ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Jiří Weigl: Fenomén Stalin - zákonitost nekontrolované moci

seminář Fenomén Stalin - náhoda, nebo nevyhnutelnost?, 06.03.2003, Autoklub

publikováno: 28.02.2005, čteno: 3695×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

Úvaha nad tím, zda fenomén Stalin byl v dějinách sovětského Ruska náhodou nebo nevyhnutelností, je jistou variancí na téma úloha osobnosti v dějinách. Ve Stalinově případě je nepochybné, že jeho patologická osobnost měla na dějiny sovětského komunismu, národů, obývajících Sovětský svaz, i dějiny celého světa podstatný vliv.

Nechci se však ve svém příspěvku věnovat analýze zvláštností Stalinovy osoby, příčinám či kořenům patologických stránek jeho povahy a hlubinným motivům, jež ho vedly k masovému teroru a tyranii. Za daleko podstatnější považuji hledání odpovědi na otázku, jak bylo možné, že osobnost Stalinova typu mohla získat nekontrolovatelnou moc a absolutní prostor pro uskutečňování svých cílů jakýmikoliv prostředky.

 

Obludný netvor

O tom, že Stalin byl obludný netvor, není třeba vést polemiky. Milióny obětí gulagů, které nejpůsobivěji odhalil světu Alexandr Solženicyn, vyvraždění prakticky celé Leninovy strany, zvráceně kruté pohrávání si s osudy nejbližších spolupracovníků i vlastních příbuzných, z nichž se zachránil nakonec pouze málokdo - to vše dělá ze Stalina postavu neronovského typu, která mírou hrůzovlády daleko překonala svůj velký vzor – pološíleného cara Ivana Hrozného ze 16. století.

V každé zemi a každé době existují osoby, které jsou obdařeny podobnými povahovými a osobnostními rysy. Pouze za zvláštních podmínek však, především v moderní době, mají šanci prorazit na vrchol politického systému a získat plný prostor pro uplatnění svého negativního génia. Podstatné je, zda politický systém obsahuje nástroje prevence takového vývoje.

Celé dvacáté století bylo poznamenáno vlivem takovýchto dvou démonických osob, které jako by byly politickými blíženci – Stalina a Hitlera. Na rozdíl od eruptivního charismatického Hitlera však Stalin nebyl tvůrcem totalitního systému. Byl jeho produktem, na první pohled nenápadným a neokázalým, bez charismatu a řečnického nadání, který se k moci dostával nikoliv veřejnou politickou akcí, ale nekonečně trpělivou zákulisní intrikou.

Stalinismus se stal synonymem pro teroristickou totalitní diktaturu především proto, že do jisté míry iracionální teror a vyvražďování zasáhl samotnou elitu nového komunistického režimu. Symbolem zvrácenosti a nepřijatelnosti stalinismu se staly monstrprocesy s údajnými zrádci v SSSR na konci 30. let, u nás v letech padesátých, v nichž justiční vraždy byly pouze vrcholkem pyramidy perzekuce miliónů dalších lidí.

Právě skutečnost, že oběťmi teroru se stávali masově věrní komunisté, kteří se žádných zločinů, z nichž byli žalováni, nedopustili, byla po odhalení po Stalinově smrti pro většinu lidí důkazem nepřijatelnosti a zločinnosti stalinismu. Tyto spektakulární zločiny však umožnily zakrýt fakt, že šlo pouze o vršek ledovce, možná o exces, který však rostl z logiky systému.

 

Logický plod systému

Teror v sovětském Rusku nebyl Stalinův vynález. Stalinovým příspěvkem bylo pouze to, že jej učinil univerzálním nástrojem a rozšířil jej na všechny vrstvy společnosti včetně komunistické strany samotné. Stalinova teroristická tyranie byla logickým plodem systému, který ideově odmítl jakoukoliv dělbu moci, na vývoj společnosti hleděl prizmatem nemilosrdného třídního boje a za cestu k proletářské demokracii považoval "diktaturu proletariátu" realizovanou extrémní diktaturou jedné strany navíc řízené tzv. demokratickým centralismem.

Výlučně ideologický charakter komunistického systému ospravedlňuje svévolné používání moci tím, že na prvním místě jde o prosazení ideologie. Tato - v terminologii Noela O´Sullivana - aktivistická politika zcela ignoruje zákonné i institucionální záruky proti zneužití moci. Veškeré zdání legálnosti a ústavnosti slouží pouze k zachování dojmu, že ideologie a metody jejího prosazování mají naprostou lidovou podporu. V praxi tak došlo k tomu, že instituce - kdysi vytvořené proto, aby udržovaly omezenou vládu - sloužily k legalizaci brutální a svévolné teroristické politiky.

Další charakteristikou bolševického režimu od jeho samého počátku byl absolutní morální relativismus, plynoucí z přesvědčení o železné logice společenského a historického vývoje v duchu jediné "vědecké" marxistické teorie, která neochvějně směřuje k vítězství komunismu. V tomto systému uvažování jsou přípustné jakékoliv metody vedoucí k prosazení kýženého cíle, neboť jde pouze o uspíšení jinak nezvratného a společenskými zákony předurčeného vývoje.

V kolektivistickém systému nemá jednotlivec místo. Je předurčen, jeho osud je zaškatulkován a on musí sdílet osud kolektivu, do něhož byl vládnoucí ideologií bez ohledu na svůj názor zařazen. Toto uvažování ospravedlňuje preventivní mocenskou akci proti třídě či jinak definované skupině obyvatel, která byla ideologicky predestinována jako odpůrce nového režimu, bez ohledu na to, že by se konkrétní do ní zahrnuté jednotlivé osoby čehokoliv protistátního dopustily. Odsud vede přímá cesta k deportacím miliónů lidí či celých národů do gulagu či vyhnanství, odsud pramení přípustnost masového teroru vůči celým širokým skupinám obyvatelstva.

Stalin nebyl originálním tvůrcem tohoto systému. Byl jedním z jeho bezohledných uskutečňovatelů, nepochybujícím, brutálním a asijsky vychytralým. V poříjnovém období ale nijak z řady nevyčníval. Koncepci totalitního teroristického státu vypracovali a uskutečnili osobnosti s daleko oslnivějšího intelektuálního formátu, než byl nevzdělaný gruzínský venkovan.

 

Leninská inspirace

To naprosto bezohledný Trockého teror vůči všem potenciálním nepřátelům i vlastním vojákům vydupal ze země vítězství v občanské válce. To Dzeržinského Čeka rozsévala hrůzu v zázemí. To Leninova politika počítala s terorem jako s organickou součástí systému. Všichni ti skvělí bolševičtí intelektuálové navrátivší se z dlouholetého exilu na Západě a nasáklí evropskou vzdělaností bezohledně přijali za svůj model státu založeného na uplatnění masového teroru vůči vlastním spoluobčanům.

A dokázali to také náležitě dialekticky zdůvodnit, takže sympatie velké části světové inteligence stály přes neustálé krvavé násilí a teror na straně ruské revoluce. Jak mnoho lidí ve světě bylo ochotno akceptovat masové vraždění a teror vůči tzv. buržoazii s odůvodněním, že jejich použití je ospravedlnitelné v zájmu vítězství velké ideologie, v zájmu budoucího štěstí abstraktního lidu. Až odhalení teroru proti komunistům připravilo Stalina o sympatie levicové inteligence.

Tato teorie totalitního státu byla ideovým importem ze Západu. V Rusku však našla specifické prostředí pro svoji další perverzi a vulgarizaci. Na území, kde se po staletí uplatňoval brutální útlak vůči bezprávnému obyvatelstvu, kde parlamentní demokracie a ústavní svobody prakticky nezakotvily, kde hlavní oporou vlády byla tajná policie a armáda, kde ideologický monopol patřil pravoslavné církvi a kde ideálem mas byl bohem seslaný samovládce, tam mohl potenciálně nebezpečný importovaný ideový systém získat velmi nebezpečné místní zabarvení.

Stalin byl právě tím, kdo lépe než salónní emigrantští revoluční radikálové z pařížských kaváren se dovedl vcítit do potřeb a sklonů mas rozvrácených a demoralizovaných světovou válkou. Dobře cítil, jak vrstvička Leninových zasloužilých předrevolučních stranických elitářů překáží v rozletu miliónům nových bolševiků, neměl smysl pro jejich blouznění o světové revoluci atd. On chtěl absolutní moc, ale dovedl to skrývat a nechat konkurenty, aby se ničili navzájem.

Věděl, že potřebuje vlastní mocenskou základnu, a také ji vytvořil na troskách Leninovy strany. S konkurenty se vypořádal nemilosrdně a kola teroru periodicky roztáčel tak, aby strach nikdy nedovolil nikomu jeho absolutní moc ohrozit. Teror se stával stále nepředvídatelnějším a iracionálnějším. Pouze skutečnost, že Hitlerův nacismus, který přepadl v roce 1941 Sovětský svaz, praktikoval vůči sovětskému obyvatelstvu iracionálně teror obdobný, motivovaný tentokrát rasově, zabránila totálnímu zhroucení Stalinova režimu a donutila obyvatelstvo semknout se pod ním.

Orientální despocie

Druhá světová válka byla tak paradoxně jediným obdobím, v němž měl stalinský systém objektivně převahu nad konkurenty. Jednoduchý model válečné ekonomiky podřizující veškeré aktivity v zemi vojenskému vítězství je jediným případem, kdy centrální plánování může mít výhodu nad trhem, stejně tak, jako drakonicky vynucovaná disciplína a bezohlednost k lidskému osudu doplněná vlastenectvím a ideologickým fanatismem zajišťovaly alespoň krátkodobě morální převahu. Stalin dokázal vítězství využít k posílení svého kultu, který dal sovětskému státu jasnou podobu orientální despocie a vzdálil sovětskou realitu všem původním evropským socialistickým ideálům.

Je nepochybné, že Stalin a stalinismus, poté co byly jejich zločiny odhaleny, neodvratně zdiskreditoval jediný radikální pokus o uskutečnění socialistické utopie. Tzv. reálný socialismus se ze stalinského dědictví nikdy nevzpamatoval a stalinské zločiny jej navždy připravily o původní morální apel.

Na druhé straně však nepřijatelná praxe teroristického Stalinova režimu byla evidentně tak odpudivá a deviantní, že její odsouzení a popření umožnilo přesvědčeným socialistům nechat žít ideál nezdiskreditován. Stalinský komunismus zjevně nebyl tím pravým socialismem. Deviaci způsobil zloduch Stalin a jeho přisluhovači. To jejich zločinná praxe překroutil správnou teorii, a proto bylo stále možno snít o nápravě, o reformě, o socialismu s lidskou tváří atd.

 

Závěr

Kdyby na Stalinově místě stál člověk jiného založení a jiných povahových rysů, mohla mít historie Sovětského svazu i světového socialismu jiný charakter. Možná méně krvavý, méně násilný. Že se tomu tak nestalo, je možná historická náhoda. Systém umožňující nekontrolovatelnou moc však pravděpodobnost tyranie mění v nevyhnutelnost.

Ing. PhDr. Jiří Weigl, vedoucí kanceláře prezidenta republiky

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2018
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­