přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 6 "Ekonomika, právo, politika"

120 stran, brožovaná vazba
vyšlo: listopad 2000
cena: 50,- Kč

Děkuji za pozvání k účasti na tomto nesporně pozoruhodném, možná originálním programu. I když jsem bohužel nejstarší z této staré generace, mám přece jen jednu určitou výhodu. Poznal jsem - prožil jsem v první polovině padesátých let jako úvěrový referent na okresní pobočce Státní banky československé v Humpolci, co znamenalo v praxi direktivní centrální řízení ekonomiky, jak v konkrétní situaci vypadala důsledná aplikace sovětského modelu řízení peněžního oběhu, když na pobočku banky byly z centra "rozepsány" jako direktivní úkoly nejrůznější pokladní a úvěrové operace..

Dovedu tedy z těchto vlastních zkušeností ocenit, o jaký systémový převrat u nás v devadesátých letech šlo. Pro mě je uplynulých deset roků vstupem do systému, který je založen na racionálním uvažování a chování všech ekonomických subjektů - podniků, bank, domácností, státu atd. a opuštěním systému, kdy veškeré ekonomické dění bylo určování jedním centrálním subjektem - Státní plánovací komisí.

Nechtěl bych stereotypně a únavně vypočítávat, v čem vidím dílčí pozitiva nebo negativa tohoto procesu. Chtěl bych spíše - jako pamětník minulého dění a jako účastník současného dění - oživit naše dnešní setkání několika myšlenkami nebo spíše názory, co jsem očekával jinak, co jsem si představoval jinak nebo také, s čím se ne zcela srovnávám nebo čemu ne zcela rozumím. Jde o oblast, která je mi blízká - o sféru financí. Omezím se na dva pohledy.

Je to především otázka tvorby kapitálu, resp. kapitálové politiky, ať už je v rukou bank, podniků nebo vlády. Zaráží mě totiž, jak tato politika ustupuje do pozadí před krátkodobými zájmy.

U nás šlo počátkem 90. let o rozběh ekonomiky v situaci, kdy se zdědila se nevyhovující výrobní základna, ale nezdědil se žádný volný kapitál. Nebyly volné úspory obyvatelstva - naopak byly zablokovány v nevyhovujících a nenávratných bankovních úvěrech; nebyly ani podnikové zdroje, nebylo ani možno spoléhat se na vládní rozpočet. Zdědily se i takové úvěry, které vznikaly jako součást dřívějšího mechanismu podnikového financování.

Nebyl prostě finanční kapitál v klasickém pojetí, který by se stal hlavním zdrojem pro financování tolik potřebné restrukturalizace a modernizace výroby. Nebylo jiné cesty, než aby tuto funkci - nebo přesněji řečeno: tvorbu finančního kapitálu - na sebe vzalo nově vznikající bankovnictví. Východisko se našlo v bankovních úvěrech, které přicházely do podniků. Byly to ostatně banky v polostátním vlastnictví. Začaly "suplovat - zaskakovat" v tvorbě kapitálu takovou úvěrovou emisi, jejíž kritéria by jinak těžko obstála jak v pohledu klasické monetární politiky tak v pohledu úzce obchodním.

Byla to v první polovině 90. let jakási bianco-směnka na bankovní tvorbu kapitálu, směnka, kterou naše společnost, když se měly profinancovat investice bez domácího kapitálu, musí posléze zaplatit. Klasifikované úvěry tedy nejsou výlučně výrazem špatných úvěrových postupů bank, ale i výrazem jejich "suplování" při nedostatku investičního kapitálu v ekonomice. A jedině takové by měl nést státní rozpočet, protože šlo o úvěrovou expanzi pro investice, na kterou se však také "nabalily" úvěry, kterými se kryla nehospodárnost, někdy i manažerské diletantství a někdy i hazard nebo podvod. Tady chyběl a zřejmě stále chybí promyšlený audit, který by dokázal výlučně podle úvěrových funkcí rozlišit úvěry "zdravé a špatné" a ne pouze povrchně jako "návratné a nenávratné", prostě rozlišit tak, aby bylo transparentní, co se vlastně nyní platí ze státního rozpočtu, nebo spíše co a jak a komu se má platit. Tak to vznikalo na počátku 90. let.

Situace v investování se stávala jasnější, když do kapitálových přesunů vstoupil Fond národního majetku. Hlavním kapitálovým zdrojem měly být příjmy z privatizace, tedy příjmy Fondu národního majetku, které - pokud se měl udržet jejich charakter jako kapitálu - měly být alokovány do výrobních investic a fungovat v tehdejších podmínkách jako hlavní faktor restrukturalizace a modernizace kapacit, které se převzaly z minulého systému. Docházelo však k využití příjmů z privatizace i jako zdroje k financování běžné spotřeby, když nestačily běžné příjmy. Byl zejména tlak na využití těchto příjmů pro státní rozpočet.

Toto podceňování cílevědomé kapitálové politiky vystupuje zvlášť do popředí v souvislosti s prodeji státních majetkových podílů do zahraničí – eufemisticky vyjádřeno: s hledáním strategických partnerů. Prodáváme přece výrobní kapitál a takto získané prostředky by měly zůstat kapitálem a fungovat jako kapitál, tedy – řečeno jasněji – výdělečně. Neměly by jít do spotřeby, nanejvýš jako kapitál do infrastruktury. Jsou úvahy, že z přijímaných devizových prostředků se utvoří fond bydlení, fond na reformu důchodového pojištění, fond na ekologii atp. To je spotřeba a je to nepřímé ulehčení deficitnímu tlaku státního rozpočtu. Takové rozplývání kapitálu do spotřeby může být označeno i tak, že "si žijeme nad poměry". Nestačí blokovat devizové příjmy z privatizace a uvolňovat je v souladu s Českou národní bankou tak, aby nepůsobily na posilování kurzu koruny. Mělo by jít o mnohem více - o stanovení funkčních, účelových vazeb mezi příjmy z privatizace a jejich kapitálovou alokací.

To by ovšem znamenalo oslabit tendence ke spotřebě - aspoň v rozhodujících sférách spotřeby a důsledně uplatnit to, co bylo na počátku 90. let politicky přijatelné a co se mohlo brát jako samozřejmé, že totiž bude třeba "utáhnout si opasky". Do toho se ovšem žádnému politickému myšlení už nechce. Na to by voliči už nešli. Přesto považuji za příliš krátkodobé a za příliš snadné řešení, když se tato mezera v kapitálové tvorbě má vyplnit hlavně ze zahraničních zdrojů, ať už jde o přímé zahraniční investice nebo o zahraniční úvěr.

S kapitálovou situací a s jejím odrazem v ekonomické výkonnosti ostatně souvisí i druhý problém, o kterém bych se chtěl zmínit, a to vstup do Evropské unie. Úvahy o naší cestě do unie se zpravidla soustřeďují na pohled legislativního, systémového a institucionálního přizpůsobování nebo na vzájemné finanční přesuny. Uvádí se zpravidla, kolik kapitol, jaké "acquis communautaire" se ještě musí splnit a zda to bude v roce 2003 nebo v roce 2005. Je to podle mého názoru povrchní, úřednický přístup. Přehlíží se, jak na tom budeme, nebo spíše jak bychom na tom měli být ekonomicky, aby naše podniky obstály v nových podmínkách. A pokud se tato otázka nastolí, zůstává převážně jen v makroekonomické poloze s propočty hrubého domácího produktu, celkové výkonnosti atp.

V zásadním pohledu na naši účast v Evropské unii však jde o mnohem více. Jde o návrat do hodnotových parametrů - do hodnotových, tedy cenových, mzdových, kurzových atd. parametrů, z jejichž kontinuity jsme byli před šedesáti roky - už v roce 1939 - vytrženi.

Těžiště je v cenové situaci, protože ceny ve vztahu k cizině jsou konkrétním vyjádřením ekonomických poměrů, ekonomické úrovně - a ta jakoby v našich propočtech vstupu do unie zůstávala stranou. Cenová hladina v České republice dosahuje přibližně 43 % průměru Evropské unie - měřeno cenovými hladinami a kurzem eura. Je to hluboko pod úrovní, jaké dosahují i slabší členské země. Při takové cenové úrovni by nás naši partneři v Unii "rozebrali". A zvlášť poučné pro nás přitom také může být, že právě ekonomicky slabším zemím, které vstupovaly do unie a do euro-měny, se podařilo dosáhnout aspoň dvoutřetinového cenového průměru, aby se mohly stát relativně vyrovnaným partnerem ostatním členům. Jde tedy o klíčový problém naší ekonomické konvergence. A právě ten zůstává jaksi stranou hlavního zájmu. Nestačí obecně formulovaná otázka konkurenční schopnosti. Přizpůsobení našich cen se totiž rozpadá, a to velmi konkrétně do tří oblastí. Je to

· prioritně přizpůsobení našich vnitřních cenových relací. Cenové relace jsou záležitostí především mikroekonomického pohledu, nákladových a výnosových struktur ve výrobě. S vyšším podílem kvalifikované práce roste cena výrobků a služeb. Ceny naší strojírenské výroby dosahují 88 % cenové úrovně zemí Evropské unie, ceny osobních aut dokonce 90 %; naproti tomu u textilní výroby jen 46 %. Zvlášť nízké jsou ceny zemědělských výrobků, extrémně nízké je nájemné, cena půdy. Stejným úkolem zůstává i vyrovnávání mzdových relací. Dostat se v našich cenových a mzdových relacích na takové relace, jaké jsou v Německu nebo ve Francii, je otázkou konkrétní podnikové výkonnosti, ale i státní cenové a mzdové politiky. Naše cenové a mzdové relace jsou dědictvím minulosti a do nápravy jejich deformací byl měl vyústit celý transformační proces. Ale právě to se z hlediska vstupu a našeho osudu v Evropské unii přehlíží.

· Od prioritního řešení, resp. od nápravy našich cenových relací se bude odvíjet i pohyb cenové hladiny. To je druhá cesta řešení cenové a vůbec hodnotové konvergence. Už samotné přizpůsobování našich cenových a mzdových relací se odrazí v posunech cenové a mzdové hladiny a v utváření určitého inflačního diferenciálu. Naše ceny a mzdy jsou nepružné směrem dolů; všechny nápravy jejich deformací - ať budou výsledkem tržních poměrů nebo centrální politiky - jsou prakticky řešitelné jen celkovým zvyšováním průměru. - Se zřetelem k cenové a mzdové politice vlády a při respektování emisních kritérií České národní banky lze považovat za dostatečnou a maximálně přípustnou hranici růst spotřebitelských cen kolem 4 až 5 %. Znamenalo by to udržovat ve vztahu k průměru zemí Evropské unie inflační diferenciál přibližně tři až čtyři procenta. To je - samo o sobě - reálné.

· Říkám, že samo o sobě. Otázkou, která se však nechce brát na vědomí, ale která se nezbytně vnucuje, je, zda tato míra inflace, resp. tento inflační diferenciál bude stačit na zvýšení komparativní cenové hladiny - minimálně na dvojnásobek dosavadní úrovně, tedy aspoň na 75 až 80 %. To je úroveň, jaké dosahují Španělsko, Portugalsko, Řecko, Itálie. Spoléhat se na řešení tohoto problému vyšší inflací, resp. ještě vyšším inflačním diferenciálem by se dostalo do rozporu s jakýmikoliv monetárnímu zájmy a vůbec s proklamovanou politikou určité cenové stability. - Nezbývá než otevřít otázku měnového kurzu. A to je třetí cesta zvyšování průměru naší cenové úrovně v tržním pohledu našich partnerů. Jde o jeho nominální, tržní zhodnocování. To se však nechce slyšet. S kurzem 36 Kč za euro by k cenové konvergenci a tedy k důstojné pozici našich podniků v evropské konkurenci těžko došlo. - Aby však bylo jasno: Nepřichází v úvahu - z hlediska kritérií Evropské unie - aby byl tento revalvační vývoj zajišťován aktivitami monetární nebo kapitálové politiky nebo jakoukoliv jinou regulací, ale naopak aby vyplýval výlučně ze zvýšené výkonnosti ekonomiky, z takových výrobních a exportních tendencí, které se projeví ve vyšším zájmu o českou korunu a tedy i ve změnách dlouhodobé nabídkové a poptávkové struktury devizového trhu. Devizové intervence centrální banky by pak neměly takovému vývoji bránit.

Ve vyrovnávání našich cen, mezd a úroků s poměry v Evropské unii, tedy ve vyrovnávání jednak našich cenových, mzdových a úrokových relací a jednak jejich hladiny se setkává makroekonomický pohled s mikroekonomickým pohledem na cestu do unie. A to se přehlíží - jak uvést oba tyto přístupy do praktické integrační politiky.

A závěrem bych chtěl ještě připomenout pro zvládnutí naší cesty do Evropské unie a pro návrat mez přední evropské země, které jsme před šedesáti roky - v roce 1939 - opustili význam ekonomického vzdělání a ekonomických znalostí. Zaráží mě, jak často slyším povrchní, zkreslené, předpojaté, laické, ale zpravidla velmi suverénně prezentované názory na tak citlivá a složitá témata, jako je například peněžní emise, měnový kurz, cenové relace atp. - ať už je pronášejí někteří politici, poslanci,. publicisté, bankovní a podnikoví manažeři atd. Vytváří to lacinou a často zkreslovanou názorovou atmosféru naší společnosti. To však rozhodně neprospívá ke zvládnutí vážných ekonomických problémů, které musíme překonávat.

Vzpomínám si, jaký význam přikládal ekonomické vědě a ekonomickému vzdělávání můj učitel a později vzácný přítel Karel Engliš. V polovině 50. let, když se naše ekonomika dostala v souvislosti s radikálním zaváděním jejího direktivního řízení do osudového propadu, ptal se v jednom ze svých dopisů: "Co je toho příčinou, křivé páteře nebo křivé mozky?" Byl přesvědčen, že hlavní příčinou byly "křivé mozky", nedostatek ekonomického vzdělání nebo spíše násilná politická likvidace takového vzdělání. A na tomto svém přesvědčení trval i přes těžkou osobní situaci, do kterého ho tehdejší politický režim dovedl.

Prof. Ing. František Vencovský, CSc.