přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 9 "Ekonomika, právo a politika"

150 stran, brožovaná vazba
vyšlo: únor 2001
cena: 50,- Kč

Vážený pane předsedo sněmovny a v tento moment moderátore tohoto podvečera,

Vážené dámy, vážení pánové,

já mám dojem, že celý tento seminář, jehož konání považuji za velmi zajímavý pokus, že by nemusel být zarámován do nějakých formulací, že se scházíme v pohnuté době. Ostatně která doba, vážení přítomní, nebyla pohnutá. Lidé se odjakživa snažili o maximalizaci všeho, nejenom zisku, ale třeba i svobod. Takže určitě tady ostré, jasné, zřetelné polohy zazní, já jak jsem viděl auditorium, kde mne velmi příjemně překvapilo v těch přidávaných řadách, že sedí i ministr kultury vlády ČR Pavel Dostál, vidíte, že vnímání problému ochrany ŽP není jednopolohové, je to věc meziresortní a určitě mě potěšila úvodní slova moderátora pana profesora Klause, že je to vlastně kmenové téma pro pana moderátora.

Já by chtěl na úvod upozornit, že ten název, který jste všichni dostali v rámci pozvánky, že byl vybrán Centrem pro ekonomiku a politiku, nikoliv mnou. Já bych možná zase volil v tom opačném gardu třeba Ekonomismus - rozumná politika nebo další pokus o omezení svobody člověka? Ono to nemusí být nikdy takto jednoznačně vyhraněné, vždycky ten problém můžeme popisovat v různých mantinelech, v různých konturách. To, co ale je důležité si hned zkraje uvědomit je, že naše zamyšlení, náš seminář se děje v nějakém čase, v kontextu vývoje, v nějakých souvislostech, které mají vnitropolitický i zahraničněpolitický kontext. Rozhodně nemůžeme uvažovat tyto věci odtrženě od okolního světa, od okolního života. Já bych chtěl konstatovat, že už tím názvem Environmentalismus - rozumná politika nebo další pokus o omezování svobody člověka? je jakoby predestinován celý ten budoucí zhruba dvouhodinový cyklus zčásti úvodních slov či koreferátů a poté diskuse. Já osobně si velice mnoho slibuji od diskuse a moderátor nás všechny vyzval k minimalizaci časových nároků na naše úvodní slova a já se to pokusím splnit.

Pokud začneme uvažovat o ochraně životního prostředí, o tom, co vlastně znamená dnes ochrana životního prostředí pro českou společnost, tak je logické, že musíme do toho zakomponovat i jakýsi vývojový stav, výchozí stav, vývojové trendy. Industriální revoluce, která začala zhruba před dvěma sty padesáti lety, byla charakteristická především exponenciálním růstem, růstem nejenom lidské populace, nejenom čerpáním energetických a surovinových zdrojů, ale i produkcí emisí a odpadů. Právě proto environmentalismus může mít různý výklad. Pochopitelně, ten nejjednodušší je v tom nejširším slova smyslu ochrana životního prostředí a racionální nakládání s přírodními zdroji, čili nejenom zúžená ochrana životního prostředí na nějaký konzervativní styl, na konzervaci stávajícího stavu, ale i otázka tvorby životního prostředí a ochrany přírodních zdrojů, ať už obnovitelných nebo neobnovitelných. Tak se dostaneme na tu správnou platformu, u které bych si myslel, že bychom měli zůstat.

Já jsem pochopitelně sledoval dřívější publikace tvůrců koreferátů a vím, že pochopitelně v jejich pohledu je upřednostňováno něco jiného než je upřednostňováno v pohledu mém. Je to logické, je to nabíledni. Protože kromě těch pozitivních jevů, které přinesl industriální vývoj, tak jak už jsem naznačil, v těch posledních zhruba dvě stě padesáti letech, to znamená velký nárůst materiální úrovně obyvatel, gramotnosti obyvatel, tak přinesla tato éra řadu zásadních vedlejších negativních jevů, které jsme si začali uvědomovat v posledních několika desítkách let. A tady je ten první moment, že jsme v nějakém kontextu časovém a geografickém. Kdyby například zde, v těchto prostorách, před přesně pěti lety někdo diskutoval problematiku trvale udržitelného rozvoje, byl by patrně nucen tak diskutovat nikoliv na půdě tehdejší exekutivy, tehdejší vlády, tehdy prostě tento pojem nebyl užíván, prostě neexistoval, ale pochopitelně problém ochrany životního prostředí tady existoval, existuje a existovat bude. A je otázkou, zdali za deset či patnáct let se nebudeme o těch věcech bavit s mnohem větším důrazem na to, co by se dalo nazvat, nikoliv, jak je nazván tento seminář Environmentalismus - rozumná politika nebo další pokus o omezování svobody?, ale právě ten ekonomismus. S tím důrazem na otázky, které se týkají především těch materiálních záležitostí. To, co asi by bylo užitečné nyní diskutovat podrobně, je náš konkrétní stav, nyní zde, České republiky, odkud a kam jdeme. A tady bych chtěl zmínit několik základních momentů. Před deseti lety, když se uskutečnily zásadní společenské změny v České republice, nastala doba, kdy se zlepšování stavu životního prostředí stalo skutečností. A tady bych chtěl konstatovat, že se tak nedělo na úkor rozvoje ekonomického, že se tedy neošidili investice do technologií, pochopitelně, že se mohlo jít některými, řekl bych dosti slepými cestičkami, jako bohužel, se šlo v oblasti velké energetiky. To znamená "end of pipe technology", to znamená pouze se odsiřovaly staré energetické jednotky, nikoliv, aby procházela energetika zásadní restrukturací a intenzifikací. Ale zároveň to, čeho jsme byli svědky v posledních deseti letech, především díky legislativě, která nutila jednotlivé subjekty, včetně trhu pochopitelně, a hlavně trhu, k šetření, byla otázka úspor. Úspor energií, úspor konzumace materiálních zdrojů. A to je cesta, kdy se dostáváme na úplně jinou rovinu v popisování problému, než když se často v minulosti říkalo a zdůrazňovalo : Ano, ochrana životního prostředí ano, ale až tehdy, až si na to vyděláme, až na to bude jaksi připravená společnost ekonomicky. Ten vtip je v tom, že ten problém je souběžný. Souběžný, to znamená, není možné něco dříve a něco později. Tak jako není možné bez ohledu na ekonomiku chránit životní prostředí, tak není možný ani ten opačný postup s ignorancí té druhé oblasti. To si pochopitelně celá řada subjektů v České republice, ale především v zahraničí, uvědomila v těch posledních zhruba deseti letech.

Pro nás je tento moment velmi důležitý, protože neudržitelnost jen pouze exponencionálního růstu průmyslové civilizace je zřejmá a jsou zřejmé i problémy, které přicházejí globálně, nejenom v České republice. Uvnitř České republiky, tak jak jsme i diskutovali ve sněmovně ve Zprávě o stavu životního prostředí za rok 1999, došlo za těch deset let k obrovskému posunu, snížení emisí oxidu síry o 86% za deset let. To v zemích OECD prostě nikdo nikde nedokázal, za tak krátké období o tolik procent snížit emise oxidu síry. To, co ale se u nás nedaří, jsou jiné oblasti. Oblasti, kde pochopitelně po roce 1989 došlo k velmi výrazným změnám, například oblast, která se také týká ochrany ovzduší, ale tentokrát z jiných zdrojů znečištění, z mobilních zdrojů znečištění. A tam ta fakta jsou prostě jasná, daná, jsou daná emisním monitoringem, jsou daná statistikami. A to je právě problém, se kterým se budeme potýkat a kde bude na sebe ten pohled omezování svobody člověka, nebo oponování k tomuto, v uvozovkách omezování osobní svobody člověka, a problém ochrany životního prostředí, ochrany ovzduší pro všechny, neustále narážet. Je to problém ten, co tedy dříve, co později, a jakým způsobem realizovat potřeby společnosti, veřejnou poptávku. A já bych zůstal u toho konkrétního příkladu dopravy. Pochopitelně můžeme platební bilanci řešit tím způsobem, že budeme omezovat dotace do veřejné dopravy, a pak pochopitelně při požadavcích na dopravu, ať už hromadnou, nákladní, bude se přesouvat dopravní výkon na především ty druhy dopravy, které pro ovzduší mají ty největší negativní dopady, na osobní automobilovou dopravu, kamionovou dopravu. Bude naprosto logicky odumírat to, co je dnes například pro EU jediným řešením, tzn. doprava železniční, doprava hromadná, ať už osob nebo nákladu. To je problém, který pochopitelně má řešení především v rovině politické, na čem se shodne exekutiva, zákonodárný sbor, kam půjdou peníze v rámci státního rozpočtu. S tím problémem, který jsem tady naznačil jako jeden, svým způsobem nejmarkantnější, tzn. problém ochrany ovzduší, kdy na jedné straně se máme čím chlubit, a chci zdůraznit, že v uplynulých letech bohužel i Brusel - Evropská komise, nebyla informována o těchto velmi výrazných posunech ve snížení znečištění ovzduší, právě z těch stacionárních zdrojů, tak na druhou stranu jsme před problémem, který je čím dále palčivější především pro velká města, tzn. nárůst dopravy a z toho plynoucí nárůst znečištění ovzduší ve městech, především oxidy dusíku. Od toho ale je krok, od tohoto konkrétního příkladu, mohli bychom pokračovat v jiných složkách životního prostředí, k tomu, co já považuji za nezbytné zde zmínit, ten kontext mezinárodní. To znamená nejenom chlubit se tím, že o 86% jsme snížili emise, ale co my dokážeme dělat v oblasti, která je dnes již nějakým způsobem formulována mezinárodními závazky, ať už Kjótským protokolem o snížení emisí skleníkových plynů, nebo Montrealským protokolem v oblasti ochrany ozónové vrstvy. A tady bych chtěl konstatovat, že klimatické změny, o kterých také jsme se mohli v minulých letech mnohé dočíst, jestli vůbec jsou, či nejsou, a zdali vědecká sféra naopak nezneužívá těchto věcí, aby měla peníze na své další výzkumy apod., jsme postaveni tváří v tvář situaci, kdy díky zvyšující se koncentraci skleníkových plynů v atmosféře, může v příštích zhruba sto letech globální teplota vzrůst o 2 až 4 ºC. Problém je, že pokud se bavíte s klimatologem, tak ten pochopitelně se bude v těchto intervalech pohybovat, a pro toho, kdo je zvyklý počítat HDP na desetiny procenta, tato nejistota - 2 až 4, no to je o hrozně moc procent. To již v jeho očích znevažuje takovouto úvahu a může přispět k relativizaci této obavy. Každopádně to, na čem se shodl svět, a zdůrazňuji na podzim 1997, a přistoupila k tomu v Kjótu i Česká republika tehdy za pravicové vlády, je skutečností. To, že se v Haagu minulý rok v listopadu ta jednání nepovedla, že ztroskotala, je vliv jaksi trochu jiný, vliv velkých ekonomických a především energetických lobby velkých zemí, jako jsou Spojené státy či Japonsko. Kupodivu Rusko bylo s těmi, kteří bojovali proti konkretizaci cílů z Kjótského protokolu. Možná by bylo užitečné na půdě Centra pro ekonomii a politiku se trochu zabývat záležitostmi, které se týkají pojetí a metod oceňování životního prostředí. Předem bych chtěl upozornit ty, kteří sem přišli za určitými pouze obecnými úvahami o tom, že něco je naprosto neocenitelné apod., že tady patrně budou slyšet velmi různorodé názory. Zaplaťpánbůh za střetávání názorů, jenom na tom můžeme nějaký systém nakonec založit, na kterém se dejme tomu Česká republika jako celek shodne. Každopádně oceňování životního prostředí ani u nás, ani v zemích OECD, ani obecně ve světě, není ve stavu, abychom byli schopni například stanovit hodnotu ekologických nebo životodárných funkcí životního prostředí celého světa, čili celé biosféry. Ta hodnota je pro lidstvo nekonečná nebo nekonečně vysoká, protože bez odpovídajícího životního prostředí by lidé a ostatní živočišné a rostlinné druhy nemohli existovat. Já velmi dobře vím, že je možné užívat nejrůznějších extrapolací, tzn. v minulosti také byly odhady, extrapolace, co by se dělo, kdyby zmizel nějaký živočišný druh, co by se dělo, kdyby ta či ona část světa nějakým způsobem byla postižena, například právě nekvalitním životním prostředím. A vím, že tyto extrapolace narážejí na jeden zásadní problém – nikdy nejsou uváděny v souvislostech. Velmi dobře si pamatuji, jak byla úvaha zhruba před šesti lety, že pokud by se zamýšleli před řadou tisíců let lidé nad tím, zdali vyřeší bytovou krizi, museli by být deprimováni počtem obyvatel zhruba k tomuto roku, protože by si spočetli, že evidentně nebude dostatek těch mamutích klů a kůží na výrobu tehdejších obvyklých obydlí, nebude dostatek jeskyň a ony navíc ještě často ty jeskyně jsou dnes chráněné, takže by se nedaly obývat asi úplně všechny. Pochopitelně ale tato úvaha by byla systémově naprosto pochybená, protože by zvažovala tento problém jednoprostorově, jednorovinně, bez uvážení dalších souvislostí. A právě zde je ten základní problém a vlastně i odpověď na ten environmentalismus nebo omezování osobní svobody. Není to vytrženo z kontextu. Ochrana životního prostředí, racionální nakládání s přírodními zdroji, racionální nejenom ve smyslu rozumné, ve smyslu i pozvánky na dnešní seminář – rozumná politika, šetrná. Všichni víme, jak například profesor Weizsäcker publikoval knihu Faktor čtyři, dneska se ve světě užívá už terminus technicus faktor deset, na desetinu snížit ke kýženému produktu, službě, výrobku spotřebu energií, spotřebu materiálů. Pochopitelně můžeme se nyní bavit nad tím, zdali faktor čtyři není příliš málo, faktor deset není příliš náročný. Ten základní problém je v jedné jediné věci – totiž v nevyrovnanosti rozvoje světa jako takového. My si musíme uvědomit, že úvahy o tom, že ochrana životního prostředí může dostat nálepku ne vědy, ale pouze ideologie, že tato úvaha může mít u některých lidí opodstatnění, prostě oni v tom jednoplošném světě těch nedostatkových mamutích klů prostě žili, žijí a žít budou. To, co pro nás musí být zásadní, je zvažovat problematiku ochrany životního prostředí a přírodních zdrojů v kontextu celosvětovém a v kontextu, který má i nějaký vývojový trend. Tady mi dovolte volně citovat z podkladů, které EU připravuje v oblasti životního prostředí. Jejich dopravní politika má část analýzy, tzn. popis stavu současného, a předpokládané trendy. A jedna z těch vět je i pro nás naprosto zásadní, totiž sdělení, že pokud Evropa, míněno západní Evropa, míněno ta, kde tržní hospodářství nebylo narušeno nikdy, pokud tato část Evropy bude dodržovat ten svůj trend vývoje přepravních výkonů, tak v roce zhruba 2010 dojde ke kolapsu. Je z toho jasný výstup, a já se zase vracím k té dopravě, ta je nám nejblíž, těžko bychom si tady vykládali nějaké velmi podrobné příklady např. z oblasti obecné biologie, že právě na oblasti dopravy můžeme demonstrovat, co je omezování svobody člověka. Omezit svobodu můžeme různými způsoby a můžeme například i tím, že nutíme spoluobčany, aby žili v ovzduší, které není ani pro lidi, ani pro zvířata dobré jenom díky tomu, že se nám podařilo rozvrátit hromadnou dopravu, jenom díky tomu, že jsme nedokázali dát lidem svobodu výběru. Ten svobodný člověk totiž nemá mít jen možnost si vybrat svobodně, jakým způsobem, kde, v čem bude podnikat, ale má mít svobodu si vybrat, jakým způsobem se bude dopravovat z místa na místo. Zda - li využije hromadné dopravy – otázkou zůstává pochopitelně její kvalita - nebo zdali bude nucen vzhledem ke stavu své kapsy nebo konta si kupovat auto, ať už ojeté ze zahraničí anebo nové moderní, méně exhalující. Ale vždycky tady spolu soutěží dva pohledy – svoboda individua, sám se rozhodnout v rámci svobod daných mimo jiné svým kontem, jakým způsobem se bude dopravovat a svoboda dýchat exhalace. A v tom je ta podstata environmentálního pohledu na svět, tzn. odpovědnost nejen sám za sebe, ale odpovědnost za stav životního prostředí, za stav přírody a za generace, které ještě teprve přijdou. Ty životně důležité služby ekosystému jsou zdarma, pro nás pro lidi, pro lidstvo. A je pochopitelně logické, že se můžeme zamýšlet, jakým způsobem by bylo lidstvo jako takové schopno zvládnout globální rozpad biosféry. Zdali by to zvládlo podobně jako de facto dílčí katastrofu při těžbě zlata kyanidy v Rumunsku. Tam "pouze", v uvozovkách, došlo k likvidaci šesti set kilometrů řeky, ale co by se dělo v případě skutečně velkých globálních změn, změn klimatu, ale především i snižování diverzity světového ekosystému. Já mám za to, že ten posun, který by bylo možné a užitečné zde na tomto semináři udělat, je, oprostit se od těch zřetelných protipoloh, a zkoušet nazývat ty problémy svými vlastními termíny, které jsou standardní. Které jsou standardní pro oblast ochrany životního prostředí - environementalismu, ale i pro ekonomii. Je jasné, že například takovými cestami, které vedou vpřed, které řeší, ať už třeba ten problém exhalací z elektráren nebo exhalací z mobilních zdrojů, z těch automobilů, je záležitost ekologické daňové reformy. To, co je často diskutováno v zahraničí, v zemích EU, je např. carbon tax - uhlíková daň, otázka, která vždy bude narážet na řadu problémů a na obrovský odpor. Ten odpor bude dán mnoha důvody. Bude především dán důvody, proč vlastně toto dělat, když nutnost zavedení uhlíkové daně tady není nějaká explicitní, není jednoznačná. Vždy můžeme relativizovat zjištění klimatologů, vždy můžeme relativizovat to, co se děje se světovým klimatem. Na druhou stranu mnohem nebezpečnější výhrada proti např. zavedení tohoto nástroje, té uhlíkové daně, je argument sociální. Pokud ho zavedete, bude pochopitelně mnohem méně dosažitelnější energie. Vše se zdraží, bude to mít dopad na zaměstnanost, na cenu výrobků, inflaci atd. Tady se už pohybujeme v té oblasti ekonomické. Vtip je v tom, a já jsem to už před chvílí naznačil, v těch postupech, které mají za základ kvalitativní posun, tzn. v těch faktorech ať už faktor čtyři nebo faktor deset. A tímto způsobem je možné nastartovat to, co nebude ani omezením svobody jednotlivce, svobody ve smyslu společenském, ale nebude to znamenat ani omezování rozvoje ryze ekonomického, sociálního, tzn. dopady na zaměstnanost.

Já na závěr bych chtěl ještě zmínit ten kontext mezinárodní, evropský. Často se říká, že tam, kde se upřednostní ochrana životního prostředí, tak ekonomika je na tom špatně, společnost je na tom špatně, svoboda jednotlivce je na tom špatně. Jak všichni víme, tak v tomto pololetí je předsednickou zemí Evropské komise Švédsko. Stalo se členskou zemí EU teprve v roce 1995 a tam právě ochrana životního prostředí byla na velmi vysoké úrovni ještě než se stali členy Evropské unie. A bylo zajímavé, že ani přes onu velmi přísnou legislativu tam nedošlo k omezení svobod, nedošlo k problémům v oblasti zaměstnanosti. Takže skutečná ochrana životního prostředí je o ochraně zájmů veřejných, kdy lidé mají možnost mluvit do věcí veřejných, kdy toho využívají a kdy nedochází k potlačení svobody jednotlivce, ale přesně naopak. Lidé se stávají účastníky rozhodovacích procesů a nejsou pouze těmi, kteří jsou pasažéry na té pomyslné lodi, která má jenom jeden jediný název – trh.

Miloš Kužvart