přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 24 "Alois Rašín"

100 stran, brožovaná vazba
vyšlo: duben 2003
cena: 50,- Kč

Osobnost Aloise Rašína¹⁾ byla bytostně politická. Od mládí musel být ve středu dění a všude se prosadil díky svým mimořádným organizačním schopnostem. Není náhodou, že okamžitě po příchodu na studia do Prahy patřil mezi přední hybatele studentského spolkového života, není náhodou, že se plně etabloval mezi osobnostmi pokrokářského hnutí, není náhodou, že byl v procesu s Omladinou souzen a odsouzen jako jeden z jejích ideových tvůrců. Být společensky angažován patřilo k životu téměř všech uvědomělých Čechů již přinejmenším od druhé poloviny 19. století, ale právě v tomto širokém srovnání Rašínova aktivita vynikne. Zároveň je přirozené, že mladý Alois Rašín byl naladěn povýtce opozičně – vůči státu, vůči poměrům, vůči stávajícímu establishmentu, jenž měl svůj podíl na stavu společnosti.

Negace stávajících poměrů jej neopustila ani po návratu z vězení na Borech na podzim roku 1895, spoluzaložil dokonce snad nejradikálnější a nejopozičnějšní stranu své doby, stranu státoprávní. I Rašín však prodělal proces vnitřního zrání a jako dospělý ambiciózní muž záhy poznal, že planý radikalismus a jalově opoziční nota jej neuspokojují. Když dospěl k tomuto vnitřnímu poznání, neváhal a svou stranu opustil. Stal se na nějaký čas nezávislým žurnalistou, vydával vlastní revui Slovo, v níž glosoval současné dění, tříbil si názory, představy. Svoboda nezávislého glosátora bez odpovědnosti jej uspokojila pouze načas. Ani to nebyl jeho cíl, jeho sen, jeho prostor. Rašín bytostně potřeboval být straníkem, který by mohl uplatnit svůj vliv, který by mohl ovlivňovat společnost a její segment – politickou stranu – podle svých představ. A jeho ambice nebyly v tomto směru malé.

Rašín v mladočeské straně

Z jakých pozic vstupoval do další etapy svého politického života? Stal se úspěšným zámožným advokátem, jehož zdobily omladinářské ostruhy i břitké žurnalistické pero. Stranou, která se mu zdála perspektivní z hlediska jeho pojetí politických cílů, byla mladočeská strana, na jejíž vedení ve stejné době avancoval Karel Kramář. Oba dva, byť v podstatě nezávisle na sobě, měli představu, že by s touto již standardní politickou silou, jež dokázala bazírovat na straně jedné mezi planým radikalismem a hejslovanstvím a na straně druhé vysílat své zástupce až do vrcholných říšských orgánů, bylo třeba provést zásadní změnu, ale zároveň využít lidského i ideového potenciálu, který měla. Mladočeská strana se měla stát uvědomělou nositelkou liberálních idejí, stranou moderní české buržoazie, stranou, jež se bude snažit pomoci emancipaci českého národa tím, že bude přispívat k jeho ekonomickému, a v důsledku toho i politickému, vyrovnání se s vyspělejšími národy a národnostmi.

Nebylo to však tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jestliže Rašín učinil tuto volbu, jakoby tím alespoň před veřejností a řadou svých někdejších přátel popřel mnoho ze své minulosti. Mladočeská strana – to nebyly jen liberální ideje, ale také oportunistická politika vůči Vídni, chování, jež se zdálo mnohdy bezzásadové. Takový přechod mnoho jeho někdejších radikálních přátel považovalo za zradu ideálů. Rašín však toužil po tom moci reálně ovlivňovat věci, moci se opřít o uznávaný a plně etablovaný deník, jakým Národní listy bezesporu byly, moci být reálným politikem. V mnohém planý radikalismus slušel studentovi, nikoli však zralému Aloisu Rašínovi.

I přes předešlá konstatování je však neoddiskutovatelným faktem, že prostředky na hranici extrému nezmizely z Rašínovy osobnostní ani politické výbavy a duch konformity v něm rozhodně nepřekryl principiální postoje národní ani občanské.

V letech před první světovou válkou se však zdálo, že zcela zapadl do mladočeských vod, v nichž se podařilo z ambiciózních cílů Kramáře i Rašína realizovat jen dílčí část. Mladočechem se Rašín stal roku 1907, tehdy se oficiálně ujal vedení této strany Karel Kramář. Rašín sem vstupoval jako nováček, ale zároveň byl rovnou zvolen na místopředsednické místo a byl pověřen zásadní reorganizací této strany. Je nasnadě, že vše bylo předem domluveno. Zároveň je zřejmé, že výběr vlastně zvnějšku přicházejícího Rašína pro úkol reorganizovat a zmodernizovat tuto stranu byl zcela záměrný. Nový výkonný místopředseda se ujal své funkce rázně a odhodlaně a spěchal. Blížily se totiž první volby, jež se konaly na základě nově přijatého všeobecného hlasovacího práva a na ty bylo třeba se připravit, z těch měla v podstatě pravicová mladočeská strana strach, přestože se o prosazení tohoto demokratizačního prvku velmi zasadila. Počet voličů rázem mnohanásobně vzrostl a hlas i těch nejchudších byl roven hlasu šlechtice. Že se rozšíří především řady těch, kteří nebudou volit mladočechy, bylo zřejmé, neboť mladočeský voličský potenciál byl v podstatě vyčerpán již za stávajícího kuriového volebního systému.

Jak tedy bylo možno čelit tomuto reálnému nebezpečí? Na poslední chvíli bylo třeba alespoň zmobilizovat síly a provést důkladnou inventuru. Nutno přiznat, že velkým vzorem pro občanské strany se stala – ač to nerady přiznávaly – sociální demokracie – se svými disciplinovanými členy a sympatizanty. Ale česká liberální pravice – ta neměla v první dekádě 20. století ve svých řadách takový pořádek. Rašínovým úkolem bylo zavést pečlivě registrované členství, členské příspěvky, fungující stranické kanceláře a sekretariáty i v době, kdy volby nebyly na spadnutí. V zásadě se podařilo tyto úkoly splnit, ale i přesto se staly volby roku 1907 pro mladočeskou stranu neradostnou, i když očekávanou, zátěžovou zkouškou.

V období do vypuknutí první světové války můžeme Aloise Rašína vidět především jako stranického organizátora a blízkého spolupracovníka Karla Kramáře, v jehož intencích se plně pohyboval. Nejenže se podílel na reorganizaci strany, ale podařilo se mu roku 1910 splnit ještě další velký úkol, totiž získat pro mladočeskou stranu z rukou Grégrových dědiců Národní listy. S tímto prestižním periodikem zůstal pak Rašín svázán až do své smrti ve funkci ředitele tohoto listu. Rašínovi se vyplnil velký sen, totiž moci se prezentovat na stránkách uznávaného a velkého listu. To bylo něco jiného, než vydávat tiskoviny, které byly omezeny na velmi úzký okruh čtenářů. Zároveň tím velmi posloužil straně, která získala kontrolu nad do té doby značně nezávisle se chovající, byť na stranu navázanou, "mediální velmocí".

Rašín svou mladočeskou kariéru hodlal stvrdit i získáním poslaneckého mandátu. Nebylo to však tak jednoduché, jak se zpočátku domníval. V osobním souboji s bývalým blízkým spolupracovníkem z radikálně státoprávní strany Karlem Stanislavem Sokolem podlehl. Volební kampaň nebyla tehdy prosta útoků, které mířily právě na Rašínovu zradu někdejších omladinářských idejí a přiklonění se k oportunní kramářovské politice. V posledních předválečných volbách roku 1911 byl již Rašín úspěšnější a získal mandát v jihozápadních Čechách. Jeho působení v říšské radě však nemělo příliš osobitou pečeť, ve světě velké politiku mu byl oním pomyslným majáčkem stále Karel Kramář.

Vše se mělo změnit s vypuknutím první světové války. Situace, která nastala, nutila pochopitelně nejen řadové občany, ale především jejich politickou reprezentaci, aby přehodnotila své základní hodnoty a postoje. Rašín se rozhodl rychle a rázně, jak bylo jeho zvykem. Jakoby v něm ožil několik let upozaděný duch opozičního radikálního politika. Dostal se záhy do sporu s Kramářem a některými dalšími kolegy. Jednalo se o budoucí směřování Národních listů, kdy Rašín navrhoval provést jasné gesto a Národní listy, pokud nemohly díky omezení svobody slova ze strany státu psát tak, jak chtěly, okamžitě zastavit. Se svým návrhem neuspěl. Již v prvních týdnech války však můžeme s jistotou tvrdit, že Alois Rašín se vnitřně s Rakouskem rozešel, že v něm vskutku zaplál k tomuto státu zcela negativistický duch a že vsadil naprosto principiálně na jedinou kartu, na kartu odbojovou, v čemž se značně odlišoval od mnoha svých kolegů, Karla Kramáře nevyjímaje.

Činnost v Maffii

Rašínův podíl na domácí rezistenci začal opět v roli Kramářova pobočníka, první kontakty vedly na východ, do nějž byla všeobecně na počátku války vkládána naděje. Záhy ale, jakmile vznikla tzv. Maffie, t.j. skupina domácího odboje napojená na Masarykovu zahraniční akci, patřil k jejím zakládajícím členům. Do služeb Maffie se dal Rašín cele a ani vnitřně si neponechával žádná zadní vrátka otevřená. Domnívám se, že byl skálopevně přesvědčen o správnosti svého jednání a neodvratitelnosti historického vývoje, směřujícího k destrukci monarchie. V zájmu této "vyšší věci" byl Rašín ochoten potlačit v sobě stranický princip a zcela otevřeně a lidsky spolupracovat s řadou svých dosavadních politických protivníků.

Příkladem více než výmluvným může být jeho bezproblémová spolupráce s realisty Edvardem Benešem, ale především Přemyslem Šámalem, jehož dokonce ve chvíli, kdy očekával své zatčení, ustanovil svým substituentem v advokátní kanceláři a Šámal mohl poté chránit Rašínův majetek i rodinu a zároveň požívat nadstandardních kontaktů s tímto prominentním vězněm. To, že Rašín, jenž nevěděl, zda se z vídeňského vězení vůbec někdy vrátí, určil jako svRAŠÍNŮV VZTAH KE STÁTU A K POLITICE

Jana Čechurová

Ústav hospodářských a sociálních dějin FF UK

Osobnost Aloise Rašína1) byla bytostně politická. Od mládí musel být ve středu dění a všude se prosadil díky svým mimořádným organizačním schopnostem. Není náhodou, že okamžitě po příchodu na studia do Prahy patřil mezi přední hybatele studentského spolkového života, není náhodou, že se plně etabloval mezi osobnostmi pokrokářského hnutí, není náhodou, že byl v procesu s Omladinou souzen a odsouzen jako jeden z jejích ideových tvůrců. Být společensky angažován patřilo k životu téměř všech uvědomělých Čechů již přinejmenším od druhé poloviny 19. století, ale právě v tomto širokém srovnání Rašínova aktivita vynikne. Zároveň je přirozené, že mladý Alois Rašín byl naladěn povýtce opozičně – vůči státu, vůči poměrům, vůči stávajícímu establishmentu, jenž měl svůj podíl na stavu společnosti.

Negace stávajících poměrů jej neopustila ani po návratu z vězení na Borech na podzim roku 1895, spoluzaložil dokonce snad nejradikálnější a nejopozičnějšní stranu své doby, stranu státoprávní. I Rašín však prodělal proces vnitřního zrání a jako dospělý ambiciózní muž záhy poznal, že planý radikalismus a jalově opoziční nota jej neuspokojují. Když dospěl k tomuto vnitřnímu poznání, neváhal a svou stranu opustil. Stal se na nějaký čas nezávislým žurnalistou, vydával vlastní revui Slovo, v níž glosoval současné dění, tříbil si názory, představy. Svoboda nezávislého glosátora bez odpovědnosti jej uspokojila pouze načas. Ani to nebyl jeho c sociálně modifikován, dosavadní společenský a ekonomický systém.

Více než politické činnosti v zastřešujícím orgánu české politiky – v létě 1918 vzkříšeném Národním výboru – se Rašín v této době věnoval dále práci v Maffii, a sice konkrétním přípravám na převzetí moci, formulaci některých nezbytných právních úprav a výběru vhodných spolupracovníků. Prostředí konspirační a zároveň dělné a racionální Maffie mu vyhovovalo více, než politické přetahování a kasání v Národním výboru. Neznamená to ovšem, že by mu tento typ komunikace, který je pro politiku nezbytný, byl nějak cizí. Pro sebe však viděl lepší uplatnění v přípravách samostatného státu, v jehož existenci bezpodmínečně uvěřil. Ostatně, v Národním výboru se stal předsedou Karel Kramář, takže hlas Rašínovy strany zde byl dostatečně reprezentován.

Muž 28. října

Pouze shodou okolností se stalo, že ve chvíli, kdy došlo ke státnímu převratu, vypadalo vedení Národní výboru tak, jak později vstoupilo do historie, to je, že role "Mužů 28. října" byla obsazena právě těmi osobnostmi a žádnými jinými. 25. října 1918, kdy ještě nikdo netušil, že konec monarchie se blíží tak velmi rychle, odjela delegace vrcholných českých politiků v čele s Karlem Kramářem do Švýcarska, aby se zde setkali s reprezentací zahraničního odboje, vedenou Edvardem Benešem. Tak se stalo, že v tuto zlomovou a osudovou dobu nebyli v Praze přítomni ti nejpřednější mezi politiky, řada předsedů politických stran, mužů, kteří stáli v čele vrcholných orgánů české politiky. Později byl dokonce ústy Karla Kramáře absurdně osočen Alois Rašín a agrárník Antonín Švehla, že převrat zinscenovali právě v tuto historickou chvíli, aby tak na sebe strhli rozhodující vliv v české politice.

Alois Rašín měl tedy to historické štěstí, že patřil ke zvláštnímu kultovnímu orgánu vůdců – mezi tzv. "Muže října". V říjnu 1918 se v plné míře mohly projevit jeho organizační vlohy, rozhodnost i osobní statečnost. Jeho akceschopnost během samotného přebírání moci, racionální uvažování, jež je krystalicky vidět na jeho přípravě prvního zákona právě vznikajícího státu, a zároveň schopnost zapomenout na partikulární zájmy – to vše přispělo k posílení respektu, který si mezi politickou elitou do té doby získal. Rašín se s ideou nového státu zcela ztotožnil, samostatný stát se mu stal v podstatě vysněnou a zbožňovanou modlou, naplněním velkého snu, za nějž byl ochoten bez zachvění zemřít. Ne, to nejsou příliš silná slova, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Rašínovo osobní nasazení během jeho působení v první vládě hraničilo mnohdy s fanatismem. Tím nemá být nikterak snížena jeho osobní zásluha a přínos novému státu, ale některé jeho reakce a postoje prozrazují, že nad jeho vztahem ke státu je třeba se hlouběji zamyslet. Rašín Československo, resp. především jeho českou část, skutečně zbožňoval, považoval jej v podstatě oprávněně za své dítě. Pokud by se mělo použít jisté obrazné přirovnání či nadsázka, bylo by možno říci, že se domníval, že na něj může klást takové nároky, jakoby toto dítě bylo jenom jeho. Jenže tak tomu nebylo.

Kramářova a Rašínova strana byla pouze jednou z pěti hlavních českých státotvorných stran, a všeobecné nadšení a jednota se stala brzy po převratu pouze minulostí. Stranický život se v nové republice rozběhl s mimořádnou intenzitou. Apely na jednotu, potlačení stavovských a partikulárních zájmů a snaha najít ideologické těžiště ve vše překrývajícím pozitivním nacionalismu se ukázaly být málo účinnými. Ostatně, Rašínova pravicová liberalistická národní demokracie je používala do značné míry pro to, že její program nemohl většině voličů nabídnout hmatatelné výhody.

Rašínova měnová reforma, přesněji řečeno reforma, kterou vymysleli především jeho přátelé z bankovních kruhů a on jí vtisknul svou razanci, odvahu, entuziasmus a strhl ostatní i tím, že bez okolků přijal plnou politickou odpovědnost, byla bezesporu počinem pozitivním, i když nevyšla úplně podle jeho představ. Je to jeden z důkazů toho, že někdy může být lepší variantou přistoupit k ráznému a tvrdému řešení problémů před dlouhým přemýšlením a zvažováním. Jen málokdo by se dokázal nezáviděníhodné role ministra financí právě vznikajícího státu ve válkou rozvrácené Evropě zhostit tak úctyhodným způsobem jako Alois Rašín. Peníze, nad nimiž měl pomyslnou politickou moc, se mu stávaly nástrojem pro prosazování svých představ o občanské i státní etice a odpovědnosti. Nebyl pouze technologem moci, ale svému působení přikládal hlubší symbolický význam.

Rašín ve svém prvním ministerském působení to ale není jen osobnost měnové reformy. To je také kritik zavedení osmihodinové pracovní doby, to je ministr, který projevoval až netaktickou nevšímavost k sociálním požadavkům, které byly po válce nasnadě. Domnívám se, že Rašín nebyl asociál, jak mu to mnozí podsouvali. Jeho prioritou bylo, aby se stát postavil co nejrychleji pevně na vlastní nohy a do té doby měli jeho občané – z lásky k němu – ještě určitý čas udržet na uzdě své potřeby. Není to požadavek nelogický, ale zároveň dokazuje poněkud sníženou společenskou vnímavost a nedostatek, ba přímo opovržení jakýmkoli taktizováním a kalkulováním, bez nějž se politik neobejde. Rašín se stavěl do role všeodpovědného státníka, ale bylo chybou, že zapomínal také na své poslání stranické. Podle mého názoru se choval v této době odpovědně ke své představě státu, která se ovšem nemusela krýt s ideální představou obecnou, pokud něco takového je vůbec možné, a už vůbec ne s reálným stavem věcí. Jeho přínos pro stabilizaci Československa je neoddiskutovatelnou zásluhou, nemůže však překrýt i neúspěchy.

Rašín stál od ledna 1919 v čele pravicové národně demokratické strany, neboť její předseda Karel Kramář odjel v čele čs. delegace na mírová jednání do Paříže a zůstal zde bez přestávky tři čtvrtě roku. Je nutno přiznat, že tuto svou roli, která nebyla nijak nepodstatná ani zanedbatelná, protože měla své dlouhodobé důsledky pro českou pravici vůbec, Alois Rašín v podstatě nezvládl. Na druhou stranu je třeba také dodat, že od Kramáře, který si chtěl patrně vynahradit svou dlouhodobou absenci přítomnosti na mezinárodní scéně, bylo krajně politicky neprozíravé vyklízet takto pole. Vždyť tím nejen posunul mimořádně vytíženého, ale stejně tak tvrdého a konfliktního Rašína do čela vlastní strany, ale uvolnil rovněž post předsedy vlády, jehož se velmi zdatně ujal agrárnický ministr vnitra Švehla a v neposlední řadě jako "vůdce národa" z konce války přenechal zcela popularitu i vliv jinému vůdci národa, který se až v prosinci 1918 vrátil po čtyřech letech do vlasti, to je prezidentu Masarykovi.

Ve své ministerské funkci se Rašín přímo provokativně neohlížel na zájmy členů národní demokracie ani potenciálních voličů vlastní strany. Ze svého pohledu opět zcela logicky právě od nich vyžadoval příkladné oběti, oni měli být těmi, kteří měli ukazovat ostatním cestu, kteří měli být důkazem toho, že na partikulární, osobní, stavovské zájmy je možné ještě alespoň na chvíli rezignovat. Tímto chováním Rašín bezesporu negativně ovlivnil volební výsledky v komunálních volbách, na jejichž základě se měnila posléze i vláda. Jeho národní demokracie skončila až na pátém místě mezi českými stranami, což se rovnalo absolutní prohře. Rašín tuto svou roli absolutně podcenil, což není možné považovat za projev politické prozíravosti a není možno to vysvětlit pouze poukazem na smysl pro vyšší státní zájem. Politické, stranické prostředí bylo neoddiskutovatelnou životní realitou a nic nenasvědčovalo tomu, že by se v tomto smyslu mělo kdy co změnit.

Pro ilustraci je možno obrátit se na prameny, jež naznačují, že např. učitelů bylo v době vzniku Československa registrována v Kramářově a Rašínově straně asi polovina z celkového počtu, neboť tato strana mimořádně přitahovala na sklonku války národně zapálenou inteligenci. I učitelé měli přes všechnu neskrývanou a nefalšovanou lásku k novému státu své požadavky, které se "jejich" strana měla snažit alespoň vnímat, řešit, když ne splnit. Po Rašínových tvrdých slovech na jejich adresu a po exemplárním odmítnutí zvýšit jim nuzácké platy, resp. zachovat jim válečné drahotní přídavky, jich většina odešla.

Na Rašínovu obranu je však třeba říci, že bylo velmi těžké hájit jedním dechem zájmy státních zaměstnanců, inteligence, živnostníků i velké buržoazie. Při systému tzv. stavovského stranictví, který zde fungoval již od sklonku 19. století, to bylo v podstatě nemožné. Ten spočíval na základním principu, že strany mají pomyslně rozparcelovány jednotlivé sociální vrstvy obyvatelstva, a na hájení jejich ekonomických a sociálních zájmů se soustřeďují. Zájem učitele, jako státního zaměstnance, a podnikatele, který odvádí různou míru daní, pak stojí zcela proti sobě a je velmi těžké principiálně vyhovět oběma. Navíc liberalismus, byť akceptující potřebu řady sociálních reforem, nebyl v poválečném levicově naladěném prostředí, v němž nechybělo mnoho k sociálnímu výbuchu, právě tou nejpřitažlivější ideologií. Na druhou stranu je faktem, že Rašín se ani příliš nesnažil alespoň zabalit nepopulární opatření a rozhodnutí do vábného obalu, neboť se domníval, že dobrá věc či idea se prostě musí prosadit sama.

Rašín roku 1919 tvrdil: "Ten, kdo se stará o přízeň a potlesk davu, není politikem. Ten nikam nedojde. Zato ten, kdo pro stát dovede obětovat stranu, má budoucnost. Na konec přijdou zpět všichni, kteří odešli, jen budeme-li dělat opravdovou státní politiku. Na konec musí republika vyhrát i nad stranami." V tom se ovšem hluboce mýlil. Chápání politické strany pouze jako jednoho z prostředků prosazování státní moci bylo pro Rašína typické, nedopovídalo to však soudobé realitě ani demokratickým standardům.

Rašínovi se bezesporu vrátil smysl pro ostře vnímané politické stranictví, ale poněkud později, než by jeho straně prospělo. Při politických debatách o sestavení nové vlády si povzdechl prezident Masaryk: "Těžký problém je Rašín. Přál bych si, aby svůj plán dokončil, nevidím zatím nikoho, kdo by jeho dědictví mohl a chtěl nastoupit." Jedním dechem pak ale dodával: "Rašín je takový výborný a poctivý člověk, na mne mluvil tak rozumně, ale jak se dostane do stranických bojů – to je staré Rakousko!" Jenže zvyky a návyky ze "starého Rakouska" si přinesli téměř všichni politici, vždyť kontinuita českých politických elit byla v podstatě absolutní. Tento výrok vypovídá nejen o Rašínovi, ale také o tom, že pro Masaryka bylo zpočátku problematické orientovat se přesně v daných poměrech a smířit se s tím, že "staré stranictví" či partajnictví, které mu bylo již kdysi tak proti srsti, přešlo ve stejné, nebo ještě větší síle do nové epochy, do nového státu.

Od července 1919 se Rašínova pravicová národní demokracie ocitla v opozici, vlády se ujala první rudo-zelená koalice. Domnívám se, že pro Rašína to bylo osobně velmi těžké. Jednak nemohl dokončit svůj finanční plán, i když byl – a to je nutno přiznat – v podstatě naplňován v jeho intencích, ale hlavně přišel jakoby o smysl života: konstruktivně spoluvytvářet nový stát. Jeho záliba ve velkých gestech, přestože v době svého ministrování nejednou hrozil demisí, se tentokrát neprojevila. I z toho je vidět, jak velmi mu na novém státě i jeho měně záleželo, jak v sobě byl ochoten potlačit vlastní ego. Neměl v tomto případě pochopení pro postoj stranického předsedy Kramáře, který nepříjemnou situaci, kdy s národní demokracií silné levicové strany v podstatě odmítly být ve vládě, přecházel slovy: "Když se páni nemohou dočkat, aby převzali řízení republiky... Tak ať si vypijou to hořké."

Rašínova "státnická škola" v Pětce

Rašín se musel stát opozičníkem. Ne snad, že by mu opoziční poloha nebyla blízká, ale ve vlastním samostatném státě si pro sebe představoval jinou roli. Zaměřil se na konsolidaci své strany, která se začala pomalu rozpadat do původních proudů, které ji roku 1918 utilitárně vytvořily. Rašínův postup uvnitř strany, kdy byl zastáncem poměrně tvrdého centralismu, spíše urychlil secese, které v české pravici již probíhaly. Postupně odešli jak někdejší Masarykovi realisté, tak moravští lidovo-pokrokáři. Důvodem nebyl přirozeně jen Rašín, ale také nechuť k tvrdému protihradnímu kursu, který zvolil Karel Kramář. Zároveň se Rašínovi nepodařilo, byť se o to snažil, získat jako náhradu v podstatě žádné nové voliče. Jeho jednání s některými agrárníky, živnostníky či představiteli slovenské politiky sklízela jen málo pozitivních výsledků. Většinou národním demokratům tyto pomyslné nevěsty přebrala agrární strana a mistr taktiky Antonín Švehla.

Rašínova touha po konstruktivní práci pro stát, která by sice byla postavena na politickém základě, ale zároveň předpokládala širší vskutku státotvorný konsensus, se mohla naplno projevit ve chvíli, kdy vznikla "Pětka" a on se stal jejím členem. Za mezník můžeme považovat sklonek léta roku 1920, kdy si krize v nejsilnější sociálně-demokratické straně vynutila vznik úřednické vlády a české státotvorné strany chtěly s pocitem zodpovědnosti a zároveň snahy ovlivňovat chod věcí tomuto kabinetu umožnit fungování. Přijatá praxe, kdy reprezentanti nejdůležitějších stran nejprve jednotlivé otázky předjednali a nalezli konsensus a teprve poté byla záležitost předložena parlamentu, zůstala zachována i později, v době plně politických vlád.

Přestože se názory na Pětku různí a bývá často předmětem kritiky, domnívám se, že se jednalo o útvar v podstatě pozitivní, který přispěl k stabilizaci, ale také funkčnosti politického systému v nacionálně a politicky roztříštěném Československu.

To, že za národní demokracii zasedl v tomto dalším vůdcovském kolektivu Rašín – a ne Kramář – nebylo tentokrát dílem náhody, za níž můžeme považovat podobu předsednictva Národního výboru dne 28. října 1918. On byl prostě tím nejakceschopnějším mužem své strany, jejím praktickým vůdcem. Kramář byl spíše určitou "monstrancí", považoval se za povzneseného nad praktickou velkou i drobnou stranickou práci a mnohdy se považoval za povzneseného i nad strany jako takové, včetně té vlastní. Tak se nejednou stalo, že Kramář místo "nad" problémy se ocitl spíše "mimo". Porady Pětky sám glosoval slovy: "Já jsem sice předsedou, ale copak myslíte, že něco vím? Mně nic neřeknou." Pro předsedu strany to je zajisté nezáviděníhodná role, ale Karel Kramář si za ni mohl v podstatě sám.

V Pětce se Rašín naučil přece jen vážit slova, více taktizovat, méně se rozčilovat, vyslechnout druhé, přistoupit na kompromisy, byla to jeho státnická škola. Zároveň našel cestu k dorozumění s Hradem, s Masarykem i Benešem, vůči nimž stál Kramář i značná část strany v opozici. Rašín, který si v tomto počínal jako značný sólista, pochopil, že bez vzájemného dorozumění to nejde, že nemá cenu být planým opozičníkem. Konstruktivní práce v Pětce jej politicky bezesporu uspokojovala, neboť jeho opozičnost byla pouze relativní a on mohl tímto prostřednictvím spolurozhodovat a tvořit.

Opět ministrem financí

Když pak Pětka vstoupila na podzim 1922 do vlády a Rašín usedl znova do křesla ministra financí, splnil se mu velký sen a bylo to též velkou satisfakcí. Jestliže si poprvé jako cíl stanovil oddělit měnu a položit její základy tak, aby Československo mohlo být považováno za ekonomicky zdravý stát, pak podruhé byly jeho ambice také značné, i když poněkud spornější. Rašín se rozhodl, že měnu pořádně zhodnotí. Protože pevná koruna – to je prestižní záležitost, to je dobrá vizitka do světa, to je ten správný a vytoužený symbol milovaného nového státu. Deflace v Československu první poloviny 20. let nebyla pouze odrazem přirozeného ekonomického cyklu, v tomto případě se jednalo o cílenou a již delší dobu připravovanou měnovou politiku.

Z Rašínova návratu do vlády měli strach nejen četní představitelé levice, ale i řada jeho spolustraníků. Tušili, že Rašínova tvrdá politika, která byla pochopitelně politikou koaliční, vládní, a především pak její mediální prezentace může opět od jeho strany odehnat voliče, rozmnožit řady nepřátel. On se nijak již dopředu netajil tím, že když bude koruna stoupat, musí ceny, ale také platy klesat, že deflace by měla v čs. hospodářství i finančnictví rázně pročistit vzduch. Důsledky deflační krize se dostavily brzy – ekonomické, sociální i politické.

Navíc si Rašín popudil proti sobě část veřejného mínění tím, když prohlásil na adresu legionářů, kteří se těšili všeobecné úctě, že jsou to lidé, kteří "bezesporně ověnčili své hlavy slávou, přišli do svobodného, mladého, v poválečných obtížích se nalézajícího státu, a nastavili ruku řkouce: Bojovali jsme za tebe, zaplať, zaplať hotově, zaplať výhodami, privilegiemi ve svobodné, rovnoprávné demokratické republice. Tvrdím... že za to, co se dělá pro národ, se neplatí!"

Na sklonku roku 1922 se rozhodli Rašínovi přátelé, že se ho pokusí přesvědčit, aby ubral. Aby umělé zhodnocování koruny zastavil, prezident Masaryk se jej pak snažil přimět, aby se omluvil legionářům. Přátelům vyhověl. Kupodivu přistoupil na jejich naléhání a pro tuto chvíli rezignoval na svůj velký sen. Realizovat své těžké rozhodnutí však již nestačil. Rašín se dokázal až fanaticky oddat určité ideji, ale jeho "fanatismus" měl své meze. Fanatismus mladého anarchokomunisty Josefa Šoupala, který na něj spáchal 5. ledna 1923 atentát, žádné meze neměl. Rašín byl pro něj symbolem zřízení, které si přál zničit, a proto se jej rozhodl demonstrativně odstranit.

Alois Rašín patřil bezesporu mezi největší politické osobnosti prvních let po první světové válce s tím, že byl spíše mužem pro krizi, pro mimořádné nasazení, než pro období stability. To bylo jeho předností a zároveň i jeho slabinou.

Poznámky:

¹⁾ Nejpodrobněji k této otázce viz Jana Šetřilová–Čechurová: Alois Rašín. Dramatický život českého politika. Praha 1997.

Jana Čechurová, Ústav hospodářských a sociálních dějin FF UK