přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 5 "Tři roky od měnové krize"

87 stran, brožovaná vazba
vyšlo: září 2000
cena: 50,- Kč

V tomto příspěvku chci uvést několik poznámek a osobních postřehů, které se vztahuji k měnové krizi v květnu 1997. Jsou spojeny s moji činnosti jako ministra hospodářství ve vládě Václava Klause v roce 1996, jakož i s mojí činností v týmu poradců premiéra Václava Klause od podzimu 1996 do jara 1997, která zahrnuje období před měnovou krizí a těsně po ní.

Měnovou krizi (ve srovnání s dramatickými devalvacemi v Jižní Asii, Mexiku apod. šlo však u nás o minikrizi koruny) považuji v širším politicko ekonomickém a časovém kontextu za epizodu vyvolanou zejména chybným rozhodnutím ČNB zhruba v polovině roku 1996 o náhlé změně monetární politiky směrem k jejímu zásadnímu zpřísnění To při daných strukturálních charakteristikách transformující se ekonomiky vedlo k neočekávanému zpomalení hospodářského růstu ke konci r.1996 a zejména na počátku r. 1997. Zpomalení růstu vyostřilo existující problém vnější nerovnováhy a při zhoršující se politické situaci (minoritní koaliční vláda oslabovaná navíc vnitřními koaličními spory) došlo ke ztrátě důvěry ve zdravý vývoj české ekonomiky a konec konců to vyústilo k útoku na korunu a k vynucené změně kursového režimu.

Měnová krize po odeznění extrémních hodnot úrokových měr však zanechala dědictví v podobě stabilizace těchto měr na vyšší úrovni než před krizí a tendenci k ještě přísnější monetární politice. Posléze setrvávání v nadměrně přísné monetární politice (a k tomu navíc ztvrzení regulace komerčních bank) při klesajícím růstovém výkonu uvrhlo ekonomiku do zbytečného hospodářského propadu, ze kterého se dnes (r. 2000) jen obtížně vzpamatovává. (O tom více srov. např. můj text Měnová politika a hospodářský růst. Ve: Ekonomika, právo a politika, Sborník textů ze seminářů, č.4/2000. Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha. Viz také text mé "profesorské" přednášky Makroekonomická politika a tempo hospodářského růstu v období transformace české ekonomiky, Politická ekonomie 1998, č.2., která byla proslovena v květnu 1997.)

O uvedené změně monetární politiky rozhodla ČNB jednostranně, tj. bez konzultace s vládou. Nevzpomínám si, že by na vládě o tomto záměru guvernér př. víceguvernér ČNB podali jakoukoliv informaci. Rovněž poradě ekonomických ministrů, což byl orgán na kterém se pravidelně projednávaly různé analytické materiály před tím, než je ministři eventuálně předložili do vlády (a kterou jsem měl tu čest z pověření V.K. občas vést) žádná makroekonomická analysa z dílny ČNB, která by zdůvodňovala zásadní změnu v monetární politice, k diskusi přeložena nebyla. Nemám pochybnost o tom, že taková diskuse by jistě byla především odborná. Akademická minulost několika klíčových ekonomických ministrů včetně premiéra vtiskovala debatám na poradě odborně technický charakter a dovolím si tvrdit, že tito ministři měli jistou erudici právě v makroekonomických otázkách (viz jejich knižní a časopisecké publikace doma i v zahraničí). Z takové diskuse by mohli centrální bankéři a jejich analytici těžit a případně dospět k strukturovanějšímu vidění politicko ekonomických problémů, které prudké a zásadní zpřísnění monetární politiky může vyvolat. Nevěřím totiž, že ČNB si byla vědoma všech důsledků, které její rozhodnutí může přinést (např. pro rozpočtové záměry) a považuji za více než pravděpodobné, že diskuse centrálních bankéřů s vládními ekonomy by je napomohla definovat a upřesnit oběma stranám. Konec konců s takovým monetárně politickým krokem ve znovuzrozené tržní ekonomice žádná praktická zkušenost neexistovala …

Chci také věřit, že ČNB byla vedena dobrými úmysly s cílem zpomalit přehřívající se ekonomiku a nikoliv jistým furianstvím, že když vláda tak zvaně nepomáhá ochladit ekonomiku přebytkovým rozpočtem, pak o to "zodpovědnější musíme být my centrální bankéři". A že bylo jen náhodou, že tak závažné rozhodnutí bylo učiněno těsně před parlamentními volbami, kdy ministři byli silně zaneprázdněni svými poltickými povinnostmi i dosti intensivními koaličními rozmíškami a na "vládnutí" jim času moc nezbývalo. Jejich pozornost byla přece jen maličko upřena jinam než k věcným hospodářským problémům a nemohlo tomu být jinak.

Poučení: konzultace mezi centrální bankou a vládou musí být institucionalizovány resp. zapsány v zákoně a nemohou stát jen na dobrých vztazích z minulosti mezi jednotlivými zainteresovanými osobami. Ty se pod tlakem objektivních okolností mohou změnit.

Vraťme se však do období těsně před měnovou krizí. Jak jsem již výše uvedl vedla nadměrně tvrdá monetární politika s určitým zpožděním ke značnému prohloubení poklesu tempa hospodářského růstu a při daném poklesu vnější konjunktury a nadhodnoceném reálném kursu koruny se to odrazilo v narůstajíci vnější nerovnováze a v narůstajícím deficitu státního rozpočtu. Že to není úvaha ex post tak zvaně s výhodou zpětného pohledu dokládá citát z dopisu V.K.(ze kterého v zájmu přesnosti cituji v angličtině a bez předchozího dovolení, avšak tři roky poté a v daném kontextu se to asi smí) ze dne 11.4. 1997, kterým odpovídá na předchozí a ve své době "slavný" fax (údajně utajený před vládou, což pak bylo umně použito proti V.K v následujících dnech nejen vládními koaličními partnery, ale i ze strany některých vlastních stranických ministrů ) od prof. Stanleyho Fischera, v té době acting managing director MMF:

…. "There is no doubt that we had a very high current account deficit in the middle of 1996 but I disagree strongly with characterisation of our inflation as too high. Some measure was necessary but there was absolutely no room for any change in fiscal policy in the direction of budget surplus. The central bank made a totally irrational manouvre which can be characterised as an overkill, if I use a nice term……As a result two unpleasent phenomena happened:

- - the current account widened sharply because the impact of a monetary restriction was much bigger on the agregate supply side than on the agregate demand side (your figure 8,5% of GDP was after the central bank action, not before).

- - the government revenues declined sharply so that our task these days is to balance the budget (which was originally based on much faster torecasts of GDP growth) but there is absolutely no chance to achieve fiscal surplus of 2 to 3% pf GDP in 1997 as you suggest in your todays fax.

….The situation is difficult and believe me that I am fully involved in its improvement.After transmitting this fax to you, I will immediately switch to Czech and start rewriting the last night`s version of the Government`s "package of measures.""

Je pozoruhodné jak ve zmíněném faxu S.Fischer,a tedy MMF, doporučuje snížení inflace a rozpočtový přebytek 2 až 3% v situaci, kdy už ekonomika měla nízký a klesající růstový výkon. V tomto případě i s výhodou zpětného pohledu lze o to více pochybovat o správnosti tohoto doporučení a zdá se pravděpodobné, že mise MMF, která toto doporučení zřejmě dala do pera S.F. vycházela z dat za r.1995 a 1996 ukazujících relativně vysoká tempa hospodářského růstu (ta však byla později dodatečně opravena Statistickým úřadem směrem dolů!)* a předpokládala jejich neudržitelnost ve světle problémů s vnější nerovnováhou. Podobně na přehřátost ekonomiky ukazovala podle názoru analytiků MMF relativně vysoká a neklesající míra inflace, která se pohybovala na úrovni 8-9% (v realitě však vzhledem k problémům měření inflace v transitivní ekonomice byla velmi pravděpodobně nižší). MMF ale svoje doporučení formulovala v době, kdy už ekonomika byla evidentně jinde a vyžadovala jinou hospodářskou politiku než bylo doporučení MMF. Je také pozoruhodné, že ve zmíněném faxu není žádné doporučení týkající se politiky měnového kursu. Jde totiž o to, že doporučení omezit vládní výdaje bez současného oslabení kursu (a při dané měnové politice) znamená fakticky uvést ekonomiku do recese, což je ovšem velmi drastické léčení Oslabení kursu by však dále znamenalo akceptovat neklesající či poněkud vyšší inflaci, což evidentně nebylo v souladu s doktrinou MMF v tehdejší době, viz výše citát z Klausovy odpovědi Fischerovi, a silně se to jistě nelíbilo ČNB.

Recese či dokonce hospodářský propad však velmi vyostřuje strukturální problémy transitivní ekonomiky a dále zvyšuje politicko ekonomické transformační náklady (nezaměstnanost, ztráta politické podpory apod.). Je nákladnou iluzí se domnívat, že k řešení strukturálních problémů, což je možné jen evolučně a za delší období, musí být vláda donucena tvrdým tlakem přísné monetární politiky (politici jsou vždy nezodpovědní a starají se jen o svoje znovuzvolení a tudíž vědomě slibují nesplnitelné, způsobují politický cyklus neboť v zájmu zvolení ve volebním roce vždy schvalují explicitní či skrytý rozpočtový deficit atd.).

Prohlížím-li si své poznámky z jara 1997 z inkriminovaného období, kdy jsem "poradcoval" u Klause vidím, že jsme spolu s ostatními poradci (Weigl, Erbenová, Holmann, Kocourek) doporučovali záměrnou změnu kursového režimu s cílem oslabení reálného kursu koruny či alespoň zpomalení jejího růstu, tj. např. přechod na posuvně zavěšený kurs (crawling peg) s předem určenou nominální devalvací za určité období., obdobně jako tomu bylo např. v Maďarsku či Polsku, ale i v Chile. Kdyby k tomu došlo při vyhlášení prvního "balíčku " vládních opatření (Korekce hospodářské politiky a další transformační opatření, 16.7.1997), kterými vláda reagovala na novou makroekonomickou situaci, pak by pravděpodobně nedošlo k pozdějším vynuceným krokům, k vynucené změně kursového režimu s krizi koruny, k druhému "balíčku" s jeho sebemrskačskými prvky (a s dalším snížením rozpočtových výdajů, které spolu s I. Kočárníkem dnes tj. "po bitvě" vidím jako chybu), k hluboké recesi atd. Kdyby…

Mimochodem už první balíček obsahoval v konsistentní podobě i návrhy na strukturální změny (v oblasti institucí, vlastnických práv, změn zákonů a jejich vynucování atd.), které později v té či oné podobě v různých proklamacích byly jakoby znovuobjevovány, někdy s dobrým úmyslem jindy s rádobyironickým úšklebkem nad omezeností vládních ekonomů.

Jiná věc je ovšem otázka jejich realizovatelnosti.. Druhá (připomínám minoritní) Klausova koaliční vláda byla stále více rozdírána vnitřními spory a navíc držena svým způsobem v šachu sociálně demokratickými poslanci (poslancem ?) v parlamentě. Kredibilita dosavadního kursu transformace a jejich hlavních protagonistů ztrátou hospodářské dynamiky dosti utrpěla a najednou vyrostli i uvnitř vlády "noví" ekonomové, kteří v zápětí na veřejnosti začali přicházet s návrhy (např. zpochybňování udržení směnitelnosti koruny), které dále podminovávaly tolik potřebnou jednotnou politickou vůli ke korekci hospodářské politiky a k prosazování dalších obtížných transformačních kroků v nové situaci. Objektivní pozorovatel by i v tomto období mohl hledat kořeny pozdějších Klausových kroků na politické scéně…

Politický význam měnové krize tak byl jistě víc než jen episodní.

***

V současné době je v parlamentu ve schvalovacím procesu novela zákona o ČNB, ke které zejména ze strany ODS byla předložena řada doplňovacích návrhů, které podle ČNB, řady publicistů i některých ekonomických analytiků znamenají ohrožení nezávislosti ČNB. Je nepochybné, že doplňovací návrhy vycházejí i ze zkušenosti s monetární politikou praktikovanou ČNB od poloviny r. 1996 a jejich důsledků. Při této diskusi se někdy argumentuje, že Evropská centrální banka podporuje versi zákona o ČNB předloženého do

parlamentu vládou (a v podstatě připraveného ČNB), a tedy, že navrhované doplňky skutečně omezují nezávislost ČNB nebo se právě míra nezávislosti Evropské centrální banky dává za vzor, případně obojí.. (Moje vlastní stanovisko směřující ve prospěch legitimity předložených doplňovacích návrhů jsem formuloval v obecnější rovině ve výše uvedené práci ve sborníku CEPu.)

Jistě bude v této souvislosti zajímavé jak postavení a politiku Evropské centrální banky nedávno analyzoval kolektiv renomovaných evropských ekonomů a uveřejnila prestižní výzkumná organizace CEPR v Londýně. (Srov. C.Favero, X. Freixas, T. Persson, Ch. Wyplosz: One money, many countries. Monitoring the European Central Bank, Volume 2, CEPR. Londýn. Shrnutí je uveřejněno na webové stránce CEPR a z této informace vycházím.) Autoři docházejí k závěru, že Evropský parlament by měl mít větší roli při jmenování členů bankovní rady ECB a jako politická autorita stanovit inflační cíl pro ECB. Dále podle autorů analýzy ECB při svých operacích postrádá transparentnost a zodpovídatelnost (accountability), zejména ve srovnání s Bank of England. ECB sama rozhoduje, co v praxi znamená cenová stabilita bez jakékoliv politické protiváhy. Autoři dále konstatují, že "strategie ECB je nezbytně nazírána jako obskurní a často dokonce archaická."

Významný americký ekonom Paul Krugman ve svém příspěvku The Euro: beware what you wish for (viz webovou stránku P. Krugmana) ve kterém komentuje konflikt mezi evropskými politiky a centrálními bankéři (ECB), říká: …"Musíme si připomenout, že hlavním smyslem daného uspořádání (tím P.K. myslí co statutárně a institucionálně dostala do vínku ECB) bylo vytvořit instituci, která je schopná říci ne, která nedá politikům to, co by chtěli. Říci ano, tj. dát politikům co by si přáli (P.K. má v tomto případě na mysli snížení úrokové míry), i když to,co chtějí je úplně rozumné (podtrženo mnou, K.D.), je pociťováno jako zrada. Čím více politikové požadují, aby ECB konala, tím hlouběji se centrální bankéři zakopávají."…

*To naznačuje obtížný problém měření agregá tních ekonomických veličin jako je např.běžný účet platební bilance, HDP apod. V obou případech později Statistický úřad jak známo čísla upravoval.(Úpravy statistických údajů jsou běžnou věcí i v etablovaných tržních ekonomikách. Měření agregátních ukazatelů v transitivních ekonomikách je však i z objektivních důvodů mnohem obtížnější problém a pozdější úpravy těchto ukazatelů jsou zásadnější.) Nicméně hospodářsko politická rozhodnutí jsou činěna nutně na základě prvotních údajů a odrážejí-li tato data realitu dosti nepřesně, pak kalibrování hospodářsko politických zásahů je chybné a může mít nečekané důsledky. To snad do určité míry je polehčující okolnost nejen pro ČNB.( O tom více viz výše uvedené moje odkazy.)

Doc. Ing. Karel Dyba, CSc.