přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 6 "Ekonomika, právo, politika"

120 stran, brožovaná vazba
vyšlo: listopad 2000
cena: 50,- Kč

Se zájmem jsem sledoval všechny předchozí "generační" semináře. Soudím, že generační kohorty prožívají společné dobové události na základě individuálních prožitků a osobníodpovědnosti volby životního osudu každého jednotlivce. Pouze v tomto smyslu chápu svůj příspěvek ke generační výpovědi ekonomů.

Zvolím záměrně několik diskusních, polemických poznámek ve formě tezí a otázek, které dosud postrádají širší konsensuální odpovědi. Soustředím se na problém neočekávané ztráty dynamiky, který byl jedním z ústředních diskusních hlavolamů generačních seminářů.

1. Přístupové cesty k řešení hlavolamu recese české ekonomiky.

Dost mi chyběl generační seminář nejmladší, studentské a doktorandské generace ekonomů. Na IES FSV UK máme již třetí rok velmi aktivní Ekonomický Klub (EK). Na komorních i veřejných setkáních EK pozoruji výrazný profesionální generační předěl v přístupu k soudobé ekonomické teorii a prožívaných transformačních procesů. Mezi nejmladší generací ekonomů nepřevládá hledání "viníka", respektive "viníků" neočekávaného sestupu české ekonomiky z hvězdného vrcholu tranzitivních ekonomik. Spíše jde o formulaci otevřených a doposud neuspokojivě odpovězených otázek soudobé transformační fáze a neočekávané recese české ekonomiky na základě teoretického zázemí soudobé ekonomické teorie. Jak na našem EK, tak i generačních seminářích mě osobně zaujali podnětné teoretické analýzy mladších "generací", vycházející z teorie bublin a soudobého pojetí teorie fluktuací. (M. Singer, M. Čihák). Mluvím o teoretické podnětnosti pro vlastní osobní uvažování. Vůbec nejde o kantorské známkování.

S touto snahou nejvíce kontrastoval generační seminář torza bývalého Klubu mladých ekonomů (KMEN). KMEN vznikl v šedesátých letech v rámci tehdy vlivné Československé ekonomické společnosti. Osobně jsem bezvýhradně podpořil vznik KMENu v rámci ČSE a i v pozdějších obtížných údobích jsem obhajoval právo této nadějné generace ekonomů na "free speach". Byla to favorizovaná a "hýčkaná" generace, v rámci EÚ ČSAV, chráněná před všeobecným dobovým obligatorním vstupem do vládnoucí strany na společenskovědních pracovištích. Byla to první generace ekonomů s relativně otevřeným přístupem k ideologicky tabuizované neoklasice a bezprecedentně volnými studijními výjezdy na přední univerzity. Několik prvních velmi nadějných vystoupení KMENu bylo příslibem žádoucího generačního předělu, který byl v počátku temných dob sedmdesátých let přerušen velmi rozdílnou osobní volbou účastníků zaniklého KMENU. V devadesátých letech tato nejproduktivnější generační skupina ekonomů nejvíce ovlivnila program a implementaci ekonomické transformace v Čechách. Postupně se však osobně i názorově zcela rozešla.

Na generačním semináři CEPu torzo KMENu prezentovalo polaritu a neslučitelnost makroekonomických versus institucionálních přístupů k vysvětlení desetiletého vývoje tranzitivní české ekonomiky. Soudím, že tato dichotomie, která je silně zastoupena v české ekonomické obci a publicistice nevede k vysvětlení naší reality.

Navrhuji zvážit užitečnost diskuse o odlišném přístupu. V roce 1993 jsem vystoupil na valném shromáždění ČSE s příspěvkem "Mikroekonomické základy makrostability". Hovořil jsem o modifikovaném státním paternalismu a Achilově patě dysfunkčního českého typu křížového vlastnictví bank, investičních fondů a podniků a z toho pramenícího neefektivního typu správy korporací (corporate governance). Dnes bych tento přístup zesílil a rozšířil o řadu tezí a otázek.

Zdroj inspirace vidím v teoretickém přínosu Mancura Olsona, který se v šedesátých letech zamýšlel nad selháním makroekonomických teorií a jejich neschopností vysvětlit rostoucí nerovnováhy a "stagflation". V polovině osmdesátých let mě zaujal Olsonův originální příspěvek "Microeconomic Incentives and Macroeconomic Decline". Weltvirtschaftliche Archive Review of World Economics, 1984. Olson v tomto příspěvku zdůvodnil neuspokojivou mikroekonomické základy nejen tehdejší keynesianské makroekonomické teorie, ale též anti-keynesianských makroekonomických teorií. Navázal na monografie, které publikoval v letech 1965 a 1982. ("The Logic of Collective Action".Cambridge Harvard University Press, 1965 a "The Rise and Decline of Nations". New Haven: Yale University Press, 1982). V duchu své pověstné teorie speciálních zájmových skupin a distribučních koalic, poukázal na skutečnost, že při vysvětlování nerovnovážných stavů a poklesu dynamiky ekonomiky se nikdy v makroekonomických teoriích nebral v úvahu vliv kolektivních aktivit a mikroekonomických podnětů, které generují nerovnovážné stavy a brání obnovení rovnováhy. Olsonův příspěvek a poselství spočívá v tom, že makroekonomický výkon je v mnohém vysvětlitelný strukturou stimulů, vzorcem podnětů. Olson uvedl řadu argumentů ve prospěch požadavku, aby představitelé makroekonomie, stejně jako mikroekonomie překročili a překonali jak tehdejší keynesiánské, tak monetaristické vzorce. Od té doby empirické i teoretické analýzy skupinových kolektivních aktivit pokročily.

Pro nás v podmínkách tranzitivních ekonomikách Olsonovo poselství o sepětí makro a mikroteoretických přístupů zatím představuje spíše výzvu. V loňském roce zemřelý Olson v devadesátých letech některými podněty cestu výzkumu naznačil. Dosud nám chybí spolehlivější znalosti o vlivu kolektivních akcí na základě soustavnější analýzy a empirické evidence nově vznikajících ekonomických a politických trhů v tranzitivních zemích. V nejlepším případě pracujeme s omezeným osobním referenčním zkušenostním zázemím. Olsonovo teoretické zázemí jsem chtěl připomenout jako výzvu pro nejmladší produktivní generaci ekonomů.

2. Opožděná selekce podniků zvyšuje transakční náklady.

V čem vidím zapeklitost problému, který se kumuluje v průběhu deseti let vývoje české ekonomiky a kulminuje v tomto období?

Podle mého názoru, soudobé zauzlení problémů bylo do jisté míry předurčeno výchozí fází privatizace, která nebyla provázena selekcí podniků podle výkonnosti. Počátek dnešního problému vidím v dvojí formě odkladu platnosti zákona o konkursu z roku 1991. V roce 1993 jsem opakovaně vyslovil a publikoval otázku: "Prožíváme bankrot bankrotů?". Nejde o prestižní platnost osobních názorů. Vůbec nejde o diskusi o samospasitelnosti bankrotů. Soudím, že v současném údobí neseme zvýšené, kumulované transakční náklady za odloženou selekci životaschopných a bezperspektivních podniků. Místo výstupu z trhu na základě přirozené formy výběru došlo ke složité a neprůhledné hře koaličních zájmů institucionalizovaných, tedy formálních, ale zejména neformálních a situačně velmi flexibilních koaličních seskupení.

O zahuštění naší ekonomické a politické scény namnoze skrytou a nepřehlednou sítí kolektivních akcí speciálních zájmových skupin a distribučních koalic svědčí řada skutečností a symptomů, které provázejí celý desetiletý vývoj ekonomiky. Ve výchozích etapách velké privatizace a následném procesu koncentrace vlastnických oprávnění sehrály významnou roli specifické skupinové zájmy různých účastníků. Jsou to především investiční fondy, banky s jejich investičními aktivitami, obchodníci s cennými papíry, původní privatizátoři, ale též manažeři, podnikatelské a profesní asociace. Nikoliv bezvýznamnou úlohu hrají též rozdílně zájmově orientované skupiny odborářů v podnicích a profesně odborových centrálách.

Zpětný přesun.

V procesu privatizace a následné velmi rychlé koncentrace vlastnických oprávnění proběhl několikafázový proces transferu kvalitních a nadějných aktiv do segmentu výkonných podniků. Tyto podniky jsou ovládány úspěšnými koaličními skupinami, většinou investory s agresivní strategií a vlivným postavením. Nekvalitní aktiva a neprosperující jednotky nezmizely v přirozeném procesu tržní selekce. Toto břemeno se znovu přesouvá na stát. Tíživé dědictví nevýkonných podniků centrálně plánované ekonomiky, zejména neživotných socialistických dynosauřích slepenců, privatizátoři přenesli více či méně legálními cestami zpětně na stát a tedy na daňové poplatníky.

Výchozí fáze velké privatizace v naší ekonomice vykazuje některé významné specifické rysy. Privatizační prodeje i bezúplatná, kupónová privatizace zahrnovaly podniky

s neobvyklým rozptylem výkonnosti. Toto tíživé dědictví nejrigidnější československé centrálně plánované ekonomiky přesvědčivě výzkumně analyzoval jeden z největších znalců československých podniků Dr. Miroslav Kolanda. Bohužel, doma nikdo nebývá prorokem a tak reference na jeho dlouholeté výzkumy nacházíme spíše v zahraniční literatuře. M. Kolanda došel k závěru, že oproti obvyklým výkonnostním rozdílům nejlepších a nejhorších podniků ve vyspělých ekonomikách 1:2,5 , byl v Československu tento rozdíl byl zhruba 1:8, v tom u českých podniků 1:3, 1:3,5. Soudím, že v procesu organizační restrukturalizace při likvidaci VHJ v roce 1990 se tyto rozdíly ještě zvýšily. Podniky s těmito rozdíly výkonnostních parametrů vstoupily, až na malé výjimky likvidovaných jednotek, do všech forem privatizace.

Paternalistický stát znovu na scéně.

K posílení nežádoucí paternalistické funkce státu přispěly některé velké banky a vlastníci soukromých malých bank. Důsledky neobezřetné úvěrové politiky a bankéřsky nekompetentní zástavní politiky, prodloužily privatizaci bank a znemožnily její finančně zdravou realizaci. Dlouhodobým důsledkem jsou mezigenerační daňové zátěže.

Bezprostředním negativním účinkem je nezpůsobilost těchto bank aktivně přispět k rychlejšímu překonání poruchy úvěrového zprostředkování. Komerční banky, zatížené vysokým břemenem špatných úvěrů, se neobezřetným úvěrováním spálily a nevstoupí po druhé do zkalených vod téže řeky. Likviditu přesunují do zahraničních bank a státních papírů. Je iluzí, že za daných podmínek žádoucí změny v uvolnění režimu povinných minimálních rezerv povedou k rychlé změny úvěrové emise.

České podniky, včetně zdravého a slušně výkonného segmentu zpracovatelských podniků, s nedoceněnou rostoucí exportní výkonností, strádají nedostatkem zdrojů "dlouhých" peněz, potřebných pro nezbytnou kapitálově náročnou "hlubokou", technologicky modernizační restrukturalizaci.

Špatná, velmi neuspokojivá funkce primárního kapitálového trhu, včetně dlouhodobé absence výraznější cenotvorné funkce kapitálového trhu, nedávají šanci na rychlejší pozitivní změny finančního sektoru.

3. Chybí hlubší komparativní analýza mikroekonomických a institucionálních faktorů.

Opožděná selekce podniků v procesu koncentrace vlastnických oprávnění na sekundárním kapitálovém trhu je zvláštností české privatizace. V Maďarsku a Polsku byl vývoj odlišný. Maďarský konkursní zákon přivodil již v roce 1992 drastickou selekci s velmi početným výstupem insolventních podniků z trhu. V Polsku v roce 1993 Zákon o bankách a podnicích stanovil bankám pravidla použít státní sanační prostředky diferencovaně pro ozdravení nadějných klientských podniků a navržení konkursu na nevýkonné podniky. Kromě toho originální program "otců" bezúplatné privatizace z roku 1989 Janusze Lewandowského a Jana Szomburga od počátku zahrnoval do certifikátové privatizace zhruba 400 vybraných podniků, jejichž konečný počet byl 512 vybraných obchodních společností. Naproti tomu o rok později vzniklý československý program kupónové privatizace zahrnoval do seznamu nabízených 1664 českých podniků. Navíc tyto podniky byly chráněny po 18 měsíců před vyhlášením konkursu z důvodů insolvence. Zákon č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání obsahoval na 18 měsíců tzv. omezující režim. Odlišnosti výstupu nevýkonných podniků v české ekonomice v porovnání s polským a zejména maďarským vývojem se liší v průběhu celých devadesátých let.

Rozdíly v neprospěch české ekonomiky lze zaznamenat i v dalších mikroekonomických a institucionálních faktorech. Bankovní sektor v Polsku i Maďarsku byl ve výchozí fázi transformace v horším stavu. Po sanaci však střednědobě vykazuje podstatně nižší podíl špatných úvěrů v porovnání s enormním nárůstem této úvěrové rakoviny v českých bankách.

Česká ekonomika, včetně průmyslu, vykazuje v devadesátých letech výrazně nižší dynamiku produktivity práce. Tento vývoj je násoben nepříznivou relací mzdového vývoje s produktivitou..

Vysoký stupeň kredibility varšavské burzy, s její dobře fungující cenotvornou funkcí, a podobně i budapešťské burzy, nelze srovnávat s dysfunkční burzou pražskou.

Rozbor mikroekonomických a institucionálních faktorů vývoje české ekonomiky zůstává výzvou k hlubším komparativním analýzám.

4. Makroekonomická restrikce 1996-1997 a institucionální zázemí.

Neočekávaný přeryv vzestupné růstové dráhy české ekonomiky v polovině devadesátých let má svou vzájemně propojenou makroekonomickou a mikroekonomickou i institucionální dimenzi. Soudím, že převládající dichotomie a izolovaný přístup k těmto vzájemně propojeným vztahům je slepou uličkou.

Varovné signály a nekoordinovaná řešení.

Výchozí slušná makroekonomická stabilita vykazovala od poloviny devadesátých let varovné signály rostoucích vnitřních a vnějších nerovnováh. K podceněným varovným signálům patřil nadměrný růst zásoby peněz, ztráta kontroly nad vývojem veřejných rozpočtů, skryté rozpočtové závazky, narušení rovnosti investic a úspor a v neposlední řadě rychle rostoucí deficit běžného účtu platební bilance. Soudím, že zdaleka nejde jen o jeho kritickou výši zhruba 8% HDP v roce 1996. Za mnohem důležitější než tehdejší diskuse o jeho "ufinancovatelnosti" považuji přehlíženou skutečnost, že ve středoevropských tranzitivních zemích to byl dosti ojedinělý jev. Tento kritický stav nerovnováhy neušel pozornosti zahraničních investorů, kteří jeho neudržitelnost považovali za signál ke změně investičních strategií. Racionální agresivní investoři těžili bez rizika při fixním kursu vysoké zisky a současně se orientovali na jiné segmenty světového trhu, kde se vnější deficity zmírnily a dostaly se pod kontrolu vlád a centrálních bank.

Ozdravná opatření jako "nastavovaná kaše".

Řešení vnější nerovnováhy i vnitřních napětí v začátku druhé polovin devadesátých let bylo v důsledku nepříznivé fáze předvolebního cyklu izolované a nekoordinované. Restrikce měnové politiky v polovině roku 1996 nebyly provázeny fiskální restrikci. Ke koordinovanému zásahu došlo až v dubnu a pod tlakem akutní měnové krize zejména květnu 1997. Opožděná ozdravná opatření byla velmi nákladná a představují jakousi "nastavovanou kaši". Předózovanost kumulativních účinků použitých tří fází restriktivních opatření měnových a fiskálních na následný stupeň poklesu dynamiky zůstává otevřeným diskusním problémem. To platí též o opožděném uvolnění měnových měnové politiky a velmi pozvolném a křehkém oživení ekonomiky.

Soudím, že opožděné a neadekvátně rozložené makroekonomické restriktivní kroky se podílely na následné recesi a jejím průběhu. Hlavním netriviálním poučením je pro mne poznatek, že v době propojeného světového hospodářství a racionálních agresivních investorů, analýza malé otevřené tranzitivní ekonomiky nemůže být "zahleděna do sebe". Varovné signály nerovnováhy jsou součástí nerovnoměrného vývoje a časově rozdílných fází cyklu jednotlivých ekonomik a regionů světové ekonomiky.

V naší ekonomické obci nezřídka přetrvává přecenění izolovaně chápaných makroekonomických politik. Organická souvislost s mikroekonomickými a institucionálními faktory je nedoceněna. Podle M. Olsona makroekonomické teorie strádají přehlížením mikroekonomických základů a negativních účinků skupinových zájmů na ekonomický výkon a efektivnost. Tento významný ekonom došel k závěru, " že pokud jsou koaliční struktury a mikroekonomické politiky špatné, nekvalitní, pak žádná makroekonomická nebo monetární politika nemůže situaci napravit." (Olson, M., 1984).

Slabé mikroekonomické a institucionální základy nemohou vysvětlit časování poklesu a oživení dynamiky. Mají však vliv na rychlost a stupeň poklesu i oživení. Tyto nedoceněné faktory nepříznivě ovlivňují dynamiku a celkovou potenciální výkonnost ekonomiky.

Dnes a ve střednědobém horizontu neseme zvýšené transakční náklady. Nejde jen o dlouhodobé mezigenerační náklady jako důsledek opožděné selekce podniků a sanace bank. Opožděná selekce proběhla a probíhá pod vlivem formálních i situačně neformálních koaličních seskupení, které se v rychlém procesu koncentrace vlastnických oprávnění dostaly mimo veřejnou a efektivní kontrolu exekutivních i zákonodárných sborů. Tím mám na mysli i silné a nekontrolovatelné lobystické vlivy.

Tyto formální i neformální specifické zájmové skupiny přispěly k tomu, že český typ správy korporací (corporate governance) je nevýkonný, dysfunkční a vyznačuje se krátkodobým časovým horizontem rozhodnutí. Hlavně trpí vysokou absencí kontroly ve smyslu skládání účtů, (v terminologii správy korporací nazývané "accountibility").

Stát jako hasič požárů.

Významnou součástí zvýšených transakčních nákladů, jejich kvantitativně nekalkulovatelné složky, je kontraproduktivní, protisměrný růst aktivit státu ve všech jeho složkách soudnictví, zákonodárných a exekutivních orgánů. Namísto radikální redukce státu na nezbytné ochranné a produkční funkce, to jest zejména ochrany individuální svobody, vlastnictví i prostoru pro podnikání a produkce kvalitních a vynutitelných zákonů, expanduje funkce státu jako hasiče požárů. Větší či menší požáry za sebou nechávají namnoze anonymní vlastnické a manažerské skupiny. Stát namísto rozvážných a radikálních strukturálních reforem zděděného "nedonošeného" státu blahobytu, nákladného a neefektivního sociálního státu, hasí rostoucí potenciální regionální ohniska sociálních explozí. Je tlačen a vtahován do nezvládnutelných restrukturalizačních a revitalizačních i nákladných sanačních aktivit. A to namnoze při plném vědomí, že je to nezřídka vytloukání klínu klínem. Děje se tak za vydatné účasti zájmových odborových i některých podnikatelských seskupení. Hlavním nežádoucím produktem tohoto tíživého dědictví kolektivních aktivit zájmových seskupení je růst státu jako Leviatana a další odklad žádoucí redukce funkcí státu.

Zájmové skupiny operovaly ve velmi širokém prostoru, usnadňujícím morální hazard. Asymetrický přístup k informacím a zarážející nedokonalost privatizačních, bankovně -úvěrových i jiných smluv umožňovaly a dosud příliš často usnadňují legálními prostředky operovat ve vlastním zájmu na účet a poškozování jiných účastníků a daňových poplatníků.

V závěru považuji za užitečné zdůraznit, že tyto teze mají diskusní povahu. Před deseti lety jsme všichni vstupovali do neznámého a bezprecedentního prostoru volby. Všichni jsme hledali a na základě osobních zkušeností a dílčích průzkumů transformačních procesů názory doplňujeme a korigujeme. Řada otázek zůstává bez uspokojivých odpovědí. K základním chybějícím předpokladům širší shody při řešení hlavolamů vývoje naší ekonomiky patří deficit empirické evidence. Soudím, že to platí zejména o žádoucím překonání převládajícího dichotomického pojetí makroekonomického a institucionálního vývoje české ekonomiky.

Prof. Ing. Karel Kouba, CSc.