přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 9 "Ekonomika, právo a politika"

150 stran, brožovaná vazba
vyšlo: únor 2001
cena: 50,- Kč

Běžný život každé společnosti s sebou přináší i neustálé intelektuální diskuse o rozličných tématech. Je naprosto přirozené, že jedním z těchto závažných témat je i otázka vztahů mezi ochranou a tvorbou životního prostředí, tedy to, co se asi obecně dá nazvat "environmentalismem" a svobodným podnikáním či svobodným konáním každého z nás.

Téma, které je na první pohled neřešitelné, neboť jak může přehnaný environmentalismus (i když hned vyvstává otázka, co je přehnaný) neomezovat prostor pro podnikání či rozvoj jedince?

Zdá se, že toto téma je nanejvýše ožehavé a vytváří arénu pro širokou škálu někdy i fatálně rozdílných názorů. Proto příspěvkem do této diskuse budiž i zde prezentovaná snaha o utřídění zásadních názorů a o nalezení potenciálů možných cest vedoucích ke komplementaci představ environmentálních a představ ekonomických. Nezastírám, že příspěvek zde prezentovaný vykazuje rysy jisté nerovnováhy dané tím, že autor je vědecký pracovník v oboru ekologie. Tudíž prezentovaný příspěvek je věnován jisté obraně ekologie ve světle názorů "hard-ekonomů". Obrana ekologie budiž dána na prezentaci několika možných mýtů, které stále svazují mysl ekonomů. Vedle toho se pokusím i o svůj pohled na skutečné problémy vztahu ekologie a ekonomie.

Mýtus první: Ekologie není vědou, ale jakýmsi plagiátem biologie, chemie, sociologie.

Znova je nutné připomenout základní definici ekologie: Ekologie je vědní disciplina zabývající se vztahy mezi organizmy a jejich prostředím, či studiem vzájemných vztahů organismů a jejich prostředím. Obecně řečeno, ekologie studuje tok energie a látek daným ekosystémem.

Ekonomie je věda, která zkoumá, jak různé společnosti užívají vzácné zdroje k výrobě užitečných komodit a jak je rozdělují mezi různé skupiny (Samuelson a Nordhaus 1991).

Co je zřejmé, je to, že obě discipliny mají svojí poznatkovou bázi danou používanými metodami, které jsou velice často stejné jak pro ekologii tak pro ekonomii (např. statistický aparát, matematické modelování) a mají své formulované otázky a hypotézy.

Příkladem formulace ekologického badatelského přístupu může být strom v lese. Jedinec "strom" lze zajisté popsat s pomocí botaniky, dendrologie a fyziologie. Pohlížíme-li na tento strom ale jako na součást lesního porostu, který je v neustálém kontaktu a výměně látek a energie se svým atmosférickým a půdním prostředím, pak se již jedná o studium čistě ekologické.

Zdá se tedy, že v myslích mnohých pochybovačů o ekologii jako vědě se zaměňuje pojem metoda a to, co je pro každou vědeckou disciplinu to esenciální, tj. formulace otázek, které mají být sudovány a formulace hypotéz, které mají být prověřeny či zamítnuty.

Mýtus druhý:Ekologie či ekologové je totéž co hnutí spojená s environmentálními problémy lokálního či globálního charakteru uchopenými jakožto prostředek nátlaku či ideologizace.

To je potřeba důrazně odmítnout. Bohužel se stále dopouštíme fatální "mixáže" pojmů "ekologie a životní prostředí"! To prostě nejde! Není to příklad nějaké mé akademické debaty, ale toto směšování je právě příčinou mnohých nedorozumění a pokřivení. Na úrovni ekologického pohledu na svět nemůžeme ignorovat to, co je dané, tedy že člověk je jen a jen součástí ekosystému planety Země. Nad úroveň ekosystému, tedy nad úrovní svého biologického bytí člověk postavil to, co snad lze nazvat "socioekonomickou nadstavbou".Tato oblast je výhradní doménou člověka, je tedy v současnosti jediného prokazatelně tvořivě myslícího a činícího tvora naší planety. Životní prostředí, jeho tvorba, či ochrana, tak jak bychom je měli chápat v prostředí liberálního pohledu na svět, je výsledným průnikem výše uvedených kategorií, tj. ekologie a socioekonomické nadstavby.

Zásadním problémem vztahu mezi ekologií a ekonomií je to, že přírodní prostředí pro ekonomiku neexistuje, pokud není definováno buď jako zdroj, za získání kterého se musí zaplatit, nebo jako odpad, za jehož likvidaci je nutné také platit.Jinými slovy řečeno, příroda (prostředí) samo o sobě pro ekonomiku neexistuje.

To je skutečně zásadní problém, který je příčinou tohoto, že mnohé názory zarytých ekonomů se lidem zabývajících se ekologií a environmentalistům všeobecně, musí připadat jako barbarské a vulgární, nepatřící do úrovně společnosti 21 století.

Základní principiálně odlišné přístupy k tomu, jak nalézt "kompromis mezi ekologií a ekonomikou"

· Pokus o ocenění přírody: zatažení přírody do ekonomických úvah, nazývaný jako internalizace externalit. Zabývá se tím celý obor ekologické ekonomie. Implicitně se přitom předpokládají minimálně dvě věci:

1/ ekonomický pohled na svět je dominantní a musí mu být podřízeno i chápání přírody; přírodu vyjádříme pomocí kategoriálního aparátu ekonomické vědy

2/ v principu jsou poznatelné i všechny nepřímé vazby v přírodním systému.

Ochrana přírody se pak děje prostřednictvím "dosahování většího zisku při provozování žádoucích aktivit". Z hlediska pragmatického je to taktický směr, který má však strategicky nežádoucí účinky v tom, že v podstatě konzervuje existující přírodě nepřátelský hodnotový systém povyšující ekonomii, a tedy i ekonomiku z prostředku na cíl sám.

· Ekonomický pohled není dominantní. Ekonomika sama o sobě není cílem, ale jen jedním z prostředků k dosažení cíle, který je definován mimo ni. Prostředí (např. čistá voda, vzduch) má hodnotu samo o sobě. Jeho správa je "nadřazena" ekonomickým cílům. Funguje tady něco jako tabu, které není zdůvodněno bezprostředním ekonomickými argumenty.

Možná, že je to strategický udržitelný směr, v současnosti ale v Západní Evropě sotva prosaditelný díky již výše zmíněné hierarchii hodnot. Existují názory, že konzumní způsob chování lze opustit po dosažení určitého stupně saturace základních potřeb. Je to ale teze, která je diskutabilní obecně. Je zřejmé, že v podmínkách mnoha slabších ekonomik je velice daleko i k tomuto teoretickému bodu a tudíž požadovat po těch "chudších" a "méně úspěšných" uskrovnit se je asi velice těžké.

Vidíme tedy, že problematika vztahů mezi ekologií, ekonomikou, environmetalismem a vůli po podnikání, je značně komplikovaná. Její řešení vědeckými prostředky je v nedohlednu! Proto nezbývá nic jiného než pokusit se o jistý druh konsensu. Konsensu proto, že přece to, že když nemám po ruce absolutně pádné argumenty o rizicích, nebudu tato rizika ignorovat. To zajisté neznamená to, že problémy jež vidí například ekologie v problémech možných dopadů globálních klimatických změn nebudou vulgárně zlehčovány z pohledu ekonomů. Takovýto přístup ukazuje na jediné: pýcha a pozérské zlehčování oponenta může svědčit i o nízké úrovni odbornosti a sebevědomí zlehčovatele.

V daném stavu úrovně lidské společnosti vztah "ochrana a tvorba životního prostředí a ekonomické konání" často směřuje k jistým konfliktům. Tyto konflikty vyvěrají z toho, že lidské konání je projevem toho, že člověk je prvkem ekosystémů a na straně druhé jeho konání zřetelnou a cílenou socioekonomickou entitou. To s sebou nutně musí přinášet řadu komplikací a konfliktů. Ovšem tyto okolnosti jsou i objektivním faktem, s kterým se lidská společnost na sklonku 20-tého či počátku 21-tého století musí umět vypořádat. Prostě je to jiná kategorie problémů než měl pračlověk Janeček s udržováním ohně. Každá epocha s sebou přináší své vyhraněné kategorie problémů, to nemůžeme ignorovat. Důležitým faktem, který při postupném řešení těchto rozporů bude sehrávat stále významnější roli je to, že se právě nacházíme na prahu 21-století. Století, kdy úroveň lidstva, tedy jeho poznatková a všeobecná kulturní úroveň, roste díky výsledkům vědy, technického pokroku a z kulturních tradic. Dochází k tomu, co je důležité: obecná úroveň a schopnost "učení se" problémům roste. Člověk současnostmi do návykových kategorií svého konání postupně a sám od sebe začleňuje vztah ke svému životnímu prostředí. "Úspěšné podnikání" se více a více pojí s pojmem " rozumné podnikání". Roste míra zodpovědnosti. Díky rychlému siření informací člověk velmi brzo a v celé nahotě vidí příklady důsledků nesmyslného drancování konkrétních lokalit a následného selhání sociálních a politických systémů vedoucích ke katastrofám.

Rád bych chtěl zdůraznit to, že formování praktického vztahu mezi ekologií a ekonomií či mezi environmentalismem a pragmatickými aktivitami svobodného jedince, nemusí vycházet z něčeho zásadně nového. Jedná-li se skutečně o zásada svobodného a zodpovědného jedince, tak tento subjekt je moudrý, či chceme.li vzdělaný a tudíž svobodný. Zodpovědný a svobodný jedinec, se chová jako moudrý hospodář. Je veliká škoda, že jsme toto srozumitelné slovo pozapomněli!

Vlastník, který nehospodaří ze svým majetkem není skutečný podnikatel ale není v dlouhodobém časovém intervalu ani úspěšný! Ono hospodaření s majetkem, kapitálem, není nic jiného než trvalé reprodukování a rozšiřování kapitálu. Jen takový vlastník přece chápe význam trvalosti přísunu vstupů a uplatnitelnosti svých výstupů na poli trhu. Jen takový vlastník chápe efekty sousedství, pro které je třeba vytvořit fundovaná a na základě všeobecného konsensu přijatá pravidla. Za těchto okolností nevidím důvodu proč bychom měli zlehčovat či zesměšňovat nebo dokonce i odmítat teze trvale udržitelného růstu.

Nemusí nás pak ani z pohledu environmentalismu možná méně pochopitelný výrok z Bible, který volně cituji "člověče jdi a buď pánem všeho živého na planetě této". Ano, být pánem, to znamená panovat, tedy nést "zodpovědnost" a umět "hospodařit"! V tom není konflikt.

Věřím v tomto směru v člověka a to ne z pohledu člověčí pýchy, ale z pohledu lidské pokory k dílu stvořitele a dílu svému.

Michal V. Marek, ˇustav ekologie krajiny AV ČR