přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 4 "Ekonomika, právo, politika"

151 stran, brožovaná vazba
vyšlo: květen 2000
cena: 50,- Kč

Když jsem se dozvěděl, že je mým úkolem vystoupit v této čtveřici jako první, rozhodl jsem se ve svém vystoupení soustředit se především na vymezení předmětu našeho zájmu, t.j. k nezávislosti jako pojmu, který má své historické kořeny. V zásadě se dá konstatovat, že nezávislost médií v rámci demokratického státu existuje ve dvou základních polohách. V jedné rovině jde o způsob myšlení, tedy o určitý typ profesionálního jednání (především v oblasti naplňování informační, tedy žurnalistické funkce), o naplňování určitého - na ostatních společenských systémech nezávislého -jednání médií. V druhé poloze pak jde o pojem společenský resp. ekonomicko-právní. Toto rozdělení je velmi důležité a užitečné, protože dochází k velmi častému zaměňování jednotlivých významů tohoto slova.

S jistou dávkou zjednodušení lze říci, že nezávislost jako historický jev znamená nezávislost na státu v jakékoliv podobě. Původně to tedy byla nezávislost na panovníkovi. Jedná se o nezávislost především ekonomickou, ale takovou, jež je garantována zpravidla nějakým legislativním opatřením. To je věc daleko závažnější a na ní bychom, myslím, mohli další úvahy o nezávislosti médií v demokratickém státě postavit. Je totiž zřejmé, že kde byla skupina těch, kteří hodlali média vydávat (v té době pochopitelně tištěná média), připravena mentálně a společensky k nezávislému vystoupení, tam různými společenskými procesy začali dosahovat toho, aby se stát zřekl kontroly nad médii. Aby se zřekl kontroly nad jejich obsahy i kontroly nad jejich ekonomickým chováním. Z toho lze dále vyvodit, že nezávislost médií v demokratickém státě je především záležitostí státu a jeho vztahu vůči médií, nikoliv médií samotných a jejich chování.

Stát je tou institucí, která garantuje nezávislost médií, která ji způsobuje a která je způsobilá ji zajistit. Ve všech ostatních případech naplňování svého vztahu vůči médiím se jedná o nejrůznější formy regulačních opatření a zásahů. Média z podstaty své existence si sama svou nezávislost nezajišťují. Mohou ji naplňovat, ale mohou ji naplňovat jen sama o sobě a sama sebou. Paradoxní je, že ji také naplňovat nemusí, ale přesto zůstávají svým postavením nezávislá

Současnost je pochopitelně v konkrétním naplnění daleko složitější a má některé rysy, v nichž se tato klasická liberální podoba nezávislosti těžko uplatňuje. Především je zjevné, že existují média, která by bez nějaké formy podpory, a tudíž určité formy ekonomické závislosti, nepřežila. Taková média se u nás vyskytují, jedná se o různé menšinové tiskoviny nebo kulturní časopisy, které přežívají díky podpoře a pomoci státu, ať již grantovou politikou nebo jiným způsobem. Druhá významná komplikace, která zesložiťuje relativně čistou podobu nezávislosti -jak jsem ji naznačil výše - média na státu, je fakt, že tento "čistý" model vyrůstá především z podoby ustavování národního státu, vyrůstá ze situace, kdy stát je relativně nejsilnější institucí výkonu moci a média, jakož i třída s nimi historicky spojená, si vynucují určitou formu nezávislosti, pokud možno maximální, právě na tomto státu jako relativně nejsilnějším partneru. Tím vlastně vytvářejí se státem určitou formu "dohody", neboť se stávají významným zpětněvazebným faktorem fungování a korekcí fungování národního státu.

Proměny doby a postupující globalizace vedou k tomu, že stát už zdaleka není nejsilnějším subjektem, s nímž se média mohou potýkat, a je otázka, zda nezávislost, jak ji klasicky pojímáme, může v této podobě přežívat. Je zřejmé, že v momentálním uspořádání sil je právě stát, ať už je v něm moc distribuována jakýmkoliv způsobem, tím subjektem, který potřebuje nezávislá média nejvíce, který z nich může nejvíc vytěžit a který se také o jejich existenci v současné podobě může nejvíce zasloužit.

Podtrženo a sečteno chci tímto říct, že v současné době víc než kdy jindy je stát tím subjektem, který může a má vytvářet podmínky, aby média mohla být zodpovědná sama za sebe (což je koneckonců princip jakékoliv nezávislosti). Nemá spojovat toto své konání s jakýmkoliv závazkem týkajícím se obsahu médií, protože to je automaticky omezování deklarované nezávislosti. Pokud tak učiní, pak pouze a výhradně prostřednictvím legislativních opatření má si přitom být vědom, že nezávislost médií v původním liberálním slova smyslu je otázkou jejich společenského postavení, jejich zakotvení jako společenského systému, nikoliv otázkou jejich obsahu. Přijme-li stát za konstitutivní prvek své existence princip nezávislosti médií a od něj odvodí svou mediální politiku, pak je nutnou součástí takového přístupu rezignace na posuzování naplnění tohoto skrze samotné obsahy médii distribuované.

Je totiž velmi sporné, a přes usilovnou snahu vyrovnat se s tímto faktem si nejsem jist, zda jsem doposud našel uspokojující odpověď, zda se nezávislost jeví v médiích jako kvalita jejich chování. A pokud ano, zda se dá z toho obsahu médií jednoduše a prvoplánovitě odečíst.

Měli bychom proto uvažovat o tom, že vlastní chování médií se odehrává v režimu nezávislosti jako výchozím rámci, nikoliv jako společenské objednávce.

Jan Jirák, FSV UK