přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 6 "Ekonomika, právo, politika"

120 stran, brožovaná vazba
vyšlo: listopad 2000
cena: 50,- Kč

Dekáda je již dostatečně dlouhou dobou k tomu, aby převážily příznivé tendence úspěšné reformy navzdory sebetěžšímu dědictví minulosti, nebo aby naopak neúspěch již dostatečně prokázal falešnou cestu. Pro srovnání: V první dekádě své existence po prvé světové válce - do velké krize třicátých let - zvýšilo Československo svou výkonnost (hrubý domácí produkt na obyvatele) téměř o polovinu proti předválečné úrovni (proti roku 1913). Obdobně v první dekádě své sociálně tržní reformy po druhé světové válce mělo již Německo - na troskách nacistické řízené a za války převážně rozbombardované ekonomiky - svůj hospodářský zázrak. Zvýšilo svou výkonnost téměř o polovinu proti předválečné úrovni (proti roku 1938).

Dekáda je proto již také dostatečně dlouhou dobou k tomu, aby na základě zkušeností minulosti mohla být hledána východiska budoucnosti.

1. Historické ohlédnutí a výchozí stav české ekonomiky

České země již koncem Rakouska - Uherska, před první světovou válkou (v období 1911 - 1913) představovaly - především díky průmyslu - hospodářsky nejsilnější teritorium tehdejšího Předlitavska a vedle Rakouska byly jeho ekonomicky nejvyspělejší částí. Podle různých pramenů (zejména Clark/1938, Maddison/1995 a Lacina in Kubů, Pátek/1999) jejich ekonomická výkonnost (měřená národním důchodem na obyvatele, resp. hrubým domácím produktem na obyvatele) činila asi tři čtvrtiny úrovně, dosahované tehdy na území dnešního Rakouska. České země měly tedy již tehdy středně vyspělou ekonomiku, která však nedosahovala úrovně zemí nejvyspělejších (ani svou výkonností, ani technologicky). Úroveň její výkonnosti činila např. asi tři čtvrtiny úrovně Francie, dvě třetiny úrovně Německa a asi třetinu až polovinu úrovně USA.[1]

Poválečná rekonstrukce v nově vytvořeném Československu proběhla nejdříve ze všech středoevropských států a do roku 1929 se jeho výkonnost (hrubý domácí produkt na obyvatele) zvýšila o 45 %. Tuto úroveň však již nikdy předválečné Československo nepřekročilo, protože světová hospodářská krize se zde projevila hlouběji[2] zejména v důsledku větší závislosti malé země na mezinárodních trzích (obdobně, jako v Rakousku).

Přesto výsledný dosažený růst ekonomické výkonnosti - do roku 1937 proti roku 1913 o 38 % (ročně o 1,4 %) - byl vyšší než v uvedených porovnávaných zemích. Ve Francii činil 29 % - ročně 1,1 %, v Německu 26 % - ročně 1 % a v USA 21 % - ročně 0,8 %. Naopak Rakousko dokonce svou úroveň téměř o 9 % snížilo. Mezinárodní postavení Československa v ekonomické výkonnosti se tím zlepšilo. V Českých zemích (podle odhadů) na sklonku existence Československa - v roce 1937 - dosáhla asi čtyř pětin úrovně Francie, tří čtvrtin úrovně Německa a 40 - 55 % úrovně USA (obdobně v Československu dvou třetin resp. tří pětin, resp. 30 - 45 %)[3]. Výkonnost Rakouska se dokonce "propadla" asi o jednu desetinu pod úroveň Českých zemí.[4]

Po druhé světové válce Československo (v tom i Česká republika) rychle obnovilo svou předválečnou ekonomickou výkonnost (hrubý domácí produkt na obyvatele již v roce 1948 obnovil svou nejvyšší úroveň z roku 1929) a do roku 1989 ji proti roku 1937 zvýšilo asi trojnásobně[5] - ročně o 2,1 %, v tom Česká republika podle odhadu jen asi 2,7krát - ročně o 1,9 % (i v důsledku své pomoci k vyrovnávání úrovně Slovenska) - tedy méně než porovnávané vyspělé země: Rakousko 5,1krát - ročně o 3,2 %, Francie 3,9krát - ročně o 2,7 %, Německo 3,7krát - ročně o 2,5 %, USA 3,4krát - ročně o 2,4 % (Maddison/1995). Poměrně příznivější dynamiku výkonnosti mělo přitom Československo v období pokusů o reformy v šedesátých letech (roční růst výkonnosti od roku 1958 do roku 1968 činil 3 % a kromě toho byla o více než 1 % ročně zkracována pracovní doba postupným zavedením pětidenního pracovního týdne). V celém poválečném vývoji do roku 1989 sice Československo opět částečně zhoršilo postavení své výkonnosti vůči vyspělým zemím, ale přesto siudrželo postavení středně vyspělé, průmyslové země, i když - v důsledku centrálně plánovaného, netržního systému a izolace naší ekonomiky od vyspělých zemí v podmínkách rozděleného světa - i extenzívními cestami, kvantitou na úkor kvality a vysokou náročností na výrobní faktory (na pracovní síly, materiál, energii, investice) na úkor produktivity. Jeho technologická propast (zaostávání produktivity) za vyspělými zeměmi se prohloubila ještě více než zaostávání celkové ekonomické výkonnosti (zaostávání produktivity přitom spočívalo především v zaostávání dokonalosti - technické úrovně a kvality - produktů).

Zlepšení mezinárodního postavení výkonnosti české ekonomiky po prvé světové válce a částečné zhoršení po druhé světové válce přitom nebylo tak výrazné, aby ji vyzdvihlo nebo naopak vyřadilo ze skupiny středně vyspělých zemí - jen měnilo její pozici v rámci této skupiny.

Do ekonomické transformace tedy Česká republika vstupovala jako středně vyspělá průmyslová země. Její ekonomická výkonnost v roce 1989 dosahovala asi 73 % úrovně EU (15), 71 % úrovně Německa (v dnešních hranicích), 67 % úrovně Rakouska a 49 % úrovně USA[6]. Její produktivita však v průměru dosahovala jen asi dvou pětin úrovně tehdejšího Německa (staré spolkové země), přičemž toto zaostávání produktivity bylo a je tím větší, čím je produkt složitější.

Měla přitom o něco vyšší ekonomickou úroveň než nejméně vyspělé země EU (úroveň Řecka a Portugalska byla nižší o 15 %). Ve srovnání s ostatními tranzitivními zeměmi středoevropského regionu měla dokonce významný předstih výkonnosti (úroveň Polska byla nižší o 49 % a Maďarska o 18 % - graf č. 1). Měla nízkou zahraniční zadluženost a poměrně nevelkou nerovnováhu na domácím trhu i velmi nízkou inflaci. Její dlouhodobě působící "komparativní výhodu" představoval akumulovaný civilizační potenciál - vzdělanostní a kvalifikační úroveň obyvatelstva, vyznačující se značnou mírou přizpůsobivosti.

Tyto poměrně výhodné startovní podmínky ČR však při zvolené strategii transformace nejen nebyly dostatečně využity, ale v nemalé míře byly promarněny.

2. Výsledný stav po dekádě selhání transformace a jeho příčiny[7]

Po téměř celé dekádě, po devíti letech transformace ekonomikyhrubý domácí produkt v ČR dosud ještě nedosáhl své reálné výchozí úrovně z roku 1989, i když takové srovnání může být jen přibližné. V roce 1999 byl asi o 5 % nižší. Zaostávání HDP (graf č. 1) i produktivity práce za vyspělým světem se prohloubilo.

Vážnějším důsledkem prohloubeného zaostávání produktivity a konkurenceschopnosti - než uvedená nízká úroveň výkonnosti české ekonomiky - je však setrvalá, přetrvávající nestabilita vůči zahraničí. Rozpor mezirůstem a vnější rovnováhou je základní tendencí české ekonomiky v celém průběhu jejítransformace. Nestabilní, nedostatečně konkurenceschopná ekonomika kolísá jako kyvadlo mezi růstem a vnější rovnováhou. Nestabilita je charakterizována dosavadním "třífázovým" vývojem - nejprve fáze transformačního poklesu ekonomiky do roku 1993 ("údolí smrti"), potom fáze nerovnovážného růstu do roku 1996 a od roku 1997 opět fáze nové krize (graf č. 2). Vnější nerovnováha byla omezována na přijatelnou úroveň jen v obou fázích poklesu ekonomiky, ale účinnost tohoto vlivu na nerovnováhu se postupně zmenšuje. Potencionální míru této nestability charakterizuje kolísání tzv. čistého vývozu (salda vývozu a dovozu) ve stálých cenách v poměru k hrubému domácímu produktu. V současné fázi zůstává vysoký schodek (záporný čistý vývoz), a to dokonce i při poklesu ekonomiky - v letech 1998 a 1999 dosáhl 7 % v poměru k HDP. Představuje to potencionální nebezpečí pro budoucnost.

V běžných cenách se sice schodek tzv. běžného účtu platební bilance - který kulminoval v letech 1996 - 1997 na úrovni 6 - 7 % - snížil v letech 1998 a 1999 na 2 % v poměru k HDP. Je to však již z velké části díky závratnému poklesu světových cen v posledních dvou letech (svět nám tím "daroval" ročně 2 – 2,5 % HDP), který byl jen dočasný a v roce 1999 se již naopak opět začly zvyšovat.

I těchto výsledků však bylo z velké části dosaženo "na dluh". Zatímco veřejný hrubý dluh celého Československa v roce 1989 činil asi 11 % v poměru k HDP, v roce 1998 je včetně skrytých dluhů odhadován jen za Českou republiku asi na 23 % a v roce 1999 asi na 26 % poměru k HDP, i když je v mezinárodním srovnání dosud nízký[8]. Zatímco hrubý zahraniční dluh celého Československa činil koncem roku 1989 7,9 mld. USD, tj. 15 % v poměru k HDP, koncem roku 1999 činil jen za Českou republiku 22,9 mld. USD, tj. 45 % v poměru k HDP, přičemž 40 % je ve světě považováno za kritickou hranici.

Přitom opětovný krizový pokles ekonomiky vedl k rychlému růstu nezaměstnanosti (koncem roku 1998 dosáhla 7,5 %, koncem roku 1999 9,4 %).

Současná krize české ekonomiky a společnosti je založena přijatou, falešnou strategií transformace ekonomiky:

První dlouhodobá příčina spočívá v tom, že tato strategie nerespektovala hloubku a tvar zaostávání produktivity ČR. Společným problémem nejen České republiky a všech transformujících se ekonomik, ale všech méně vyspělých zemí je totiž jejich technologická propast.

Soudobý technický pokrok zvyšuje předstih vyspělých zemí v produktivitě zejména zvyšováním dokonalosti produktů. A to tím více, čím je produkt složitější, dokonalejší. Míra zaostávání produktivity méně vyspělých zemí je tedy progresivně úměrná sofistikovanosti produktů. Seřadíme-li produkty vzestupně zleva doprava podle jejich sofistikovanosti, takto definovaná křivka produktivity méně vyspělé země ve srovnání s vyspělými zeměmi má tvar shora dolů převráceného písmene J - zleva doprava strmě klesá. Protože tak výrazná (násobková) diferenciace (rozptyl) úrovně produktivity v těchto zemích nemůže být eliminována stejně výraznou diferenciací mzdy, vytváří tato křivka produktivity analogickou křivku jednotkových (mzdových i nemzdových) nákladů práce a obdobně i celkových jednotkových nákladů. Tato křivka jednotkových nákladů má ale "zrcadlově" obrácený tvar, než křivka produktivity: čím je produktivita nižší, tím jsou jednotkové náklady vyšší - a naopak. Křivka jednotkových nákladů má proto tvar nepřevráceného písmene J. Ve středně vyspělé zemi má tato křivka tvar písmene U: zvedá se na "pravé straně" (např. ve strojírenství - kde podíl duševních pracovníků přesahuje 30 %), kde země zaostává svou úrovní produktivity za vyspělým světem, i na "levé straně" (např. v textilním, oděvním a kožedělném průmyslu - kde podíl duševních pracovníků osciluje kolem 15 %), kde země převyšuje svou úrovní mezd nevyspělé země. Nejnižší náklady má "uprostřed" - v "těžkých", kapitálově, surovinově a energeticky náročných, ale jen středně sofistikovaných prvovýrobách (v cementárnách, hutnictví, "těžké" chemii - kde podíl duševních pracovníků osciluje kolem 20 %)[9].

Proto liberalizace zahraničního obchodu méně vyspělých zemí vytváří tlak (k dosažení cenové konkurenceschopnosti) nejen na větší zaostávání úrovně mezd než produktivity, ale zejména i na zlevňování vývozu (zdražování dovozu) extrémním oslabováním kursu měny[10] i na zánik sofistikovanějších výrob (protože jsou v těchto podmínkách dražší), resp. na udržení jejich části převážně jen zahraničním kapitálem.

V obdobné, nebo i horší situaci "hospodářský zázrak"[11] Německa - resp. i západní Evropy i Japonska při reformách a deregulaci ekonomik po druhé světové válce a později (v osmdesátých letech) obdobně asijských "tygrů" a následně i Chile[12] - měl od počátku rychlý růst (neměl "údolí smrti"), neboť se opíral o regulaci zahraničního obchodu až do dosažení vlastní přiměřené konkurenční zralosti[13]. Na druhé straně předčasná liberalizace zahraničního obchodu méně vyspělých zemí Latinské Ameriky v osmdesátých letech a postsocialistických zemí střední a východní Evropy nyní v devadesátých letech (viz dále) vede většinou ke katastrofě.

Přesto přijatá strategie transformace v České republice resp. v Československu liberalizovala zahraniční obchod okamžitě a asymetricky. Otevřela domácí trh vůči vyspělejší zahraniční konkurenci (včetně EU) především tím, že minimalizovala nejen cla, ale jednostranně i plně eliminovala necelní bariéry. Trhy vyspělejších zemí však zůstaly vůči našim vývozcům více chráněny jak pomocí cel, tak i ostatních (tzv. netarifních) překážek.[14]

Přitom vědomě nevyužívala ani (ve světě běžné) mikroekonomické politiky, podporující konkurenční způsobilost podniků. Zatímco vyspělé země podporují (např. svými exportně-importními bankami, agenturami pro pojišťování a zaručování vývozu apod.) 10 - 30 % vývozu, v ČR do roku 1998 to byla necelá 4 %. Zatímco vyspělé země vynakládají na podporu výzkumu a vývoje 0,7 - 1 % HDP, v ČR tato podpora kolísala mezi 0,4 - 0,45 % HDP. Zatímco vyspělé země podporují přímé zahraniční i domácí investice daňovými úlevami a odpisovou politikou, u nás to až do roku 1998 vlády explicitně odmítaly.

Odmítání mikroekonomické (zejména průmyslové) politiky vyvolalo hrozbu – navzdory extrémnímu snížení mezd i kurzu koruny – že místo restrukturalizace dojde k jednostrannému zániku podstatné části průmyslu. Strategie, která nejprve zcela odmítala průmyslovou politiku zaměřenou k podpoře konkurenční způsobilosti podniků "ex ante" (k podpoře perspektivních komparativních výhod) s učebnicovým odůvodněním, že by tato politika místo trhu předem určovala "vítěze" (přestože převážně by mohla být uplatňována na základě jednotných kritérií a pravidel), vytvářela především podstatnou a dále rostoucí část "poražených" (ztrátových a zadlužených) podniků. Postupně proto zvolila "menší zlo" (než žádnou průmyslovou politiku) a místo průmyslové politiky, zaměřené "ex ante", paradoxně zvolila alespoň převrácenou kvaziprůmyslovou politiku, zaměřenou "ex post" – k následné záchraně "poražených" (ohrožených). Takový převážně individualizovaný postup byl ale nejen mnohem méně účinný, ale i méně průhledný.

Využívala k tomu jak rozpočtové politiky (daňových úlev a dotací), tak bankovního kvaziúvěrování: podle formálních pravidel ČNB nepřiměřeně přísného (úrokové sazby byly násobně vyšší než rentabilita podniků), podle neformálních "pravidel" nepřiměřeně měkkého (nesplatitelné úvěry se v rostoucí míře nesplácely). Finanční krize podstatné části podniků se tak přelila i do bank a přerostla do jejich vzájemně propojené krize.

Druhou příčinou, která značně zostřila důsledky uvedené prvé příčiny, je ztráta "zázemí" naší malé ekonomiky – mnohem širšího "domácího" trhu. Toto zázemí tvořily před první světovou válkou trhy Rakousko - Uherska a po druhé světové válce trhy RVHP. Ztráta tohoto zázemí naší krizi výrazně prohloubila.

Třetí dlouhodobou a postupně převládající příčinou se stalo nezvládnutí systémových transformačních změn, zejména nezdařená privatizace a nevytvoření účinného právního prostředí a institucionálního rámce podnikání (vláda ČR/1999).

Hlavními prioritami přijaté strategie přitom byla rychlost - snaha, aby systémové změny ("ekonomové") předbíhaly před právem ("právníky"). Proto systémové změny i vytvoření institucionálního rámce tržní ekonomiky bylo sice uskutečněno, ale do značné míry jen formálně a s malou účinností. Důsledkem je především slabá vymahatelnost práva.

Rovněž privatizace byla pojata jako krátkodobý proces, jehož prioritou byla rychlost a rozsah, nikoli racionální chování, restrukturalizace a konkurenční způsobilost podniků - o těch se předpokládalo, že se dostaví automaticky jako výsledek tohoto procesu a byly proto ponechány novým vlastníkům. Přitom takto pojatá privatizace plně rezignovala na racionální výkon vlastnických práv státu v předprivatizačním období. Jako první krok - v netržním prostředí - osamostatnila podniky a zastavila v nich výkon vlastnických práv státu. Místo tržní motivace na zhodnocování kapitálu podniků vytvořila vlastnické a motivační vzduchoprázdno, v němž se rozbujela kontraproduktivní motivace na hledání výnosu (tzv. hledání renty) pro sebe ze svěřeného kapitálu. Nezdařenou privatizací se ve značné části ekonomiky tato antimotivace dále prohloubila.

Výrazným a téměř neúspěšným experimentem byla předevšímkupónová privatizace. Kupónová privatizace vyúsťuje v rozsáhlou a značně dlouhodobou institucionalizaci fenoménu "chybějících reálných vlastníků". Navíc - i v souvislosti s vývojem na neregulovaném, deformovaném kapitálovém trhu - roste četnost případů "nepřátelského převzetí" (hostile takeover) podniku (akciové společnosti) pochybnými finančními skupinami s následným "vytunelováním" podniku (obdobně investičního fondu či banky).

To se odráží i v pronikavých rozdílech ekonomických výsledků podniků zpracovatelského průmyslu podle výsledné převažující metody privatizace (podle údajů za léta 1996 a 1997). Podniky privatizované převážně kupónovou metodou vykázaly nejhorší ekonomické výsledky. Privatizace na úvěr se v dosavadním pojetí - úvěr na vykoupení podniku a nikoliv na navýšení kapitálu - rovněž neosvědčila: místo nového kapitálu přinesla podnikům dluhy. Nejlepších výsledků dosahovaly podniky s převažující zahraniční kontrolou. K tomu přispělo i to, že si zahraniční vlastníci patrně dovedli vybrat podniky, které již před tím byly nejlepší.

Výsledkem je neefektivní chování, rigidita a nedostatečná konkurenční způsobilost podstatné části podniků, vystavených nejen "nerovné" vyspělejší zahraniční konkurenci, ale i nefunkčnímu domácímu tržnímu prostředí včetně neúčinného právního rámce (obtížné vymahatelnosti práva). To je také základní dlouhodobá příčina současné krize ekonomiky.

Čtvrtou příčinou je standardní způsobdevalvačně-restriktivní makroekonomické politiky, zvolený i v našich nestandardních podmínkách. Rozhodujícím nástrojem se stala makroekonomická (peněžní i rozpočtová) restrikce domácí poptávky, kterou komerční banky dále stupňují zastavením úvěrování.

Pátou příčinou selhání nejen ekonomické, ale i sociální transformace, je podcenění úlohy státu i ve veřejných službách.

3. Pozadí příčin: falešný recept

Dosavadní falešná strategie transformace není však jen intelektuální dílo dosavadních vlád ČR (resp. Československa).

Neoliberální teorie byly totiž operacionalizovány do praktické hospodářské politiky tzv. "Washingtonským konsensem" (Kolodko/1998, Stiglitz/1998), tj. doporučením dohodnutým Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a Ministerstvem financí USA pro překonání krize Latinské Ameriky a potom pro transformující se postsocialistické ekonomiky. Jeho podstatou byl známý zjednodušený "trojúhelník": maximální liberalizace, nejrychlejší privatizace, přísná rozpočtová a peněžní politika.

Téměř dekádu trvající přechod centrálně plánovaných ekonomik k tržní ekonomice již opravňuje přinejmenším k předběžnému "ohlédnutí" (viz tab. č. 1).

Výsledky jednotlivých reformujících se ekonomik se diametrálně liší. Na jedné straně je "čínský hospodářský zázrak" (víc než zdvojnásobení HDP během dekády a více než zčtyřnásobení HDP během dvou dekád). Na druhé straně je katastrofa východoevropských zemí - zejména zemí bývalého Sovětského svazu (snížení HDP na polovinu, zatímco dokonce za války – 1942 – nejvýše o třetinu, viz CSU/1987).

Středoevropské transitivní ekonomiky mají podstatně mírnější propad HDP, ale přesto, pokud obnovily růst většinou opět překračují kritickou hranici vnější nerovnováhy (4 % HDP) i v období závratně nízkých světových cen surovin.Rozpor mezi růstem a vnější rovnováhou je jejich společným údělem.

Rozhodující zřejmě není výchozí úroveň ekonomiky - míra její technologické a systémové propasti za vyspělým světem (dědictví minulosti), ale hlavně přiměřenost (vhodnost) zvolené strategie transformace pro překonávání těchto výchozích podmínek.

Čína se vůbec nedržela Washingtonského konsensu, až donedávna se vystříhala privatizace (kromě zemědělství) - soukromý sektor nechala nově vzniknout na "zelené louce" vedle státního - a přitom vytvořila soutěžní tržní prostředí.

I ve střední Evropě má nejpříznivější výsledky nejméně vyspělá ekonomika - Polsko. Levicové i pravicové vlády zde shodně volily obezřetný postup privatizace, kladly a kladou důraz na průmyslovou politiku, podporující konkurenční způsobilost podniků a od roku 1994 se hlásí k Postwashingtonskému konsensu. Díky podobným postupům svými výsledky následuje relativně nejvyspělejší ekonomika – Slovinsko.

Nejméně příznivé výsledky zde mají naopak relativně vyspělejší ekonomiky - ČR, východní Německo a Maďarsko, jejichž politiky byly nejvíce konformní s Washingtonským konsensem. Maďarsko vsadilo hlavně na zahraniční kapitál. "Vkladem" vlád ČR (resp. Československa) byla i "nejrychlejší" privatizace – kupónová. Extrémním uplatněním této neoliberální doktríny je zde však především východní Německo. Tomu byl šokově liberalizován nejen zahraniční obchod (zbožím i službami), ale i trh práce a kapitálu vůči zahraničí (vůči záp. Německu a tím i EU) a uplatněna dokonce i společná měna (se západním Německem a tím nyní i s EU). Privatizace byla přitom téměř plně (z 94 %) provedena zahraničním (zejména západoněmeckým) kapitálem. "Dno" propadu HDP bylo přitom v roce 1991 asi o třetinu nižší proti roku 1989. Přestože je HDP proti výchozí úrovni dosud nižší, musí být východní Německo[15] v extrémním, patrně světově ojedinělém rozsahu financováno z vnějších zdrojů v ročním rozsahu přes 140 mld. DEM, tj. třetiny v poměru k vytvořenému HDP (jen netto přísunem rozpočtových prostředků - tedy kromě úvěrů). Takový rozsah pomoci je trvale neudržitelný a přesto se - i při její dosavadní úrovni - vyrovnávání ekonomické úrovně východního Německa prakticky zastavilo (již třetí rok má ještě nižší růst HDP než západní Německo).

4. Východisko: smíšená ekonomika "šitá na míru"

Nepřiměřenost zvolené strategie transformace výchozí úrovni bohužel nejvíce vyjadřuje míra shody s Washingtonským konsensem, neboť ten podmínkám těchto ekonomik neodpovídá.

Proto dnes i tvůrci Washingtonského konsensu jej považují za neúspěšný, překonaný a hledají nová východiska - Postwashingtonský konsensus. Jejich uvažování jde podobným směrem jako naše zkušenosti. Dezinflační politiku ani vnější rovnováhu nelze prosazovat bez ohledu na růst nebo dokonce za cenu poklesu ekonomiky. Finanční trhy se nemohou obejít bez vytvoření účinných právních a institucionálních předpokladů včetně obnovení regulace místo bezbřehé liberalizace. Privatizace a liberalizace nemůže být účinná bez vytvoření soutěžního prostředí. Privatizace monopolů by mohla naopak ztížit jejich regulaci. Nejde o to minimalizovat stát, ale lépe jej využít - k hospodářské politice, vzdělávání, péči o zdraví, dopravu, životní prostředí, právní systém, vytvoření a využívání tržního mechanismu. Nemůže nadále stačit jen zjednodušený "trojúhelník" politik. Recept musí vzniknout v dané zemi. To jsou některé z námětů J. Stiglitze (Helsinky 1998).

Hlasem z jiné planety již dnes je naopak volání našich "zatvrzelých" po urychleném dovršení dosavadní "neomylné" strategie transformace. Požadavky návratu k překonaným původním představám – opětné odmítání jakékoli průmyslové politiky (včetně požadavků na opuštění revitalizačních programů a na jejich nahrazení orientací výlučně na příliv zahraničního kapitálu a na vlnu bankrotů, podmiňování prolomení zástavy úvěrování a prorůstové makroekonomické politiky až předchozím celkovým institucionálním ozdravením, které však může být jen dlouhodobým procesem apod.) by vedly spíše k opětnému rozpoutávání než k překonávání naší krize.

Východisko však není v "dovršení", ale v nápravě - v zásadně nové hospodářské politice, orientované na růst, na mikroekonomickou podporu konkurenční způsobilosti podniků a na nápravu nezdařené privatizace (na vytvoření tržní motivace na zhodnocování kapitálu místo kontraproduktivní motivace na hledání renty pro sebe ze svěřeného kapitálu) i institucionálního prostředí podnikání. Na dlouhodobé dosažení konkurenční zralosti naší ekonomiky pro její bezporuchovou integraci do Evropské Unie - a to nejen před vstupem , ale i po vstupu do ní v dostatečně dlouhém přechodném období, umožňujícím podmínky našeho "dozrání". Na urychlené sepětí s ekonomikami Viszegrádu jako našeho přirozeného středně vyspělého zázemí pro tuto integraci.

Méně (středně) vyspělá reformující se země má svůj dvojjediný úkol – překonat nejen systémovou propast mezi centrálně plánovanou a smíšenou ekonomikou, ale i svou technologickou propast za vyspělým světem.

Historická zkušenost úspěšných zemí v posledním půlstoletí po druhé světové válce patrně dává největší šanci smíšené (sociálně tržní) ekonomice - tedy "třetí cestě", vycházející z vyvážené úlohy "neviditelné ruky" trhu i "viditelné ruky" státu. Míra a tvar tohoto mixu se musí trvale modernizovat a přizpůsobovat vývoji v postindustriální - nyní v terciární resp. potom v kvartérní, informační - společnosti v éře globalizace, ale tento vývoj patrně nemá nekatastrofickou alternativu.

Neúspěšné země svými ekonomickými a sociálními krizemi, přerůstajícími zejména v etnicky složitých oblastech v politickou nebo dokonce válečnou katastrofu, přitom naopak otestovaly malou nadějnost obou extrémů - centrálně plánované ekonomiky i pokusů o "čistě" tržní ekonomiku dle Washingtonského konsensu.

Česká republika může přispět vlastní zkušeností v obou směrech - s krátkými pozitivními pokusy o smíšenou ekonomiku v období poválečné obnovy i v šedesátých letech, přerušenými zvenčí oktrojovanými neúspěšnými cestami – jakož i s negativní praxí centrálně plánované ekonomiky jak po roce 1948, tak po roce 1968 i nyní "čistého trhu" po roce 1989.

Již léta dávám západním expertům otázku, zda Západ reformujícím se ekonomikám umožní a usnadní racionální reformy dříve, než i zde přijdou ke slovu Pinochetové (nebo Haiderové). Nestačí proto jen jejich nástupu tvrdě čelit, ale předcházet příčinám, které jej připravují. Život ukáže, zda Postwashingtonský konsensus otvírá cestu k takovému porozumění. Přitom nejde jen o otestování jeho racionálnosti a životaschopnosti, ale i o politickou vůli a možnosti jeho realizace. Tedy nejde jen o jeho přijetí teoretiky a analytiky, ale o jeho akceptování a prosazování vládami a předními světovými státníky.

Západ v tom dosud čeká na "své Gorbačevy", kteří by proti svým neoliberálním jestřábům prosadili zrušení "Brežněvovy doktriny" Západu (Washingtonského konsensu) a přitom by nám (a obdobně i ostatním postsocialistickým ekonomikám, kandidátům integrace do EU) nabídli porozumění pro naše racionální reformy, založené na třetí cestě (smíšené ekonomice) a tedy i pro dostatečná přechodná, přizpůsobovací období při naší integraci do EU.

Ani my bychom neměli jen čekat na takové reformátory, ale hledat je a spolupracovat s nimi na základě vlastních věrohodných dlouhodobých programů našich reforem a přípravy na integraci do EU.

Není to jen v našem zájmu, ale i ve společném zájmu demokratického světa a především EU, abychom jí byli přínosem a nikoli břemenem (jako je dnes v extrémní podobě východní Německo), neboť i při plném zachování dosavadních pravidel EU bychom po našem vstupu mohli od ní čerpat fiskální pomoc nejvýše v rozsahu 4 – 5 % v poměru k HDP – tj. až desetkrát méně, než v souhrnu dostává východní Německo. Není to tedy jen věc oboustranné dobré vůle a osvícenosti, ale je to především poznaná nutnost v oboustranném zájmu.

Literatura

• Clark C. (1938): Internationaler Vergleich der Volkseinkommen, Weltwirtschaftliches Archiv 1938
• Clark C. (1944): The Economic of 1960, Mac Millan, London 1944
• CSU (1987): Nacionalnoe chozjajstvo SSSR 1917 - 1987, Moskva 1987
• DIW (1999): Die Lage der Weltwirtschaft und der deutschen Wirtschaft im Herbst 1999, Wochenbericht 43 - 44/99, DIW Berlín, 1999
• Dunning J. H., Hamdani K. A. (1997): The New Globalism and Developing Countries, United Nations University Press, Tokyo, New York, Paris 1997
• Erhard L. (1957): Wohlstand für alle, ECON – Verlag, Düsseldorf 1957
• Fourastié J. (1959): La productivité, Presses Universitaires de France, Paris 1959
• Fukuyama F. (1985): The End of the History, The National Interest, USA, 1985
• Goldman Sachs (2000): The New Global Economy, Global Economics Weekly, Nc. 5, 6, 7/2000
• Havlík P. (1999): The Transition Countries in 1999: a Further Weakening of Growth and Some Hopes for Later Recovery, Research Reports No. 257/1999, WIIW Vienna
• Kaminer L. (1997): Year - End 1996: Mixed Results in the Transition Countries, Research Reports No. 233/1997, WIIW Vídeň
• Kolodko G. W. (1998): Economic Neoliberalismus Almost Irrelevant, The World Bank, Washington, Transition 3/1998
• Kolodko G. W. (1999): Ten Years of Post - Socialist Transitions Lesson for Policy Reform, The World Bank, Washington 1999
• Kubů E., Pátek J. (1999): Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami, Karolinum, Praha 1999 (v tisku)
• Laird - Yeats (1989): Non - Tariff Barriers of Developed Countries 1966 - 1986, Finance and Development, March 1989
• Maddison A. (1995): Monitoring the World - Economy 1820 - 1992, OECD, Paris 1995
• Maddison A. (1998): Chinese Economic Performance in the Long Run, OECD, Paris, 1998
• OECD (1998, 1999): OECD Economic Outook, Paris, December 1998, December 1999;OECD Main Economic Indicators February 2000
• Ohashi (1979): Privatization in Practice: The Story of the British Columbia Resources Investment Corporation, Vancouver 1979
• Pick M. (1995): Economic Transformation and Structural Defect of a Less Developed Economy (The Case of Czech Republic) in Industrial Policies of Production and the Changing Nature of the Enterprise CEEC, Institut of International Relations, Prague 1999
• Pick M. (1999): Zbytečné selhání transformace české ekonomiky, Pohledy č. 1/1999
• Pick M. (2000): Do třetího tisíciletí třetí cestou, Pohledy č. 1/2000
• Pick M., Fassmann M. (1996): The Social Market Economy in the Industrial and Postindustrial ERA - The Social Market Economy in the CEEC and the EU, in Economic policy framework in ECCES for the Process of Moving towards in the EU, Institut of International Relations, Prague, 1996
• Pick M., Turek O. (1994): Hospodářská politika méně vyspělé ekonomiky, in: Problémy otevírání české ekonomiky, VŠE Praha, 1994
• Pöschl J. (2000): Transition Countries Clamber Aboard the Business Boom in Western Europe, Research Reports No. 264/2000, WIIW Vienna
• Rosatti D. (1998): Transition Countries in the First Quarter 1998: Widening Gap Between Fast and Slow Reformers, Research Reports No. 248/1998, WIIW Vídeň
• Samuelson P. A., Nordhaus W. D. (1989): Economics, McGraw - Hill International Editions, 1989
• Scheremet W. (1999): Arbeitskosten im internationalen Vergleich: Eine Auseinandersetzung mit bestehenden Konzepten, DIW Berlin, Wochenbericht 38/99
• Stiglitz J. E. (1998): More Instruments and Broader Goals: Moving toward the Post - Washington Consensus, UNU World Institute for Development Economic Research, Washington, 1998
• Stiglitz J. E. (1999): Whither Reform? Ten Years of the Transition, the World Bank, Washington 1999
• Turek O. (1999): Naše transformace nezvládla harmonizaci makroekonomické a mikroekonomické politiky, Hospodářství č. 4/1999
• Tuek O. (2000): Nízká cenová hladina jako indikátor handicapu české ekonomiky (interní studie)
• Vláda ČR (1999): Zpráva o stavu společnosti, Praha, 1999
• Wall Street Journal, 25. – 26. 5. 1995

[1] V případě srovnání úrovně s USA jsou poměrně značné rozdíly mezi propočty Clarka a Maddisona. Zpětná projekce novějších mezinárodních srovnávacích programů směřuje přibližně do středu těchto rozdílů.

[2] "Dno" poklesu v roce 1935 bylo proti úrovni roku 1929 o 21 % nižší.

[3] Československo bylo svou úrovní HDP na obyvatele v třicátých letech na 17. - 18. místě ve světě (mýty o 10. místě vycházejí jen z porovnání úrovně průmyslu, resp. 20. hlavních průmyslových výrobků). Porovnání pořadí vzhledem k nesrovnatelnému (zvyšujícímu se) počtu vyspělých (industrializovaných) zemí je však méně výstižné než srovnání úrovně s vyspělými zeměmi, i když - zejména v dlouhodobém horizontu - jsou jen velmi přibližná (včetně zde uváděných srovnání).

[4] Bylo by nekorektní přičítat to jen zvýšení úrovně výkonnosti Českých zemí (Československa), ale spíše tomu, že Rakousko za krize třicátých let dosáhlo obdobného "dna" své výkonnosti, jako po obou světových válkách. Úroveň své výkonnosti z roku 1913 obnovilo až (rok) po příchodu Hitlera (obdobně jako Německo). To patrně významně přispělo k přijetí nacismu širokými vrstvami obyvatelstva obou zemí.

[5] Oficielně tehdy statisticky vykázané zvýšení národního důchodu na obyvatele 6,4 krát (ročně o 3,6 %) není mezinárodně srovnatelné.

[6] Tyto propočty WIIW Vídeň a OECD (a navazující vlastní odhady) vycházejí z mezinárodních mnohostranných srovnávacích projektů EUROSTAT - OECD za rok 1996 na základě národního účetnictví a jsou spolehlivější než dřívější komparace prováděné individuelními autory. Určité problémy však přináší extrapolace těchto propočtů.

[7] Blíže Pick/1999.

[8] Díky nízké výchozí zadluženosti je i po svém více než zdvojnásobení (v poměru k HDP) veřejný dluh v mezinárodním srovnání dosud relativně velmi nízký a dává možnost dočasného deficitního financování oživení ekonomiky.

[9] Tato hypotéza v případě Československa před transformací (za rok 1989) i v případě České republiky v průběhu její transformace byla potvrzena i regresní analýzou jednotkových nákladů, naposled za ztrátové podniky 69 odvětví zpracovatelského průmyslu za rok 1995 (Pick/1995 a Pick, Fassmann/1996).

[10] Tyto tendence se projevují dokonce i mezi zeměmi OECD, i když rozdíly jejich výkonnosti nejsou tak výrazné (graf č. 5). V České (resp. Československé) republice oslabení kursu domácí měny proti paritě její kupní síly (ERDI - tj. Exchage Rate Deviation Index) dosáhlo na počátku transformace v roce 1991 extrémní hodnoty 4,5 násobku v poměru k DEM (zatímco v Polsku jen 2,7 násobku a v Maďarsku 2,6 násobku) a ještě v roce 1998 dosahovalo 2,8 násobku.

[11] Přijatá neoliberální strategie transformace, založená na okamžité předčasné liberalizaci zahraničního obchodu naší méně vyspělé transformující se ekonomiky je orientována především na "čištění" našeho trhu (od nekonkurenceschopných zboží a služeb) vyspělejší zahraniční konkurencí. Je tedy orientována falešně především na tzv. alokační efektivnost - na alokaci výrobních faktorů nikoli podle kritérií perspektivních komparativních výhod, ale podle současných komparativních výhod dosud "nedozrálých", nedostatečně vyspělých podniků.

Taková strategie přitom nezvyšuje (a na počátku transformace dokonce dále podstatně snížila) již před tím zaostávající nepřiměřeně nízkou tzv. interní efektivnost (produktivitu) alokovaných výrobních faktorů, přestože ta je potencionálně nejrychleji ovlivnitelná i pouhou změnou chování tržních subjektů. Takové "čištění" od zaostávajících a dále upadajících zboží a služeb resp. podniků nutně degeneruje ve velkoplošnou destrukci.

"Hospodářský zázrak" poválečného Německa (a dále uvedených zemí) postupoval zcela opačně - nejprve rychle zvýšil interní efektivnost (produktivitu) domácích podniků změnou jejich chování a až potom (po 11 resp. 14 letech) otevřel svůj trh "čištění" vyspělejší zahraniční konkurencí (Pick, Turek/1994).

Proto "zázrak" (změna chování) nastal okamžitě - doslova přes noc. Otec německého hospodářského zázraku - kancléř Ethard - proto ve svých pamětech s gustem cituje francouzského novináře, popisujícího první den jeho reformy: "V neděli ještě všichni Němci bloumali, kde co sehnat. V pondělí již všichni spěchali, kde si na to vydělat" (Erhard/1957).

[12] Chile - za Pinocheta - na počátku svých ekonomických reforem (na radu expertů USA) rovněž "šokově" liberalizovala svůj zahraniční obchod, ale po následném vypuknutí krize vypověděla experty z Harvardu ("Chicago boys") a zavedla dočasně tvrdou ochranu (včetně celní) svého trhu vůči zahraničí.

[13] K částečné liberalizaci zahraničního obchodu a konvertibilitě svých měn přistupovala západní Evropa a Japonsko až při snížení koeficientu ERDI svých měn přibližně na 1,5 a při dosažení přibližně 50 % úrovně produktivity USA.

[14] Vyspělé země zvýšily bariery netarifní ochrany svého dovozu, která se na něm podílela v roce 1986 v EU 54 % (v roce 1966 21 %), v USA 45 % (v roce 1966 36 %) a v Japonsku 44 % (v roce 1966 31 %) - viz Laird - Yeats/1989.

[15] Společný trh práce vedl do roku 1998 k vyrovnání úrovně průměrné mzdy na 74 %, ale produktivity jen na 60 % úrovně západního Německa, takže jednotkové mzdové náklady jsou nadále o 24 % vyšší než v západním Německu a tento "koeficient přezabití" (analogicky terminologii nukleární války), který se snížil z 1,51 v roce 1991 jen na 1,24 v roce 1998, není přitom chráněn nízkým (žádným) kursem vlastní měny.

Kdyby fiskální pomoc západního Německa byla orientována k překonání této hlavní příčiny nekonkurenceschopnosti východního Německa (dočasným subvencováním průměrného rozdílu mezi produktivitou a mzdou - např. přiměřeným částečným dočasným osvobozením podniků ve východním německu od daňových o obdobných sociálních plateb z mezd), stačila by k tomu méně než polovina dosavadní pomoci. Vyžadovalo by to ale zásadní výjimku z přísných pravidel EU pro poskytování státní pomoci podnikům.

Ing. Miloš Pick, CSc.