přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 20 "Povodeň a veřejné finance"

96 stran, brožovaná vazba
vyšlo: říjen 2002
cena: 70,- Kč

Do našich domovů, nyní budu mluvit především o severních Čechách, se dostala voda a dokonce v některých částech kraje poprvé v tomto tisíciletí či za posledních dvě stě až čtyři sta let. Podle archivních záznamů nebylo zatím podobných záplav ještě nikdy dosaženo.

Na Litoměřicku vzniklo v podstatě dvacetikilometrové jezero, některé katastry obcí byly stoprocentně zaplaveny. Dovedete si nejspíše představit, co udělá 4, 5 až 6 metrů vody se zástavbou. Byla to taková definitivní tečka za 19. a 20.stoletím, protože budovy, co byly postaveny v 19. století či dříve, pravděpodobně letošní zimu již nepřečkají. My jsme tyto věci samozřejmě řešili a byli pro nás všechny velmi nestandardní a výjimečné. Krom toho, že přišla velká voda, zkolaboval i celý systém veřejné služby. Došlo k narušení základních funkcí území. Tisíce lidí byly evakuovány, území, jako přirozený prvek, po narušení komunikační vazby ztratilo svoji logiku a smysl.

Trochu bych ale rozšířil či upravil naše dnešní téma. Škody se možná z přísně ekonomického pohledu týkají opravdu něčeho jiného, ale nám všem s touto povodní vznikly především určité další náklady. Chtěl bych hovořit především o třech kategoriích škod a nákladů:

1. prvotní náklady

2. náklady a škody vzniklé při poruše základních funkcí území

3. ostatní přímé a nepřímé náklady a škody.

Prvotní náklady

Prvotní náklady ke dni 31. srpna 2002, kdy premiér ukončil nouzový stav, činily v našem kraji 522 milionů, z toho 492 milionů vykazují obce, 11 milionů kraje, asi 20 milionů okresní úřady. To jsou náklady spojené s bezprostřední likvidací a evakuací osob z postižených oblastí, jejich ubytování, čerpání vody, stavění hrází, demolicí apod. Proto v tomto případě musí velmi výrazným způsobem hrát svoji roli veřejný sektor. Záměrně říkám veřejný sektor a ne pouze stát. I obce a kraj zde musí participovat. Proč? Na toto je jednoduchá poučka. Pakliže představitelé této země vyhlásí nouzový stav a nařídí výkon a zabezpečení potřebných činností, tak je samozřejmě musí také veřejný sektor financovat. Firmy i dobrovolníci v zaplavených oblastech pracují bezplatně již šestý či sedmý týden a toto nelze protahovat donekonečna. Časem jim někdo bude muset zaplatit alespoň benzín, naftu, jídlo, ubytování atd. Nouzový stav v některých lokalitách ještě stále trvá a náklady stále narůstají. Nicméně by mělo platit: kdo nouzový stav vyhlásil, kdo nařídil určitá opatření a činnosti, ten by je měl také zaplatit. Tím je jasně stanoveno, že se jedná o veřejný sektor, v tomto případě zejména o vládu ČR či premiéra. A následně tedy platí: pokud určité úkony nařídí hejtman, musí je hradit kraj, v případě nařízení okresních úřadů - okresy, starostů jako šéfů krizového štábu na nejnižší úrovni – města, obce. Otázkou je z jakých peněz, neboť do kraje připutovalo z půl miliardy potřebných zhruba 100 milionů korun. My jsme je velmi citlivě rozdělovali na ty položky, které jsme považovali za nesporné, na položky a náklady vzniklé přímo z evakuace osob, z jejich ubytování a stravování. Demolice, které byly nařízené ve stavu nouze, by měly být podle mne placeny z těchto veřejných prostředků v rámci krizového řízení. Otázkou je, jak se zprostit některých zákonných poplatků, protože z těch jmenovaných 492 milionů prvotních nákladů obcí činí zhruba 280 milionů na odvoz kontaminovaného materiálu a uložení na skládku, včetně příslušných poplatků vyplývajících ze zákonů. Tyto poplatky se tak obratem vrátí zpátky do státní pokladny, ze které jsme je obtížně získali.

Náklady a škody vzniklé při poruše základních funkcí území

Druhou kategorií jsou náklady spojené s obnovou základních funkcí území, které bylo postižené živelní pohromou. Příslušný zákon č. 12/2002 stanovuje pro výpočet těchto nákladů naprosto nesmyslný termín 7 dní po ukončení nouzového stavu. Po ukončení nouzového stavu ve třech okresech ještě probíhalo krizové řízení spojené s následně vyhlášeným stavem nebezpečí, nicméně 31. srpna a těch následných 7 dní byl čas, kdy jsme tedy měli , jako veřejný sektor, povinnost stanovit a nahlásit všechna postižení, uvést fyzické i právnické osoby, včetně vyúčtování všech nákladů dle výše uvedeného zákona. Objektivně můžeme konstatovat, že vzhledem k tomu, že v některých obcích neexistovalo žádné spojení a někteří z našich lidí se na postižená místa fyzicky nedostali, nebylo možné v daném termínu vše stihnout, a to přesto, že v našem kraji bylo v terénu zhruba 1200 lidí. Ti se pohybovali po území celého kraje, sčítali škody a evidovali postižené fyzické a právnické osoby. Náklady spojené s tímto vyčíslením škod bude nejspíše muset uhradit kraj. Avšak s úhradou nákladů na obnovení základních funkcí postižených území to bude velmi problematické. Škody na majetku podnikatelských subjektů v kraji činí kolem 4 miliard korun. Za tento majetek a na něm vzniklé škody v první řadě musí zodpovídat daný subjekt a dále, je-li majetek pojištěn – i pojišťovna. Zde by neměl existovat žádný zájem financování z veřejných rozpočtů. U majetku nepodnikajících fyzických osob škody v kraji činí 2,8 miliardy. Opět - v první řadě za svůj majetek si zodpovídá majitel, finančně se může podílet v případě uzavřeného pojištění také pojišťovna. Toto se v podstatě týká obyvatel. Zde musí veřejný sektor samozřejmě hrát určitou roli, ale spíše v rámci sociální pomoci, než v rámci nějakých fantasmagorických programů a projektů, které se dají velmi snadno zneužít. Stát zodpovídá za majetek státu, pokud ho má pojištěný. Bohužel jsme s hrůzou zjistili, že některá ministerstva a centrální úřady v Praze nemají vůbec některé budovy pojištěné. Zde by měly "padat hlavy" nejenom vrchních úředníků, ale i politiků. Poškozený majetek obcí zahrnuje 1,7 miliardy, dle mého názoru by měl být pojištěný - zde bude nejspíše vyžadována spoluúčast veřejného sektoru. Kraj je v tomto případě schopen dílče vypomoci a stát bude muset pravděpodobně vypomáhat také. A zde se dostáváme do základního ekonomicko-politického problému obcí, který vznikl po roce 1989, a to je pokračující dezintegrace obcí a prakticky jejich neschopnost ekonomicky obstát v Evropě a ve světě vůbec. Existují minimálně dvě obce, které znám, kde se v zastupitelstvu vystřídali všichni dospělí obyvatelé obce z každého rodinného uskupení byl již někdo starostou. Otázka zní, jsou obce o šedesáti obyvatelích trvale financovatelné a udržitelné? Obec Píšťany, která byla potopena, má roční rozpočet obce cca 200 tisíc korun. Prvotní náklady na odstranění havarijní situace po povodni jsou vyčísleny na 3,8 milionů korun, škoda na majetku obce asi na 8 milionů korun. Je takováto obec v našem veřejnoprávním sektoru životaschopný prvek? Tvrdím, že ne, a tady jsme my politici něco zanedbali. Proto by zejména teď, po těchto povodních, měla nastat masivní podpora slučování obcí, abychom se dostali na životaschopnou míru. Je velmi problematické udržet funkčnost obcí v řádu s kolem 100 obyvateli a těch je v České republice značná část. Pro srovnání uvádím příklad České republiky a Holandska. Holandsko má 11 milionů obyvatel - Česká republika 10 milionů, přičemž Česká republika má zhruba 6,5 tisíce obcí a Holandsko v roce 1993, kdy jsem ho poprvé navštívil, 650 obcí , (což je proti ČR pouhá desetina). V roce 1998 pak bylo v Holandsku 480 obcí a letos na jaře pouhých 430.

Poškození majetku kraje máme vyúčtované asi na 250 milionů, což kraj, sice s vypětím sil, ale musí v dalších dvou až třech letech zvládnout. U majetku právnických osob nepodnikajících, neziskových organizací jsou škody vyčísleny zhruba ve výši 270 milionů. Ty si pravděpodobně také nebudou umět pomoci samy, překvapivě pak budou zjišťovat, mají-li své majetky pojištěné. Samospráva, bude-li umět pomoci, samozřejmě pomůže. Co se týká kraje, učinili jsme již některá základní rozhodnutí. Jsou změněna základní kritéria pro sestavení rozpočtu kraje na příští rok, na minulém zasedání zastupitelstva jsem předkládal zřízení jednoho krátkodobého instrumentu – fondu obnovy kraje, ze kterého bychom chtěli pomáhat při renovaci. Upravili jsme stávající připravené programy a dotační tituly, upřednostnili jsme oblasti či sektory nejvíce zasažené povodněmi. Některé své vlastní činnosti jsme byli nuceni omezit někde dokonce na nulu. Kraj má v zásadě svobodu ve svém rozpočtu přibližně v 15-ti %, zbytek činí mandatorní výdaje, se kterými nedá hýbat, anebo se jedná o "omašličkované" peníze, které jsou nastavené tak, že pokud je ušetříme – tedy neutratíme, jsme nuceni je vrátit do státní pokladny. Asi jsem ještě nezdůraznil, že určitá pomoc postiženým by mohla přijít ještě ze zemí Evropské unie, možná úpravou některých nesmyslných dotačních titulů. Všichni nejspíš víme, o které se jedná a které jsou naprosto zbytečné.

Ostatní přímé a nepřímé náklady a škody

Neuvědomujeme si, že České republice a české společnosti vznikly další náklady, které nejsou na první pohled vidět a o kterých bychom se zde asi bavit ani nemuseli. Nicméně je potřeba říci, že existují. Co se nás a celé ekonomiky ČR určitě dotkne je např. to, že jsme přišli o jeden z největších hraničních přechodů pro výměnu zboží na Cínovci, který bude zřejmě až do prosince příštího roku uzavřen. To může ekonomicky poškodit dokonce i regiony, které nikdy zaplaveny nebyly, a subjekty, kterých se to přímo netýká, protože veterinární kontrola neprobíhá, čekací doby náhradního přechodu v Rumburku, kde se nám navíc bouří samosprávy, jsou 48 hodin i více, turistický ruch výrazně poklesl, atd. Narazili jsme i na problematiku malých zemědělců a drobných živnostníků, zde je pomoc zatím téměř nulová. Měli by samozřejmě za své činy odpovídat, nicméně nepřímé náklady vzniknou veřejnému sektoru také tak, že skončí se svojí podnikatelskou činností, a proto se objeví v sociální síti.

Pokud budeme hledat řešení chybějících financí, nesmí to být, dle mého názoru, na základě dalších příjmů do státní pokladny, ale na základě restrikce a změny výdajů. Není potřeba v žádném případě zvyšovat daňové zatížení. Od státu do kraje na letošní povodně přišlo zatím asi 100 milionů. Na různých sociálních výdajích do téhož kraje v loňském roce přišlo 10 miliard korun, a to bez důchodů. Pokud jen 10 % lidí, kteří sociální dávky pobírají a zneužívají tím, že melouchaří a chodí do práce načerno, a ještě si tu a tam něco ukradnou a prodají, dostaneme se na 1 miliardu, která by vyřešila akutní problémy celého kraje. Náš sociální stát, který se tváří, že je velmi sociální a má širokou sociální síť, ve své podstatě je asociální sítí, protože těm, kteří jsou opravdu postižení a přišli o všechno nepomůže. Těmto občanům bychom neměli poskytovat peníze, aby si mohli z veřejných prostředků postavit nový domek či pořídit nové auto, ale měli bychom se o ně sociálně postarat. Bohužel, se k nim takováto pomoc pravděpodobně vůbec nedostane. Pojďme se tedy spíše zamyslet nad asociálností naší sociální sítě.

Jiří Šulc, hejtman Ústeckého kraje