ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Václav Klaus: 80 let od smrti Rašína

seminář Alois Rašín - český politik, právník a nárohodspodář, 19.02.2003, Novměstská radnice - Karlovo náměstí

publikováno: 22.07.2003, čteno: 3497×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 24 "Alois Rašín"

100 stran, brožovaná vazba
vyšlo: duben 2003
cena: 50,- Kč
===

Každý rok je mnoho výročí kulatých i méně kulatých, jsou výročí osobností zapomenutých i zasahujících do dneška, jsou výročí osobností již neaktuálních i naopak osobností aktuálních velmi.

Jsem přesvědčen o tom, že Alois Rašín, od jehož tragické smrti uplynulo včera 80 let, je osobností navýsost aktuální a že by byly jeho myšlenky, postoje i prosazované politické návrhy neméně aktuální dnes, než byly jeho současníkům. Rašín byl unikátní a mimořádný tehdy a byl by unikátní a mimořádný i teď.

Byl také jediným naším politikem (a říkám-li naším, je zjevné, že nemám na mysli Heydricha), který se stal obětí atentátu. Jakkoli se zdál a zdá být onen tehdejší atentátník náhodný, to, že se obětí stal právě Alois Rašín, určitě náhodné nebylo.

O Rašínovi jsem mluvil a psal mnohokrát, v neposlední řadě i proto, že jsem byl jako první postkomunistický ministr financí díky některým svým krokům, názorům a postojům s Rašínem v lecčems porovnáván. Bylo to i proto, že některé úkoly roku 1918 a 1989 byly obdobné. Československo po první světové válce bylo válkou zničené, bylo rozkolísané tehdejšími revolucemi, vzpamatovávalo se z rozpadu Rakouska-Uherska, trpělo válečnými dluhy a přesto bylo první zemí, která se ve střední Evropě vynořila jako ostrůvek stability, jako země, kde byla velmi rychle zavedena pevná měna, kde nebyla inflace, natož hyperinflace, kde ekonomika nastupovala cestu normálního, přirozeného, rozumného vývoje. Rašín se o to velmi zasloužil a my navíc víme, že nebyl pouhým finančníkem. Víme, že byl českým politikem první velikosti, že byl jedním z průkopníků naší samostatnosti.

Před 10 lety, při výročí sedmdesátém, jsem napsal zhruba stejně motivovaný text. Bylo v něm konstatováno, že "politologové budou ve svých vzpomínkových článcích jistě připomínat jeho ranou aktivitu v devadesátých letech 19. století, která vyústila ve dva roky věznění na Borech po procesu s tzv. Omladinou, jeho vstup do mladočeské strany v roce 1907 a rychlý postup do jejího vedení, aktivní účast na protirakouském odboji v období 1. světové války, zatčení a odsouzení k trestu smrti v roce 1916, záchrana života amnestií nového císaře Karla, udělenou po smrti císaře Františka Josefa, účast v Národním výboru československém, řízení říjnového převratu v roce 1918 a řadu dalších věcí. Národohospodáři vzpomenou měnovou odluku v roce 1919 (v lecčems podobnou i v lecčems nepodobnou měnové odluce v roce 1993), odvážnou politiku deflace v počátcích dvacátých let i úsilí o obnovu válkou rozrušeného hospodářství i státních financí." K tomu dnes nemám co pronikavějšího či chytřejšího dodat.

Napsal jsem tehdy i to, že "občané dnešního českého státu, dědicové Rašínova období československé státnosti, musí zdůrazňovat ještě něco jiného, něco daleko osobitějšího". Zaujal mne totiž např. obsah dopisu Aloise Rašína Edvardu Benešovi do Paříže. Psal v něm, že "obyvatelstvo naší země stůně třemi těžkými chorobami

– dvě třetiny lidí si myslí, že je bude živit stát;

– většina věří ve všemocnost státu;

– téměř všichni si myslí, že se svoboda obejde bez poslušnosti."

Zdá se mi, že i po deseti letech, nebo spíše právě po deseti letech, tento chorobopis platil v době Rašínově stejně jako platí v době dnešní. Stále se u nás jedná o boj individuálního se státním, kolektivním či pseudokolektivním, stále u nás přetrvává snaha jednotlivce vyvléknout se ze své vlastní odpovědnosti a přesouvat ji na stát.

Já bych navíc – a znovu cituji sebe sama – "zdůraznil Rašínovu opravdovost a důslednost, uvědomování si svého nezastupitelného poslání, osobní zodpovědnost, životní skromnost (až s jistými rysy puritánství), důraz na liberální společenské uspořádání naší rodící se země a na tvořivý individualismus." Pro každého z nás musí být mimořádným životním apelem poslední slova umírajícího Aloise Rašína, pronesená v podolské nemocnici, kde trávil poslední, nejtěžší chvíle svého života: "Politika je hrozná, těžká, všichni zodpovídáme za osud vlasti; politik musí mluviti pravdu, bezohlednou; nedovedeme-li mluviti pravdu sami sobě, ztratíme samostatnost; jsem optimista, věřím, že u nás bude více takových; někdy se musí pravda zamlčeti, když ji národ nesnese, vyčkat pravého okamžiku, ale pak ji říci bezohledně, a to hned, hned." To jsou úžasná slova.

Rašínův důraz na pravdu, snad i bezohlednou pravdu z úst politika právě ve chvíli, kdy je to třeba, je lakmusovým papírkem, podle kterého se dají odlišit ti, kteří politiku skutečně tvoří (a nesou svou kůži na trh), od těch, kteří se jen vezou. Stejně tak – na smrtelné posteli – Rašínův důraz na optimismus a jeho víra, že "nás bude více takových" je pro nás nesmírnou výzvou a závazkem.

Tímto seminářem chceme připomenout tuto mimořádnou osobnost českých dějin a chceme tím sdělit, že cítíme povinnost postupovat v Rašínových šlépějích. Stopa, kterou zanechal, je velmi hluboká a my, kteří jsme se tu dnes sešli, jsme si toho dobře vědomi.

Prof. Ing. Václav Klaus, CSc., prezident České republiky

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­