor Vysoké školy ekonomické