přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 4 "Ekonomika, právo, politika"

151 stran, brožovaná vazba
vyšlo: květen 2000
cena: 50,- Kč

Milé dámy, vážení pánové,

desetiletému snažení politiků zkrotit média nasadil korunu patrně ministr kultury Pavel Dostál, když pojal nápad přejmenovat tiskový zákon v jeho nejhorší podobě - kde byla hrozba třímilionové pokuty nebo až zastavení titulu - na zákon o svobodě tisku.

V návrhu se tenkrát říkalo, že bude-li vydavatel ve svých novinách hrozit násilím, vyvolávat nenávist, podněcovat k nesnášenlivosti, kdokoliv ho může zažalovat a vydavateli hrozí vysoká pokuta, nebo dokonce zákaz vydávání titulu. Tak si navrhovatel tiskového zákona představoval svobodu slova.

Tiskový zákon se naštěstí ve sněmovně hodně změnil.

Předpokládám, že k tomu přispěly také připomínky profesora Voorhoofa z Univerzity v Ghentu, které k TiskZ zformuloval na žádost Rady Evropy. Na tu se - jak si jistě vzpomínáte - obrátila česká vláda.

Pan profesor proti původnímu znění uvedených zneužitelných paragrafů argumentoval především precedenční rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. Připomněl, že chrání nejen šíření informací a idejí, které jsou přijímány s uspokojením, nýbrž i takové informace nebo ideje, které urážejí šokují, nebo rozčilují stát nebo kteroukoli část jeho populace. Podle názoru Evropského soudu "takové jsou požadavky kladené na pluralitu, snášenlivost a otevřenost názorům jiných" a bez jejich splnění by se nejednalo o "demokratickou společnost".

V tiskovém zákoně bylo nebezpečí zažehnáno, teď máme na stole zákon o rozhlasovém a televizním vysílání a co tam není? Paragraf 56 říká: Zakazuje se vysílat pořady podněcující k nenávisti nebo k násilí proti skupině obyvatelstva určené na základě rasy... zakazuje se vysílat pořady znázorňující kruté nebo jinak nelidské jednání způsobem, který takové jednání oslavuje, schvaluje nebo zlehčuje... zakazuje se bezdůvodně zobrazovat umírající... Jinými slovy je tu formulován onen slavný gumový a zneužitelný paragraf z návrhu tiskového zákona. Rada může za porušení tohoto zákazu udělit pokutu až 10 milionů, dočasně zakázat vysílání, nebo zrušit licenci! Člověk nevěří vlastním očím.

Čekám jen, až někoho napadne nazvat tento paskvil zákonem o svobodě rozhlasového a televizního vysílání.

Žijeme v období, kdy nezávislost médií výrazně ovlivní legislativa, která se právě připravuje. Proto se i v dalších poznámkách zaměřím především na absurdity v připravovaných zákonech.

Druhá moje poznámka začíná v Chicagu:

Když vloni 1. listopadu zemřel v 45 letech na onemocnění jater slavný hráč amerického fotbalu Walter Payton, začaly se dít v Chicago Tribune věci. A to nejen v deníku Chicago Tribune, ale také v dalších částech multimediálního domu - čili také v Internet Tribune, v televizní stanici WGN-TV, na jejich zpravodajském kabelovém kanálu CLTV a v jejich rádiu WGN. Obě televize a rádio ihned začaly vysílat zpravodajství, stejně tak Internet Tribune, který používal obrázky svých TV sester. V živém televizním vysílání vystupovali zkušení sportovní redaktoři Chicago Tribune, kteří zasvěceně hovořili o Paytonovi, americkém fotbalu v Chicagu a dalších věcech, které ten den zajímaly sportovní příznivce. Druhý den věnovaly tištěné noviny legendě několik stran a rozebraly téma do nejmenších podrobností. Lidé z Chicago Tribune - mám na mysli všechna zmíněná média - si navzájem pomáhali s obsahem, zpracováním i propagací. Na kvalitě všech sdělení to bylo hodně vidět.

A ještě jeden příklad z téže firmy - investigativní skupina reportérů v Chicago Tribune se po většinu roku 99 zabývala prověřováním 285 rozsudků smrti udělených za uplynulých 22 let, kdy byl tento trest ve státě obnoven. Ve 40 procentech případů zjistili větší či menší právní pochybení. Tuto několikaměsíční práci zúročili v pětidílném seriálu, který vycházel v novinách v listopadu. Zásadně se ale také podíleli na publicistických pořadech a sérii interview pro obě televizní stanice a rádio patřící do multimediální skupiny Chicago Tribune. Stejný obsah měli k dispozici uživatelé Internet Tribune, kteří na to téma obsáhle diskutovali v chatu...

Howard Tyner, starší editor z Chicago Tribune, líčil tyto příklady na nedávném semináři Newsroom v digitálním věku a vypadalo to jako velmi snadná a přirozená cesta. Lidé, kteří potřebují informace, je chtějí dostávat v různém balení a různými cestami. Nedělí se na jasně ohraničené skupiny televizních diváků, posluchačů rozhlasu, uživatelů internetu či čtenářů novin.

Zdá se, že není pro vydavatele nic snazšího, než jim informace také v různých formách nabízet. Ale zdání klame - je to velmi obtížné kvůli financím i nárokům na novináře, manažery, vizionáře v čele vydavatelství. Ale je to budoucnost oboru.

V Čechách budeme mít - na rozdíl od zbytku civilizovaného světa - patrně další velkou překážku - zákaz křížení vlastnictví v médiích.

Starší editor Tyner už při multimediální práci v Chicagu Tribune zažil leccos, musel řešit způsob placení informací mezi médii v jedné rodině, různé etické standardy, nechuť novinářů poskytnout komukoliv vlastní exkluzivní případy. Ale se zákonem, jaký se nyní projednává ve sněmovně, se nikdy potýkat nemusel. Asi by mu ani nerozuměl. Je to totiž zákon pro minulá desetiletí.

Samozřejmě že parlament může přijmout například zákon o tom, že voda v řece musí téct do kopce, může stanovit sankce, že všechna voda, která neposlechne, bude zadržena v přehradách. Ale moudrý parlament takový zákon neschválí.

Poznámka třetí, drobná, se vztahuje k Praze a Praze 13

Senát navrhl k tiskovému zákonu schválenému sněmovnou několik pozměňovacích návrhů. Doporučuje například, aby vydavatelé bezplatně, na svoje náklady dodávali různým institucím ne šest, ale 14 povinných výtisků - rozšířil se výčet knihoven, ale ze seznamu vypadla Městská knihovna v Praze. Kolem toho se rozvinula pěkná diskuse. Tak starosta Prahy 13 Petr Bratský (ODS) minulou středu prohlásil: "a tak může nastat absurdní situace, že vědecká knihovna v Kladně povinné výtisky dostane a Městská knihovna ve více než miliónové Praze nikoli." A vyjádřil naději: "doufám, že pražští poslanci naši knihovnu podrží".

Není vám na té argumentaci něco podezřelého?

Noviny a časopisy určitě do knihoven patří, a to i do okresních, jak správně zaznělo v senátní debatě. Ale proč to má být za peníze vydavatelů? Není to nehorázné omezení soukromého podnikání? V Evropě je institut povinného výtisku chápan jako - zákonem - přípustné omezení vlastnického práva, ale jen v případě, že je přiměřené. V Nizozemí ale vydavatelé takovou zákonnou povinnost nemají, dávají ale pár výtisků dobrovolně, v Německu jde centrálně o 2 výtisky, Švédsko 3, Británie 1 ze zákona.

MF DNES by přišlo oněch 16 výtisků na půl milionu korun ročně, vydavatele s nejvyšším počtem mutací pak na 1,5 milionu.

Doufám, že nás i v tomto detailu rozumní poslanci podrží.

Chtěl jsem třemi poznámkami vyjádřit, co pro nezávislost médií v České republice podstatné:

1. dobré zákony, aspoň takové, jaké po nás chce EU, zákony, které berou v potaz dění ve světě. Největšími nepřáteli svobody médií jsou v tomto ohledu prokazatelně tvůrci zákonů, kteří jednak málo vědí o dění v mediální Evropě a světě, jednak mají v krvi touhu regulovat, omezovat, nasazovat médiím náhubek.

2. dobré rychlé, moudré soudy, aspoň jako je ten ES pro lidská práva - které by chránily občany před nezodpovědnými médii a média před nezodpovědnými politiky a státem.

A pak je tu ještě jedna podmínka, a to podmínka nejdůležitější. Nemluvil jsem o ní, neboť především legislativní otázky jsou nyní žhavě aktuální.

Ale na první místo kladu profesionální novináře, oddané svobodě slova.

Petr Šabata, šéfredaktor MF Dnes