přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 4 "Ekonomika, právo, politika"

151 stran, brožovaná vazba
vyšlo: květen 2000
cena: 50,- Kč

Žijeme v době, kdy se svět a zejména západní Evropa díky rozvoji elektronických médií prudce sune k éře liberalizace a deregulace. Důvodem, proč byla regulace ve dvacátých letech zaváděna v rozhlasech, byl omezený počet frekvencí. Tato překážka však nyní padá díky novým přenosovým cestám (zejména digitalizaci), které samy o sobě umožní znásobit počet frekvencí na čtyřnásobek. Kromě toho existuje internet, který během následujících dvou let dosáhne tzv. "broadcast kvality", ve které bude schopen přenášet obraz v kvalitě přijatelné pro současného televizního diváka.

Vývoj ve světě otevírá obrovské možnosti pro broadcastery (vysílatele), jejichž počet je už tak vysoký, že je není třeba (ani možné) regulovat. Model, kdy určitému vybranému elitnímu vyselektovanému okruhu broadcasterů stát poskytuje něco velmi cenného - totiž přenosovou cestu v podobě frekvence - se stává pomalu leč jistě anachronismem.

Bohužel, v rozporu s tímto celosvětovým trendem liberalizace a deregulace u nás nastává trend opačný. Cílem tohoto příspěvku je 1) analyzovat formy závislosti médií, které se v demokratickém státě objevují, 2) poukázat na kontext, v němž je novela zákona o rozhlasovém a televizním vysílání schvalována a 3) upozornit na nejokatější nedostatky vládní novely.

1. Čtyři typy závislosti médií v demokratickém státě

Závislost médií v demokratickém státě může mít čtyři zdroje. Prvním zdrojem je úředník, druhým regulátor, třetím politik a čtvrtým různé vnější vlivy - nejčastěji zahraniční úředníci, regulátoři či politici. Jak tyto čtyři druhy závislosti fungují v praxi?

1) Úředník. V době, kdy politik – poslanec, ministr, náměstek ministra – je zahlcen ohromným množstvím informací, nabývá jeho rozhodování stále více expertní povahy: je tudíž závislý na okruhu nejbližších spolupracovníků – poradcích, úřednících, vedoucích odborů a sekcí – kteří mu předpřipravují informace. Ti jsou díky tomu velmi vlivná skupina. Pouze to, co projde úředním sítem nejbližších spolupracovníků, projde k politikovi. A protože pouze to dospěje k politikovi, úředník na dotaz: "Jak jste si toto vymyslel?" odpoví magickou větou: "Je to politická vůle." Politická vůle se vznáší nad úředníkem jako cosi nepojmenovatelného, co je mimo jakékoliv uchopení a on se nepřizná, že on reprezentuje tu politickou vůli tím, jaký typ informací posouvá dál.

2) Druhý typ závislosti médií vytváří regulátor. Regulátor je okruh vyšších úředníků nebo veřejných činitelů (podle toho, jaký mají v určité zemi statut), kteří byli ustaveni na základě dosavadního vývoje společnosti a médií. Regulátoři s pochopitelnými rozpaky sledují dnešní vývoj k deregulaci, protože oni reprezentují stát - regulaci. Ocitají se tak ve dvojím ohni: na jedné straně jsou partnery médií, na druhé straně reprezentují zájem státu a veřejnosti, aby média nepřekročila ustanovení, která si stát zadává.

3) Třetím zdrojem závislosti médií je politik. Politik, který je díky nezbytnosti expertně rozhodovat stále více závislý na úřednících a regulátorech, ovlivňuje média v demokratickém státě značným způsobem. Mít nástroj je přitom pro politika daleko důležitější nástroj než jej použít. Politici z určitých kruhů, kteří spolurozhodovali o podobě vládního návrhu, nám bez skrupulí říkají, že nástroj stejně nepoužijí. Proč tam tedy takový nástroj je? Klacky tam politici chtějí položit jenom proto, aby měli jistotu, jak se budeme chovat jako elektronické médium kolem roku 2002, kdy budou volby. Prosím, abyste si tento návrh zákona přečetli a prostudovali, abyste věděli, co je možné vydat v dnešní České republice.

4) Čtvrtý typ závislosti médií je závislost na vnějších vlivech - na obdobných strukturách, jako jsou naši úředníci a naši regulátoři, avšak sedí jinde - např. v Bruselu. Vytvářejí rozsáhlé komplexy regulačních představ, které se postupně snaží prostřednictvím svého vlivu v jednotlivých zemích prosadit. Velmi záleží na politické sféře, na decisní sféře, nakolik si dokáže poradit s úředníkem, který přichází z Bruselu, Rady Evropy apod. Z Bruselu přicházejí požadavky, které jsou teoretické a vysněné.

Evropští byrokraté dobře vědí, že na teritoriu svých zemí nemají sebemenší šanci prosadit tyto vysněné okruhy regulací. Proto to zkouší tam, kde je půda panenská. Největší spojenec těchto byrokratů je domácí úředník či regulátor. Ale zejména úředník, protože on doufá, že se vstupem do EU se stane také bruselským úředníkem. Umí přece cizí jazyk a připravoval mediální zákon. Hádejte: koho asi tak ČR pošle do Bruselu, aby seděl na příslušném odboru mediální politiky v těch velikých domech, které jste už možná v centru Bruselu viděli?

2. Kontext schvalování novely zákona o rozhlasovém a televizním vysílání

Novela zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, která prošla vládou a v prvním čtení i Poslaneckou sněmovnou, přichází v krajně nevhodnou dobu. Popišme stručně kontext, v jakém je novela schvalována:

a) a) Novela přichází dva roky před volbami, kdy různí politici chtějí zavést nástroje, kterými by vylepšili své šance na zvolení. V důsledku toho se dostala do novely řada ustanovení, které snižují nezávislost soukromých médií, zavádí se řada nesmyslných regulací, a to s jediným cílem: vytvořit klacek, kterým by se dala vydírat soukromá média.

b) b) Novela přichází v době, kdy vrcholí problémy s jedním významným elektronickým médiem - televizí Nova. Novela kuriózně reflektuje stav ještě před sporem, kdy bylo třeba ukázat Američanům, zač je toho loket. A později do toho byly naroubována ještě další ustanovení, kdy je třeba ukázat, zač je toho loket i těm, kteří to nadali Američanům.

c) c) Novela přichází v době, kdy roste tlak na rychlý vstup do EU, aniž by politická elita dokázala řádně hájit zájmy ČR. Zavádění kvót na evropské filmy je vděčným důkazem lobbingu, který vyvíjejí evropští, zejména francouzští, producenti, aby mohli snadněji konkurovat neevropským firmám.

d) d) Novela přichází v době, kdy roste pokušení českého úředníka ukázat, jak je mocný. Žijeme, nezapomínejme, v zemi, kde psal Franz Kafka, který dokonale popsal pražského úředníka (i v Procesu i v Zámku jsou pražští úředníci!). To se to týká závislosti médií ve stejné míře.

3. Nejviditelnější chyby vládní novely zákona o vysílání

Ustavení, které vládní návrh přináší, jsou naprosté kuriozity. Není náhodou, že zákonu přibylo 150 paragrafů a zákon je záměrně tak zmotaný a nepřehledný, abychom v něm nenašli původní strukturu. Zastavme se však alespoň u nejnápadnějších zvrhlostí, které přináší:

a) a) Zákon hovoří o vyváženosti, objektivitě a pluralitě. Všechny tyto pojmy jsou dostatečně vágní na to, aby měl regulátor neomezenou možnost rozvažovat, zda je to tak či onak a uvalil sankce. Díky tomu může být televize trestána, aniž tuší za co. Zákon neprovádí jednoznačný taxativní výčet prohřešků, provádí výčet namátkový. Důsledkem je, že my nevíme, za co budeme trestáni a dozvíme se to, až budeme trestáni. Dopustíme se "neobjektivnosti" a budeme potrestáni.

b) b) Sankce, které zákon zavádí, jsou zcela přemrštěné a naprosto nesrovnatelné s Evropou. Nejhrůznějším příkladem je přerušení vysílání. Opatření, kdy na dva měsíce stát přeruší vysílání, je smrtící. Televize se v takovém případě zhroutí okamžitě, protože musí vyplatit zpět předplatné na reklamu, což povede k okamžitému bankrotu.

c) c) Zákon zavádí možnost Rady zrušit licenci. Představte si, že firma proinvestuje několik miliard korun a Rada nebo regulátor zruší licenci. To je klacek, že prostřednictvím něhož vlastník televize vyhoví jakémukoli politického tlaku. Chrání přece svoji investici, chrání své podnikání.

d) d) Zákon prohlubuje rozdíl mezi veřejnoprávní televizí a komerční televizí - v neprospěch komerční televize. Komerční televize je regulována nesrovnatelně více než veřejnoprávní. Dohled nad hospodařením podnikatelské televize je mnohem preciznější a tvrdší než vstup jakéhokoliv regulátora do televize veřejnoprávní (dokonce existuje ustanovení, že musíme do naší budovy kdykoliv pustit regulátora, který smí cokoliv prošťárat, vejít dovnitř).

e) e) Úplná kuriozita zákona je ustanovení, že kdokoli prodává film, bude regulován stejně jako provozovatel. To znamená, že když např. německá Kirchova firma vlastní společnost Eurokim, jejíž převažující funkcí je dodávka programů pro televize, pak bude-li pan Kirch chtít změnit v této společnosti jakékoliv majetkové poměry, bude se muset dotázat nejprve naší Rady. Regulátoři budou na něj pohlížet jako na provozovatele, budou moci jít k němu dovnitř do budovy, do jeho úřadoven, prošťárat mu dokumentaci atd.

f) f) Kvóty, které se zavádějí, jsou nesmyslně drahé a jsou schopny položit kromě Novy všechny komerční televize na našem území. Tyto kvóty čirou náhodou díky zásahu úředníka neobsahují čtyři magická slůvka, která jsou v úmluvě: "je-li to možné". Vypustíme-li tato slůvka, pak jsou kvóty povinné. Za nedodržení kvót vás mohou velmi krutě potrestat pokutou pět miliónů korun. To je pro menší televizi naprosto zničující.

To jsou všechno klacky, které zřejmě nebudou použity. My víme, že nebudou použity, ale v zákoně zakotveny jsou. A vždy stačí zvednout telefon a říct: "Ony mohou být použity". To je skutečná závislost médií, která se díky této novele prohlubuje. Velmi si proto ceníme postoje politiků podnikatelsky orientovaných stran, které velmi dobře chápou, co se tu připravuje.

4. Závěr

Nezávislost médií je nádherné slovo, nicméně provozovatelé vysílání cítí problém opačný. Televize je závislé, těžce závislé médium a zákonem, který se dnes připravuje, bude závislá dvojnásobně či desateronásobně. Přestože žádný z klacků nebude použit (ono se to obtížně používá, protože poškodíte v první řadě diváka, což je zase politické rozhodnutí, zda mu za trest přerušíte Esmeraldu), sankce visí nad provozovatelem vysílání jako Damoklův meč. Prozíraví poslanci by měli novelu odmítnout a neotravovat legislativní prostředí v zemi dalším socialistickým experimentem.

Vladimír Železný