přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 9 "Ekonomika, právo a politika"

150 stran, brožovaná vazba
vyšlo: únor 2001
cena: 50,- Kč

Ekologické myšlení

Pod označením "environmentalismus" se skrývá celá řada postojů, životních filosofií, politických směrů ale také praktických návodů a konkrétních činů. Tak jistě i bez hlubší analýzy cítíme rozdíl mezi přístupem organizací jako jsou Hnutí Duha nebo Děti Země a Českým svazem ochránců přírody. Jinak vnímají ochranu životního prostředí "politizující" ekologové (nebo "ekologizující" politikové) jako Jakub Patočka, Jan Keller, Vladimír Just či v poslední době Václav Havel a jinak vlády poslední dekády za kterých došlo - například - ke snížení emisí tuhých látek a oxidu siřičitého na 10 resp.14 procent stavu v roce 1990.

Česká enviromentálně akademická scéna je po deseti letech svobodného života pozoruhodně nevyvážená. Zatímco "ve světě – zejména anglosaském" dochází k bouřlivým střetům mezi ekologickými pesimisty (doomsayers) a optimisty (převážně z řad liberálních ekonomů), u nás na téma ekologie mají škarohlídi téměř absolutní monopol. Takřka všechny vysoké školy provozují něco jako "ekologickou výchovu" a mnohé založily zvláštní ekologické instituty, jejichž činnost je na diskutabilních ekologických teoriích založena jako na nezvratitelných axiomech. Dá se, s povzdechem, konstatovat, že u nás prakticky neexistuje pracoviště, které by kriticky a nepředpojatě studovalo ekologické teorie. (ilustrativní příklad poskytne návštěva prestižního knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Několik regálů věnovaných ekologii je plné knih počínaje časopisem hlubinných ekologů "Sedmá generace", přes spisy Jana Kellera až po překlady A. Gorea a ročenek World Watch Institut. Možná, že tam někdy byla, ale já, ač poměrně častý návštěvník tohoto oddělení ve 2. patře jsem zde knihu s opačnou argumentací ještě neobjevil.) Liberální ekonomové, kteří po roce 1989 vstali u nás z mrtvých, dohánějí desítky let zpoždění a tak jsme vděčni za překlady Hayeků a Friedmanů, když na autory zabývající se specializovanými tématy jako např. ekonomika přírodních zdrojů nezbývají čas ani peníze.

Je přitom úkolem vědy, aby nezaujatě, bez zátěže apriorních pravd zkoumala důsledky lidského počínání.

Na otázku, zda současná věda a vědci přistupují k těmto tématům skutečně kriticky a s neustálými pochybnostmi lze odpovědět kladně jen s velkými rozpaky.

Například němečtí vědci se pokoušeli předpovědět hlavní trendy vývoje světa v první čtvrtině 21. století. Kladli otázky několika tisícům expertů – tedy lidem, kterým by alespoň základy kritické metody měly být vlastní. Na otázku, zda technický pokrok zvýší nezaměstnanost odpovědělo 74% dotázaných ano. Na otázku, zda nedostatek fosilních paliv bude znamenat (již v letech po roce 2010) energii na příděl odpovědělo kladně 54% respondentů. Výsledky byly široce publikovány.

Katastrofické scénáře procházejí neuvěřitelně rychlým vývojem. Scéna se dramaticky mění. Obavy z přelidnění jsou střídány strachem z nedostatku energetických zdrojů, ztráty lesů, biodiverzity či z jaderné energie. Nejnovějším tématem je globální oteplování a ozonová díra. Podívejme se nyní podrobněji na jeden z těchto fenoménů, který na rozdíl od některých ostatních má již leccos za sebou. Totiž na obavy z vyčerpání zdrojů. Staletá historie nám umožní lépe pochopit, proč se lidé vždy znovu a znovu nechají vlákat do pasti iracionálního strachu a především, proč se katastrofa téměř nikdy nenaplní. Přitom pod pojem "zdroj" lze dosadit širokou škálu prostředků nezbytných pro fungování lidské společnosti – potraviny, suroviny obnovitelné i neobnovitelné, ale také lidskou práci a sdílené přírodní bohatství jako voda či vzduch.

První prorok apokalypsy – Thomas Malthus

Příběh T. Malthuse je notoricky známý, ale tak ilustrativní, že jej nemůžeme vynechat. Na konci 18. století prožívala Anglie silný hospodářský růst, který, jak se zdálo, je limitován pouze nedostatkem pracovních sil. Vláda proto iniciovala zákon, který podporoval chudé rodiny s více dětmi. Malthus, inspirován čísly, které mu dodával Benjamin Franklin, na oplátku tvrdil, že počet obyvatel má tendenci každých 25 let se zdvojnásobit, možná ještě rychleji. Obecně dospěl k závěru, že počet obyvatel má tendenci růst geometrickou řadou, kdežto množství disponibilních potravin jen řadou aritmetickou. Důsledky si každý umí spočítat. Vláda stáhla svůj zákon na podporu chudých rodin s více dětmi. (Všimněme si – doplatili na to ti nejchudší. Se stejnou intenzitou to platí dodnes. Ekologičtí proroci vesměs pocházejí z dobře situovaného prostředí. Oni důsledky opatření uskutečněných ve jménu jejich vizí nesou jen velmi málo).

Dnes víme, že všechno se odehrálo jinak.

Přesto považuje růst světové populace za dramatický problém značná část veřejnosti. Nejedná se zdaleka jen o škarohlídské ekology. V roce 1973 tehdejší šéf Světové banky Robert McNamara přirovnal hrozbu populační exploze k nebezpečí jaderné války. Generální tajemník OSN U Thant řekl v roce 1969, že lidstvo má deset let na zastavení populační exploze. Za deset přibylo na planetě jedna miliarda lidí.

Carterova administrativa (1980) nechala vypracovat studii "Global 2000 report". Bez ohledu na to, že její závěry jsou nesrovnatelně střízlivější než vývody "Římského klubu", i zde se to hemží větami " pokud nedojde k zásadnímu přelomu v technice, bude život pro většinu lidí na Zemi v roce 2000 obtížnější než nyní ... pokud národy nepřijmou rázná opatření na zvrácení současných tendencí..

Paul Ehrlich, ekolog ověnčený cenami, vydal v roce 1968 "zásadní" knihu: Populační bomba". Začíná slovy: "Boj o nasycení lidstva je u konce. V sedmdesátých letech čekají svět hladomory – stamilióny lidí zemřou hladem".

Dnes víme totéž jako v případě Malthuse – nic z toho se nestalo pravdou. Odborníci se mohou přít, kolik hladu ještě zůstává v zemích třetího světa, všichni se však shodují, že průměrný obyvatel této části světa je lépe živen než v roce 1968. Produkce potravin stoupá rychleji než přírůstek obyvatel. (např. v Číně, zemi s téměř největšími populačními problémy se mezi léty 1950 – 1980 zvýšila denní průměrná dávka z 1500 ma 2500 kalorií. Jistě, je to málo, ale zadostiučiněním nám může být, že téměř polovina tohoto růstu byla realizována v letech 1979-81, kdy došlo k částečné privatizaci zemědělského sektoru).

Ani to však nebrání, aby poslední zpráva WWI "stav světa na přelomu tisíciletí" neobsahovala větu: " Pokud se světu nepodaří rychle stabilizovat svoji populaci, budou se s prvními lety nového tisíciletí rozšiřovat zástupy hladových a podvyživených".

Vyčerpaná planeta ?

Jak to, že se proroctví Malthuse a jeho následovníků stále nenaplňuje? Jak to, že se téměř každá z dosavadních předpovědí o vyčerpání zdrojů mýlila? Někdy se stalo, že zdroj došel, ale řešení se vždycky našlo. Civilizační pokrok se ještě nikdy nezastavil díky nedostatku Úvaha, že pokud množství nějakého zdroje nemůže být větší a jeho spotřeba přitom roste, musí zákonitě dojít k soustavnému růstu ceny zakončenému totálním vyčerpáním, se zdá být dokonale logická a odpovídající vědeckému přístupu založenému na kausalitě jevů. Každý uzná, že přírodních zdrojů (tzv. neobnovitelných) nemůže být více, než kolik jich úkrývá naše planeta, zemědělské půdy nemůže být více, než je celková rozloha souše. Pokud spotřeba těchto zdrojů stoupá, ať už v důsledku růstu ekonomiky nebo počtu spotřebitelů – obyvatel Země, musí dřívě či později k takovému kolapsu dojít.

V současné době je tato teze jednou z myšlenkových základen konceptu "trvale udržitelného rozvoje", podle kterého je řízená, vědomá transformace ekonomiky od "neobnovitelných" k "obnovitelným" zdrojům jedním z klíčových požadavků, aby lidstvo dlouhodobě přežilo. "Trvale udržitelný rozvoj" se stal postupem času takřka automaticky přijímanou doktrínou, která je součástí strategických úvah vlád i velkých firem, proniká do klíčových materiálů mezinárodních organizací a svým dopadem ovlivňuje stále více každodenní život nás všech.

Přesto, že jeden z klíčových předpokladů je nesprávný.

K vyčerpání nedochází. Respektive nedochází k vyčerpání, které by dlouhodobě omezovalo hospodářský růst. Naopak, ceny všech primárních zdrojů mají trvalou tendenci klesat (ve stálých cenách). Jejich význam na tvorbě celkového společenského bohatství vyjazuje dramaticky sestupnou křivku. V roce 1890 se primární zdroje (včetně zemědělství) podíly na HDP USA celou polovinou, ale v roce 1957 jen 13% a v roce 1987 už jen 3.7%.

Odpověď, proč tomu tak je, je méně přímočará než snadná aritmetika "teorie nedostatku".

Teoretickým fundamentem je samozřejmě Smithova "neviditelná ruka trhu", jejíž působení pro naše účely nejlépe ilustruje známá Hayekova pasáž o cínu:

"Z nějakého důvodu došlo k nedostatku cínu. Je jedno, zda v důsledku vyčerpání jednoho z ložisek, nebo proto, že se našla nová možnost pro jeho využití. Spotřebitelé cínu potřebují vědět jen to, že část cínu, který až dosud užívali, je nyní světším ziskem užita někde jinde a že v důsledku toho musí cínem začít šetřit. Většina z nich ani nepotřebuje vědět, kde vznikla urgentnější poptávka po cínu. Jestliže o nové poptávce vědí jen někteří z nich a své zdroje nasměrují právě tam a jestliže dodavatelé, kteří si povšimli takto nově vytvořeného nezaplněného prostoru, jej začnou vyplňovat svými dodávkami z jiných zdrojů, následek se rychle projeví a rozšíří po celém ekonomickém systému a ovlivní nejen veškeré užití cínu, ale také všech jeho náhražek a náhražek náhražek, jakož i nabídku všech věcí vyrobených z cínu a jeho náhražek atd., a to vše se stane, aniž by převážná většina těch, kdo se účastní procesu tohoto nahrazování měla nejmenší potuchu o původní příčině těchto změn."

Hayek pomocí tohoto modelu neřešil náš problém, ale obhajoval systém tržních cen jako základního informačního média díky kterému funguje volný trh. Zároveň přesně popsal, co se stane v okamžiku, kdy se začne projevovat nedostatek určité suroviny. V okamžiku, kdy cena signalizuje hráčům na trhu změnu, dají se do pohybu tržní mechanismy směrem k opětovnému dosažení rovnovážného stavu. Nedostatek, jak řečeno, indukuje růst cen. Avšak vyšší ceny znamenají růst příležitostí a investoři jsou povzbuzováni k hledání nových nalezišť. Příkladem, na který jsme snad většinou ještě nezapomněli, byla ropná krize v sedmdesátých letech. Ale nejen oni hledají řešení. Koneckonců se do věci může vložit vláda a nějakým ochranářským opatřením těžbu z nových nalezišť znemožnit (jak to téměř po celá sedmdesátá léta činila vláda USA svou regulací cen ropy). Spotřebitelé pak začnou přemýšlet, jak eliminovat nebo úplně nahradit drahý vstup. Před několika měsíci jsme si všichni mohli v novinách přečíst reakci automobilových výrobců na výrazný růst cen platiny a paladia, které jsou využívány v katalyzátorech. Růst tentokrát nebyl způsoben vyčerpáním zdrojů, ale jak bývá daleko častějším jevem, kartelovou dohodu producentů. Varování General Motors znělo jasně:" není pro nás žádný větší problém nahradit vaše drahé zboží jinou technologií". Kombinace obou přístupu, tedy hledání nových nalezišť a technologického pokroku, umožňující, jak říká Hayek "použití náhražek a náhražek náhražek" zabezpečuje, že otázka fyzického vyčerpání kteréhokoliv zdroje je irelevantní.

Vidíme, že spojení tržních sil a lidské schopnosti inovovat posouvá problematiku přírodních zdrojů do úplně jiného světla, než jak nám předkládají zastánci "sustainable economy". Ekonomové Charles Maurice a Charles Smithson podrobili ve studii "10000 let ekonomických krizí" analýze klíčové okamžiky v dějinách lidstva, které znamenaly přechod od jedné technologie k další. Počínaje přechodem člověka – lovce k zemědělství, nahrazení bronzu železem, počátek využívání vodní energie ve středověku, náhradou dřeva uhlím v Anglii až po anamnézu ropné krize v sedmdesátých letech. Vždy došlo – z různých příčin – ke krizi z nedostatku. Vždy byla tato krize vyřešena a to způsobem, který byl příznivějšía výhodnější než předešlé technologie. Ovšem pod jednou podmínkou – alespoň částečně fungoval tržní mechanismus.

Autoři popisují i krize, které skončily tragicky. Pád říše římské a několik následujících temných staletí je tím asi nejvíce odstrašujícím příkladem.

To vše samozřejmě vůbec neznamená, že máme zdroji plýtvat. Konečně, necháme-li volně působit cenový systém, nebude nám to ani dovoleno.

Obdobně bychom mohli analyzovat i ostatní fenomény ekologie – globální oteplování, ozónovou díru, jadernou energii, údajný zánik lesů, snižující se produktivitu půdy, nedostatek vody, atd., atd. Prakticky vždy bychom došli k závěru, že problém existuje právě proto, že daná oblast je nadměrně regulovaná a tržní síly tak nemohou pracovat. Paradoxem našeho světa je, že ve většině těchto případů je tato nefunkčnost označována jako "selhání trhu" a jako lék jsou ordinovány další regulace a navrhovány modely, které cenový mechanismus vylučují ze hry. Takto uvažují bohužel mnozí ekologové, i když si možná někteří opravdu upřímně myslí, že jimi navrhovaná opatření jsou tržně konformní. Například ekologické daně.

Globální nebo lokální ?

Ekologové nechtějí vnímat, že problémy způsobené činností člověka jsou vždy daleko spíše otázkou lokální průmyslové nebo komunální hygieny než celoplanetárním problémem a jako takové by měly být řešeny. Chtějí donutit lidstvo používat určité druhy energie a jiné zakazovat z důvodů, které, jak jsme ukázali, jsou naprostou fikcí. Naproti tomu se jen velmi málo zajímají o konkrétní problémy, které výroba a distribuce například elektřiny přináší a které zde budou, ať bude primární zdroj energie jakýkoliv. Je kupříkladu známo, že na drátech elektrického napětí ročně uhynou desetitisíce ptáků. Kdyby se tzv. zelený halíř, který byl navrhován především pro podporu tzv. obnovitelných zdrojů, využíval právě na tuto ochranu zvířat, byl bych první, kdo by za něj bojoval.

Nebo jiný příklad ukazující, že zájmem ekologů není konkrétní zlepšení podmínek. Hledají všechny možné způsoby, jak potlačit automobilismus, řekl bych v globálním měřítku. Přitom negativní účinky automobilismu mají více než cokoliv jiného právě znaky lokálních deviací. Počínaje exhalacemi a hlukem, zásahy do krajiny, bezpečnostními riziky nejen pro člověka, ale i pro zvěř, atd. Není zde čas, ale asi každý by uměl vyjmenovat, jak se s nimi prostřednictvím katalyzátorů, účinějších a stále méně hlučných motorů, stavebních opatření apod. dokáže tržní ekonomika vypořádat. To však mnozí radikálové považují za pouhé "technické flikování" a žádají "zásadní systémové řešení". Samozřejmě metodami, které být skutečně aplikovány, znamenaly by takový zásah do tržního prostředí, že by nás osud římského impéria asi skutečně neminul.

Prorokové zániku

Tento příspěvek si kladl za cíl ukázat, že environmentalismus za 1. odmítá respektovat základní postuláty ekonomické vědy, zejména schopnost tržních sil oceňovat vzácnost zdrojů a motivovat tak k jejich správné alokaci, 2. namísto toho hledá a vytváří náhradní modely fungování společnosti spočívající na jiných, netržních principech a 3. toto "ideologické" úsilí převažuje nad úsilím přispívat konkrétními a každodenními opatřeními k čistotě svého vlastního okolí.

Environmentalismus se svou nedůvěrou ve volný trh podkopává nejen individuální svobodu člověka. Usiluje především narušit přirozený a funkční společenský řád a přibližuje tak zánik civilizace. Paul Johnson považuje existenci takových sil za nevyhnutelnou – v eseji "Ekologická panika" píše: "Je důležité si uvědomit, že každá civilizace v sobě nese zárodky své vlastní zkázy. Každá civilizace vrhá svůj stín, v podobě podezřelého dvojníka zavrhujícího její cíle, znevažujícího její úspěchy a osnujícího její zánik. Ke všem společnostem patří nejen tvůrci a stavitelé, ale též vizionáři apokalypsy".

Martin Říman