 |
 
 |
| vyhledávání na serveru: | |
Když v životě jedné generace - během necelých čtyř desetiletí - dojde ke třem měnovým reformám a každá z nich zasáhne hluboko do majetkových poměrů v zemi, je to historie - když ne unikátní - tedy určitě pozoruhodná. A právě k tomu došlo u nás měnovými reformami v letech 1919, 1945 a 1953. Všechny souvisely s velkými politickými a hospodářskými převraty a zdůraznil bych, že právě politické změny a převraty vyvolaly převraty a změny hospodářské.
Rozhodně nechci popisovat každou z těchto reforem - jak byla organizována a formálně provedena. Spíše bych se chtěl zmínit o tom, čím se lišily nebo v čem se shodovaly svým pojetím, smyslem, jak byly zasazeny do určitých politickým a peněžních poměrů, co se od nich očekávalo a co se - v tomto pohledu - podařilo nebo v čem selhaly. Snad mohou být tyto různé reformní přístupy pro nás zajímavé a v něčem i poučné. Společným rysem všech byla - nebo měla být - pronikavá peněžní restrikce, razantní zásah do peněžního oběhu v zemi, do financí a kalkulací každé domácnosti, každého podniku a instituce. Jinak se však tyto reformy od sebe hodně lišily.
Březen 1919
Proslulá - už pověstná - Rašínova reforma v březnu 1919, tedy pět měsíců po vzniku Československa, byla svou koncepcí a systémovým přístupem úzce spojena s hospodářskou situací nového státu. Už samotná její příprava, jak byla promyšlena, co se od ní očekávalo a jak byla provedena - typicky "rašínovsky" - jsou pozoruhodné.
Když byl Rašín po rozsudku smrti amnestován a vrátil po dvouletém věznění v červenci 1917 do Prahy, pustil se neprodleně do konkrétních úvah o tom, jak by měly být uspořádány peněžní a vůbec finanční poměry, až vznikne nový český stát. Na spojení se Slovenskem se v Praze začalo myslit až později. Promýšlel to v úzkém kroužku se svými přáteli - s Vilémem Pospíšilem, ředitelem Městské spořitelny pražské a později prvním guvernérem Národní banky československé, s Jaroslavem Preissem - vrchním ředitelem Živnostenské banky, s profesorem právnické fakulty Cyrilem Horáčkem, později také ministrem financí, s Antonínem Pimperem - ekonomem publicistou a dalšími. Promýšleli do téměř dopodrobna.
Když pak po vzniku Československa Karel Kramář sestavoval v listopadu 1918 první vládu, počítalo se jako se samozřejmostí, že Rašín bude ministrem vnitra - že je svou povahou ideální pro přebudování celé státní a vůbec veřejné správy. To Rašín kategoricky odmítl. Přijal funkci ministra financí a v této pozici vzal do rukou utvoření a řízení měny nového státu, celou měnovou politiku. Emisní banka ještě nebyla. A jaká byla jeho koncepce:
· osamostatnit peněžní oběh - oddělit ho od dění v ostatní částech bývalého Rakousko-Uherska,
· zlikvidovat inflační peníze, které vznikly během války,
· vytvořit československé peníze a tedy novou peněžní jednotku,
· založit měnovou politiku na jejím maximálním zhodnocení - tedy na zvyšování její kupní síly - aby se tak vrátila důvěra občanů k penězům a aby se tak aspoň částečně vykompenzovalo znehodnocení peněz, ke kterému došlo za války; byla to tedy odvážná -v podstatě deflační – koncepce,
· s výhledem spojit co nejdříve československou korunu se zlatem - tedy zlatý standard.
Byla to tedy jasná a dlouhodobá koncepce. Obdivoval, jak fungovala rakousko-uherská koruna od jejího vzniku v roce 1892 až do roku 1914 - se stabilní kupní silou, stabilním kurzem a volnou konvertibilitou na bázi zlatého standardu. Znal detailně její fungování a byla mu lákavým příkladem.
Jako ministr financí připravoval realizaci této koncepce do detailů - se svými spolupracovníky na ministerstvu - bez účasti vlády, bez jakékoliv spolupráce s vládou. Vědělo se samozřejmě, že bude nějaká peněžní reforma, že ji připravuje sám Rašín, ale kdy a jak - to se nevědělo; všelijak se spekulovalo. Výsledek předložil vládě koncem února 1919 a na rychle svolaném tajném zasedání revolučního Národního shromáždění 25. února 1919 byl přijat zákon o peněžní reformě přesně tak, jak ho Rašín sám sepsal.
1) Reforma byla provedena proslulým kolkováním bankovek. Okolkovala se polovina předložených hotovostí - ty zůstaly v oběhu; na druhou polovinu byly vydány 1 % - ní vkladní listy - tedy vládní dluhopisy, znějící na jméno a nepřevoditelné. Bylo zadrženo 34,3 % oběživa:
Tabulka 1. Kolkování při měnové reformě 1919
|
Předloženo ke kolkování |
7,157 mld. K |
|
- z toho: domácnosti |
5,149 K |
|
- státní pokladny a na mzdy |
2,008 K |
|
Okolkováno a vráceno - domácnostem |
2,696 K |
|
- státním pokladnám a na mzdy |
2,008 K |
|
Celkem okolkováno |
4,704 K |
|
zadrženo a kryto 1 %-ními státními dluhopisy |
2,453 K |
2) Tato kolkovací akce se zpravidla vykládá jako základ - pilíř Rašínovy peněžní reformy. Šlo však hlavně o to, jak naložit s bezhotovostními penězi, s ostatními finančními aktivy a vůbec s majetkem, který byl inflačního původu, resp. který vznikl za války. Bylo proto nařízeno provedení soupisu veškerého movitého a nemovitého majetku, cenných papírů a vkladů k 1. březnu 1919. To bylo podkladem pro dávku z majetku a z přírůstku majetku.
Rašín přikládal tomuto reformnímu kroku mimořádný význam. Označil to za "korunu finančních opatření". Sazby byly výrazně progresivní. Dávky měly tedy jednak funkci monetární - odčerpat inflační bezhotovostní kupní sílu a jednak fiskální - zdanit válečné zbohatlíky. Ale právě toto Rašínovo řešení se nevedlo k předpokládanému výsledku, prostě selhalo. Očekával se výnos z těchto daní v rozsahu až 10 až 12 mld. Kč, inkasovala se sotva polovina. Byly problémy s daňovými přiznáními, problémy s placením, byly spekulace a podvody atd.
3) Zavedení koruny československé - Kč - v dubnu 1919 jako peněžní jednotky nového státu. Proti tomuto označení byly protesty historiků, kteří namítali, že označení "koruna" nemá žádnou oporu v české historii a v české kultuře. Objevily se návrhy na označení například sokol, říp atp. Rašín se však těmito námitkami nezdržoval.
4) Tvorba zlaté rezervy. Byl to pozoruhodný a originální postup. První měnové zákony sice neurčovaly zlatý obsah nové koruny, ale praktická peněžní politika Rašína a jeho pokračovatelů směřovala nekompromisně k tomu, aby se připravovala půda pro zavedení zlaté měny. Šlo především o vytvoření potřebné zlaté rezervy. V prvních letech svobodného státu se šlo dvojí cestou:
· Apelováním na vytvoření "zlatého pokladu republiky" dobrovolnými dary. Využilo se vhodně poválečného entusiasmu českých a slovenských středních vrstev (sešlo se například 94 520 zlatých mincí a medailí, 64 kg ryzího zlata ve zlomcích atd.). Výsledek měl ovšem význam spíše psychologicko-politický než měnový.
· Emisí 4 %-ní vnitřní valutové půjčky v únoru 1919 (zákonem č. 88/1919 Sb.), která se upisovala ve zlatě, stříbře a ve valutách. Úrok a jistina byly splatné v kovu, resp. v měně, ve které byla půjčka složena. Provedením půjčky byly pověřeny spořitelny, a to formou spořitelních vkladů. Setkala se s nečekaným úspěchem (po přetavení 3 300 kg ryzího zlata, 272 000 kg ryzího stříbra atd.). Hodnota veškerých drahých kovů a valut představovala přibližně 400 mil. Kč (podle stabilizovaného kurzu koruny roku 1926). Půjčka byla splacena do roku 1926, a to plně v československých korunách, které už měly pevnou kupní sílu.
Deflační koncepce metodou peněžní restrikce se nepodařila. Ale Rašín a jeho nástupci se deflační myšlenky - zhodnocovat československou korunu - nevzdali. Zvolila se jiná metoda: působit na snižování vnitřní cenové hladiny přes kurz koruny - působit devizovými intervencemi na zvyšování tržního kurzu koruny (sledoval se denně kurz na burze v Curychu) - přijaly se i drahé zahraniční úvěry - od VB a USA. A tato deflační politika se setkala s mimořádným úspěchem - z hlediska vývoje kupní síly koruny na domácím trhu. Byla to tato proslulá československá deflační politika z první poloviny 20. let, ale jako každá deflační politika vedla k propadu exportu, výroby, krachům bank atd. a byla vládou v dubnu 1925 odvolána.
Rašín pracoval jako ministr financí ani ne 10 měsíců - od listopadu 1918 do června 1919 - a pak od října 1920 do počátku ledna 1923. A výsledek obdivuhodný. - Československá koruna byla ostrovem měnové důvěry v tehdejší poválečné Evropě. V Německu se v roce 1923 nová marka měnila za jeden bilion starých, v Rakousku se v roce 1924 nový šilink měnil za deset tisíc rakouských korun atd., ale v Československu - v tom neznámém státě - si dokonce dovolili provádět deflační politiku.
Rašínova měnová koncepce však měla i své vážné odpůrce - teoretiky i praktiky, a to odpůrce na nesporné intelektuální úrovni. Byli to zejména Josef Macek - později hlavní představitel keynesovského směru u nás, který kategoricky odmítal kolkovací akci v březnu 1919 a utváření zlaté rezervy - a Karel Engliš, který stejně kategoricky odmítal deflační politiku.
Co však bylo na Rašínově měnové reformě pozoruhodné a pro naši dobu jistě poučné: Nebylo to jen kolkování a zadržení inflačních rakousko-uherských peněz v březnu 1919. Byla to jasná koncepce měnové politiky, jak ji měl se svými přáteli promyšlenou, jak šel nekompromisně svou cestou, jak pro ni získal vládu a parlament a jak od ní neustoupil, i když se něco nedařilo (například dávky z majetku nebo samotná restrikce hotovostí).
Listopad 1945
Druhou měnovou reformou v ČSR byla reforma v roce 1945. Měnová situace po skončení války byla katastrofální:
|
|
oběživo |
Vklady |
|
1.12.1937 |
8 mld Kč |
86 mld. Kč |
|
31.10.1945 |
124 mld. Kč |
208 mld. Kč |
V oběhu bylo šest měn: protektorátní koruny, německé marky, slovenské koruny, polské zloté, maďarské pengö a poukázky československé východní armády. Bylo jasné, že musí být provedena měnová reforma - podobně jako po první světové válce. Nebylo však jasné, kdy a jak bude provedena.
K její přípravě, resp. k jejímu pojetí a koncepci: Byl to především jasný rozdíl proti reformě v roce 1919 - ta vznikla z jedné myšlenkové dílny, z jedné "myšlenkové kuchyně". Byla dílem Rašínovým, nikdo jiný do jejího pojetí i provedení nevstupoval a byla zasazena do ucelené koncepce příští měnové politiky. Situace po druhé světové válce však byla jiná - přístup k řešení byl poznamenán už rozdílnými a ekonomickými názory.
Krátce po roce 1939 se utvářelo v Londýně exilové centrum pod vedením Eduarda Beneše. Vytvořilo emigrantskou československou vládu, která si postupně získávala mezinárodní uznání - Roosvelt, Churchill, de Gaule a Stalin. Ale v roce 1942 se začalo utvářet exilové centrum také v Moskvě pod vedením Klementa Gottwalda. Byly jasné rozdíly v představách o politickém a hospodářském uspořádání Československa po skončení války.
V londýnské vládě bylo i ministerstvo financí, v kterém pracovali nesporně vybraní odborníci - jako ministr nejprve Eduard Outrata a po něm od roku 1941 Ladislav Feirabend. A ten utvořil v rámci ministerstva měnový odbor, řízený vynikajícím expertem Janem Viktorem Mládkem, který předtím pracoval ve studijním odboru Národní banky Československé. A právě tento odbor vstoupil do naší poválečné měnové historie dvěma pozoruhodnými počiny:
· Rozhodli se už v roce 1942 připravit poválečnou měnovou reformu, a to velmi konkrétními kroky: vyrobit nové československé peníze, které budou dány po skončení války do oběhu. Bylo to odvážné a nesporně obdivuhodné rozhodnutí v době, kdy se vystupňoval válečný konflikt a kdy byla Anglie vystavena těžkým německým náletům. Připravili výtvarné návrhy na nové peníze a zajistili jejich výrobu v Anglii u firem, které už před válkou tiskly některé naše bankovky (než vznikla v Praze vlastní tiskárna). Bylo vyrobeno 376 milionů kusů státovek s celkovou nominální hodnotou 24,8 mld. Kč. Byly uskladněny už v roce 1943 v podzemních krytech nedaleko Bristolu.
· Byla to velmi konkrétní účast ne přípravě poválečného uspořádání světových měnových poměrů. Viktor Mládek úzce spolupracoval s Keynesem na jeho verzi tohoto uspořádání, která se později střetla s americkou verzí a musela ustoupit. Na závěrečné konferenci v Bretton-Woods v července 1944 bylo Československo - resp. jeho londýnská vláda - zastoupeno pětičlennou delegací. Jejím předsedou byl ministr Feierabend a podepsali tehdy náš přístup k Mezinárodnímu měnovému fondu a ke Světové bance..
Když se blížil vítězný konec války, bylo zřejmé, že musí dojít k jednáním a ke kompromisu mezi názory londýnské a moskevské exilové skupiny na uspořádání hospodářských poměrů ve svobodném Československu. Jak to posléze dopadlo, kdo ustoupil a proč - to je obecně známo. Ovšem tento kompromis jasně poznamenal pojetí a provedení poválečné měnové reformy. To pojetí bylo předurčeno ve vládním programu první vlády - v pověstném Košickém vládním programu z dubna 1945, jehož stěžejní myšlenkou byl směr k direktivnímu centrálnímu řízení. A to se týkalo i peněz a bylo vyjádřeno zřetelně: "Postavit celý peněžní a úvěrový systém . . . . pod všeobecné státní vedení".
Reformu připravovala skupina, kde vedoucí úlohu měli už levicově orientovaní ekonomové Leopold Chmela a Jaroslav Nebesář. Dále tam byli Alois Král ze studijního oddělení bývalé Národní banky československé a Ervin Exner z bývalého londýnského ministerstva. Reforma nebyla zasazena do nějaké koncepce příští měnové politiky - byla orientována hlavně na likvidaci inflačních válečných peněz. Nebylo prostě jasno, jak to bude s "lidově-demokratickým" politickým a hospodářským systémem. Její provedení k 1. listopadu 1945 bylo poznamenáno těmito základními rysy:
· Nová peněžní jednotka - Kčs - bez určení zlatého obsahu
· Nové peníze 500 Kčs na osobu v poměru 1 : 1; byly to "londýnské peníze" - narychlo ještě dotištěny v Praze tisícikoruny a stokoruny. Hotovostní oběživo tak restringováno na 19 mld. Kč - tj. na 15 % (tedy více v březnu 1919).
· Zablokovány všechny peněžní vklady a jiné pohledávky u peněžních ústavů, pojistky, cenné papíry - akcie, dluhopisy atd. - Zablokované vklady dostaly označení "vázané vklady" a bylo to kle konci roku 1945 za 258 mld. Kč.
· Upraveny ceny - stále regulované - zhruba na trojnásobek předválečné úrovně. Trvalo přídělové hospodářství.
· Stanoven kurz k americkému dolaru na 50 Kčs; tento kurz byl nahlášen Mezinárodnímu měnovému fondu. Byl to kurz reálný a v tomto kurzu se provádělůy všechny peněžní transakce s cizinou. Členství v MMF a ve SB se obnovilo zvláštním zákonem v prosinci 1945; Československo bylo na dvanáctém místě mezi 45 členy.
· Dodatečně byl v roce 1946 přijat zákon o dávce z majetku a z přírůstku na majetku - se silnou progresí. Měl postihnout - při silně progresivních sazbách - majetek získaný při inflaci za války. Dávky měly být placeny ze zablokovaných finančních aktiv, tedy hlavně z vázaných vkladů. Tedy obdobný záměr jako u Rašínovách dávek v roce 1919. Očekával se výnos těchto dávek zhruba 35 mld. Kčs, tedy částka, která by ani zdaleka nestačila k vyřešení problému vázaných vkladů. Ale i tentokrát to selhalo - z podobných příčin jako za Rašína.
Krátce po reformě však začaly vznikat vážné problémy, zejména "uvolňování vázaných vkladů"- bez pevných pravidel a jako inflační faktor. Co vůbec s blokem vázaných vkladů a všech finančních aktiv. Jak to likvidovat? K tomu účelu byl v červenci 1947 zřízen Likvidační fond měnový, ale "nevěděl si s tím rady". Novými inflačními faktory bylo profinancování vládních deficitů peněžní emisí, likvidace finančního trhu, centralizace bank a po únoru jasně proklamovaný a prováděný "přechod k socialismu".
Provedení měnové reformy mělo už při jejím koncipování a provádění své vážné kritiky ,,i když už nebylo možno jejich názory a stanoviska oficiálně diskutovat nebo publikovat. Vytýkalo se zejména, situace, jaká válkou vznikla a jaká se měla řešit byla jednak problémem finančním a jednak problémem měnovým. Řešení, jaké se provedlo, spočívalo v tom, že se tyto dva problémy "smíchaly" a oba se řešily, jakoby to byl výlučně problém měnový (například oficiální stanovisko profesora Engliše).
Další postup při řízení nové měny, která vznikla reformou v listopadu 1945, byl už výlučně záležitostí nového pohledu na peníze, nového pohledu na hospodářský systém a na řízení peněžního oběhu (už ne peněžní politiky). Vyústěním byla měnová reforma v roce1953.
Červen 1953
Podrobně o této reformě hovořili prof. Jirásek a prof. Tuček. Chtěl bych pouze zdůraznit, že jako důvod k jejímu provedení se zpravidla uvádí potřeba zlikvidovat blok vázaných vkladů, které vznikly při reformě v listopadu 1945. Byl to balast, s kterým si nové peněžnictví a nové řízení peněžního oběhu nevědělo rady. Tak to vyřešili jednoduše - socialisticky. Podrobněji se tím zabývám v knize "Vzestupy a propady československé koruny".[1] Principiálním řešením nebyla pouze restrikce hotovostí a vkladů, ale
· anulování všech zablokovaných finančních aktiv z doby před rokem 1945
· určení zlatého obsahu nové koruny a podle nové zlaté parity určení kurzu k dolaru jako 7,20 Kčs, což muselo být už za několik roků napravováno složitým systémem různých kurzových koeficientů
· rozchod s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou.
To jistě byly vážné důvody. Ale podle mého názoru důvod k tak razantní reformě byl vážnější. Nový socialistický systém řízení nemohl převzít nic z minulosti
· v názorech na peníze, na jejich funkce
· v připuštění jakéhokoliv finančního trhu a tedy jakéhokoliv komerčního bankovnictví
· v samostatné emisní bance, která by měla nějaké jiné peněžní funkce než jaké pro celé peněžnictví určila Státní plánovací komise v centrálním plánu hospodářského rozvoje.
Proto vznikla v červenci 1950 Státní banka československá jako "monobanka". Nový systém nemohl převzít nic z minula, nemohl se nějakými problémy z minula zdržovat, nemohl si nové řízení peněžního oběhu ničím z minula komplikovat. Přebíral "sovětský model" jako čistý model. Minulost pro něj musela být "tabula rasa". A proto tak radikální a bezohledná reforma v roce 1953.
[1]Vencovský, F.: Vzestupy a propady československé koruny: Praha, Oeconomica 2003.
František Vencovský, profesor Vysoké školy ekonomické
Jirásek Zdeněk: Čtyři roviny měnové reformy 1953
Salzmann Richard: Vzpomínka Plzeňáka na měnovou reformu z roku 1953
|
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2024 design, kód: Jan Holpuch nejml. |
RSS 2.0 
|
