přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 26 " 1953 | Fenomén Stalin: náhoda, nebo nevyhnutelnost / Padesát let od měnové reformy

148 stran, brožovaná vazba
vyšlo: červen 2003
cena: 50,- Kč

Lidé, kteří se hlásili k marxismu jako filosofové a kteří prosazovali západní marxismus, měli ke Stalinovi vždy kritický vztah. Vzpomeňme si například na analýzy Lukácse nebo Ernsta Blocha. Ernst Bloch dokonce hovořil o systému, který se v Sovětské svazu vytvořil, jako o Čingischánu se zneužitými socialistickými insigniemi.

Já sám jsem napsal knihu "Nové čtení Marxe", díl I., která je jednou velkou polemikou se Stalinem a stalinismem. Také v předmluvě Leninovy knihy "Stát a revoluce" jsem část věnoval tradici, která začala Říjnovou revolucí. Některé body zaslouží rozvést, i když bychom se mohli vracet i k jednotlivostem.

Byl zde zmíněn Stalinův majetek, v něm se nalezly zajímavé položky. Jedna z kuriózních věcí je, že zde byly objeveny i rukopisy Thomase Münzera: na sedmdesátiny Stalina v roce 1949 se saský ministr kultury chtěl vyznamenat a dal je Stalinovi jako osobní dar.

Stalin a ruská tradice

Nepochybně existuje velký rozdíl mezi Stalinem a Leninem. Lenin měl kritickou distanci vůči ruské kulturní tradici, Stalin naopak se pokládal za jejího dovršitele. Jeho identifikace s ruskou tradicí šla do všech důsledků. Pikantní věc je, jak jednou řekl Stalinův syn Vasilij své sestře Světlaně: "Dozvěděl jsem se, že byla doba, kdy náš otec nebyl Rus, ale byl Gruzín."

Této identifikaci s ruskou kulturou velmi dobře rozuměl Berďajev, který napsal vynikající knihu o pramenech a smyslu ruského komunismu. Ukázal, že klíčem k ruské kulturní tradici je kult bezprostřednosti, kdy ruská tradice vyřazuje zprostředkující články a tam hledá lidskou přirozenost a autenticitu. Zde souzněla s revolučním mýtem konce druhé a třetí dekády 20. století, kdy se zprostředkující články ve společnost vyřazovaly v zájmu dosažení větší transparentnosti a průhlednosti společnosti.

Každá revoluce usiluje o to, aby jakoby obnovila práva bezprostřednosti. Výjimkou není ani revoluce ruská a samozřejmě i když Lenin začátkem roku 1918 hovořil o postupu ke státnímu kapitalismu, tak brzy tento přístup opustil a podlehl kampani, která nastolila takzvaný vojenský nebo válečný komunismus. Myslím si, že velmi zkratkovitě, ale příznačně Berďajev tuto identifikaci s ruskou tradicí vystihl ve sloganu - nikoliv náhodou se Třetí Řím změnil v Třetí Internacionálu. Smysl tohoto je daleko hlubší. V ruské tradici byli i lidé, kteří se vzpírali tendenci k obětování jedince nějakému nadosobnímu účelu př. Bělinskij, který byl sice hegelovec, ale velice důrazným způsobem odmítal logizaci dějin a lidských osudů.

V ruské tradici jsou některé osobnosti, které nejsou doceňovány z hlediska tradičních dějin ruského bolševismu, jako je například Fjodorov, který není zmiňován v řadě monografií vážených anglosaských historiků. Fjodorov byl vydán a zpřístupněn sovětské veřejnosti až v 80. letech. Stejně tak díla Tkačova, o kterém se rovněž příliš nemluví. Rozhodně je bližší duchu ruské revoluce roku 1917 než Karel Marx. I tady je nutné udělat distinkci mezi Leninem a Stalinem. Řeknu otevřeně, že formy ruské revoluce byly takové, že Karel Marx by se v nich velice těžko poznával.

Otázka podpory režimu

Proč byl tento režim evidentně podporován takovým množstvím lidí, celými masami, celými národy. Je pravdou, že represe v této společnosti byla všudypřítomná. Zdaleka však nešlo pouze o represi, ale o zvláštní propletenec emancipace a represe. Emancipace a represe šly ruku v ruce.

Sovětský disident Zinověv, který žil v emigraci, tvrdil, že chystal atentát na Stalina, se stal pod dojmem z Jelcinovy doby jistým zastáncem Stalina. Popisuje zkušenost z dětství, pocházel s kulakské rodiny, vyhnali je z vesnice, žili v městském bytě v sedmi v jedné velké místnosti. I když trpěli, přece byli zároveň šťastní v tom smyslu, že je to vytrhlo z toho tradičního prostředí a otevřel se jim svět kultury, vzdělanosti a že všichni získali vysokoškolské vzdělání a mohli se vydat cestou vědeckých pracovníků.

Vědomí, že dochází k civilizačnímu vzestupu, samozřejmě bylo základem podpory. Domnívám se, že tato okolnost se nedá tolik podceňovat. Už ve 20. letech se objevil směr, který byl odlišný od bolševiků v komunistickém hnutí, směr, který reprezentuje Gramsci a který stavěl strategii komunistických stran na pronikání do struktur občanské společnosti, na úsilí o kulturní hegemonii, na vlivu symbolů, které obíhají ve společnosti.

To byla výrazně odlišná koncepce od koncepce ruských bolševiků, která stavěla právě cestu průhlednosti společnosti a obnovení práv bezprostřednosti na potlačování struktur občanské společnosti. Tím spíš, že v Rusku žádná občanská společnost prakticky do revoluce neexistovala, nedalo se s ní vážně počítat.

Není zase tolik rozdílů mezi inteligencí ruskou a inteligencí německou. Podíváme-li se na Löwensteinovu knihu Projekt moderny, zjistíme, že převaha německých intelektuálů brojí proti občanské společnosti, jejím základním principům.

Racionalita či iracionalita systému?

Diskusi vyvolané již v roce 1920 článkem von Misese následovaly polemiky, ať už s na jeho stranu postavil Hayek, ať mezi jeho odpůrce patřili Dobb či Lange. Tato diskuse de facto pokračuje do dnešní doby, ale tenkrát se otázka soustředila na základní problém vytýčený von Misesem: umožňuje tento systém racionální alokaci zdrojů.

Odpověď von Misese a Hayeka byla, že nikoliv. Lange toto zpochybnil, spekuloval s možnostmi využití výpočetní techniky, simulace tržních procesů, což je myšlenka legitimní a zajímavá. Důraz v argumentaci ze strany Dobba spočíval v tom, že v nové společnosti, která v případě Ruska překonává obrovské zpoždění, jde o racionální vytváření zdrojů nikoliv o alokaci zdrojů vzhledem k tomu, že ty zdroje jsou vysoce nedostatkové.

Skutečně sovětská ekonomie ve dvacátých letech řešila jako hlavní problém, jak vytvořit základní průmyslovou kapacitu. Někteří historikové jako Zbyněk Zeman celý tento historický experiment svádějí k pokusu překonat historické rozštěpení mezi Západem a Východem, pokud jde o hospodářskou a civilizační úroveň..

Problém byl, jak vytvořit prostředky k urychlené industrializaci. Zde se střetávaly různé názory, v české literatuře máme naštěstí dobrou práci Bohumila Urbana ze 60. let "Zrod a konec velké diskuse". Ukazuje se, že alternativy nepochybně byly. Je třeba odmítnout teze filosofa Cipka, že vývoj směrem k represivnímu ovlivňování společenského vývoje byl předurčen marxistickými koncepty. Tato teze je neudržitelná. Alternativy této stalinské hospodářské strategie a s ní souvisící strategie politické nepochybně byly.

Byl tady zmíněn vzor jakobínů, který strašil v hlavách bolševiků, ať již patřili k jakékoliv frakci. Nicméně jedna velice důležitá pasáž u Lenina, příznačně v jeho spisech se neobjevující, která byla publikována až v osmdesátých letech minulého století. On v ní prosazuje strategii místo občanské války občanského míru. Hovoří o tom, že by měli bolševici sami dobrovolně provést "termidorizaci" společnosti a že ti proletářští jakobíni jsou daleko odvážnější a racionálnější něž jakobíní buržoazní, neboť dokázali sami sebe termidorizovat. Čímž měl na mysli přechod k normálnějším, porevolučním formám společenského soužití. To je jiná interpretace termidoru, než se objevila v literatuře o sovětské společnosti, která vlastně přežívá od Trockého, jenž hovořil o stalinizaci společnosti jako o sovětském termidoru.

Stejně tak vyznívá třísvazková Deutscherova práce o Trockém. Podle mého názoru Stalin ve skutečnosti termidor odložil, došlo k nové mobilizaci. Industrializace, která proběhla v Sovětském svazu na základě vynucené akumulace, tedy násilnými prostředky, což je také postup, který nelze ztotožňovat s tím, co navrhoval Preobraženskij ve své "Nové ekonomice".

Miloslav Ransdorf, poslanec Parlamentu ČR