přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 9 "Ekonomika, právo a politika"

150 stran, brožovaná vazba
vyšlo: únor 2001
cena: 50,- Kč

Ekologové říkají, že k přírodě se musíme chovat ohleduplně. Měli bychom pečlivě zkoumat, zda činnost člověka nepoškozuje přírodu. Měli bychom přírodu šetřit a s jejími zdroji nakládat hospodárně, abychom je příliš brzy nevyčerpali. I když příroda je stále ještě nádherně rozmanitá a bohatá, ukazuje se, že některých živočišných druhů ubývá. Dokladem nebezpečného vlivu člověka na přírodu je např. ozónová díra nebo globální oteplování. Měli bychom tedy omezit rozvoj té či oné lidské aktivity a obnovit tak přírodní "rovnováhu". Stát by měl zasáhnout, měl by omezit a regulovat průmyslový a technologický rozvoj dříve než bude pozdě.

Tolik nejčastější myšlenky, které od ekologů slýcháme. Na první pohled jde o triviální a celkem přijatelné závěry. Není divu, že řada lidí s nimi vřele souhlasí a ekologické hnutí podporuje. Stačí však jen trochu více o této otázce přemýšlet (což mnozí lidé bohužel nejsou ochotni dělat) a dospějeme k jinému závěru: "Lidstvo stojí tváří v tvář vážnému nebezpečí", říká dr. Michael Berliner z The Ayn Rand Institute , "nebezpečí nepochází z kyselých dešťů, globálního oteplování, smogu nebo kácení deštných pralesů, jak se nás ekologové snaží přesvědčit. Hrozbou pro lidstvo je ekologie."[1]

Málokdo pochybuje o tom, že průmyslová civilizace přináší některé negativní vedlejší efekty. Environmentalismus však nespočívá v jejich pečlivém vědeckém zkoumání, nýbrž v jejich vytržení z kontextu lidského života a zdůraznění. Všimněme si, že ekologové stále hovoří o negativním vlivu činnosti člověka na přírodu. Nezmiňují se však o pozitivním vlivu činnosti člověka na člověka. Hovoří o ubývání nejrůznějších obskurních živočišných druhů, ale obrovského životodárného vlivu vyspělých technologií na jeden velmi známý živočišný druh si vůbec nevšímají. Nevšímají si člověka. Podstata environmentalismu totiž spočívá v totálním ignorování člověka jako nositele prospěchu ze své činnosti. Hodnotíme-li racionálně jakoukoli činnost člověka, musíme poměřovat její výnosy a náklady, nikoli zcela pomíjet výnosy a zdůrazňovat náklady. Ekologové mlčí o tom, že moderní průmyslová civilizace přinesla člověku obrovský nárůst životní úrovně ve srovnání např. s primitivismem středověku. Nejde jim o ochranu přírody pro člověka, nýbrž před člověkem. Kdyby ekologům šlo o racionální a pravou ochranu přírody, museli by vítat moderní technologie a svobodný trh, protože jen ty jsou schopny nabídnout účinné způsoby omezování negativních vedlejších efektů. Museli by hájit soukromé vlastnictví přírody včetně lesů, řek, hor a moří, protože jen zájem člověka o vlastníprospěch ze svého majetku a důsledné prosazování majetkových práv jsou jedinou skutečně účinnou a morální motivací k péči o něj a ochranu před jeho případným poškozením. Absence soukromého vlastnictví přírody (včetně řady městských a příměstských pozemků) jakož i zoufalé selhání státu v jeho klíčové funkci prosazení práva jsou hlavními faktory, proč skutečné poškozování přírody z nedbalosti či lhostejnosti dosahuje dnešních rozměrů.

Proč lidé tak pohotově přijímají ideologii, která prospěch pro člověka považuje za něco tak nepodstatného, že se o něm ani nezmiňuje? Právě proto, že vlastní prospěch člověka nepokládají za ušlechtilý důvod. Myšlenky ekologů se veřejnosti dobře prodávají právěproto, že dopadají na "úrodnou" půdu jisté morálky a filozofie, které ovládají tento svět. Je to zhoubná morálka altruismu, tj. sebeobětování, na niž ekologové skrytě či bezděky apelují, morálka, která odsuzuje vlastní prospěch, která požaduje, aby člověk hodnoty získával jen proto, aby je mohl obětovat. Právě díky altruistické morální zkáze naší civilizace si ekologové získali pověst prozíravých a ušlechtilých lidí, kterým nejde o kapitalistický zisk, kteří vidí dále než ostatní a volají, abychom se uskrovnili. Implicitním cílem ekologie je zničení člověka a průmyslové civilizace. Samozřejmě, že žádný ekolog by nic takového nepodepsal, a sotva někdo z nich takto vyhraněně uvažuje. To však nic nemění na faktu, že jejich premisa (obětování člověka přírodě) je premisou smrti, nikoli života. Zlo šířené ekology se nijak nezmírňuje tím, že své myšlenky hájí či uplatňují nedůsledně. Důsledným uplatňováním altruismu logicky je, vždy bylo a bude (sebe)zničení a zotročení člověka. Tam, kde se skládají oběti, vždy existuje někdo, kdo je přijímá.

Dokladem skutečnosti, že ekologům nejde o ochranu přírody, je bohatá historie nejrůznějších alarmujících "odhalení", jež měla dokazovat poškozování životního prostředí člověkem, ale o nichž se nakonec ukázalo, že byla vědecky nepodložená.[2] Na tom, že na výrobě těchto poplašných ekologických bublin, se podílí řada vědců (čímž si ekologové získávají respekt veřejnosti a politiků), není nic překvapivého. Vždyť i vědci jsou lidé a existují dobří vědci a špatní vědci.[3] Špatný vědec zpravidla používá chybnou metodologii, což je nezřídka důsledkem právě jeho motivace altruisticko-kolektivistickou filozofií a morálkou. (Např. v ekonomii takových případů najdeme bezpočet.). Pseudovědecké bubliny nakonec splasknou, ale efektu bylo dosaženo. Veřejnosti se do podvědomí ukládá strach z poškození přírody a je připravena přijímat opatření k "nápravě", tj. vyrovnávat se s nejrůznějšími ekologickými regulacemi a omezeními. Jak? Obětováním svých cílů a hodnot. Ochrana přírody není ekologům cílem, je pouhým nástrojem.

Tradiční obavou ekologů, která si získala velkou pozornost veřejnosti, je starost o to, aby lidé příliš brzy nevyčerpali zdroje, které jim země skýtá. Měli bychom myslet na budoucí generace, aby na ně z omezených "darů přírody" něco zbylo, říkají, a požadují omezení nebo zastavení průmyslového rozvoje, demonstrují za omezování či zákazy těžby surovin.

Malthusiánské argumenty ekologů jsou falešné. Zdroje totiž neexistují v přírodě již připraveny, aby je člověk přímo použil. Modelovat člověka podle primitivního sběrače bobulí, jenž pouze trhá, co bezprostředně vidí, nebo podle zvířete, které loví to, co je již k dispozici, znamená úplně ignorovat podstatu člověka jako myslící, rozumové bytosti. Právě rozum člověku umožnil, aby trvale opustil jeskyni a začal přetvářet přírodu k rozvoji svého blahobytu. Rozum objevil vlastnosti přírodních látek a způsoby jejich použití pro vytváření hodnot. Rozum neustále vytváří zdroje tím, že poznává, jakým způsobem lze přetvářet látky, o nichž se dříve netušilo, k čemu všemu jich bude možné využít. Země je plná přírodních látek, z nichž teprve lidská mysl vytváří zdroje – když objevuje způsoby, jak jich k prospěchu člověka využít. Konečným zdrojem všech zdrojů je tak lidský rozum a poznání, které přináší. Přírodní zdroje jsou tudíž nevyčerpatelné, protože jejich zdroj, rozum, je nevyčerpatelný.

Nejhlubším aspektem iracionality ekologických aktivistů je jejich (implicitní) pojetí hodnoty. Mají totiž za to, že příroda má hodnotu sama o sobě – bez ohledu na člověka. I kdyby člověk neexistoval, budou podle nich mít lesy, řeky nebo velryby hodnotu, svou "vnitřní" hodnotu. Příroda však nemá a nemůže mít hodnotu, aniž by existoval hodnotící subjekt. Hodnota vždy existuje pro někoho, za nějakým účelem. O jakémkoli objektu nelze říci, že má hodnotu, pokud neexistuje hodnotitel. Hodnota bez hodnotitele není pojmem nýbrž prázdným nesmyslným zvukem. Stejně jako ropa neměla žádnou hodnotu před tisíci lety, protože nebyla objevena a neexistovalo poznání, které by člověku umožnilo ji pro svůj prospěch využít, nemá nic v přírodě hodnotu, pokud ji izolujeme od toho, kdo jí hodnotí. Hodnota nemá smysl mimo vztah objektu a subjektu. Zkuste přesvědčit chromého člověka na vozíku, který se navíc v životě nezajímal o sport, že nejnovější typ lyží má velkou "vnitřní" hodnotu.

Příroda má hodnotu jen proto, že lidem přináší prospěch. Prospěch však nepřináší jen tichý, pasivní pohled na panenské přírodní krásy nýbrž (a zejména) aktivní hospodářské jakož i rekreační a turistické využívání přírody.

Není náhodou, že ekologické hnutí získává své stoupence a podporu zejména v řadách socialistických intelektuálů a že je předním tématem politické levice. Právě tam má totiž altruistická morálka největší zázemí. Ekologie není ničím jiným než moderní odpovědí na otázku, komu je třeba se obětovat. Bůh už dávno nehraje dominantní roli jako vážně braná autorita, před níž je třeba se sklánět a obětovat. A ve světle fašistických a komunistických zkušeností 20. století už i "veřejný prospěch" a orientace na společnost ztratily mnoho ze své původní "přitažlivosti". Komu se tedy obětovat? Už ne ve prospěch svých blažených nebeských životů za hrobem, ani ve prospěch souseda či ugandského dítěte, nýbrž ve prospěch trávy, kamenů, motýlů a řek.

Racionální lidé jsou si velmi dobře vědomi některých negativních efektů činnosti člověka. Žádný rozumný člověk nejásá nad nepříznivým ovzduším velkoměst ani nad haváriemi ropných tankerů, ani nad bezhlavým kácením lesů iracionálními lidmi. Boj proti ekologům není neschopností či neochotou vidět tyto věci a hledat jejich rozumné řešení, nýbrž zásadním odmítnutím jejich filozofického přístupu, zásadním odmítnutím jejich nihilistické morálky, jejich nenávisti vůči úspěchu, bohatství a štěstí produktivního člověka. Je nejvyšší čas říci explicitně a nahlas to, co je v našich životech implicitní a co umožnilo obrovský nárůst životní úrovně: morálka racionálního egoismu je dána přirozeností člověka, je podmínkou šťastného prožití lidského života, je objektivně dobrem.

[1] Michael Berliner: Against environmentalism, The Ayn Rand Institute, Essays and Articles, 1995-1999

[2] Viz Julian Simon, The Ultimate Resource 2, Princetom University Press, 1998, kapitola 18

[3] Hovořím-li o vědcích, mám na mysli např. biology, klimatology, botaniky, zoology, fyziky, tj. příslušníky jasně definovaných vědeckých oborů. Záměrně nezmiňuji tzv. ekology, protože se domnívám, že ekologii nelze oprávněně přiznat vědecký status jako samostatnému oboru s jasně vymezenou sférou výzkumu, která by ji odlišila od ostatních oborů.

Jiří Kinkor