ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Robert Holman: Alois Rašín - konzervativní ekonom

seminář Alois Rašín - český politik, právník a nárohodspodář, 19.02.2003, Novměstská radnice - Karlovo náměstí

publikováno: 22.07.2003, čteno: 7039×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 24 "Alois Rašín"

100 stran, brožovaná vazba
vyšlo: duben 2003
cena: 50,- Kč
===

Ačkoli Alois Rašín nevytvořil originální ekonomickou školu, patří k legendám českého ekonomického myšlení.

Je asi málo lidí, kteří by, tak jako Rašín, studovali a četli odborné knihy z politické ekonomie ve vězení. I v tom se projevila jeho výrazná a mnohostranná osobnost. Tam si také Rašín předsevzal napsat ekonomickou knihu, která pak vyšla v roce 1922 pod názvem "Národní hospodářství". Z této knihy jej poznáváme jako ekonoma spíše prakticky orientovaného, zaměřeného především na problematiku peněžního oběhu a veřejných financí. K nejlepším pasážím knihy patří ty, které pojednávají o podstatě a historii peněžního oběhu a centrálního bankovnictví. V této oblasti patřil Rašín, vedle Karla Engliše, k nejrespektovanějším osobnostem první republiky. Oba dva měli ostatně příležitost ověřit své teoretické názory a přístupy v praxi, ve funkcích ministrů financí.

 

Teorie peněz

Ačkoli se o Rašínovi traduje, že byl pragmatickým politikem, podle jeho působení ve funkci ministra financí se zdá, že byl spíše člověkem lpícím na konzervativních hodnotách. Rozhodně neměl sklony ke kompromisům. Ve srovnání s Rašínem se jako pragmatik jeví spíše Karel Engliš. Rašínova finanční a měnová politika byla pevně ukotvena v jeho teoretických názorech na povahu peněz. Patřil k metalistům, zdravý peněžní oběh měl být založen na penězích krytých drahým kovem. Věděl totiž, že peněžní a bankovní systém stojí a padá s důvěrou lidí v peníze. A právě směnitelnost peněz za drahý kov byla základem této důvěry – důvěry, kterou stát nemohl bez drahého kovu trvale udržet. Proto byl také Rašín stoupencem zlatého standardu měny a jeho vizí byl konečný návrat koruny ke zlatému standardu.

V teorii peněz Rašín sice explicitně odmítal kvantitativní teorii, ovšem v té její klasické podobě, jak se s ní setkáme např. u Davida Ricarda. Klasická kvantitativní teorie totiž vázala pohyby cenové hladiny na změny množství měnového kovu v zemi. Raším ovšem zdůrazňoval roli uvěrových peněz jako jsou obchodní směnky, jejichž množství reaguje na potřeby obchodu a mění se v odezvu na obchodní a investiční aktivitu v zemi. Změny množství úvěrových peněz bývají spíše důsledkem změn v ekonomické aktivitě a nemusejí se promítat do změn cenové hladiny. Je zde patrný vliv anglické bankovní školy. Avšak pokud jde o papírový standard bankovek, stál již Rašín plně na pozici kvantitativní teorie: emise nekrytých papírových peněz nevyhnutelně vyvolává inflaci.

Tato teoretická východiska poznamenala Rašínovu měnovou a finanční politiku, která si vytkla hlavní cíl: česká koruna se měla stát silnou a žádanou měnou. Zdravý peněžní oběh založený na důvěře v měnu byl podle něho základem zdravého hospodářství. To byly principy jeho hospodářské politiky, o nichž byl skálopevně přesvědčen a z nichž nehodlal slevit.

S Rašínovým jménem se spojuje zejména jeho měnová reforma z března roku 1919, spočívající na oddělení české měny od rakouské okolkováním bankovek. Ale neméně významná pro české hospodářství byla pozdější Rašínova deflační politika, která však již vyvolávala více kontroverzí. Měnová reforma sama o sobě však byla úspěchem obdivovaným doma i v zahraničí. Zabránila poválečné inflaci i znehodnocení úspor. Nové Československo bylo vnímáno jako pozoruhodný příklad stability, když jeho sousedé trpěli hyperinflací a rozvratem peněžního oběhu.

Zajímavý je kontrast mezi Rašínem a slavným rakouským ekonomem Josephem Schumpeterem, který byl po válce krátce rakouským ministrem financí. Schumpeter prováděl inflační politiku, která měla smazat poválečné dluhy. Tedy pravý opak toho, o co usiloval Rašín v Československu.

 

Měnová odluka

V první československé vládě se původně s Rašínem počítalo na post ministra vnitra, nakonec si vybral ministerstvo financí. Hospodářská základna nově vzniklého Československa nebyla špatná. České země měly pokročilý průmysl, válkou téměř nedotčený. Největší nebezpečí se skrývalo v peněžním oběhu. Dokud nedošlo k jeho oddělení od Rakouska, trvalo nebezpečí nekontrolovatelné inflace, protože Rakousko-Uherská banka chrlila do oběhu další a další miliardy. Podle odhadů obíhalo na československém území cca třináctkrát více korun než před válkou, přičemž ceny byly jen asi šestkrát vyšší. Potenciál inflace byl tedy značný. Základním bodem hospodářského programu vlády proto bylo vytvoření nové národní měny a státní banky.

Prvořadým úkolem byla měnová odluka, provedená okolkováním bankovek Rakousko-Uherské banky, obíhajících na československém území. Měnová odluka měla být doprovázena značným snížením množství oběživa. Rašín chtěl původně zadržet 80 % oběživa, ale ministerská rada mu nakonec povolila jen 50 %. Dne 25. února 1919 předložil Rašín sněmovně návrh zákona, který jej zmocňoval k vytvoření československé měny. Všechny přípravy byly udrženy v tajnosti a celá akce proběhla rychle. Vláda uzavřela hranice a v týdnu od 3. do 9. března proběhlo kolkování. Podařilo se zadržet asi 3,1 mld. korun oběživa. Na protesty Rakousko-Uherské banky odpověděl Rašín ostrým prohlášením, ve kterém ji nazval "tiskárnou na peníze" a které zakončil slovy: "budu pokračovat dále v ochraně měny republiky, třebas proti Rakousko-Uherské bance, která nijak nedbala protestů a výstrah československé vlády." Dne 6. března vznikl Bankovní úřad ministerstva financí, plnící funkce státní banky, 10. dubna pak byl vydán zákon, který zakazoval státní bance poskytovat půjčky státu. Tak byla nastoupena cesta ke zdravému peněžnímu oběhu založenému nikoli na nekrytých papírových státovkách, nýbrž na bankovkách krytých zlatem, devizami a obchodními směnkami.

Měnová restrikce z března 1919 nebyla ještě počátkem deflační politiky. Rašínovým cílem nebylo snížení oběživa za účelem snížení cen nebo posílení kurzu koruny. Počítal s tím, že se oběživo bude zvyšovat, jakmile Bankovní úřad začne vydávat peníze proti obchodním směnkám. K tomu také docházelo a tak postupně vznikal peněžní oběh založený na soukromém krytí. Ke konci roku 1921 již stav oběživa dosahoval více než 12 mld. korun. V práci "Můj finanční plán" o tom Rašín napsal: "Bylo mi velmi vzdáleno mysliti, že zmenšení oběživa bude mít za následek snížení cen. Takové mechanické myšlení, takové vyznávání kvantitativní teorie peněžní … nebylo nikomu tak vzdáleno jako mně. Já chtěl docíliti něčeho zcela jiného. Chtěl jsem restringovat oběh na takovou míru, aby byla nouze o oběživo, aby obchodníci musili si jít vypůjčit k bankám, banky k cedulové bance, která by jim půjčila diskontem obchodních směnek, takže to, oč by potřeboval obchodní a průmyslový život více … vyplynulo by z potřeb hospodářského života." 1)

Dalším důležitým bodem hospodářského programu vlády byla daň z majetku a z přírůstku majetku. Dávka z majetku neměla ani tak velký význam fiskální jako spíše politický, sociální a psychologický, neboť přenášela část břemene, vzniklého měnovou reformou a redukcí oběživa, na ty, kteří během války zbohatli. Válka a inflace znehodnotila totiž peněžní kapitály, ale naopak zhodnotila kapitály věcné, jako byly pozemky, budovy atd.

Když Rašín v květnu 1919 obhajoval před sněmovnou svůj první státní rozpočet, cítil už, jako proti jeho úspornému pojetí státních financí narůstá odpor mezi poslanci i u veřejnosti. Po obecních volbách, v nichž posílila sociální demokracie, podala pak vláda v červnu demisi. Když Rašín po osmi měsících ve funkci ministra financí odcházel z vlády, mohl být spokojen. Československo bylo z nástupnických států jediné, které měno zdravou měnu a pořádek ve státních financích. V nové Tusarově koaliční vládě do křesla ministra financí zasedl Cyril Horáček, poté Kuneš Sonntag a v další Tusarově vládě Karel Engliš.

Nejvíce byl Rašín zklamán vývojem devizového kurzu koruny. Skládal v pevnost koruny velké naděje, spojoval ji téměř s národní hrdostí a věřil, že koruna bude postupně posilovat, až se nakonec bude moci vrátit ke zlatému standardu. Koruna však na měnovém trhu vytrvale klesala, ačkoli k tomu inflace ani celková hospodářská situace Československa nedávala žádný důvod. V srpnu 1919 byl kurz 20 švýcarských franků za 100 korun, v listopadu klesl pod 10 franků a v únoru 1920 dosáhl minima 5 franků. Pokles měnového kurzu, který měl zřejmě příčiny psychologické, spočívající v nedostatečné důvěře zahraničí v novou československou měnu, se přeléval do inflace a tlačil reálné mzdy dolů. Levná koruna a pokles reálných mezd pomáhaly zejména českému exportními průmyslu, který byl po rozpadu monarchie a po ztrátě části jejích předválečných trhů postaven před nutnost přeorientovat se na nové trhy. Engliš a další hospodářští ministři se nízkým kurzem koruny tolik neznepokojovali. Rašín však v oslabování koruny spatřoval hrozbu, rozplývala se jeho vize v návrat měny ke zlatému standardu.

 

Rok 1922 a deflační politika

Obrat ve vývoji cen a měnového kurzu nastal až v roce 1922. Přispěl k němu jednak pokles světových cen a jednak oslabování měn československých sousedů a obchodních partnerů, především Německa a Rakouska. Svět začal vnímat československou korunu jako stabilní a jistou měnu a její kurz začal stoupat. Rok 1922 byl prvním rokem deflace.

Na podzim roku 1922 se stal Rašín podruhé ministrem financí v nové Švehlově vládě. Vítal deflaci, od níž si sliboval postupné zpevňování koruny a konečně i obnovení jejího zlatého standardu, což bylo tehdy cílem všech hospodářsky vyspělých evropských zemí. Deflace byla tvrdá vůči výrobcům a už v létě roku 1922 nastala hospodářská recese. Průmyslové a obchodní kruhy se stavěly na odpor vůči deflační politice, ale Rašín neustoupil. Věřil, že deflace povede nakonec k ozdravení ekonomiky. V této situaci nalezl překvapivého spojence v Tomáši Baťovi, který se postavil na jeho stranu nejen slovně, ale i obchodním gestem: ve snaze rozprodat zásoby jako jeden z prvních velkých průmyslníků snížil ceny o 40 %. V deflačním roce 1922 celkově klesly ceny o 42 %, mzdy o 32 % a platy státních zaměstnanců o 12 %. Reálný vzestup příjmů byl ovšem doprovázen růstem nezaměstnanosti. Počet nezaměstnaných se zvýšil během roku z 64 tisíc na 293 tisíc. Ve srovnání s naší dnešní půlmilionovou nezaměstnaností se to nezdá být mnoho (také nikdo u nás dnes nemluví o hospodářské krizi). Na tehdejší poměry to však byla nezaměstnanost vysoká, navíc doprovázená krachy podniků a bank. Hospodářskou krizi ještě umocňoval růst devizového kurzu koruny.

Rašín však odmítal deflační politiku opustit. Zvýšení devizového kurzu sice nevyvolal, ale ani mu nebránil. Také státní rozpočet na rok 1923 byl sestaven jako vyrovnaný. Ve své nástupní řeči řekl: "poněvadž jsme se přesvědčili, že jen vytrvalostí a trpělivostí můžeme docíliti lepšího, nečekejte ode mne, ani vy, ani veřejnost, nějakých experimentů. Půjdeme dále po nastoupené cestě." Svou odhodlanost projevil Rašín také energickým zabráněním spekulaci proti koruně, k níž došlo v prosinci 1922. Hroucení německé marky a rakouské koruny působilo psychologicky i proti československé koruně a na burze v Curychu se tehdy projevil její první pokles. Tehdy začaly v Praze mohutné nákupy zahraničních deviz, podpořené šířením nepravdivých zpráv, že Rašín hodlá odstoupit. Ten pokládal pražskou spekulaci proti koruně za spiknutí a odpověděl energickým protiútokem. Bankovní úřad zastavil úvěry bankám, které nakupovaly nejvíce deviz. Rašín dále přišel s návrhem na zvýšení bankovní úrokové sazby na 7 %. Když v Bankovním úřadu narazil na odpor, prohlásil: "pánové, jako ministr a předseda nepřijímám odpovědnost za Vaše polovičaté usnesení. Teď jste zabili československou korunu." Svůj návrh nakonec prosadil a spekulace proti koruně byla neúspěšná.

Hospodářství se z recese 1922 rychle vzpamatovávalo: nezaměstnanost klesla z 293 tisíc v roce 1922 na 157 tisíc v roce 1923 a na pouhých 65 tisíc v roce 1924. Vláda setrvávala u deflační politiky i po Rašínově smrti. Setkávala se ale se stále většími obtížemi. Obchodní bilance se dostávala do schodku, devizové rezervy se vyčerpávaly a exportní průmysl se nemohl dostatečně rozvíjet. K hlavním odpůrcům deflační politiky patřil Karel Engliš, který proti ní vystupoval od samého počátku. Nakonec byla deflační politika roku 1925 definitivně opuštěna, když vláda konstatovala, že cílem není další zpevňování kurzu koruny nýbrž jeho stabilizace.

Zajímavé je porovnat situaci Československa po I. světové válce a v roce 1989. Ačkoli obě hospodářské situace byly značně odlišné, přece jen objevíme jisté paralely. V obou případech šlo o to, jak zabránit nekontrolovatelné inflaci, která by rozvrátila peněžní oběh a vymazala sice dluhy ale i úspory. A v obou případech se také ekonomika vypořádávala s náhlou ztrátou velké části zahraničních trhů. Historie se tedy přece jen alespoň zčásti opakovala. Československo roku 1918 i roku 1989 se také pozoruhodně odlišovalo od svých sousedů v tom, že nedovolilo znehodnocení měny a že dokázalo stabilizovalo měnový kurz.

Alois Rašín nebyl ekonomem-teoretikem, nepřispěl do ekonomické vědy originálními teoretickými poznatky. Z toho důvodu se o něm nedočteme v zahraničním publikacích pojednávajících o dějinách ekonomického myšlení (na rozdíl od Karla Engliše, který je ve světě známý pro své teleologické pojetí ekonomické vědy). Přesto pro nás Alois Rašín zůstává národní ekonomickou legendou. Zosobňuje totiž styl, tradici myšlení, která je u naší ekonomické obce stále živá.

 

Poznámky:

1) Rašín, A.: Můj finanční plán. Praha, Pražská akciová tiskárna, 1920, s. 55.

 

Literatura:

  • Hoch, K.: Alois Rašín. Praha, Orbis 1934.
  • Rašín, A.: Můj finanční plán. Praha, Pražská akciová tiskárna 1920.
  • Vencovský, F.: Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948. Brno, Masarykova universita 1997.
  • Vencovský, F.: Englišova peněžní teorie a politika. Praha, ČNB 1994.

Prof. Ing. Robert Holman, CSc., poradce prezidenta republiky

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­