přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 9 "Ekonomika, právo a politika"

150 stran, brožovaná vazba
vyšlo: únor 2001
cena: 50,- Kč

Omyly, které dosáhnou stadia obecného rozšíření, se stejně nakonec stávají anonymními a podrobnosti nebo nejasnosti, které najdeme v pracích autorů nejvíce zodpovědných za jejich rozšiřování, jsou smyty.

H. Hazlitt

Nebojím se ani tak toho, že by někdo záměrně ničil data o teplotě planety nebo s nimi podobně odporným způsobem fyzicky manipuloval. Bojím se horší věci, že vědci a tím spíše laikové nebudou vůbec brát v úvahu data, která nebudou v souladu s jejich zkresleným pohledem na věc. Opravdu nevím, co z toho je vlastně horší…

F. Singer

Dámy a pánové,

přeji Vám hezký podvečer. Děkuji CEPu za pozvání na tuto diskusi a Vám všem za to, že jste se rozhodli věnovat svůj čas diskusi na téma ekologie a ekologismus. Hned na začátku svého vystoupení chci předejít případným výtkám typu proč se ekonom věnuje vysoce odborným otázkám, kterým nerozumí, proč nenechá promluvit skutečné odborníky. Jako by nebylo dost teatrologů hovořících o kůrovci či sociologů tak nahlas a přitom tak naivně diskutujících o povaze tržního hospodářství.

Důvody, proč jsem přijal pozvání i s rizikem, že budu obviněn z "nedovoleného překračování hranic svého žánru", jsou dvojí. Zaprvé mě velmi zajímá ekonomie politiky neboli teorie veřejné volby a myslím, že tato část ekonomie má co zajímavého říci k analýze jakékoli veřejné diskuse a může tudíž přispět i k analýze agendy, kterou jsme si zvykli nazývat agendou ekologickou. Za druhé jsem objevil spoustu zajímavých postřehů, poznatků a argumentů týkajících se mnoha témat "zelené agendy", které jsou v jiných zemích (zejména v USA) již standardní součástí veřejné diskuse a není je možné považovat za žádné úsměvné výstřelky. Z časových důvodů se budeme muset věnovat pouze jedné oblasti. Zvolil jsem téma globálního oteplování, se kterým se jistě většina z vás v té či oné podobě již setkala. Na mnoho argumentů z odborných i populárních diskusí o globálním oteplování v domácích diskusích, a ze své britské zkušenosti si troufám říci i obecně evropských diskusích, téměř nenarazíte. Rád bych přenechal jejich sdělení někomu jinému, ale nezaznamenal jsem zatím, že by někdo v Čechách argumentoval tak jako americký klimatolog Fred Singer, jako doktor Richard Lindzen z MIT nebo profesor Frederick Seitz. Ale než se dostaneme k jejich konkrétnějším argumentům, chtěl bych se nejprve zastavit u obecné otázky, která by mohl znít: jak se libovolný problém může stát problémem veřejným, mediálním a politickým problémem ?

UDÁLOSTI JEDNORÁZOVÉ A PRŮBĚŽNÉ

Známou vlastností médií je, že prodávají události. Událost je výchylka z normálu, něco neobvyklého, odchylka od standardu. Běžné fungování věcí není událostí, která stojí za zaznamenání. Nikdo nebude sledovat zprávy informující o tom, že všechna letadla v pořádku doletěla do svých destinací, nebo že se žádný vlak nesrazil na přejezdu s žádným autem.

Události mohou být jednorázové (například úmrtí konkrétního člověka nemůže proběhnout dvakrát) nebo kontinuální, průběžné. Do kontinuálních událostí spadají i tzv. apokalyptické vize či katastrofické scénáře. Ty se mohou jako mediálně zajímavé události udržet poměrně dlouho, protože ukazují ne skutečnou, ale potenciální výchylku z normálu, většinou výchylku velmi závažnou s dlouhodobým dopadem na mnoho lidí. Apokalyptické vize ukazující na nějaké permanentní riziko mají přitom důležitou mediální vlastnost, která je důležitá pro náš další výklad. Je snazší je vytvořit a mediálně je zapsat do povědomí než je vyvrátit. Tato mediální asymetrie, je dána faktem, že apokalypsa je událostí, zatímco vyvracení apokalypsy je pouze návratem k normálu, který událostí není. Kromě toho samotná tvorba katastrofických hypotéz a teorií může být dílem okamžiku, zatímco jejich vyvrácení je většinou časově, finančně a intelektuálně náročnější. Kromě toho vyvraceč apokalypsy přichází logicky na scénu až jako druhý.

Každý tvůrce apokalyptické vize tak má vždy z definice asymetrickou výhodu v přístupu k médiím a tudíž i k veřejné k veřejné a politické diskusi. Tato vlastnost apokalyptických scénářů je v ekonomii politiky dobře známa. Katastrofické scénáře poutaly proto vždy velkou pozornost, zvláště byly-li vyslovovány srozumitelným jazykem. To platí pro antické teorie zkáz světa, které známe z historie, stejně jako pro téměř dvě stě let starou Malthusovu katastrofickou populační teorii.[1]

Totéž ovšem platí i pro apokalyptické vize v současnosti. Vždy mají spolehlivější přístup do veřejné diskuse jejich zastánci, tedy tvůrci událostí, než jejich věčně druzí vyvraceči. Zdá se, že ekologisté mají dnes takřka monopol na vytváření a udržování apokalyptických vizí při životě. Dokonce to je jeden z jejich identifikačních znaků. Proto i dnes existují a jsou velmi populární teorie přemnožení lidí, vyčerpání fosilních paliv a mnozí klimatologové by do stejné řady postavili i často zmiňované důsledky tzv. globálního oteplování. Ekologická agenda se stala pravým rájem pro mnohé notorické předvídače zkázy světa. Je to jistě jedna z věcí, které tuto agendu do značné míry diskreditují.

Například teorie globálního oteplování má stejně jako mnohé apokalyptické vize v minulosti tu vlastnost, že musí každému na první pohled učarovat svou jasností, logičností a zdánlivou nezpochybnitelností. Stejně jako v minulosti jsou i dnes katastrofické scénáře vždy spojeny s požadavky na tu větší, tu menší omezení svobody lidí a tu větší a tu ještě větší řízení osudu lidí z mocného národního či dokonce mezinárodního centra. Stejně jako v minulosti i dnes stojí u vzniku apokalyptické vize intelektuálové - zaplňovači prázdna, jak by zřejmě řekl Václav Bělohradský. Někdy vědomě a někdy nevědomě.

Michaels (1992) definoval sekvenci několika kroků, které umožňují uvést téma na první strany novin a do ohniska politické diskuse. Říká jim apokalyptický stroj či intelektuálova apokalyptická kaskáda.

a) Vytvoř problém a definuj jej jako apokalypsu

b) Prezentuj svou vizi ve vědeckých termínech a snaž se přesvědčit laiky, že tento pohled sdílí naprostá většina vědců v daném oboru

c) Zveřejni strašidelné prognózy toho, co se stane v případě, že vlády nepřijmou opatření, která navrhuješ – pamatuj: jen hrozivě znějící vize přitáhnou pozornost médií

d) Kontaktuj lobbyistické skupiny, které budou mít prospěch z opatření, která prosazuješ a snaž se získat jejich podporu

e) Stane-li se Tvůj problém součástí politické agendy a veřejné diskuse, vyber si ze dvou možností:

f) Vstup do politiky se svým problémem nebo vytvoř nový problém a sled kroků opakuj

Apokalyptická forma je jinými slovy jednou z účinných možností, jak uvést téma do veřejné diskuse.

Poněkud méně sarkasticky ale z obsahového hlediska obdobně se na problém cyklu zájmu veřejnosti o dané téma dívá teoretik veřejné volby Anthony Downs(1998). Podle Downse se pozornost médií i u kontinuálních událostí vyvíjí. Prochází podle něj jakýmsi cyklem o čtyřech fázích:

a) Předproblémové stadium – Pro toto první stadium je typická existence skutečného či domnělého problému, který je zatím mimo zájem veřejnosti a znepokojuje pouze vybrané odborníky či zájmové skupiny.

b) Euforické stadium - Ve druhém stadiu (které může, ale nemusí nastat) veřejnost objevuje problém a je jím znepokojena. V této tzv. euforické fázi většinou dominuje přesvědčení, že existuje rychlá a nenákladná cesta, jak problém vyřešit. V této situaci vzniká tlak na politiky, aby toto domněle jednoduché řešení připravili.

c) Stadium vystřízlivění - Je spojeno s postupným uvědoměním si nákladů na řešení problému, které by si vyžádalo mnoho obětí. Některá opatření byla přijata a vznikly nové instituce, které budou fungovat i v čase, kdy problém vypadne z oblasti veřejného zájmu.

d) Stadium ochabování zájmu – Problém postupně vypadává z veřejné agendy a je přerámován jinými problémy.Pokud se téma týká velkého počtu lidí a je chytře udržováno při životě, může euforické stadium vydržet podle Downse poměrně dlouho. Případně může po fázi ochabování zájmu nastoupit velmi rychle euforie u podobného nebo jen málo pozměněného tématu. V USA se podle Downse diskuse o globálním oteplováním nachází ve fázi vystřízlivění.[2]V Evropě jsou mnohé otázky "zelené agendy" stále spíše v euforickém stadiu. Posun těchto fází byl dobře vidět na jednáních v Kyotu nebo v Haagu.[3]

MEDIÁLNÍ ASYMETRIE A DISKUSE O GLOBÁLNÍM OTEPLOVÁNÍ

Zájem o diskusi o globálním oteplování ve mně vzbudil příběh doktora Freda Singera, autora knihy Hot Talk, Cold Science: Global Warming‘s Unfinished Debate, kterou silně doporučuji každému k přečtení. Fred Singer je totiž člověk, který se významně ještě na konci 80. let podílel na formulaci hypotézy globálního oteplování v té formě, jak je dnes běžně prezentována. Důkladné zkoumání předpokladů a závěrů této hypotézy jej ale postupně přivedlo ke skepsi a úplnému zavržení této hypotézy. Mnoho jiných vědců pochybovalo o této teorii od počátku, ale na Singerovi je zajímavý právě onen obrat od tvorby a prosazování této hypotézy k jejímu odmítnutí a přechod z výsluní vědecké slávy téměř do badatelské ilegality, který byl v počátku se změnou jeho názoru spojen.

Pro úplnost si připomeňme, že tato hypotéza stojí na třech základních předpokladech:, viz Volný (1999):

· Existuje skleníkový efekt, který způsobují především tyto plyny: vodní pára, oxid uhličitý, metan, halogenové uhlovodíky a ozon

· Člověk svou činností přispívá významně ke zvýšení koncentrace těchto plynů v ovzduší a vychyluje tak jejich koncentraci mimo přirozené hodnoty

· Lidská činnost tak přispívá ke zvýšení účinku skleníkového efektu a tudíž i ke zvyšování průměrné teploty ZeměTato hypotéza byla ještě před rokem 1970 ve světě klimatologie zcela okrajová. Jak odborným, tak i populárním diskusím dominovaly úvahy zcela opačné. Předpokládalo se, že po zhruba 11 000 let trvání doby meziledové se opět blíží další doba ledová a objevila se záplava pořadů varujících lidstvo před globálním poklesem teploty. Jak tvrdí Volný (1999), "…klimatologové se poprvé dostali do centra veřejné diskuse".

Brzy se však z tohoto hlavního proudu klimatologie začala vyčleňovat do té doby naprostá popelka, teorie globálního oteplování. Stala se pro veřejnou diskusi mnohem atraktivnější, protože nehovořila o změně klimatu díky přirozeným posunům teplot, které člověk nemůže nijak ovlivnit. Naopak tvrdila, že oteplování je dáno zejména činností člověka, a že změna jeho chování může nevyhnutelné katastrofě způsobené oteplováním zabránit. Takto formulovaná hypotéza už nebyla zajímavá pouze mediálně, ale i politicky. Přitáhla pod svá křídla spoustu intelektuálů, politiků a vědců, kteří hledali nějaké silné ospravedlnění pro své nejrůznější snahy upravit a regulovat činnost člověka na planetě Zemi ke svému obrazu.

OSN ustavila známý Mezivládní panel o klimatické změně (IPCC), který vedl až k jednáním o omezení emise skleníkových plynů v Riu v roce 1992 a v Kyotu o pět let později. Fred Singer byl jedním z významných klimatologů spolupracujících s Mezivládním panelem. Díky popsané vlastnosti médií se tato hypotéza velmi rychle celosvětově rozšířila a samotná OSN ji označila za naprosto nejvážnější hrozbu, před níž lidstvo stojí.

V průběhu let se s přibývajícími výzkumy a s rostoucím počtem výzkumníků zabývajících se klimatologií začaly množit pochybnosti o správnosti této hypotézy. Jedním z těch, kteří začali své pochybnosti veřejně prezentovat byl i Fred Singer jako jeden z členů Mezivládního panelu (1998). Podle něj každý další výzkum ukazoval, že hypotéza globálního oteplování není zdaleka tak silná, jak se původně zdálo, a že mnohé argumenty a provedená měření hovoří dokonce přímo proti ní. Stála na hliněných nohou, tvrdil Singer. Singer vystoupil z panelu, vrátil se ke své univerzitní práci na George Mason University a od té doby se věnuje publikační činnosti v oblasti klimatologie, dnes už je však zcela na opačné straně než jeho bývalí kolegové v Mezivládním panelu.

Singer se však stal obětí oné mediální asymetrie, o které byla řeč v předchozí části textu. Ještě jako stoupenec apokalypsy měl prý mnohem snazší přístup do médií než nyní, kdy se snaží bojovat proti apokalypse, kterou sám spoluvytvořil. Tvrdí přitom, že jeho dnešní pochybnosti o hypotéze globálního oteplování jsou mnohem silnější než jeho přesvědčení o její správnosti v dobách, kdy byl členem panelu.

Nezůstal však sám. Na stranu pochybovačů se postupně připojilo mnoho vědců (zejména ve Spojených státech), mezi nimi i taková esa jako již zemřelý nositel Nobelovy ceny za chemii Geoffrey Wilkinson nebo profesor Frederick Seitz, první prezident Národní akademie věd USA, který celý život pracoval pro vládní administrativu USA, aby se v závěru života postavil proti ní a zorganizoval sepsání známé petice vědců proti účasti USA na konferenci v Kyotu. V této petici doručené přímo prezidentu Clintonovi sedmnáct tisíc fyziků, chemiků, klimatologů a meteorologů z USA vyjádřilo jedinou základní myšlenku: "Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že oxid uhličitý a další tzv. skleníkové plyny skutečně způsobují katastrofické oteplování zemského povrchu a změnu klimatu na Zemi." Nepřesvědčivost důkazů o existenci oteplování povrchu Země by měla zabránit USA v participaci na nákladných programech omezování emise skleníkových plynů, jejichž skutečný efekt na klima je zatím spíše šarlatánskou a nikoli vědeckou otázkou.

Ale rozjetý Michaelsův apokalyptický stroj se z výše uvedených důvodů špatně zastavuje. Politici nebo mezinárodní instituce, které na boji proti globálnímu oteplování postavili svou kariéru, budou mít do médií vždy snazší přístup než vědci.

ARGUMENTY NAPADAJÍCÍ ZABĚHNUTOU PŘEDSTAVU O GLOBÁLNÍM OTEPLOVÁNÍ

1. (pouze pro připomenutí) - Skleníkový efekt není důsledkem činnosti člověka, jde o přirozený přírodní jev, který vůbec umožňuje lidstvu přežít na této planetě. Bez jeho existence by průměrná teplota na severní polokouli Země dosahovala minus 20 až minus 25° C.

2. Naše stávající znalosti nám neumožňují rozlišit změny v klimatu, které jsou způsobeny dlouhodobými autonomními změnami podnebí planety (střídání glaciálů a innterglaciálů) od změn, které by mohly být způsobeny lidskou činností. Na to nám zatím nestačí ani časové řady dat teplot ani znalosti procesů vedoucích k přirozenému střídání teplejších a chladnějších klimatických period. Víme, že se doby ledové střídají, ale nevíme přesně z jakého důvodu a jak často a ani nevíme, jak blízko přechodu k jiné klimatické fázi se nyní nacházíme.

3. Víme pouze, že změny v klimatu byly v minulosti obrovské. Před poslední tzv. malou dobou ledovou (před tisíci lety) byla planeta teplejší než dnes – údajně proto Vikingové proto nazvali Grónsko jako Greenland, protože tam převážně nebyly ledovce, ale zelená vegetace. Proto také Vikingové nemuseli překonávat ledovce v Antlantiku, aby se ke Grónsku dostali.

4. Mnohá naše nedávná měření teploty planety byla zatížena chybami, které dále komplikují jejich interpretaci. Jedná se o tzv. urban effect a land-based bias. První znamená, že měřící stanice jsou většinou blízko měst, v nichž je přirozeně vyšší teplota než mimo města, protože ve městech je snížená ventilace a proudění vzduchu. Druhé zkreslení je způsobeno tím, že pozemské měřící stanice jsou umístěny z valné většiny na souši a nedávají žádný obrázek o teplotě oceánů, které tvoří hlavní část povrchu planety.

5. Jako relativně spolehlivá jsou proto uznávána dnes již pouze satelitní měření. Dosavadní satelitní měření dávají sice rozporné výsledky, většina z nich však po odfiltrování přírodních vlivů na změny klimatu (dvojí El-Nino a erupce sopky Pinatubo) neukazují na žádné změny teploty v posledních dvaceti letech, kdy jsou tyto výzkumy prováděny. Viz poslední výzkum Christyho, Spencera a Braswella z roku 1999 pro Americkou meteorologickou společnost. Sami klimatologové a meteorologové připouštějí, že z dosavadních zcela nedostatečných časových řad údajů o teplotě nelze vyvodit jakékoli jednoznačné závěry o proměnách teplot v posledních desítkách let a o proměnách hladiny oceánů.

6. Netušíme, jaká je přirozená koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, zejména pak oxidu uhličitého. Víme jen, že hlavním zdrojem vzniku oxidu uhličitého v přírodě jsou samotné rostliny, které jej vytvářejí v noci při dýchání (procesu opačném od fotosyntézy). Sama příroda ročně vytvoří podle Singera (1998) desetkrát tolik oxidu uhličitého jako všechna člověkem spálená fosilní paliva. Jeden výbuch sopky Pinatubo vyprodukoval více oxidu uhličitého než lidstvo bylo schopno vyprodukovat ze deset let, viz Michaels (1992).

7. Nejsme si jisti v kauzalitě – teorie globálního oteplování mluví o kauzalitě od vyšších emisí skleníkových plynů k vyšší teplotě Země. Existují vědci, kteří ale argumentují naprosto opačně. Z jakéhokoli důvodu zvýšená teplota Země může naopak vést díky Henryho zákonu a díky faktu, že velká část oxidu uhličitého je rozpuštěna v oceánech, k vyšší koncentraci skleníkových plynů v atmosféře. Objevuje se tedy známý problém vejce a slepice.

8. I kdyby skutečně docházelo k vyšší koncentraci skleníkových plynů v atmosféře ať už z jakékoli příčiny, nejsme si jisti, zda to nakonec neznamená spíše pozitivní zprávu. Vyšší koncentrace oxidu uhličitého znamená více "potravy" pro rostliny a rychlejší růst rostlin a bujnější vegetaci, která zase umožňuje intenzivnější a méně nákladný rozvoj zemědělství. Podle kusých zpráv z dějin naší planety se můžeme domnívat, že velikost celosvětové populace se zvětšovala v teplejších obdobích a naopak snižovala v chladnějších periodách.Podle Singera (1998) a Michaelse (1992) je proto jakékoli vyvozování silných hospodářsko-politických opatření na základě této zcela nejednoznačné evidence nezodpovědné. Singer tvrdí, že takové závěry můžeme činit, jen pokud zapomeneme na všechna data a všechny poznatky, které o klimatu máme k dispozici. Znamená to platit náklady, aniž bychom vůbec tušili, jaké budou výnosy. Přesto mnozí ekologisté stále volají po dalších a dalších opatřeních k záchraně Země a argumentují nejčastěji principem předběžné opatrnosti a principem žádoucího nulového rizika. Ovšem žádná země není tak bohatá, aby si mohla dovolit čelit jakýmkoli nedostatečně doloženým hrozbám jen proto, že existuje nedefinované riziko, že by mohly nastat. Nikdo nezačíná stěhovat kontinenty lidí proto, že existuje nenulové riziko střetu Země s velkým meteoritem.

Nežijeme bohužel ve světě nulových rizik, ale pouze ve světě akceptovatelných rizik. Princip nulového rizika může vést až k absurdním závěrům. Nulové riziko existence rozvodů vznikne v okamžiku, kdy zrušíme sňatek jako institut. Princip nulového rizika by také mohl znamenat, že preventivně zavřeme všechny občany státu do věznice, protože existuje nenulové riziko, že by každý z nich potenciálně mohl spáchat trestný čin. Princip nulového rizika není z tohoto světa a neměl by být akceptován v žádné oblasti života a tudíž ani v oblasti ekologických problémů.

VĚDA A POLITIKA

To vše vzbuzuje otázku, jaká je vlastně role vědy a vědce v otázkách, které se mohou stát nebo už staly předmětem veřejné diskuse. Často se zapomíná na důležitý fakt, který připomínal Heisenberg (1997), že totiž vědu dělají lidé. Věda je lidská záležitost, nikoli záležitost nadpozemská, jak bývá často zejména laiky vnímána. I ve vědě tedy rozhodují lidská kritéria a lidská pravidla. Stejně jako v politice nebo v umění i ve vědě rozhoduje většina. Většina určuje, co bude považováno za hlavní směr bádání, za akceptovatelnou metodu či za akceptovatelnou teorii. Stejně jako v umění nebo v politice i ve vědě platí, že nerespektování pravidel většiny může znamenat žití na naprostém okraji akademické obce, na okraji zajmu jak kolegů, tak i veřejnosti.

Vědci jsou však lidé, jako kteříkoli jiní. Chtějí často dosáhnout normálních úspěchů, jako lidé v jiných povoláních, chtějí publikovat, být známí, respektovaní, mít peníze na své výzkumy a být finančně i nefinančně ohodnoceni za svou práci. Ten, kdo nepřijímá daná a většinově přijímaná pravidla ve vědě, nebo dané paradigma uvažování, může být zbaven možnosti získávány granty nebo finanční podpory pro svůj výzkum. Vzhledem k tomu, že významnou část výzkumů v mnohých oblastech financují vládní či kvazi vládní instituce (OSN), o jejichž rozpočtu rozhodují volení politici a tedy zprostředkovaně veřejnost, je pro vědce často výhodné akceptovat ten pohled na svět, tu teorii či hypotézu, která je v souladu s pohledem, který má ten, kdo výzkum platí. Pokud je oficiální linií OSN a jejích hlavních členů snaha po omezení emise skleníkových plynů, bude pravděpodobně většina vědeckých výzkumů produkovaných OSN více či méně podporovat smysluplnost takového cíle. To je na příkladu Freda Singera zřetelné. Jakmile přestal akceptovat většinový pohled vědců Mezivládního klimatického panelu, byl nucen odejít. Přišel tak o podporu fondů OSN a stal se propagátorem menšinového pohledu na teorii globálního oteplování, který zatím neskýtá ani slávu ani peníze. Alespoň zpočátku byl spíše zárukou opovržení. Jakmile se totiž stane dané téma významnou politickou agendou konkrétní strany či politika, je pro stranu a politika nesmírně nákladné dané téma opustit, či dokonce připustit, že bylo od počátku chybné. Prezidentské volby v USA v roce 2000 byly do jisté míry také hlasováním o postoji k regulacím prosazovaným stoupenci hypotézy globálního oteplování.

Pokud je významná část podpory vědy financována státem, může to vést až k tomu, že si stát objednává výzkum tak, aby podpořil již předem dané a očekávané závěry. Vědecká instituce, která je kriticky závislá na podpoře státem by totiž sama sebe připravovala o prostředky, kterými by mohla naplnit svůj rozpočet, kdyby pracovala výrazně jinými metodami, v jiném paradigmatu či s naprosto rozdílnými než očekávanými závěry.

Úřad produkující vědu se chová naprosto stejně jako jakýkoli jiný úřad. Dobrým příkladem může být americký vládní Úřad pro letectví a kosmonautiku NASA. Některé americké think-tanky jako CATO Institute nebo The Independent Institute z chování tohoto úřadu v době pravidelné bitvy o rozpočtové prostředky vyvodily, že nejvýznamnější objevy si NASA každoročně schovává právě na období, kdy se v Kongresu rozhoduje o jejím příštím rozpočtu. Stejně tak mnozí komentátoři poukazují na to, že zprávy o životě na Marsu NASA vypouští také výhradně před začátkem následujícího fiskálního roku, přičemž poté se tyto informace zanoří stejně rychle jako se vynořily.

Významný metodolog vědy Paul Feyerabend (1993) proto navrhoval, aby byla věda oddělena od státu stejně jako církev, nechceme-li se dostat do absurdní situace, že některé vědecké závěry budou určovány politickou a nikoli vědeckou diskusí. V souvislosti s hypotézou globálního oteplování se tato výzva může zdát jako zvláště příhodná.

Literatura:

• Benjamin, D. K.: Loss of Nonrenewable Resources is not the End of the World, PERC Report, March 2000.
• Downs, A.: Up and Down with Ecology - The "Issue-Attention Cycle", Political Theory and Public Choice, Edward Elgar Publishing, 1998.
• Feyerabend, P.: Against Method, Verso, New York, 1993.
• Grenier, R.: Komunismus, fašismus a intelektuálové, Bulletin Občanského institutu č.101, Praha, leden 2000.
• Heisenberg, W.: Část a celek, Votobia, Olomouc, 1997.
• Limbaugh, R.: The Way Things Ought to Be, New York, 1992.
• McFarlan, K.: Global Warming: Inventing an Apocalypse, Libertarian Alliance, Scientific Notes No. 11, London, 1999.
• Michaels, P. J.: Sound and Fury: The Science and Politics of Global Warming, The Cato Institute, Washington D.C., 1992.
• Moldan, B.: Rok planetární inventury, Přítomnost, 25, 1992.
• Moore, T. G.: Climate of Fear: Why We Should not Worry about Global Warming, Cato Institute, Washington D.C., 1998.
• Nietzsche, F.: Mimo dobro a zlo, Aurora, Praha, 1998.
• Ridley, M.: The Greenhouse Debate Must Stay on the Boil, The Institute of Economic Affairs, London, 1999.
• Scheling, T. S.: Some Economics of Global Warming, The American Economic Review, Vol. 82, No. 1, March 1992, s. 1-14.
• Singer, F. S.: Hot Talk, Cold Science: Global Warming‘s Unfinished Debate, The Independent Institute, Oakland, 1998.
• Singer, F.S.: Global Warming: Scientific Facts or Fiction?, The Independent Institute Conference Center, February 15, 2000, www.independent.org/tii/forums.
• Vavroušek, J.: Hledání lidských hodnot slučitelných s trvale udržitelným způsobem života, přednáška pro Valné shromáždění IUCN v Buenos Aires, leden, 1994.
• Volný, M.: Globální oteplování a zásady z Ria 92, Liberální institut, Praha, 1998.
• Volný, M.: Teorie globálního oteplování - shody a neshody, Praha, 1999, (mimeo).

[1] Stejně jako v minulosti se i dnes zdá, že pro samé hledání nikdy

nenaplněných apokalyps často zapomínáme na ty nejhorší apokalypsy:

válku, teror a všemožná omezení svobody a životů lidí, jejichž důsledky

objevíme v celém rozsahu většinou až ex-post, nikdy ne předem.

[2] Jen v USA přišli Greenpeace v minulém roce o 30 milionů

dolarů příjmů a celosvětově ztratili více než 1,5 milionů členů.

22.dubna 2000 zůstalo neprodáno rekordních 500 tisíc výtisků

časopisu Time, jehož hlavním tématem byl Den Země 2000.

[3] USA prezentovaly výrazně chladnější postoj k radikálnímu

omezení emise skleníkových plynů ve srovnání s Evropou.

Ing. Mojmír Hampl, PhD.