přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 6 "Ekonomika, právo, politika"

120 stran, brožovaná vazba
vyšlo: listopad 2000
cena: 50,- Kč

Nejde o historii, ale o problémy, kterým se při žádném hodnocení minulého vývoje nelze vyhnout. A předesílám, že uplynulých deset let vývoje české ekonomiky hodnotím v podstatě kladně, ovšem s přihlédnutím k okolnostem, za jakých probíhal.

Bankovnictví je asi nejdůležitějším prvkem v ekonomické infrastruktuře jakékoliv země. Bez bank nemohou ve vyspělém hospodářství fungovat peníze a systém placení jimi, a tím méně peněžní úvěr a vytváření peněžních reserv. To je základní důvod, proč každá země potřebuje mít spolehlivou a stabilní bankovní soustavu. S vytvářením takovéto soustavy se v Československu, resp. v České republice započalo v roce 1990. Je tato soustava spolehlivá, když někteří novináři či publicisté tvrdí, že v ní zmizelo 400 – 600 miliard korun (J. Keller, Konečně na stopě, Právo, 1.4.2000)? Samo uváděné číslo je však vybájené.

"Ztracené miliardy", o nichž se s oblibou a s detektivní příchutí v tisku někdy spekuluje, jsou především náklady na transformaci ekonomiky. Přechod ke kapitalistickému systému není tak jednoduchý a bezbolestný, jak by si to jistě většina lidí přála. Zapomíná se někdy na to, že bilance státních podniků byly nereálné, jejich hmotný kapitál byl nadhodnocený, a většině z nich chyběl především provozní kapitál nebo, jak se tehdy říkalo, "vlastní oběžné prostředky. Komunistické vlády je podnikům odebraly, aby vytvořily zdání vyrovnaného státního rozpočtu, a nahradily jej bankovním úvěrem na trvale se obracející zásoby. Tento úvěr, který v podstatě převzala Konsolidační banka, je úročen (jde o dodatečné zdanění) a tato banka požaduje jeho splacení. To ovšem zatěžuje finanční situaci podniků, brzdí jejich investice. Zároveň jsou české podniky v důsledku nedostatku vlastního provozního kapitálu daleko citlivější na změny úrokových sazeb, než tomu je např. v anglosaském světě. Nedostatečné kapitálové vybavení většiny podniků vedlo a vede k obtížím při restrukturalizaci výroby a odbytu, vyvolává potřebu dalších úvěrů nebo prostředků zahraničního investora.

Řada podniků, např. průmyslové kolosy typu ČKD, Škody Plzeň či Svitu Zlín, měla umrtvené tržby za výnosy do bývalého SSSR, zejm. z roku 1991, kdy v bývalé federální vládě doznívaly iluze o možnosti zachránit pro český průmysl sovětský trh. Tuto situaci řešily tyto podniky buď neplacením vlastním dodavatelům nebo požadováním dalších bankovních úvěrů (a jejich nesplácením). A v této obtížné finanční situaci management státních či již zprivatizovaných podniků ustupoval požadavkům na zvyšování mezd, které nebylo podloženo zvyšováním produktivity práce a především tržeb.

Je ovšem málo populární tvrdit, že podstatná část ztrát v národním hospodářství byla způsobena nadměrným růstem mezd při stagnující či klesající produktivitě práce. Růst mezd však vedl k růstu nákladů a tím snižoval schopnost dlužníků splácet své závazky vůči dodavatelům, vůči bankám i vůči státu (nezaplacené daně a příspěvky na sociální a nemocenské pojištění). Je zarážející, jak lehce zvyšovaly mzdy podniky, které stály na pokraji krachu (např. v koncernu ČKD). Mzdová vyjednávání byla procházkou růžovým sadem. Vlastníci mnoha podniků, resp. jejich vedoucí manažeři, neuplatňovali své vlastnické zájmy, do tvrdých sporů nešli, za "sociální klid" raději platili krachem. Nebo to mělo jiné důvody? V důsledku toho probíhal po celá 90. léta růst nákladů a tím se zužoval prostor pro splácení dluhů.

V našich podnicích se za nejmenší hřích považuje neplatit včas dodavatelům a ti většinou pokračují v dodávkách, snad aby neztratili odběratele, a svou vlastní platební neschopnost cudně označují jako "druhotnou" – a neplatí také. Výraz "druhotná" platební neschopnost vznikl koncem 50. let za hlubokého socialismu (v bývalé SSSR se nepoužíval!). Ani našim ústředním úřadům (např. MPO) nevadí, že v kapitalistické ekonomice "druhotná platební neschopnost" nic neříká, žádnou polehčující okolností není. Když je odběratel v pochybné finanční situaci, měl by mu prozíravý dodavatel dodávat jen při placení předem, nebo při placením akreditivem či šekem, což je u nás neobvyklé. Pokud si dodavatelé konkurují v platební "úslužnosti", je to krátkozraké. Tuto situaci trpí i banky, které při hodnocení klientů k jejich platební situaci málo přihlížejí a tzv. "druhotnou" platební neschopnost často tolerovaly. Za standardního dlužníka považují každého klienta, který platí jim, bez ohledu na to, zda se nefinancuje právě neplacením dodavatelům či státu.

Shovívavostí k dlužníkům se zpravidla jejich ekonomika nezlepší, protože se jen vytváří z cizích zdrojů finanční polštář umožňující odkládat potřebnou restrukturalizaci, propuštění objektivně přebytečných pracovních sil, radikální snižování nákladů. Je s podivem, že nikdo za manažerských či bankovních kruhů v této souvislosti nekritizuje ustanovení zákoníku práce, která brzdí restrukturalizaci podniků nacházejících se v krizi a které mají daleko k pružnosti trhu práce v Severní Americe. Naopak, při novelizaci zákoníku práce se vláda i Poslanecká sněmovna hlásí k tomu, co je největší brzdou západoevropské a zejm. německé a rakouské ekonomiky – nepružný trh práce, který plodí nezaměstnanost. Shovívavost vůči dlužníkům, zdlouhavé konkursní řízení – to jsou mimo jiné důsledky "sociálního" přístupu k neúspěšným podnikům a jejich zaměstnancům. Vysoké zadlužení většiny podniků a podnikatelů po lhůtě splatnosti, které se – mimo bankovní úvěry dá odhadnout na 400 – 500 mld. Kč, snižuje efektivnost národního hospodářství (za ztráty nikdo neodpovídá), zhoršuje bonitu bank i účinnost měnové politiky České národní banky.

Nedostatečné kapitálové vybavení podniků, růst nákladů a v důsledku toho vysoká zadluženost vedou k tomu, že pro řadu podniků je klíčovým vztah k jejich bance. Nemělo by se zapomenout, že řadu let existoval mezi českými bankami ostrý konkurenční boj o zákazníka, protože v roce 1990 zdědila klienty Státní banky čs. jen Komerční banka. V boji o staré i nové klienty však nové banky málo sledovaly bonitu (kredibilitu) získávaných i stávajících klientů. Byl to ovšem nadlidský úkol, protože se radikálně měnilo prostředí a zejména trhy. Váha bankovních úvěrů ve zdrojích většiny firem je činila velmi citlivými na jednání bank. Prudký růst úrokové míry zejm. v roce 1997, který byl vyvolán měnovou politikou ČNB, byl pro mnohé posledním hřebíčkem do rakve. A podniky, které jednou finančně ztroskotaly, již neobživnou, i kdyby ČNB po vzoru Japonské národní banky snížila úrokovou míru na nulu. Musel by do nich vstoupit ventures capital, který však u nás téměř neexistuje. Pro zakládání nových malých podniků jako nositelů příštího růstu je však nezbytný a bankovní úvěry jej nemohou suplovat.

Je možné diskutovat o tom, jak se na této situaci podílel management firem, proč zástupci zaměstnanců v dozorčích radách akciových společností nechali dojít situaci až k tomu, že se přestaly vyplácet včas mzdy, či proč komerční banky nepostupovaly vůči svým dlužníkům důsledně od prvního okamžiku, kdy se situace klienty začala zhoršovat. Banky jako poslední kreditor podnikové sféry ztratily asi 200 mld. Kč. Přesnou částku však nikdo nezná, protože ta závisí i na tom, jak se podaří rozprodat zástavy, které banky od svých dlužníků při poskytování úvěrů získaly. Banky ztratily, ale peníze se nevypařily. A v této souvislosti je třeba vidět, že je ve značné míře spotřebovali příjemci mezd nepodložených výkonem, resp. tržbami. Banky se z toho snad poučily a celý uplynulý desetiletý vývoj ukazuje, že jsou učícími se organizacemi.

Při hodnocení uplynulého desetiletí nelze vytrhávat jednotlivé události, jednotlivé kroky reformy z dobových souvislostí. Je neodpovědné trvale opakovat tezi o nezdařené privatizaci, když jiná cesta rychlé privatizace než ta zvolená neexistovala. A rychlá privatizace byla nutná již z obavy, aby k privatizaci vůbec došlo. V roce 1991 nebyl žádný masový příliv zahraničních investic na obzoru. Vždyť i o privatizaci AZNP byli jen dva vážní zájemci. Dnes vznášený požadavek, že stát měl provést restrukturalizaci podniků před jejich privatizací je absurdní, protože stát měl tak sílu provést organizační restrukturalizaci, která znamenala, že tehdejší česká vláda dovolila rozpad všech existujících průmyslových koncernů a tím i zánik jejich společných rozvojových pracovišť. Kdo měl navrhovat a provádět výrobkovou a technologickou restrukturalizaci, když centrální ekonomická instituce, kterou do konce 80. let byla Státní plánovací komise, byla největší ekonomickou baštou komunistů? Druhou mocnou ekonomickou centrálu minulé doby – Státní banku čs. – se podařilo rozbít tím, že byla rozdělena. Ale banky přece neměly a nemají ani dnes potenciál na to, aby řídily a prováděly restrukturalizaci podnikové sféry. Mohou být jen financujícími oponenty.

Celý vývoj v 90. letech byl poznamenán především tím, že Československo bylo více než jiné středoevropské země poznamenáno starou a zastaralou strukturou hospodářství, těžkým a zbrojním průmyslem, a bylo daleko více než ostatní středoevropské země postiženo rozpadem trhu RVHP, který ale byl nevyhnutelný – a nebyl trhem. Restrukturalizace těžkého průmyslu je finančně i sociálně daleko obtížnější a potřebuje hodně kapitálu. Problém České republiky tedy je nalézt cesty, jak peněžní úspory zejm. domácností přeměňovat v co nejvyšší míře v podnikatelský kapitál.

Prof. Ing. Miroslav Tuček, CSc.