přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 6 "Ekonomika, právo, politika"

120 stran, brožovaná vazba
vyšlo: listopad 2000
cena: 50,- Kč

Dříve než se dostanu ke stavu a perspektivám naší ekonomiky, dovolte jednu nestorskou poznámku. Nestor může být blízko mudrci, ale také lehce dementnímu gerontovi. O co jde v mém případě, těžko říci. Obecně bych řekl, že čím nabývám léta (a možná trochu rozum), tím jsem skeptičtější k ekonomické teorii.

Mým cílem není negovat ekonomickou teorii, nýbrž dospět k určité skepsi a k potřebě vážných diskusí o smyslu ekonomické teorie. Jsem přesvědčen, že ekonomická teorie by měla být znovu definována, měla by dojít k propojení s historií a s některými širšími problémy.

Ekonomický rozvoj chápu jako jednak přírodně technický proces, jednak jako proces historický, historicko-sociální – chcete-li též - politický. Mezi tím existuje úzká vrstva ekonomické teorie, která se snaží o všeobklopující vysvětlování ekonomických dějů a tím i dějů daleko širších, připadá mi však do značné části velmi spekulativní, málo konfrontovaná s praxí a málo použitelná. Osobně si myslím, že to byl také problém naší transformace.

1. Transformace jako praktická, nikoli teoretická výzva

Československá ekonomika od nástupu Hitlera v třicátých letech přes éru podřízení Sovětskému Svazu se prakticky neustále vyvíjí pod diktátem politiky – např. podpora těžkého průmyslu, zbrojení, atd. Počítali jsme kalkuly efektivnosti a všechno možné, vedli jsme vášnivé ekonomické diskuse, dělali jsme různé širší nebo oktrojované reformy, ale politický diktát ekonomiky a její politické ovlivnění bylo zcela jednoznačné.

Nechci zde rozebírat transformaci, tím méně pak rozvíjet polemiky. Transformace je vzrušující část naší historie a zasluhuje velmi vážné klidné i teoretické diskuse, které zřejmě budou možné až s jistým časovým odstupem. Obecně bych však řekl, že základní chyby naší transformace byly dvě: 1) že byla pojata jen jako ryze teoretická výzva, a 2) byla zpolitizována.

Ad 1) Transformace abstrahovala od aspektů přírodně technického vývoje a její pojetí jako ryze teoretické výzvy odsunulo praktickou stránku věci. Nebyly doceněny otázky hypertrofie našeho výrobního potenciálu, hypertrofie těžkého průmyslu, obrovské strukturální deformace, které opožděně nasazený tržní mechanismus nemohl sám vyřešit. Jejich nedocenění vedlo k problémům v současnosti – viz problémy vyhaslých kolosů ukovaných pro východ, problémy propadu celých regionů (Ostravsko, Mostecko).

Ad 2) Reforma byla bohužel velmi zpolitizovaná, byla politickým programem, šla po cestách politické revoluce a vymykala se úměře, která odpovídá ekonomii – úměře mezi ekonomickými ambicemi a ekonomickou odpovědností, ekonomickými náklady. To samozřejmě není problém jen naší transformace, jde o problém obecný. Jde o jednu ze slabin demokracie, kde se střídají vládní garnitury a jejich koncepce – socialistické, liberální a jiné – ale nenese se ekonomická odpovědnost. Nanejvýše vlády padají a přicházejí vlády jiné, ale ekonomická odpovědnost za určité kroky se vytrácí. Jedinou obranou je soukromé vlastnictví, ale účinné a kultivované formy spojené s politickou sférou spíše chybí – obdobně pokud jde o zájmy zaměstnanecké

2. K současnému stavu ekonomiky

Současný stav je hluboce rozporný - na jedné straně těžký a složitý, na druhé straně však nadějný, plný nevyužitých možností. Složitost dnešní situace demonstruje tolikrát skloňovaný a mystifikovaný HDP. Kdo zná alchymii jeho výpočtu, stojí v němém údivu nad tím, jak různí vysocí vládní činitelé jásají nad 0,2 % propadu a nad 1% růstu. To jsou - při zhruba 100 mld. úniků - převáděných do nákladů apod., aspekty tak obdivuhodné přesnosti, že vůbec nemá smysl se o nich bavit, stejně jako o tom, jestli procento letošního vývoje bude dost nebo málo.

Podstatné jsou dlouhodobé trendy. Podle oficiální ročenky ČSÚ z roku 1995 je současný pro HDP oproti roku 1989 přibližně 14%, tj. dosahujeme dnes úroveň roku 1982. Podle přepočtu na ceny 1995 (který provedl ČSÚ) se tento propad zmenšuje na –5%, tj. na úroveň roku 1987. Tedy buď 18 nebo 12 let stagnace. Západní sousedé od té doby urazili nějakých 30-50% růstu, a jestliže jsme kolem roku 1987, kdy jsme prováděli různá srovnání, počítali s úrovní 65-75% Rakouska a tehdejší SRN, dnes se uvažuje o nějakých 40-50%.

Nejde o to pod tímto zorným úhlem hodnotit vývoj. Důležité však je zdůraznit, že do budoucna nám pomůže výrazný ekonomický růst řádu 4-6% po delší dobu (alespoň 6-8 let). Potřebujeme se dostat na trajektorii citelného vzestupu, který by navrstvil to potřebné, aby byla nastolena základní rovnováha v ekonomice, pokud jde o stav vnitřních financí, nutné sociální výdaje a platební bilanci. Jenom takový růst je zajímavý a všechny dohady o jednom procentu, věčné diskuse o měsíčních výkazech statistiky, zda už rosteme nebo ještě nerosteme, nemají valný význam.

3. K vizi dlouhodobého růstu

Důležité je mít tuto vizi výrazného růstu o něco opřenou. Takový cca 5% růst nelze jen prognosticky očekávat: musí být na něčem založen, musí být důvěryhodný. Nejde ovšem o žádný "perspektivní plán" tohoto růstu, nýbrž pouze o to, aby existovala koncepční představa ke koordinaci motivačních, úvěrových, exportních kroků a důvěra, že tato ekonomika se skutečně dostává trajektorii růstu.

Někdo vidí růstové předpoklady v revitalizaci existujícího průmyslu, někdo v lákání zahraničního kapitálu. Obojí je asi nutné. Česká ekonomika už nikdy nemůže simulovat či napodobovat monokulturu těžkého průmyslu, spíše jde o diverzifikovanou heterogenní ekonomiku, kde má místo i oživování existujících průmyslových podniků, budou-li mít nadějné možnosti a perspektivy.

Existuje jeden základní předpoklad, který by mohl takový růst s úspěchem podepřít a posléze vyvolat řetězovou reakci v celé ekonomice: kvalifikovaná, a přitom levná pracovní síla. Je to naše velká komparativní výhoda, která zdaleka nespočívá jen v nízké ceně. Přes všechny pochyby o kvalitě a konkurenceschopnosti českého školství, o kvalifikaci a vzdělanosti našeho obyvatelstva o tom, zda zlaté české ručičky nejsou už dávno pasé, jsme stále ve srovnání s celým postkomunistickým blokem v citelném náskoku. Kvalifikací a vzdělaností nezaostáváme ani za většinou zemí EU.

Naši lidé by byli schopni velkého nástupu podnikání, podnikání proexportně a inovačně orientovaného, které by těžilo právě z této komparativní výhody. Mělo by být rozumně orientováno na mezery trhů, mezery a možnosti odbytu v regionech EU, především velkých sousedních zemí, kde by naše podnikatelské skupiny mohly mít dostatek informací i kontaktů.

Předpokládá to však rozhýbání soustavy obchodních komor, zaměstnaneckých svazů, inovačních center kolem pracovišť Akademie věd, kateder vysokých škol. Stranou nesmí stát ani ostatní instituce – obce, profesní organizace, stavovské organizace inženýrů, i zaměstnanecké pojišťovny, atd., jejichž úkolem je motivovat týmy a skupiny. Za těmito skupinami by měl stát dostatek rizikového nebo realizačního kapitálu, banky především, ale nejen ony.

Podobně jako Czechinvest získává zahraniční kapitál, měla by i uvnitř této země vzniknout nějaká motivační a iniciační síla pro mladé nadané lidi, podnikatelsky orientované, aby fungovala souhra všech významných složek, která by též generovala a akcelerovala růstový pohyb.

4. Hlavní deviza jsou lidé

Má poslední nestorská poznámka je, že všechno je koneckonců v lidech, včetně ekonomiky. Naši lidé by uměli, ale zatím to mnozí nedokáží, nevěří si, nemají dostatečnou motivaci, nikdo je nepohání žádoucím směrem. Zde je třeba vidět problém lidského kapitálu, lidské síly a jejího místa v ekonomice, vidět, že další vývoj v ekonomice není založen na ničem zázračném, než na této ohromné výhodě, kterou máme - na lidech a rozvinutí jejich iniciativy. Žádné zázraky a mocné síly nikde nenajdeme.

Užitečná je samozřejmě i mezinárodní pomoc. Tato země nesla tíhu transformace na svých bedrech v podstatě bez mezinárodního přispění. Dnes dostává sice mnoho rad, ale to, co musela vykompenzovat po výpadku sovětských trhů, byla obrovská oběť, také ale příspěvek ke stabilní a rozumné Evropě. Za rozumné politické situace by bylo možné očekávat určitou pomoc na těchto cestách ekonomického růstu.

Končím opět slovy nestorskými, tedy Ciceronovým "Spero dum spiro - doufám dokud dýchám", což bych pro naši situaci jen jemně pootočil – tedy "dokud doufám, dýchám". To, co dnes naléhavě potřebujeme, je naděje a víra v budoucnost tohoto národa, této země.

Valtr Komárek