ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Petr Mach: Měnová krize z hlediska změn devizových rezerv

seminář Tři roky od měnové krize, 29.05.2000, Národní dům na Vinohradech

publikováno: 21.02.2002, čteno: 5×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 5 "Tři roky od měnové krize"

87 stran, brožovaná vazba
vyšlo: září 2000
cena: 50,- Kč
===

Měnová krize roku 1997 byla charakteristická pádem hodnoty měny, změnou kurzového režimu a masivními devizovými intervencemi centrální banky. Souběžně probíhaly silné politické otřesy.

 

Cílem mého příspěvku je ukázat, že relativní změna hodnoty kurzu nebyla tak veliká, aby se dalo hovořit o skutečné krizi. Koruna se již více než rok pohybovala více méně volně v rámci širokého fluktuačního pásma, a tak i změna kurzového režimu na floating mohla být formální záležitostí. Za podstatný prvek měnové krize z května 1997 je třeba považovat – odhlédneme-li od politických aspektů – především existenci a rozsah devizových intervencí proti znehodnocování koruny.

 

 Dopad těchto intervencí byl nesmírně vážný, ani ne tak pro zbytečnou ztrátu devizových rezerv, jako především pro jejich měnové a hospodářské důsledky. Vyslovím hypotézu, že s těmito pokusy o udržení kurzu úzce souvisí celková hospodářská recese, z níž se teprve dnes pomalu dostáváme.

 

1. Kurzový vývoj

Měnové krizi v květnu 1997 předcházelo období téměř absolutní vnější stability měny v rámci režimu fixního kurzu s úzkým pásmem oscilace do února 1996 a následné období pozvolné apreciace v rámci rozšířeného fluktuačního pásma (viz Graf 1).

 

Jak ukazuje vývoj kurzu od května 1997, kurz po měnovém otřesu osciloval dlouhodobě podél spodní hranice bývalého fluktuačního pásma a pravděpodobně by v něm byl dodnes, kdyby se centrální banka nevrátila k praxi intervencí proti zhodnocování měny. Viděno s větším časovým odstupem, vlastně o žádný velký výkyv nešlo. K podobnému výkyvu kurzu, jak je patrné z grafu, došlo např. v únoru 1999, aniž by to kohokoliv výrazně vzrušovalo.

 

V květnu 1997 však došlo k prolomení hranice oscilace a bylo tedy nutno deklarovat změnu režimu. Šlo proto spíš o krizi kurzového režimu než o krizi kurzu jako takového. Kurz byl navíc spojován v povědomí lidí s celkovým stavem hospodářství, a v jejich očích tak vývoj kurzu odrážel celkovou úspěšnost či neúspěšnost transformace. Pád koruny a krize kurzového režimu byly proto také krizí politickou.

Lze vyslovit hypotézu, že kdyby již od roku 1996 existoval režim volně plovoucího kurzu, k žádné krizi by nemuselo dojít. Když už ale ke krizi režimu kurzu přesto došlo, bylo chybou reagovat devizovými intervencemi. Kurz by se jinak vychýlil možná více, možná méně, ale nedošlo by k následným negativním dopadům.

 

2. Devizové intervence

Fakt, že pokles hodnoty měny byl provázen masivní intervencí centrální banky, byl z hlediska ekonomických dopadů mnohem závažnější než samotný výkyv kurzu nebo změna kurzového režimu. K ozřejmění tohoto tvrzení je třeba vysvětlit souvislost kurzových intervencí a peněžní zásoby.

  

Měnová politika zahrnuje důležité nástroje, jako operace na volném trhu, ovlivňování úrokové míry, stanovování povinných minimálních rezerv bank a provádění devizových intervencí.

Každé nakoupené devizy znamenají ceteris paribus emisi peněz do ekonomiky a každé prodané devizy znamenají stažení peněz. Měnový vývoj do měnové krize lze pro názornost rozdělit právě z hlediska směru intervencí centrální banky na devizovém trhu, přičemž existuje i souvislost s rovnováhou státních financí.

 

2.1 Období intervencí proti zhodnocování koruny

Režim fixního kurzu byl od roku 1990 nastaven tak, že poptávka po korunách na devizovém trhu (bez poptávky centrální banky) převyšovala nabídku deviz. Tuto nerovnováhu dorovnávala centrální banka svými intervencemi, díky nimž jí narůstaly devizové rezervy. Do rozšíření fluktuačního pásma v únoru 1996 byly nákupy deviz (i přes částečnou sterilizaci těchto intervencí prodejem cenných papírů) významným faktorem růstu objemu obíhajících peněz.

Vysoká tempa růstu množství peněz v letech 1990-1995 se odrážela v růstu nominálního hrubého domácího produktu a umožňovala ceteris paribus i vysoká tempa růstu nominálních vládních výdajů při současném poklesu daňové kvóty, bez ohledu na to, nakolik byl peněžní růst vstřebán reálným ekonomickým růstem a nakolik se projevil inflací cenové hladiny.

 

2.2 Období volného plování kurzu v rámci širokého fluktuačního pásma

V únoru 1996 centrální banka rozšířila fluktuační pásmo, aby nebyla nucena v zájmu udržení kurzu koruny v jeho mezích tolik intervenovat. Toto opatření znamenalo zastavení růstu devizových rezerv a přispělo tím ke zpomalení růstu množství peněz v ekonomice.

Plán rozpočtu na rok 1997 však zastavení růstu množství peněz nebral v úvahu, a byl tak postaven na nerealistických hodnotách. Vláda plánovala příjmy na základě dostupných odhadů růstu cenové hladiny a reálného ekonomického růstu. Bohužel žádný renomovaný analytik nebral v úvahu kvantitativní teorii peněz, z níž plyne, že tempo růstu nominálního produktu nemůže ceteris paribus převyšovat tempo růstu množství peněz. Formálně to zobrazuje např. zjednodušené přírůstkové vyjádření rovnice směny v této podobě:

 

p% + y% @ m% + v%

Pokud je v ekonomice méně peněz, než se čekalo, méně peněz se také vybere. Proto na začátku roku 1997 vláda čelila vznikajícímu rozpočtovému deficitu, který bylo nutno řešit radikálním seškrtáním výdajů v podobě "prvního balíčku opatření".

 

2.3 Období intervencí proti depreciaci koruny

Centrální banka byla v režimu širokého fluktuačního pásma nadále odhodlána na devizovém trhu zasáhnout, pokud by se kurz měl tendenci odchýlit mimo fluktuační pásmo. V květnu 1997 při intervencích proti znehodnocování koruny prodala ČNB devizy v objemu přes dvě miliardy dolarů (aniž by se jí podařilo kurz ve fluktuačním pásmu udržet). Tento prodej deviz znamenal bezprostřední stažení korun z oběhu, které se na předkrizovou úroveň peněžní zásoby dostávaly postupně během dalších let.

Měnová krize si tak vynutila druhý balík rozpočtových škrtů. Někteří kritici transformace hovoří o "strukturálních" a "instutucionálních" příčinách hospodářské recese (aniž by tím měli na mysli např. existenci fixního kurzu) a měnovou krizi považují za odraz těchto nedokonalostí. Pravý opak je pravdou: kořeny recese leží právě v systému fixního kurzu a provádění devizových intervencí.

Počáteční proces růstu devizových rezerv a růstu množství peněz v období fixního kurzu s úzkým fluktuačním pásmem, zastavení tohoto růstu v období rozšířeného fluktuačního pásma a pokles obou veličin v době devizových intervencí centrální banky na devizovém trhu proti znehodnocování koruny oproti cizím měnám dokumentuje Graf 2.

 

měsíc 93-12 94-12 95-12 96-12 97-05 98-12 99-12
množství peněz M1, mld. Kč (levá osa) 344 403 453 475,3 414,2 434,00 479,8
devizové rezervy ČNB, mld. USD (pravá osa) 3,9 6,2 14 12,4 10 12,6 12,8

Data: Česká národní banka

 

3. Příčiny měnové krize

Díky řadě faktorů, mj. hluboké devalvaci koruny na počátku transformace, trvalému přílivu kapitálu a vyrovnaným veřejným financím, trvala u koruny do roku 1996 – na rozdíl od jiných měn transformujících se ekonomik - tendence k apreciaci. V takové situaci znamenají intervence za udržení fixního kurzu prodej vlastní měny a schopnost udržet kurz není limitována objemem devizových rezerv.

Příliv kapitálu byl vyšší, než investice českých investorů v cizině. Z toho implicitně plyne, že běžný účet platební bilance musel být v deficitu. Kdo tehdy volal po přebytkové obchodní bilanci, implicitně chtěl, aby cizí investice v Čechách byly nižší než české investice v zahraničí. To je samozřejmě absurdní přání. Samotnou existenci nebo výši deficitu běžného účtu nebo dokonce jen obchodní bilance tak nelze považovat za příčinu měnové krize.

Přinejmenším tu část deficitu běžného účtu, která vznikala na úkor přílivu tzv. krátkodobého nebo spekulačního kapitálu, který úrokovou arbitráží vydělával na režimu uměle udržovaného fixního kurzu, lze však považovat za indikátor následné změny kurzu. Ten spolu s vysokými úrokovými mírami, jež byly důsledkem udržování tohoto kurzu, lákal krátkodobý kapitál, který dokáže rychle měnit způsob či místo zhodnocování a může tak náhle vychýlit kurz. Dlouhodobě udržovaný režim fixního kurzu tak lze považovat za příčinu pozdější depreciace, nikoliv však za příčinu samotné krize. Krize se stala krizí, nepočítáme-li politický dopad, především kvůli nešťastným devizovým intervencím.

 

4. Důsledky měnové krize

Stát přišel při intervencích centrální banky v květnu 1997 o pětinu devizových rezerv a ekonomika o 13% peněžní zásoby (měřeno agregátem M1).

Mělo-li prudké zastavení peněžního růstu v roce 1996 negativní dopad na reálnou ekonomiku, pak takto masivní intervence hospodářství "dorazila". Pokles peněžní zásoby se při nepružnosti některých cen proměnil v reálný hospodářský pokles. Devizové intervence přinesly poptávkový šok, jemuž se nabídková strana přizpůsobovala dlouho a s nemalými náklady.

Reálný hrubý domácí produkt po měnové krizi poklesl (viz Graf 4) a ruku v ruce s tím vzrostla nezaměstnanost. Reálný HDP opsal podobnou křivku "N" jako peněžní zásoba a devizové rezervy v Grafu 2.

Za pozitivní důsledek měnové krize lze však považovat samotnou změnu kurzového režimu, jíž se měnová politika odpoutala od závislosti na vývoji devizového trhu.

 

5. Poučení pro vládu a centrální banku

Naše měnová krize byla podle mého názoru především krizí měnové politiky, která byla ve vleku režimu fixního kurzu. Tato její omezenost vyvrcholila poklesem množství peněz při intervenci v květnu 1997.

Z měnové krize lze vyvodit tři základní ponaučení:

1) Stabilita kurzu by neměla být ve standardní tržní ekonomice základní prioritou hospodářské politiky. Takovou stabilitu lze udržovat jedině za cenu nestability jiných veličin, které se tím dostávají mimo kontrolu tvůrců hospodářské politiky.

2) Vláda by při prognózování odhadu růstu rozpočtových příjmů neměla uvažovat inflaci a reálný růst izolovaně, ale měla by je vnímat v kontextu tempa růstu množství peněz.

3) Centrální banka by při intervencích na devizovém trhu měla mít velmi silně na vědomí, že každý prodej deviz se ceteris paribus odrazí v poklesu množství domácích peněz v ekonomice a naopak - se všemi závažnými důsledky, které z toho plynou.


[*] Podobný vývoj vykazuje i široký agregát M2 očištěný o vklady v cizích měnách. Peněžní agregát M2 zahrnoval i běžné vklady v cizích měnách (!) a objem těchto depozit v roce 1997 stoupl o 50 miliard korun, tedy o více něž polovinu. Z toho důvodu považuji agregát M2 v období před měnovou krizí a po měnové krizi za nesrovnatelný, a to pro odlišné korunové ocenění vkladů v cizích měnách před devalvací a po devalvaci, a pro odlišný dopad konverze těchto vkladů na likviditu v režimu fixního kurzu a v režimu floatingu

Ing. Petr Mach, Ph.D., výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­