přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 26 " 1953 | Fenomén Stalin: náhoda, nebo nevyhnutelnost / Padesát let od měnové reformy

148 stran, brožovaná vazba
vyšlo: červen 2003
cena: 50,- Kč

Zvěsti o Stalinově záhadné smrti se vynořily po XX. sjezdu KSSS. Začátkem roku 1956 začaly o těchto otázkách psát také noviny. Když byl odhalen Stalinův kult a zneužívání moci, počaly na adresu ÚV KSSS přicházet dopisy s dotazy, jak je možné, že členové politbyra nepřijali proti takovým despotickým deformacím moci žádné opatření. Ústřední výbor se usnesl, že 30. června 1956 zveřejní prohlášení nazvané Překonání kultu osobnosti a jeho důsledků. Toto prohlášení vydal ÚV v návaznosti na tajný Chruščovův referát na XX. sjezdu.

Prohlášení ze dne 30. června 1956, jež bylo spíše politické a teoretické povahy, uvádělo dva druhy příčin deformací: objektivní konkrétní historické poměry, v nichž probíhala výstavba SSSR, a subjektivní faktory spjaté se Stalinovými charakterovými vlastnostmi. Usnesení poukázalo na těžkosti, s nimiž se potýkala socialistická revoluce a budování socialismu v mezinárodním měřítku i ve vlastní zemi. Vnitřní i vnější poměry ve své komplexnosti vyžadovaly železnou disciplínu, stále větší bdělost a krajní centralizaci moci. Toto vše negativně ovlivňovalo rozvoj některých forem demokracie. Omezování demokracie však mělo být jen přechodné.

Ačkoli některých problémů se dotkl důsledně XX. sjezd ani závěry na něm přijaté se do historické analýzy stalinismu dostatečně nepohroužily. Po výčitkách členům politbyra, jak mohli takovou deformaci připustit, ÚV nejasně přiznal, že protistalinisticky zaměření vůdcové neseděli se založenýma rukama. Představovali Stalinovu protiváhu: "XX. sjezd strany i celá politika ÚV jasně svědčí o tom, že se v ÚV vytvořilo leninské jádro." ⁸² Jelikož Stalin do tohoto "leninského jádra" nepatřil, zformovalo se proti němu. "Leninské jádro" byl pseudonym pro "protistalinistické spiknutí". Spiknutí bylo tedy bez okolků přiznáno, o technice, jak je provedli, bylo ovšem pomlčeno.

Stalin – oběť spiknutí?

Až deset let po Stalinově smrti vyšly najevo některé podrobnosti, umožňující vytvořit si o tom reálnější obraz. O těchto otázkách bylo hodně napsáno zvláště na Západě. První polooficiální verzi předložil Ilja Erenburg francouzskému filosofovi a spisovateli Jean-Paul Sartrovi. Po zveřejnění v tisku oběhla celý svět. Podstatu Erenburgovy verze lze shrnout do následujících skutečností: 1. března 1953 se uskutečnilo zasedání prezídia ÚV KSSS. Vystoupil na něm Kaganovič a žádal na Stalinovi: 1. odvolání nařízení o deportaci všech Židů do vzdálených oblastí SSSR; 2. ustavení zvláštní komise, která prozkoumává "záležitost lékařů".

Kaganoviče podpořili všichni členové starého politbyra s výjimkou Beriji (což je ovšem málo pravděpodobné). Tato neobyčejná shoda Stalinovi ukázala, že jde o předem připravené spiknutí. Stalin se neuměl ovládnout. Nejen, že nevybíravě láteřil, nýbrž začal též vyhrožovat ostrými tresty. Spiklenci takovou reakci na požadavky, jež jménem politbyra předložil Kaganovič, předpokládali. Věděli rovněž, že svobodně neopustí Kreml, zůstane-li Stalin u moci. Učinili tedy potřebné kroky. Mikojan rozdrážděnému Stalinovi pravil: "Neopustíme-li do půl hodiny svobodní tuto budovu, obsadí armáda Kreml."

Po tomto prohlášení se ke spiklencům připojil též Berija. Jeho zrada vyvedla Stalina z rovnováhy a Kaganovič kromě toho před Stalinovýma očima na kousky roztrhal svoji legitimaci člena prezídia ÚV KSSS a hodil ji Stalinovi do obličeje. Stalin již nestihl povolat ochranu Kremlu, neboť jej ranila mrtvice. Upadl do bezvědomí. Teprve 2. března v šest ráno byli ke Stalinovi povoláni lékaři.⁸³

Erenburgova verze se v některých údajích shoduje s úřední, například že Stalina ranila mrtvice, poté co členové politbyra vystoupili proti zřízení "židovského ghetta" na Sibiři. Pochybný je však údaj, že Berija přešel na stranu spiklenců teprve tehdy, když zjistil, že armáda je na jejich straně. Erenburgova teze o Berijovi vychází z pozdějšího boje mezi Chruščovem a Berijou, který začal již u lůžka umírajícího Stalina. V bodě, že lékaři byli zavoláni až druhý den Stalinova smrtelného boje, se Chruščovova a Erenburgova verze shodují.

Rok nato, v roce 1957, podal své prohlášení o Stalinově smrti někdejší člen prezídia ÚV KSSS a tajemník ÚV KSSS Ponomarenko, který byl později vyslancem Sovětského svazu v Nizozemí. Jeho verze se v podstatě od Erenburgovy mnoho neliší. Jelikož ji poskytl nositel tak vysokých stranických funkcí, měla větší váhu; hodnotíme ji jako oficiální prohlášení nejvyšších míst. Podle Ponomarenkova svědectví svolal Stalin koncem února 1953 zasedání prezídia ÚV a přišel s výpověďmi lékařů-záškodníků o tom, jak vraždili čelní stranické pracovníky a jaké plány spřádali do budoucna. Stalin neočekávaně předložil prezídiu ÚV ke schválení návrh usnesení o deportaci všech sovětských Židů do Střední Asie. Tehdy se mu vzepřeli Molotov a Kaganovič, kteří prohlásili, že taková deportace bude mít katastrofální ohlas ve světě.

Stalina jejich nesouhlas tak vyvedl z míry, že vyplísnil všechny, kteří se opovážili s jeho návrhem nesouhlasit. Nato ostře a nesmiřitelně vystoupil Kaganovič a demonstrativně roztrhal stranickou legitimaci, tedy legitimaci člena prezídia ÚV, a hodil ji na stůl před Stalina. Kaganovič svoji řeč zakončil slovy: "Stalin zostudí naši zem!" Kaganovič i Molotov se u všech setkali s podporou a Stalin se náhle v bezvědomí zhroutil. Stihl jej kolaps. Berija začal vítězoslavně křičet: "Tyran je mrtev. Jsme volní!". Když však Stalin znenadání otevřel oči, Berija prý před ním padl na kolena a prosil Stalina o odpuštění. Líčení této naivní scény rozhodně již spadá do rámce pozdějších frakčních bojů mezi skupinami Chruščova a Beriji. Je málo lidí, kteří by takovým "pověstem" věřili.

Podle Erenburga byl Stalin hluboce přesvědčen, že členové politbyra proti němu zorganizovali spiknutí s cílem zavraždit jej. Měli tak učinit poté, kdy začalo být jasné, že Stalin ve své pronásledovatelské mánii připravuje novou, rozsáhlou, krvavou čistku, v níž by se fyzicky zbavil členů ÚV zvolených na XIX. sjezdu. Vysvětloval, že jej chtěli zabít Vorošilov, Molotov, Kaganovič i Mikojan, o hlavním iniciátorovi, Berijovi, se však nezmiňoval.

Po XXII. sjezdu KSSS byla otázka Stalinovy smrti znovu otevřena. Zemřel tyran, který způsobil tolik zla, přirozenou smrtí? Když se jeho zločiny neustále kumulovaly, mnozí se ptali, proč nebyl takový tyran zabit. Chruščov v roce 1963 otevřeně uvedl, že lidé jsou rozhořčeni, že Stalin nezemřel o deset let dříve. Soudil, že tito občané mají pravdu.

Deset let po Stalinově smrti a po intenzívní dvouleté protistalinské kampani před XXII. sjezdem se Chruščov pokoušel osvětlit představitelům polské strany některé podrobnosti Stalinovy smrti. Obecenstvo bylo dosti široké a Chruščovovo vyprávění se objevilo také na stránkách francouzských novin Paris Match. Článek byl později přetištěn v německém časopisu Der Spiegel.⁸⁴Spiegel v úvodních řádcích napsal: "Existuje řada důkazů, že Stalin rozhodně nezemřel přirozenou smrtí, jak nás o tom chtějí přesvědčit oficiální prohlášení."

Chruščovova verze z roku 1963 byla: "Stalin v žádném případě nezemřel ve svém kremelském bytě, nýbrž několik kilometrů od Moskvy na svém sídle poblíž Kunceva. Zde, zcela izolován od vnějšího světa, byl Stalin "zajatcem vlastního strachu". V noci 2. března zavolala Stalinova ochrana Chruščova, Malenkova, Beriju a Molotova, aby se neprodleně dostavili do Kunceva. (Jak víme, nebyl tam však Molotov, nýbrž Chruščovův kamarád Bulganin.) Ochrana hlásila, že Stalin již delší dobu nejeví známky života. Nemohli zjistit, o co jde. Systém vnitřního spojení mezi třemi samostatnými stavbami, z nichž jednu obýval Stalin, byl totiž značně složitý. Dveře bylo možné otevřít jen pomocí zvláštního elektrického mechanismu.

Jelikož nikdo z členů ochrany přesně nevěděl, ve které místnosti Stalin je, začali pronikat do pokojů postupně. Otevřeli první, druhý a nakonec našli Stalina. Ležel na zemi bez známky života, oblečen do uniformy generalissima. První se ozval Berija: "Tyran je mrtev, mrtev, mrtev!" vítězoslavně křičel. Tehdy však Stalin široce rozevřel oči. Byl stále naživu. Malenkov, Chruščov a Molotov místnost opustili a Berija, který s sebou vždy nosil ampulku jedu, zůstal se svým pomstychtivým pánem sám. Lékaři se dostavili díky náledí na silnicích až za pět hodin." Tuto verzi uvedl Chruščov Polákům.

8. března 1963 dal Chruščov při setkání s představiteli sovětské inteligence jednoznačně na srozuměnou, že Berija ani v nejmenším svoji radost ze Stalinovy smrti neskrýval. Toto prohlášení neuspořádanou mozaiku výpovědí o Stalinově smrti ještě více zapletlo.

Šest různých verzí

Máme k dispozici šest verzí o Stalinově smrti: Erenburgovu z roku 1956, Ponomarenkovu z roku 1957, Harrimanovu z roku 1959, verzi Paris Match z roku 1963 a Chruščovovu z roku 1970. Šestou verzi rozšiřovali Stalinovi odpůrci z táborů nucených prací; jako iniciátora Stalinova odstranění uváděli Chruščova, zatímco "špinavou práci" vykonal Berija. Podle jejich svědectví spiklenci vypracovali minimální a optimální plán jak Stalina odstranit. Podle tohoto plánu bylo Berijovým úkolem Stalina otrávit. Podle minimálního plánu měli Stalina donutit, aby podal demisi. Spiklenci by jej postavili před hotovou věc na večeři v Kuncevu. Podle minimálního plánu neměl Stalin zemřít hned, umíral by pomalu obklopen svými dětmi a lékař. Podle optimální plánu měl Berija vyhodit Stalina a jeho sídlo do vzduchu. Berija měl odpovídat za operativní část plánu, Malenkov za mobilizaci stranického a státního aparátu, Chruščov za hlavní město a spojení a Bulganin za dohled nad armádou.

Po těchto přípravách došlo k setkání spiklenců se Stalinem na jeho sídle v Kuncevu večer 28. února 1953. Diskutovalo se o běžných problémech a dost se pilo. Malenkov, Chruščov a Bulganin odešli velice brzy, neodebrali se však domů, nýbrž do Kremlu. Berija se ještě zdržel, jako kolikrát před tím, pod záminkou, že musí se Stalinem dohodnout několik stanovisek. Tehdy vstoupil na scénu další spiklenec. Podle jedné varianty jím měl být Berijův pomocník, podle druhé jeho spolupracovnice. Berija před Stalinem prohlásil, že má hrozivé důkazy proti Chruščovovi v souvislosti se "záležitostí lékařů". Zavolal svoji spolupracovnici aby přinesla složky s dokumenty. Než stačil Berija položit složky na Stalinův stůl, vrhla žena Stalinovi do obličeje skleničku s éterem. Stalin ihned ztratil vědomí. Berijova spolupracovnice nato dala Stalinovi ještě několik injekcí pomalu účinkujícího jedu. Při Stalinově "léčení" tato žena coby lékařka Stalinovi ještě několikrát vstříkla přesně odměřenou dávku, aby nezemřel ihned, nýbrž pomalu, napohled přirozenou smrtí.

Oné "záhadné ženy" u Stalinova lůžka se ve svých vzpomínkách dotkla i Allilujevová, když napsala: "Mladí lékaři běhali jako pomatenci oko…Ihned jsem si pomyslela, že tu mladou lékařku odkudsi znám. Kde jsem ji ovšem viděla? Pozdravily jsme se, více jsme si však neřekly." ⁸⁵ Tento údaj Allilujevové je velmi důležitý. Bylo by zajímavé vědět, kde Allilujevová tuto ženu předtím spatřila. I Solženicyn poukázal na to, že Berijovo postavení před Stalinovou smrtí bylo otřeseno a zdálo se mu docela možné, že Berija Stalinovi "pomohl". ⁸⁶

Pokusme se z uvedených dohadů učinit několik závěrů:

1. na Stalinovu smrt čekali z politbyra čtyři lidé – Berija, Malenkov, Chruščov a Bulganin;

2. lékaři byli ke Stalinovi zavoláni až po 24 hodinách;

3. na Stalinově smrti měl největší osobní zájem především Berija.

Z toho vyplývá, že lékaři nebyli povoláni dříve úmyslně, dokud se čtveřice nepřesvědčila, že je smrt nevyhnutelná. Když je poté zavolali, Berija se postaral, aby to byli lidé ochotní pracovat podle jejich instrukcí a pomáhat Stalinovi na onen svět. Lékaři, kteří by jej skutečně uzdravili, seděli v žalářích. Ti, kteří pracovali podle Berijových pokynů, neměli se zdravotně sanitární správou Kremlu nic společného. Allilujevová neznala nikoho. Chruščov uvedl, že znal pouze profesora Lukomského. Všichni lékaři, kteří se do Kunceva dostavili, však Stalina nevyšetřovali. Posedávali v sousedních pokojích a podle slov Allilujevové se dohadovali, jak by měli Stalina léčit. Údaje o průběhu nemoci a jejích symptomech sepsal lékař, jehož znal pouze Berija.

Rovněž o příčinách Stalinovy nemoci existuje několik domněnek:

1. Stalina ranila mozková mrtvice, když mu byl předložen požadavek na opětovné přezkoumávání celé záležitosti lékařů a při pohrůžce, že bude povolána na pomoc armáda;

2.Berija Stalina otrávil pomalu účinkujícím jedem.

Ve verzích Ponomarenka a Erenburga před XXII. sjezdem roku 1961 se hovoří o mozkové mrtvici z rozrušení, nikoli však o násilné smrti. Po XXII. sjezdu se vyskytly nové verze, podle nichž mělo být příčinou smrti otrávení. Stalin se obával otravy jídlem. Chruščov vypravoval jako anekdotu, že Stalin nejprve nabídl jídlo členům politbyra, aby se přesvědčil, že není otrávené, a teprve poté jedl a pil také sám. ⁸⁷ Pravda však je, že odborníci Stalinovu stravu – zeleninu, ovoce, maso a pití – prověřovali. "Otrávené věci u nás nikdy neobjevili", napsala Allilujevová. "Občas se u nás v kremelském bytě objevil doktor Ďjakov se svými epruvetami a analyzoval ovzduší v našich pokojích." ⁸⁸

V době Stalinovy nemoci se taková bezpečnostní opatření neprováděla. Nejvěrnější byli již za Stalinova kabinetu odstraněni: Poskrjobyšev zmizel, generál Vlasik byl ve vězení a Stalinovi osobní lékaři zatčeni coby záškodníci. Pro Beriju byl problém vyřešen. Musel již jen zajistit neutralitu stoupenců Molotova a aktivní podporu "čtveřice". Chruščov nepopírá, že Berija okolo sebe uměl dovedně soustředit ty, jimž Stalin ublížil či které ohrožoval, a využít je pro vlastní intriky. ⁸⁹ Berija byl nadaný a úspěšný kombinátor. V nejdramatičtějších okamžicích nebyl okolo Stalina z jeho staré gardy nikdo – ani molotovci, ani Poskrjobyšev, tělesný strážce Vlasik, oddaný syn Vasilij, ani lékaři.

24. května 1964 i Enver Hodža ve svém projevu uvedl, že Stalin byl obětí spiknutí. Že despota zemřel násilnou smrtí, řekl otevřeně Chruščov 19. června 1964 v průběhu shromáždění na počest maďarské vládní a stranické delegace, kterou vedl János Kádár. Stalin jej dal zatknout, nelidsky mučit a za život mohl poděkovat jen Stalinově nenadálé násilné smrti. Chruščov uvedl toto: "Stalin nechal střílet do svých lidí – veteránů revoluce. Pro tuto svévolnost jsme jej soudili… Marná je snaha těch, kdo si přejí změnit vedení v naší zemi a omlouvají zneužívání moci prováděné Stalinem. Nemůže jej omluvit nic…Černého koně nelze změnit na bílého… V dějinách lidstva nebylo málo krutých tyranů, se všemi se ovšem masy vypořádaly, neboť vláda tyranů se opírala právě o ně". ⁹⁰

[1] Podle Britovšek, M.: Stalinův termidor: Praha, Naše Vojsko 1991, s. 306-311. Přetištěno se souhlasem vydavatele.

Marjan Britovšek, emeritní profesor na Univerzitě v Ljublani