přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 26 " 1953 | Fenomén Stalin: náhoda, nebo nevyhnutelnost / Padesát let od měnové reformy

148 stran, brožovaná vazba
vyšlo: červen 2003
cena: 50,- Kč

Počátek Stalinovy cesty k moci je spjat s událostmi, které v oficiálních stalinských biografiích jsou zcela mimo okruh zájmu. Jde o vztah Stalina k nemocnému Leninovi. Dnes je toto období zcela běžně nazýváno Lenin proti Stalinovi, anebo naopak Stalin proti Leninovi.¹ Jak je dostatečně známo,² onemocněl Lenin vážně v polovině roku 1921 a od té doby se jen sporadicky a od začátku roku 1923 už vůbec nezabýval státními či stranickými záležitostmi. Jeho plán byl vcelku jasný: byl si vědom nutností centralizovat moc v rukou jen nevelkého okruhu lidí (zřejmě politického byra), znepokojovala jej však myšlenka vzájemného soupeření dvou čelných stranických pracovníků – totiž Stalina a Trockého.

Napětí mezi Leninem a Stalinem

Leninův původní úmysl dělby vedoucích funkcí v sovětském Rusku mezi tyto dva bolševiky, tj. že Stalin jako generální tajemník bude stát v čele strany a Trockij jako předseda rady lidových komisařů (ale zprvu místopředseda – Lenin se přece nemohl vzdát svého postavení v čele státu), se neuskutečnil pro neochotu Trockého. A tak tentokrát nerozhodný a obavami vzrušovaný Lenin nakonec ve své závěti navrhl sjezdu, aby Stalin byl z funkce generálního tajemníka odvolán – jako by tušil, co může vzejít ze samovlády tohoto vznětlivého, hrubého a cynického Gruzína. Molotov svědčí, jak by Lenin již v roce 1922 překvapen růstem Stalinových ambicí i moci a jeho obratnou politikou ve vrcholných stranických institucích.³

Tím se ovšem vzájemné vztahy Lenina se Stalinem zdaleka nevyčerpaly. Hlavním předmětem sporu byla národnostní otázka. Stalin, v protikladu k všeobecnému tvrzení, že jeho předností byla vždy schopnost vyčkávat a pomalu připravovat své záměry, velice ukvapeně organizoval centrální a centralizující správu sovětského Ruska. Byl netrpělivý. Vypracoval plán tzv. autonomizace sovětského Ruska, který byl faktickou likvidací i těch nedostatečných prvků nezávislosti a bez patřičných konzultací jej s pomocí svých přátel okamžitě předložil a chtěl uskutečňovat. Leninovo rozhořčení bylo tehdy velké a bylo tentokráte vyvoláno jak Stalinovou pracovní metodou, v níž ho zcela přehlédl, tak i pro obsah připravovaných opatření.

Lenin posoudil Stalinovy návrhy jako projev velkoruského šovinismu, který ve svých důsledcích může ohrozit věc revoluce. Navíc ho spolu s Ordžonikidzem a Dzeržinským učinil odpovědným za vážné přehmaty v řešení gruzínských záležitostí a připravoval se na "velké" střetnutí. Svědčí o tom zápisy Leninových sekretářek (v průběhu těchto sporů byla Stalinova manželka z Leninova sekretariátu propuštěna); s velkým úsilím shromažďoval nemocný Lenin dokumenty a zadával práci celému štábu lidí, aby odpovědně připravil své vystoupení. Žel, kromě programového článku o národnostní otázce, kriticky ostře zaměřenému proti Stalinovu pojetí, se Lenin k další práci nedostal.

Březnový záchvat v roce 1923, který značně zhoršil jeho zdravotní stav, jej vyřadil nadobro z politického života. A tak jen svým posledním známým dopisem gruzínským protivníkům Stalinovým stačil sdělit, že je s nimi a že v jejich prospěch připravuje řeč na blížící se sjezd. O tom, co Lenin připravil, však dodnes nevíme nic. Ze Stalinovy rychlé reakce však dnes tušíme podstatu sporu. Stalin se stále učil – Lenin mu vysvětlil, že vstup jednotlivých republik do Ruské federace, třebas socialistické, není vhodnou taktikou, že vrcholným orgánem musí být nadnárodní instituce, i když jméno Rusko zmizí z názvu. Instituce otevřená kdykoliv komukoliv s konečným cílem celosvětové socialistické organizace. Tak vznikl Svaz sovětských socialistických republik.

Lenin byl také nespokojen s prací dělnicko-rolnické inspekce, jíž stál Stalin v čele vlastně od jejího zrodu, kdy byl na Zinověvův návrh jmenován v roce 1919 lidovým komisařem. Původní záměr, aby komisariát bděl nad správou státu, aby vymýtil neschopnost a korupci úředníků a aby vytvořil elitu nových a nekompromisních i neúplatných úředníků, znalců státní správy, se tak docela nepodařil a podle Lenina vůbec ne. Komisariát se pod Stalinovým vedením vyvinul v jakousi neoficiální polici, velmi neoblíbenou, dohlížející na správu státu, výrobu a celou řadu otázek a Lenin – aniž by ovšem výslovně obvinil Stalina, ale spíš nízkou kulturní úroveň země a všeobecné zbídačení – připravil řadu nových návrhů. Jejich provedením již –Stalina nepověřil, pečlivě vybíral vedoucí kádry, ale jeho rád později většinou nebylo dbáno.

Podobné spory byly svedeny i v otázce monopolu zahraničního obchodu a v jiných podružných problémech. Nakonec došlo i na osobní vztahy – Stalin si dovolil hrubým způsobem vyčinit Krupské pro jisté nedodržení údajných povinností vůči nemocnému Leninovi a ten, když se o věci dozvěděl, napsal Stalinovi dopis, v němž hrozil i přerušením vzájemných osobních styků v případě, neomluví-li se. I tento konflikt zůstal nevyřešen – Stalin 7. března 1923 poslal omluvný list, v němž sliboval, že všechno odvolá, ale není známo, zda dopis vůbec došel na správnou adresu.

Tyto vzpomínané problémy nebyly jistě ničím proti tomu, jak byl Lenin obklopen usneseními, příkazy a zákazy, až byl v podstatě v posledním roce svého života v zemi. Již 18. prosince 1922 ústřední výbor učinil Stalina jako sekretáře "osobně odpovědným" za účinnou izolaci Lenina od veřejného života, ovšem v zájmu jeho zdraví. ⁴ A to Lenin jistě neobyčejně těžce nesl – byl ovšem velmi nemocný člověk, ale zákaz informací, styk s přáteli, rozhovorů o politických záležitostech, besed i návštěv, potřeb povolení ke čtení knih a časopisů (jejich výběr), schvalování jejich výběru apod. – to bylo jistě příliš na Lenina a jeho okolí. Popravdě je ovšem třeba říci, že celé politbyro zaujímalo stejné stanovisko: omezit Leninův styk se světem a nebrat v úvahu jeho případná stanoviska. Stalin byl v tomto smyslu především disciplinovaný úředník strany.

Prosakovaly pověsti, že Lenin chtěl ukončit svůj život požitím jedu. Svědčil tak např. bývalý Stalinův tajemník Kanner, jehož slova zapsal novinář J. Delbars nebo E. Lermolová, která po opuštění stalinských táborů zveřejnila v roce 1953 údajné svědectví Leninova kuchaře z Gorek G. Volkova apod. I Trockij potvrzoval podobné pověsti, navíc prozradil, že v roce 1927 byla celá záležitost předmětem útoku na Stalina. Tyto pověsti vesměs pro svou nepravděpodobnost nebyly brány v úvahu. Až dnes můžeme prohlásit, že i na tomto šprochu bylo něco pravdy. Byly totiž zveřejněny nedatované vzpomínky Leninovy sestry M. I. Uljanovové (první část z roku 1926 byla objednána Bucharinem a Stalinem, jak Uljanová po pravdě přiznává a je vlastně bezcenná – druhá část je nedatovaná), v níž Leninova sestra v podstatě celou příhodu s jedem potvrzuje. Lenin byl podle jejího svědectví v zimě 1921-1922 a v květnu 1922 v tak špatné psychické kondici, že žádal o podání jedu, aby ukončil svůj život – a to v obou případech osobně Stalina. Uljanovová podává i vysvětlení, Lenin věděl, že jedině Stalin je tvrdý člověk, prostý sentimentality a bude schopen mu vyhovět. Stalin mu prý záměr s jedem vymluvil a přes léto 1922 (od 30.5. do 26.9. 1922 Stalin navštívil Lenina v Gorkách celkem dvanáctkrát) byli velkými přáteli.⁵

Přátelství mezi Stalinem a Leninem je legenda

Přes to všechno můžeme odpovědně prohlásit, že vřelé přátelství Lenina se Stalinem do posledních chvil Leninova života není nic jiného než pouhá legenda. Pravdou je, že Lenin Stalina i za sovětské vlády často hájil. V jednom měření sil na úplném začátku 20. let, kdy Preobraženskij – jeden z bývalých sekretářů a přívrženec Trockého – navrhl a žádal Stalinův odchod alespoň z některých funkcí, aby tak byla omezena jeho pravomoc, své návrhy neprosadil právě pro odpor Leninův. Stalin byl pro něho nepostradatelný člověk "s autoritou", cenil si jeho práce jako nutného praktika, ne příliš chytrého (podle M. Uljanovové), ale pro stranu k nezaplacení. Byl ovšem občas i překvapen jeho některými reakcemi; např. když začal Lenin polehávat, dověděl se, že i Martov má velké potíže se zdravím a navíc je bez peněz.

Lenin požádal Stalina, aby Martova potěšil nějakou vhodnou částkou peněz, ale Stalin rozhodně odmítl, že třídnímu nepříteli nebude posílat žádnou podporu, peníze ať pošle jiný sekretář. M. Uljanovová svědčí, že Lenin byl velmi rozčarován Stalinovou odpovědí. ⁶ Teprve postupně se Lenin přesvědčil o svých omylech ve vztahu ke Stalinovi a poslední dopisy i články hovoří již jinou řečí a jsou – potvrzeny až Chruščovem na 20. sjezdu v roce 1956 – běžně známým faktem. To ovšem nevadilo Stalinovi, aby nelitoval námahy, jak se veřejnosti a novým členům strany, kterých po Leninově smrti přibylo na 200.000, představit jako Leninův intimní přítel, kamarád a žák. Byla to ovšem politická nutnost pro pokračovatele v Leninově díle, ale také projev cynismu, odhodlanosti a pravé vůle po moci. Pro úplnost však dodejme, že i Lenin dokázal být bez skrupulí – např. A. Kollontajová v roce 1922 informovala své přátele v následujícím duchu:

"Jestliže se jednoho dne dočtete v novinách, že mne dal Lenin zatknout, protože jsem ukradla stříbrné lžičky v Kremlu, vězte jenom, že s ním nejsem srozuměna v kterékoli nevýznamné hospodářské otázce." ⁷

Hospodářské těžkosti sovětského Ruska

Sovětské Rusko v polovině a v druhé polovině dvacátých let po hospodářské stránce mělo vážné těžkosti. ⁸ Nová ekonomická politika vedla od jara 1923 k postupnému zlepšování hospodářské situace, ale průmyslová výroba se stále pohybovala na 40-50 % předválečného stavu a zemědělství asi na 80 %. Nová ekonomická politika přilákala čilý soukromý obchod i vzrůst soukromého kapitálu a vedla k sociální diferenciaci v městech i na venkově. Životní úroveň pracujících se jen pomalu zlepšovala; mzdy poněkud vzrůstaly, objevovala se však i nezaměstnanost. Ani stávky nebyly neznámou výjimkou. Státní průmysl byl velmi těžce postižen neschopností státního aparátu jej řídit, zčásti i vědomou nečinností.

Projevy politických představitelů byly ovšem velmi optimistické. Např. L. Kameněv 22. listopadu 1925 ubezpečoval moskevské komunisty, že hospodářská situace je rok od roku lepší a že Sovětský svaz se během několika let stane "jednou z nejbohatších, ne-li vůbec nejbohatší, nejsemknutější, nejenergetičtější a nejsebevědomější zemí světa."⁹

I když bylo všem sovětským představitelům zřejmé, že maximum sil musí být věnováno obnově a výstavbě průmyslu, chápali rovněž všichni s naprostou samozřejmostí, že hlavním politickým problémem je rolnická otázka. I tolik diskutované heslo Bucharinovo z roku 1925: "Obohacujte se!", právě tak jako neméně rozšířené: "Čelem k vesnici!", sledovala týž účel: získat pro sovětskou moc početné vrstvy rolníků.

Na ruské vesnici došlo po revoluci k velikým sociálním změnám. Půda byla zcela rozparcelována. V roce 1929 obdělaná plocha téměř dostihla předválečný stav (bylo obděláno 98,2 %), přibližně stejného výsledku bylo dosaženo i ve výnosu sklizně (94,4 %). To vše jen zdánlivě odporovalo faktu, že panovala zcela zjevná krize. Téměř stejná zemědělská produkce umožnila před válkou značný vývoz obilí, po válce pak – v sovětském Rusku – nestačila málem zásobit ani vlastní obyvatelstvo. Tato skutečnosti byla dána tím, že se velkou měrou snížilo množství zemědělských výrobků dodávaných na trh – a to opět bylo ovlivněno podstatnými sociálním změnami ruské vesnice. Zemědělství – rovněž jako průmysl – bylo příznivě ovlivněno novou ekonomickou politikou a svou strukturou dokonce mnohem rychleji přijalo toto uvolnění a vstoupilo tak dříve na cestu hospodářské obnovy. To způsobilo zdánlivě absurdní stav; na vesnici byl poměrný nadbytek obilí; průmysl tím, že málo vyrobil a stát tím, že žádné zboží nedovezl, nebyly sto tyto zdroje z vesnice odčerpat dodávkami vhodných výrobků. Rolník nechtěl peníze, ale zboží – když neměl co koupit, nevyráběl. Tak vznikl začarovaný kruh, jehož důsledkem byla všestranná výroba rolníků pro svou potřebu, "ruksakové" zásobování i obtíže státu s nedostatečnými zdroji výkupu obilí.

Tyto evidentní problémy hospodářského života v prvé řadě ovlivňovaly sociální život všeho obyvatelstva. Ten byl na velmi nízkém stupni. Byly oblasti a období postižené hladomorem. V Moskvě bylo koncem dvacátých let obyvatelstvo rozděleno do sedmi kategorií, podle nichž byly stupňovány i tak malé příděly potravin. Zbylé potraviny bylo třeba kupovat na volném trhu, tzv. bazaru, za nekřesťansky vysoké ceny. Není třeba ani uvádět, že nedostatky v zásobování obyvatelstva a vůbec nedostatek potravin musel působit i na vztah obyvatelstva ke státu i k vládnoucí straně, která za veškerý vývoj převzala samostatnou odpovědnost.

Problémy hospodářského života ovlivnily i vztahy ve vedení komunistické strany a státu, neboť nabízely řadu variant řešení.zřetelné nedostatky v hospodářském životě oslabovaly i pozice komunistů. Požadování polické "nové politiky" nebylo nijakou zvláštností – spíše naopak. I v komunistické straně se objevily podobné požadavky. Byly kritizovány centralistické metody řízení státu, jenž byl nápadně byrokratizován, nedodržení slibů komunistů, např. o úloze sovětů apod. Heslem byla ve většině akcí politické demokracie, v jehož podtextu nemohlo být nic jiného než oponentura komunistům.

Vyhrocovaly se i jiné politické problémy. Stalinské pojetí sovětské autonomie jako prostředku jak "překonat odstředivé snahy a zesílit soustředivé tendence", nenalézalo příliš mnoho porozumění. Zřetelným příkladem je tzv. ukrajinizace a odpor vůči ní. Dokonce i církevní politika doznala změn. Přes rozsáhlé proticírkevní kampaně, likvidace kostelů i klášterů, přes pokusy o vytvoření nových státních církví nebylo dosaženo nějakých zvláštních úspěchů. V roce 1927 byl dokonce po dlouhých sporech legalizován svatý synod.

Obtíže hospodářské i politické neulehčovalo nijak podstatně ani mezinárodní postavení sovětského Ruska. Určitých úspěchů bylo dosaženo ve vztahu k výmarskému Německu, neboť Rapallo zahájilo období úzké spolupráce sovětsko-německé. Nevýhodou byla zřejmá protianglická tendence, spjatá se jménem Čičerinovým, která ovšem vyhovovala i tehdejším bolševickým představám o světové revoluci. Bolševici totiž - po porážkách evropského revolučního hnutí – hledali svou naději v Asii a prostřednictvím Číny chtěli postihnout především Anglii jako mocný kapitalistický stát. Leč právě množící se konflikty s Anglií, které nebyly nijak podstatněji zmírněny ani existencí anglo-ruského komitétu, způsobovaly růst anglo-sovětské nedůvěry a další komplikace. Ani zprvu neobyčejně příznivý vývoj asijské revoluce nespěl k očekávanému vyvrcholení – naopak, drtivá porážka čínských komunistů Čankajškem v roce 1927 přivodila roztrpčení, deziluzi a zmnožila spory mezi bolševiky.

Neujasněné představy o dalším vývoji, neupevněný stát, strana v horečce opozičního boje, neúspěchy světové proletářské revoluce provázely tedy sovětské Rusko po Leninově smrti. Mnozí evropští publicisté a politikové s jistotou konstatovali, že Rusko "konečně zmoudřelo" a vrací se na cestu přirozeného, tj. kapitalistického vývoje. Odchod Trockého byl nejpřesvědčivějším signálem. "V dnešním komunistickém Rusku nesmíme zapomínati na jednu nejdůležitější věc" – psal později známý publicista Knickerbocker – "že totiž není komunistické"¹⁰. "Bolševismus byl v Rusku pochován", poznamenal A. Winter. ¹¹ Ustrjalov ohlašoval sovětský kapitalismus. I bolševici si navzájem vytýkali smrtelné hříchy: přeli se o to, kdo zradil, zrazuje a nebo ještě zradí revoluci. Všechny obtíže ještě více zvětšila krize ve straně.

Existovala přemíra názorů i návrhů, jak řešit situaci. Problém byl ovšem v tom, že stolec uznávaného představitele státu i strany byl smrtí Leninovou uprázdněn a kandidátům na uvolněné místo bylo obtížné vyjasnit, proč na něj nemohou zasednout právě oni. V podstatě byly formulovány tři alternativy možného vývoje a je jistě na místě pokus o jejich stručnou charakteristiku. Musíme ovšem upozornit, že není správná představa, jakoby střet názorů měl nějaké vyšší opodstatnění, smysl a snad i rozhodný vliv na další vývoj. Není tomu tak. Již Lenin věděl o opozici své – byla pro něho v podstatě projevem neúspěchu v kariéře jednotlivých politiků, a radil vůdcům, kteří stáli u vesla, jak spolehlivě zabránit rojící se opozici: prostě rozdat vhodné sinekury.

Trockého pojetí dalšího vývoje¹² bylo bezesporu ovlivněno tím, že je Trockij formuloval v průběhu let 1923-1924 čili po faktické své porážce. Trockij především hledal možnosti rozvoje světové revoluce, a to v posilování utlačených národů proti "imperialistům". V sovětském Rusku, které zůstalo osamoceno, žádal co nejrychleji zabezpečení socialistických vymožeností, čímž v hospodářské oblasti rozuměl velkolepou industrializaci i na úkor rolníků, důsledné uplatnění jednotného hospodářského plánu i vytváření předpokladů pro rychlou kolektivizaci. V politické oblasti žádal moc nejen pro stranu, ale pro dělnickou třídu jako celek. Vypracoval program dělnické demokracie. Mimořádný důraz kladl na boj proti byrokratismu a ve své kritice Stalina došel až k tvrzení o byrokratické degeneraci stalinského vedení.

Bucharinovo pojetí¹³ vznikalo většinou v diskusi s Trockého formulacemi. Bucharin v podstatě obhajoval myšlenku postupného, evolučního vývoje, pokud možno s minimem krizí. Chtěl především povznést hospodářství rolníka a vyhnout se tak zásobovacím i politickým obtížím. Státní socialistický průmysl a bohatnoucí vesnice měly spolu konkurovat na vnitřním trhu, na němž jako samostatná složka měla vystupovat i drobná buržoazie, uplatňující se zvláště v lehkém průmyslu, po případě i v obchodě a ve službách. Heslem "obohacujte se"! vyzýval k hospodářské činnosti všechny vrstvy sovětského Ruska. Cílem bylo rychlé zvýšení životního standartu obyvatelstva a vytvoření předpokladu úspěšného ekonomického rozvoje.

Boje o moc

O třetí Stalinově koncepci – můžeme-li vůbec použít tohoto slova – se ovšem zmíníme podrobněji. Vzájemný boj jednotlivých složek sovětského vedení má několik fází, které ve stalinské historiografii jsou nazývány trockismem, novou opozicí a pravou opozicí. V jejich průběhu docházelo k mnoha teoretickým soubojům, mnoho argumentů bylo vysloveno z té či oné strany a zapadly, protože je protivníci odmítali vzít na vědomí. Nejsilnější zbraní byly citáty z Lenina. Ale to vše byl jen povrch, skutečný zápas probíhal ve skrytu. Bojovalo se fakticky o hlavní slovo ve straně i ve státě, dědictví Leninovo a uplatnění svého pojetí v dalším vývoji sovětského Ruska. A každý z aktérů tohoto boje se snažil, seč mohl, aby získal důvěru veřejnosti, především strany, věhlas i moc.

Po Leninově smrti se zdálo nezasvěcencům téměř samozřejmé, že křeslo jeho nástupce nemůže zaujmout nikdo jiný než Trockij. Ten ale, ač populární na veřejnosti, měl však špatné postavení ve straně – pro bolševiky byl stále novým mužem, který se připojil a přivlastnil si jejich práci, schopný mluvka, jenž dokáže obalamutit statisíce, ale nepevný bolševik. Navíc byl židovského původu. Ve vedení strany vznikla tajná dohoda, tzv. triumvirát Zinověv, Kameněv a Stalin, který získal na svou stranu většinu politbyra a zahájil postupný a rychle úspěšný boj. Trockij se stal náhle obávaným nepřítelem všech – a vlastně natrvalo. Ještě v roce 1928 – na 9. plénu exekutivy Komunistické internacionály – Bucharin vyhlašoval Trockého "naším nejhorším nepřítelem" a od komunistických stran žádal neúprosný likvidační boj s jakýmkoliv náznakem "trockismu."¹³ Smyslem bylo znemožnit Trockému dostat se do čela státu – a to se také podařilo. Koncem roku 1924 byl Trockij politicky zcela vyřízenou osobností a zabýval se po výtce jen publicistikou a některými hospodářskými problémy.

Po vítězství nad Trockým se triumvirát rozpadl. Zinověv, udávající tón v protitrockistické kampani, měl nejvyšší ambice, ale ty nenalézaly podporu především u Stalina. I za cenu zřeknutí se některých názorů a stanovisek a přisvojení si u některých pojetí tzv. intelektuálské skupiny Bucharinovy, který však se svými spolupracovníky Rykovem a Tomským měl i značný politický vliv, se vydal Stalin do nového boje. Léta 1925–1927 jsou naplněna četnými boji mezi oficiálním vedením strany (Stalin – Bucharin) a jejich protivníky, kteří se přes názorové neshody, osobní antipatii i nedávný ostrý boj přece jen smířili a dohodl – skupinu Trockého a Zinověva s Kameněvem nazývanou stalinisty tzv. novou opozicí.

Většina ústředního výboru se Stalinem a Bucharinem nezakrývala svou tendenci přejít od radikálních hesel ke kompromisům, hlavně s rolníky; v klidném, příznivém hospodářském vývoji izolovaného revolučního Ruska viděla záruku udržení moci a upevnění sovětské vlády. Socialismus byl vzdálenou budoucností, cílem a fakticky pouhou firmou tohoto pojetí. Opozice hledala velká slova a chtěla nereálné: hájit revoluční hesla i program, prosadit je ve skutečnosti třebas násilným spoutáním kulackého živlu, chtěla hájit skutečnou "podstatu" sovětského zřízení a bojovat za likvidaci byrokracie. Program většiny ústředního výboru více odpovídal zájmům unavené země, ale měl nevalné konkrétní výsledky.

Opozičníci a různí bojovníci proti Stalinovi, upravující své projevy do perel bojovných filipik, zcela přehlédli, že se zatím změnila strana a s ní i instituce a nejvyšší orgány. Organizační práce Stalinova a jeho nejbližších spolupracovníků rozsetých do nejrůznějších organizačních a kádrových komisí a komitétu začala přinášet hojné ovoce. Na 14. sjezdu bolševické strany v prosinci 1925 Molotov přednesl organizační zprávu a oznámil, že přibližně 80 – 90 % všech míst v hospodářské i politické správě obsadili komunisté – nové kádry vybrali ovšem Stalinovi lidé.

Kurskij podal zprávu ústřední revizní komise a jen tak mimochodem vyslovil žádost o 500 nových bytů v Moskvě pro nové pracovníky aparátu ústředního výboru – v té době jich v aparátu pracovalo jen 767, ale z nich bylo 704 nových pracovníků – a opět je vybrali Stalinovi lidé. ¹⁵ Ti se ovšem zasloužili i o správné delegáty na sjezd a jejich práce byla bezpochyby stále dokonalejší. Pravdu má Antonov – Ovsejenko, když mluví o Stalinově klace, a ne o demokraticky zvolených zástupcích a vůli strany či dokonce země. Jinak bychom jistě nemohli citovat následující příklad z protokolu citovaného sjezdu – ke slovu se mj. dostal i Kameněv, původně Stalinův příznivec, blízký spolupracovník a ctitel – nyní však opozičník. Útočil především na Bucharina, hledal rozpory mezi ním a Stalinem, dokonce lákal Stalina na svou stranu, vysvětloval svá stanoviska a oponoval nejrůznějším pomluvám a lžím, až nakonec dospěl k tvrzení (již v prosinci 1925):

"Jsme proti tomu, aby se vytvářela teorie "vůdce"… Jsme proti tomu, aby sekretariát fakticky…stál nad politickým orgánem…Jsme proti tomu, aby naše nejvyšší vedení…politické byro mělo skutečně plnou moc… osobně jsem došel k přesvědčení, že soudruh Stalin nemůže splnit úlohu sjednotitele bolševického vedení. (Hlasy z míst: Nesprávně! Hlouposti! Hle, v čem je podstata! Odkryli karty! Šum. Potlesk leningradské delegace. Výkřiky: My vám nedáme vedení! Stalin! Stalin! Delegáti vstávají a zdraví s. Stalina. Bouřlivý potlesk. Výkřiky: Hle, kde se sjednocuje strana. Bolševický štáb se musí sjednotit! Jevdokimov z místa: Ať žije ruská komunistická strana! Hurá! Hurá! – delegáti vstávají a křičí hurá! Šum. Bouřlivé, dlouho neumlkající ovace. Jevdokimov z místa: Ať žije ústřední výbor naší strany. Hurá! – delegáti křičí hurá! Strana především! Správně! Potlesk a výkřiky hurá! Hlasy z místa: Ať žije soudruh Stalin! – bouřlivý, dlouhotrvající potlesk, výkřiky hurá! Šum.)

Předsedající: Soudruzi, prosím, uklidněte se. Soudruh Kameněv hned dokončí svou řeč.

Kameněv: "Tuto část své řeči jsem zahájil slovy: jsme proti teorii osobní moci, jsme proti tomu, aby byl vytvářen vůdce. Těmito slovy také já končím svou řeč." (Potlesk leningradské delegace).¹⁶

Boj byl vyčerpávající, ztěžoval politickou i hospodářskou situaci státu a skončil vítězstvím většiny byrokratizující se strany, která si hlavně Stalinovým přičiněním pomáhala všemožnými prostředky, jež byly po ruce, koncem roku 1927.¹⁷

Stalinova krutovláda

Opozičníci byli pozatýkáni, rozvezeni po Sibiři a dálných krajích do vyhnanství, část byla vsazena do vězení a všichni nuceni nejenom nést za svou porážku patřičný díl odpovědnosti, ale ještě veřejně blahopřát vítězům k vítězství. 20. léta jsou v tomto smyslu spíše idealizována, než objasněna po pravdě. Bezpečnostní moc sice teprve sbírala síly, ale na podzim 1928 byl odsouzen k trestu smrti první přední komunista za odlišné mínění a neochotu se ho vzdát (Tatar Sultan Galijev), i když byl popraven až v lednu 1940, ale nekomunisty nikdo nepočítal.

Svou černou práci rozvinulo v plné síle zahraniční oddělení Čeky, později OG-PU (založené již v prosinci 1920), ovlivňovalo vnitřní poměry a zahájilo – v souvislosti s diskusemi o platformách komunistických špiček – první hodny na čarodějnice. Do života vstupovala kazuistická dialektika, destrukce hodnot, vůle k jednomyslnosti a podřízenosti a na každé zrnko pravdy se začaly vrstvit ne dobové omyly a předsudky, ale vědomé a promyšlené lži. Shora přicházel antisemitismus, proticírkevní propaganda a kariéra lidí zvláštního ražení. "Šepot veřejnosti" začínal slábnout, až byl neslyšitelný a už vůbec nevyúsťoval v nějaké činy. Mandelštam začal být sledován již v roce 1923 ¹⁸ a právo na myšlení bylo přiznáno a určeno služebním postavením, funkcí nebo šarží.

Roku 1928 věštil blížící se hospodářskou katastrofu. Rekvizice ani tresty nepomáhaly při získávání obilí, spíše ještě vystupňovaly odpor venkova. Tento neúspěch hospodářské politiky (spojovaný někdy s novou ekonomickou politikou) spolu s drtivými porážkami asijské revoluce a s koncem všech nadějí pro dočasnou příznivou konjunkturu kapitalistických zemí vedl Stalina k náhlému obratu, který znamenal novou taktiku. Plán na přebudování Ruska na socialistické "stalinskou" metodou byl zahájen a prosazen v ostrém sporu s tzv. pravou opozicí Bucharinovou.

Takže ani mír ve vedoucích orgánech netrvala příliš dlouho. Rozvinul se poslední boj Stalina s jeho možným konkurentem Bucharinem, opět zahalený do mraků citátových soubojů a ideologických souvětí. Bucharin dlouho se svou slábnoucí skupinou nevzdoroval, zapracovanost vítězů sebevědomě rostla porážkami Stalinových odpůrců. I oni byli rozvezeni po lágrech nebo odvolali, někdy pak byl vítěz zatím blahosklonnější. V roce 1928 byl Stalin na konci a zároveň na začátku své cesty. Zůstal sám. Nic nedbal na radu Leninovu, jak o tom mluvil Bucharin na VI. kongresu Komunistické internacionály: "Udržíte-li si jen poslušné hlupáky a odrazíte všechny, kdož nejsou tak úplně poslušni, leč nejsou hlupáci, zničíte určitou stranu."¹⁹

Ale v roce 1930 bylo v Malé sovětské encyklopedii pod heslem Stalin dáno sovětskému lidu na vědomí a k věření: "Stalin (Džugašvili) Josef Vissarionovič (nar. 1879), starý bolševik, revolucionář povoláním, nejbližší a nejoddanější žák i spolubojovník V.I. Lenina, nejpřednější teoretik, největší vůdce VKS(b) a Komiterny…"²⁰

Vraťme se nyní podrobněji k některým peripetiím Stalinova rozhodného zápasu. Stalinovo pojetí i politickou praxi je obtížné stručně a jednoznačně formulovat. Jeho cílem bylo silné, nezávislé, průmyslové a dle jeho pojetí socialistické Rusko, centrálně řízené disciplinovanou komunistickou stranou a jejím ústředním výborem. Více než rozumu, myšlenek a koncepcí si cenil pěsti a důrazu. Je dokonce možné říci, že v diskusi s Trockým přijímal v podstatě koncepci Bucharinovu, aby pak po porážce Trockého a při neshodách s Bucharinem přijal a uskutečnil řadu teoretických vývodů svého úhlavního protivníka. Teorie u něho mnoho nevážila, byl především mužem činu. Brandler, častý účastník diskusí v Komunistické internacionále, později vzpomínal: "Zatímco jsme se přeli o teze, které Stalin předložil, ten odešel na záchod a smál se."²¹

Považuji také za nutné připomenout a upozornit na to, že Stalin své politické postavení založil na taktice tzv. střední cesty, jejímž byl vytrvalým obhájcem. Zprvu se skutečně okoušel o smiřování extrémů – alespoň se tak zdálo – jež se nevyhnutelně vyskytovaly a hlavním argumentem, který zajisté byl velice příznivě přijímán většinou posluchačů, byl klid a jistota, konec revolučních extrémů. S jistou shovívavostí byly veřejností posuzovány pokusy o diktaturu tzv. střední cesty nad všemožnými extrémy vpravo i vlevo, jež – jak se říkalo – nepřetržitě narušují situaci a vyvolávají napětí – a jistě nebylo předem předvídáno, že tzv. střední kurz nebude možné natrvalo udržet.

Stalin dovedně skrýval své ambice, vytvářel si mocenskou základnu a v diskusích mezi komunisty, v nichž rostlo jeho sebevědomí i odhodlání, byl mistrem přetvářky a intrik. Rozhodně ne teoretik, a proto se tvářil, jako by představoval hlas zdravého rozumu, umírněnosti, vyhýbal se extrémům a byl věrným obrazem "obyčejného" straníka. Ring těchto bolševických kampaní byl ovšem uzavřený a omezený svět, jeviště, na němž vystupovaly jen vyšší kádry bolševické strany a občas i Komunistické internacionály.

Stalinismus je extrémním rozvinutím leninismu

Přesto myslím, že lze mluvit o ucelené koncepci, kterou Stalin vytvořil. Jeho protivníci se již za jeho života snažili ji vysledovat a nazývali ji stalinismem, právě tak jako oponenti Leninovi v předříjnové době věnovali nemálo času hledání rozporů mezi Leninovou praxí a Marxovým dílem. Tak jako Lenin (a o leninismu se hovoří až po Leninově smrti) se vytrvale vydával jen a jen za Marxova a Engelsova žáka, tak i Stalin se brání i jakémukoli dojmu či náznaku, že by snad vytvořil novou teorii, nebo novou vývojovou složku marxismu či leninismu nebo dokonce revidoval Lenina.

Jeho cíl byl z politických důvodů pochopitelný – nic nebylo svatějšího než leninismus sám, vždyť ve všech diskusích a sporech bylo odvolání se na Lenina tím nejpádnějším důkazem. Stalinismus neměl být považován za nový směr. Stalin důsledně tvrdil, že uvádí v život leninské myšlenky. V mnoha otázkách tak činil, v mnoha dal různým problémům svůj výklad a – což bylo zcela v jeho duchu – aby se s leninismem náhodou nerozešel, věnoval velmi mnoho místa a času výkladu, co je vlastně leninismus.

Leninismus ve stalinském podání je značně zjednodušený, schematický a spekulativní. Stalin ve svých prvních pracích, které předkládal čtenářům sovětského Ruska, neříká nic o evoluci leninismu, o jeho rozporech i teoretických problémech a ačkoliv je pro něj údajně marxismus návodem k jednání, předkládá leninismus jako souhrn závazných pravidel a pouček, jako patent na strategii a jako taktický předpis pro získání absolutního vítězství. Svou interpretaci Lenina shrnul do základních pěti bodů, které se staly nezvratnými až dogmatickými poučkami:

a) Současné období je panstvím finančního kapitálu, imperialismu, nejvyššího a posledního stadia kapitalismu. Je obdobím světové revoluce, Je počátkem rozhodného vítězství éry socialismu.

b) Cesta k socialismu vede jen přes revoluci a diktaturu proletariátu za vedoucí úlohy proletářské strany. Proletariát na ruinách buržoazního státu si vytváří sám nové nástroje moci.

c) Nejvhodnější formou proletářského státu je stát sovětů, sjednocuje dělnickou třídu, překonává nacionalistické přežitky a protiklady a umožňuje přechod ke světovému státu.

d) Vítězství proletářské revoluce je snadnější v méně pokročilých zemích (jsou nejslabším článkem), a proto východiskem změn je buržoazně demokratická revoluce a cílem socialistická revoluce a diktatura proletariátu.

e) Ve specificky ruských podmínkách je charakteristické a životně nutné úzké spojení dělnické třídy s rolníky.

Tak pravila teorie. Je ovšem třeba alespoň připomenout, že zvláště v organizační otázce (v otázkách strany a státu, řízení i života vlastní organizace) je stalinismus extrémním rozvinutím již tak dost extrémního leninismu, bolševickým leninismem do krajnosti. Týká se to křečovitě přepjatého praktikování disciplíny a výchovy zvláštní kasty v podstatě uzavřené, se svým vzdělavatelským ústředím, životem i jinou životní úrovní, kasty tzv. revolucionářů z povolání čili politiků – funkcionářů. Bylo naprosto nemožné, aby mezi politiky pronikl člověk z jiné oblasti, ať dělník, učitel či vědec – svět politiky byl pro každého neprodyšně uzavřen. Bylo možné postupovat po byrokratickém žebříčku stále výš, ale za podmínek, které deformovaly osobnost a vedly k postupné degeneraci "kádrů". Z požadavku disciplíny se stal nejsnadnější prostředek aparátu k vymáhání akcí, úkolů, požadavků, ke ztrátě aktivity, k pasivitě a lhostejnosti. Aparát brzo nahrazoval aktivitu členstva, které ubývalo a sám byl stejně jako aparátníci buď bez páteře anebo s páteří z vosku, která se snadno poddávala každé nové vnitrostranické konjunktuře.

To není v rozporu s další specifikou - s kultem leninismu a Lenina samotného. Tento kult byl velice násilný a možno říci, že křečovitý. Stalin jej cílevědomě prosazoval od doby Leninovy nemoci. I Leninovo mausoleum, které bylo zprvu postaveno jako provizorium na dobu několika týdnů a o němž se vedly velké spory, zda má či nemá být zachováno, je prvním zřetelným projevem kultovních rysů stalinismu, které bylo zcela cizím prvkem v marxismu. Lenin sám se nesčetněkrát odmítavě vyjádřil proti jakýmkoli pokusům přeměnit jej v ikonu, v obraz kolem něhož budou vznikat legendy.

Se Stalinovým postupujícím vlivem však oslavné až modloslužebné tendence zřetelně sílily; jednotliví návštěvníci Sovětského svazu té doby hovoří a píší o celostátních kampaních, jejichž výsledkem je budování tzv. Leninových koutků ve společenských místnostech továren, klubů, divadel apod. Tyto rudé koutky vznikají rychle i v soukromých domech těch, kdož se snadno dají zlákat. Ač je naznačováno, že Leninovy busty či podobizny, které v té či oné míře zdobí nově vytvářené koutky, pomohou z myslí lidí vytlačit posvátné ikony, je účel pravděpodobně jiný.

Lenin je představen jako idol, jako polobůh, světec s neobyčejným morálním posláním osvobodit lidstvo od všech útrap, hladu, válek nesvobody a všech neštěstí, která potkávají lidské pokolení. Ale jeho dílo není známo a to, co vykonal, je pro historických rozbor naprosté tabu – snahy seznámit s ním širokou veřejnost jsou mizivé. Koneckonců je příliš složité, velmi polemické, obsáhlé a ne vždy odpovídá existující praxi. Je tedy často veřejnosti neznámé a jeho poznání je přehlušeno a jen zdánlivě zprostředkováno okázalým vzýváním jeho jména.

Druhý důvod je mnohem závažnější. Lenin je v rozsáhlých sporech mezi bolševickými vůdci uznán za hlavního rozhodčího. Většina slovních soubojů, které jsou svedeny, se týkají buď výkladu chyb, kterých se kdysi protivníci dopustili, nebo jsou soubojem citátů z Lenina, které všichni chrlí v takovém rozsahu, že jistě u posluchačů vzniká dojem přibližné znalosti díla. Je samozřejmé, že se diskutéři nedohodnou. Lenin, o němž se automaticky přepokládá, že všechno pověděl, předvídal, doporučoval, radil, varoval, se stává na slovo vzatým rozhodčím, nejvyšší dosažitelnou autoritou. Přivlastnit si jeho jméno a jeho odkaz je víc než vyhrát bitvu.

Počátky stalinismu jsou provázeny nejen kultem Lenina a svérázným přístupem k leninismu. Dále je pro něj charakteristický přerod komunistické strany. Leninův demokratický centralismus, který znamenal sám o sobě řadu omezení demokratického života organizace, byl Leninem prosazen v obtížných bojích na začátku století. Přesto většinou nebyla popírána svoboda kritiky a ideového boje.

Stalinismus je naopak vláda aparátu a záměna demokratického centralismu byrokratickým centralismem. I tak již omezená demokracie ve straně je v závislosti na rostoucích obtížích ještě více oklešťována, svoboda ideového boje a kritiky je znemožněna, strana splývá s centralizující se vládou země, sekretariát je všechno, ústřední výbor málo a členstvo méně, až úplné "nic". Je třeba ovšem podotknout – na podstatě věci to ovšem nic nemění – že demokracie je omezována k nule v závislosti na rostoucích potížích. Občanská válka měla za následek k nule v závislosti na rostoucích potížích. Občanská válka měla za následek likvidaci všech nekomunistických politických stran a vznikl systém jedné (vládnoucí) komunistické strany. Na kronštadtské povstání reagovala strana zákazem vnitrostranických frakcí, politický systém samoděržaví ve státě byl přenesen do vnitřního života strany.

Ve straně pak rozhodující slovo získávají aparátníci – někteří odhadují, že tvoří až dvě třetiny všeho členstva. Nezapomeňme, že strana usměrňuje a řídí 150ti milionový stát. V rozhodujících chvílích boje s opozicí tzv. aparátníci rychle činí věc opozičníků beznadějnou. Správný byrokrat – i stranický – na slovo poslouchá své nadřízené, jen tak má naději na pochvalu, prémii či povýšení a jmenování do funkce svou "vrchností". Obrací se bez potíží a snadno, kamkoliv je mu ukázáno a nebo naznačeno. Nemá potřebu názorů, ani přesvědčení , navíc Stalin neměl zřejmě rád ani bezúhonný životopis. Jejich účast v politickém životě země, který stále pevněji a pevněji ovládají, jim dává možnost, aby zprostředkovaly mínění členstva či hlas lidu – v duchu svých kariér tento obraz nutné deformují, neboť musí říkat, co je nahoře žádoucí slyšet, takže jejich obraz problémů, uložený do velmi četných usnesení a rozborů, je nepřesný, jak jen možno. Odpovídá přáním, požadavkům a potřebám jejich tvůrců.

Tento přerod k nadvládě byrokracie či jinak přerod od předpokládané diktatury sovětů, jež se vlastně neuskutečnila, k diktatuře strany, jejího vedení, jejího vůdce, je často shovívavě posuzován. Nikdo jiný a nijak jinak prý nešlo přinutit (či získat) proletariát a pracující celého Ruska k tomu, aby přinesli oběti pro budoucnost. Přečteme si, co o tom píše O. Bauer:

"Takový úkol mohla zvládnouti jen stranická diktatura, mající k dispozici všemocný byrokraticko-vojensko-policejní mocenský aparát, diktatura strany, která si určuje svůj cíl podle poznání vývojových budoucích zájmů proletariátu, ale vnucuje prostředky potřebné pro její cíl také vzpírajícím se vrstvám proletariátu, zejména proletářům, oddělujícím se teprve z rolnictva, převáděným do průmyslu, také v průmyslu ještě s sebou vlekoucím životní, pracovní a myšlenkové zvyklosti rolnictva. Současně se však také tím znovu změnila vnitřní struktura diktatury strany. V době , kdy výkřik o pomoc hladovějících, hladem umírajících mas vnikal také do buněk strany, kdy také ve straně samé mnozí kolísali a pozbývali odvahy, kdy se rozpory proletářských mas zrcadlily také ve straně, byla jen ocelová diktatura nad stranou samotnou schopna zabezpečit, aby si strana houževnatě, neúchylně, neochvějně vynutila dosažení vytčeného cíle. V této fázi potíral Stalin ve straně opozici za opozicí a ničil ji prostředky státního teroru. V této fázi znemožnil jakoukoliv diskusi ve straně, změnil stranu z orgánu tvoření vůle ve slepý, poslušný orgán vůle své."²²Ať se tedy s tímto posouzením ztotožníme či nikoliv, je jednoznačným tvrzení, že stalinismus přetvořil komunistickou stranu, že ji dal jiný vnitřní život i ráz.

Brutální vypořádání s opozicí

Stalinismus se stále přímo brutálním způsobem vypořádal s opozicí. Je jasné, že byrokracie s velikou nechutí přijímala jakékoli kritické posuzování své práce, tím spíše výslovné výpady a žádosti o změnu politiky, je však již méně pochopitelné, že již tehdy volila brutální formy k umlčení svých protivníků. Důrazný zákaz svobody slova i svobody tisku znemožnil jakoukoliv kritiku. Stalinská byrokracie se neobávala i rozštěpit stranu, navykala postupně členstvo na metody psychického i fyzického potlačování. Kritikové Stalina již na základě těchto skutečností předpovídali neblahé následky těchto nezákonných metod. Když v září 1927 proběhla mezi opozicí vlna zatýkání, domovní prohlídky aj... komentovali tento fakt čeští opozičníci takto:

"Stalinovo vedení strany k rozhřešení teoretického sporu ve straně z nedostatku především argumentů použilo státní moci. Státního aparátu, vytvořeného k obraně revoluce proti buržoazii, je tak Stalinem zneužíváno k boji proti vlastním řadám straníků. Důsledky tohoto postupu, bude-li se v něm pokračovat, byly by nedozírné a znamenají strašlivé nebezpečí pro ruskou stranu i pro jednotu komunistické internacionály."²³

Podlým způsobem (odebíráním slova na schůzích, vracením článků, organizováním kampaní, štvanic a skandálů, falšováním stanovisek, zkreslováním názorů) nutil stranický aparát opozičníky k porušování stranické disciplíny a pak je pro porušení disciplíny vyloučil ze strany, zatknul či vypověděl do vzdálených krajů nebo donutil k pokání. Elementární spravedlnost byla odpírána. Podle sovětské statistiky bylo v roce 1926 v SSSR 6 tisíc politických vězňů, 1928 již 39 tisíc a k 1. květnu 1930 dokonce již 662 257 a úplnosti čísel lze oprávněně pochybovat.²⁴

Brzy byly inscenovány i procesy ve formě divadelních her. Můžeme posoudit, jak výstižně je popsal již v roce 1930 český publicista V. Charvát: "GPU odhalí spiklence a záškodníky, oznámí to chlubivě na veřejnosti, tisk bije denně na poplach, v závodech, dílnách, v organizacích, v kulturních institucích jsou usnášeny rezoluce, končící výzvou: Žádáme zastřelení záškodníků! Zašlápněte protirevolučního hada! Odsuďte je k nejvyššímu trestu! Potom zatčení záškodníci ve vyšetřovací vazbě se přiznají ke všemu. Jejich přiznání je před zahájením procesu uveřejněno v novinách a pak se hledá nějaká veliká místnost, nejčastěji divadlo, v němž se proces koná. V den zahájení procesu se pořádají demonstrace proti obžalovaným a průběh líčení se vysílá radiem. Obžalovaní opakují svá přiznání, kají se ze svých bludů a omylů a sami žádají, aby byli zastřeleni."²⁵

Osudy oponentů stalinismu jsou žalostné. Nejenže tyto oběti prošly kalvárií utrpení, jakou dokáže připravit jen velmi krutý politický odpůrce, ale dodnes – již dávno jako mrtví – bojují o svou čest. Tolik nenávisti i k dávno mrtvým revolucionářům je vskutku neobvyklé. Téměř všichni odsouzení a pomluvení mají za sebou léta dlouhých bojů za revoluci a své přesvědčení, léta odříkání i krátké slávy. Jistě nebyli bez chyb a nedostatků. Škrtnout je však z dějin pro zájmy a potřeby jednoho muže, pro tytéž zájmy je pomluvit a přepsat a zhanobit jejich životopis se zdá nemyslitelné. A přece je tomu tak.

Ještě mnoho historiků převezme roli advokátů, obhajujících své mrtvé klienty a pokusí se nesčetněkrát a znovu přesvědčit veřejnost, že všechno bylo jinak – že Trockij, Zinověv, Kameněv, Rykov, Bucharin a mnoho jiných, i když měli odlišné názory, nebyli zrádci. Bez ohledu na to, že mnozí z nich se v procesech přiznali k zločinům, o nichž dnes najisto víme, že je nemohli spáchat. Pravda je totiž příliš všední záležitostí a pomluvy, jakkoliv jsou špatné a nečisté, jsou přesvědčivější a vydrží tím více, jak důkladně a s jakou pompou byly připraveny. A v tom Stalin a jeho epigoni neměli konkurenty.

Proč zvítězil Stalin?

Na otázku, proč zvítězil Stalin, se hledá odpověď jen těžko. Považuji za dostatečně prokázané, že ve 20. letech 20. století, kdy sovětské Rusko stálo neklidně na rozcestí, se vytvořily přinejmenším tři alternativy. Zvítězila alternativa Stalinova, kupodivu nejméně propracovaná a dohotovovaná prakticky v průběhu bojů přisvojováním si částí programů či argumentů svých dávných nebo budoucích oponentů. Alternativa Stalinova se tedy spíše prosadila mocí a silou okolností než myšlenek.

Prakticky o ní rozhodlo to, že vítězná strana se po uhájení svého práva na život ocitla v mezinárodní i vnitřní izolaci. Byla připravena i o podporu, kterou si slibovala od dělnické třídy. V tomto politickém vakuu se ve stále větší míře uplatňovala byrokracie, která se nakonec prosadila ve vládě i ve straně. A Stalin byl mluvčím stranické byrokracie, obhajováním zájmů svých hájil i zájmy celé této vrstvy. Sociální příčiny její rostoucí, postupující až úplné (v souvislosti s růstem Stalinovy moci) nadvlády je třeba hledat v politické nevyspělosti ruské společnosti i hospodářské a kulturní, v nečekaném odstupu, který vznikl po občanské válce v politickém životě země mezi vedoucí a vládnoucí stranou a ruskou i sovětskou veřejností a konečně i v trvající nouzi o spotřební výrobky. V podstatě tedy je její nadvláda důsledkem ekonomického a politického systému, jenž se pod vlivem poměrů vytvořil.

Tento proces byl ovšem Stalinem jen urychlován. Ve shodě s vrstvami, za něž mluvil, i se svými dávnými zkušenostmi i zvyklostmi, svedl koncem dvacátých let rozhodnou bitvu s vrstvou inteligence. Je pravda, že ta se jen těžko propracovávala k novému zřízení, ale to se pro Stalina ukázalo jako příznivé a jeho podezíravost, kterou tak zřetelně prokazoval již v občanské válce zvláště k důstojníkům, nabyla velkých rozměrů. Skutečný i jakýkoliv možný odpor inteligence zlikvidoval Stalin dělnickými fakultami, vytvořením nové vrstvy rudých ředitelů; množstvím nedouků i analfabetů byla přeplněna vědecká pracoviště i vysoké školy a ti nahradili ostrými lokty to, co se jim nedostávalo ve vzdělání. Vznikal zárodek nové elity obyvatelstva a jejich politické postoje byly zřejmé.

To je jeden důvod, ale není vyčerpávající. Stalinův program, sledující hospodářské a politické povznesení země, slibující v brzké době hospodářský rozmach, kulturní povznesení a zesílení státu, byl pro širokou veřejnost původně sympatický. Zvláště mládež byla nadšena perspektivou, která ji čeká. Byla ochotna obětovat i velkou část svého života na tolik slibující a perspektivní cíle společnosti. Uveďme si alespoň jeden příklad Stalinova plánovitého nadšení; v projevu Rok velikého přelomu 6.11. 1929 zahrnul posluchače slibnými perspektivami a končil:

"Jdeme rychle cestou industrializace k socialismu, překonávajíce naši odvěkou "rusáckou" zaostalost. Stáváme se zemí kovu, naší automobilizace, zemí traktorizace. A až posadíme Sovětský svaz na automobil a mužika na traktor, nechť se nás pokusí dohánět ctihodní kapitalisté honosící se svou’civilizací‘. Podíváme se ještě, které země pak bude možno ‚zařadit‘ mezi zaostalé a které mezi pokročilé."²⁶ Stalin se tak obratně představil ruské veřejnosti jako budovatel a organizátor nového státu, jako zachránce a původce hospodářského zázraku, o němž nikdo nepochyboval, že přijde.

Je tedy tato doba dobou masového přivítání a přijetí Stalina ruskou společností. Jeho odpůrci byli snadno zapomenuti. Důvěra ve Stalinovu prozřetelnost nebyla ničím otřesena a čekaly se věci veliké. Proto pouhé upozornění, že Stalin si koncem dvacátých let získal jistou důvěru ruské veřejnosti a podporu stranických mas, by bylo nepřesné vyjádření skutečnosti. Lidé, podléhající tak snadno slibům, byli ochotni uvěřit tomu, kdo sliboval. Stalinovo postavení se zdálo být neotřesitelné a všeobecně se věřilo, že je dáno jeho intelektuálními schopnostmi a jeho zásluhami. Že by mohlo být výsledkem nevybíravého boje o moc, zmanipulované propagandy a že by mohlo být zneužito – to jako každý komunista a sovětský občan přesvědčeně popíral.

Chápalo se jako samozřejmé – tehdy a ještě dlouho potom – že lidé jsou v podstatě dosti neuspořádaná a neukázněná stvoření, která je třeba důkladně ovládat. Stalinův systém soustředění moci v rukou byrokracie se nezastavil totiž u byrokratické vrstvy, ale prolínal i dále a cestou stále soustředěnější centralizace moci vedl k systému osobní moci, vlády jednotlivce, k Stalinově diktátorství. Ani to nevyvolalo – až na skupiny intelektuálů – nijaké rozpaky.

Stalin svým vítězstvím nastolil diktaturu osobní moci s maximem práv, která se nezastavila ani před hrubým násilím. Zdůvodnil potřebu své osobní diktatury tím, že

a) bez ní není možno s konečnou platností porazit četné vnitřní nepřátele (odhlédl ovšem od faktu, že se jimi stávali právě s nebezpečím jeho jedinovlády),

b) že bez ní není možné uchránit sovětské Rusko před nebezpečím, hrozícím od vnějšího nepřítele – vždyť každá zem při svém ohrožení dává vládu do rukou jedné nebo několika osobností, sahá k diktatuře jako pomocnému prostředku a sovětské Rusko je v permanentním ohrožení, a konečně

c) že bez ní, bez soustředění sil obyvatelstva, kterého jen diktatura může dosáhnout, by nebylo možné vybudovat lepší život, než jaký vedou kterékoliv národy světa. Bylo by ovšem nepsanou zásadou stalinismu, že o osobní diktatuře, kterou ve skutečnosti byl, nepadlo jedno jediné slůvko.

Je nutné také upozornit na to, že rovněž mezinárodní ohlas Stalinova nástupu k moci byl spíše příznivý než naopak. Mezinárodní publicisté a politici se domnívali, že Rusko vybředlo z porevolučních zmatků, odmítlo fantastické plány Trockého na další rozvoj světové revoluce a pod vedením Stalinovým se rozhodlo k postupnému hospodářskému povznesení své vlastní země. A tento obrat k vnitřním úkolům své země, národně reformistický program Stalinův (jak jej již v roce 1925 nazval Kameněv), vyhovoval zahraničním pozorovatelům Ruska nejvíce. Mnozí v něm viděli i konec komunismu a začátek přístupu Ruska mezi "civilizované národy."

Např. G. B. Shaw ve své dodatku k Průvodci inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu, když posoudil Stalinovu koncepci jako "soustředění se na vlastní záležitosti a vybudování vzorného socialismu na svém území", formuloval své uspokojení takto: "Stalinovo vítězství, které vedlo k odchodu Trockého do vyhnanství, bylo vítězství zdravého lidského rozumu."²⁷ Stalin byl tedy pro většinu pozorovatelů mužem reálné politiky a jen nepatrná část jich si uvědomovala, že Stalin je nejenom nadějí Ruska, ale i jeho hrozbou. Jejich hlas však byl málo slyšitelný.

Génius lstivosti

Dnes víme, že Stalin byl geniem zákulisí, stalinské lstivosti, cynickým bojovníkem za svou kariéru, politickým kombinátorem myšlenek, smyšlenek a lží, užívající zdařile nejen palby zbraní, pout a násilí, ale neméně účinné palby pomluv a lží, s maskou "starého" bolševika, nejbližšího přítele Lenina, skromného, ale neúprosného. Pravdu má A. Antonov-Ovsejenko, byl to člověk složený z nejagresivnějších vlastností. Kirovovi, svému vydatnému pomocníkovi, v roce 1927 průhledně vysvětloval, že je správné hovořit o kolektivním vedení, ale ještě důležitější je vědět, že ruský lid potřebuje vládu jednoho, nejlépe pak cara.²⁸

Z dopisů Molotovovi, dalšímu ze svých blízkých zasvěcenců, vyplývá jednoznačně, že již koncem dvacátých let se mezi svými choval jako uznávaný diktátor – dával rady i příkazy, řídil kampaně, pověřoval úkoly, ignoroval jakékoliv instituce či orgány a hlavní jeho zájem byla péče o "kádry."²⁹ Do extrémních řešení ho možná dohnaly poměry, jeho netrpělivost a přesvědčení o dějinném poslání, možná i neochota Západu jakkoliv pomoci sovětskému Rusku při rozvoji hospodářství země. Jiné řešení než despocie, vláda tvrdé ruky se všemi nesmiřitelnými důsledky, nebylo prý tehdy k dispozici.

A tak Stalin stál v době svých údajných padesátin v roce 1929 (bylo mu však 51 let a 16 dní) na vrcholu moci. Oslavy jeho triumfu byly pompézní a majestátní. Pravda 31. prosince 1929 věnovala přibližně polovinu svého listu oslavě nového diktátora – a jeho posluhovači se nechali slyšet. Kaganovič, Ordžonikidze, Kujbyšev, Vorošilov, Kalinin, Mikojan ad. se předstihovali ve snaze učinit ze Stalina žijícího velikána ruských a sovětských dějin. Obrazy v životních, nadživotních a ještě větších velikostech pokrývaly kremelskou zeď, sochy a busty Stalinovy se rozšířily po celé zemi. Každý holič vyzdobil svůj stůl obrazem Stalinovým, který všude už nadlouho zůstal.

Byly slyšet neuvěřitelné věci, které se zatím říkaly jen o mrtvých. Stalin je Lenin dneška, je železným vojákem revoluce, nejpřednější teoretik, nejvyšší vůdce, je neomylný. Volfson ve stručné biografii, náležitě rozmnožované, psal: "Ovládaje teorii marxismu-leninismu i umění řešit dialektickou metodou nejsložitější úkoly proletariátu i socialistické výstavby, stal se Stalin jedním z mnohých, kteří v ničem nekolísají, ani se neodchylují od generální linie leninské strany."³⁰

Pro Knickerbockera, který v jeho mocenském triumfu viděl druhou ruskou revoluci, byla Stalinova jedinovláda diktaturou, pro kterou "historie nemá obdoby." "Stalin je zde nejvyšším vládcem, pramenem víry, nejmocnější hlavou státního náboženství – totiž komunismu, hlavou ozbrojené moci státu, vládcem nad politikou a generálním ředitelem nejmohutnějšího hospodářského koncernu, jaký si je jen možné představit."³¹

*Příspěvek je upravenou verzí kapitoly z knihy Veber, V: Stalin. Stručný životopis: Praha, Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum 1996, s. 55-73. Přetištěno a upraveno se souhlasem autora.

Václav Veber, katedra historických věd Univerzity třetího věku, Pardubice