přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 4 "Ekonomika, právo, politika"

151 stran, brožovaná vazba
vyšlo: květen 2000
cena: 50,- Kč

Co je to důl? To je taková díra v zemi, ten vám nemůžou vzít. Tuhletu větičku z populární Cimrmanovy hry si všichni dobře pamatujeme. Také víme, jaká zápletka této hry posléze ukázala, že ono to tak úplně jednoduché nebylo, protože i tu díru v zemi nakonec dotyčnému vzít mohli.

Podobný příměr bych s jistou nadsázkou mohl použít na oblast médií. Co to jsou masová média? To je taková roura od něčeho k něčemu, na jednom konci poněkud rozšířená. Ze samotného faktu onoho rozšíření této roury odvozují někteří lidé její zvláštní kvality a z nich pak dále odvozují některé zásadní konsekvence, včetně údajné nutnosti regulačních opatření. Jenže tato roura nemá sama o sobě žádné vlastnosti, sama nepřináší ani žádnou kvalitu, ani riziko.

Banální přirovnání k rouře používám právě proto, abych zdůraznil, že média jsou pouze prostředníkem, jak už plyne z jejich názvu. Tvrdí-li někdo, že třeba televizní reklama má nějaký zvláštní manipulativní efekt, pak by si měl uvědomit, že tento efekt nemá ono médium, ale lidské sdělení. Daleko větší přesvědčovací vliv má kupříkladu podomní obchodník či pojišťovací agent. Jenže těm zase schází patřičné rozšíření "roury", tedy masová multiplikace. Lépe řečeno, masová multiplikace touto cestou by byla nesrovnatelně dražší než běžnými prostředky masové komunikace – tedy médii.

Ona roura, o níž mluvím, má na obou stranách lidi, jde od lidí k lidem. Čili celá problematika je o lidech:

a) jako o subjektech působení,

b) jako o objektech, které působení vyvíjejí.

Na obou stranách nejsou andělé ani ďáblové, což je představa, které také někdy propadáme. Myslíme si někdy, že ti, kteří jsou na tom užším konci roury, mají ďábelské a někdy i velmi "železné" úmysly, jak vnutit lidem na širším konci roury některé své standardy, svoje myšlení, priority apod., a že na druhé straně jsou jen oběti tohoto zvěrského tlaku. Není pravdou ani vize opačná: že na jedné straně jsou šiřitelé dobra, moudra, pravdy a lásky a na druhé straně pak hlupáci a tupci, kteří musí být k těm pozitivním médiím nejlépe připoutáni řetězy.

Já samozřejmě vím, že ona roura není vždy jenom rourou. Nabývá ve speciálních situacích charakteru subjektu, sama se nějak chová, například když novináři bojují za zvláštní přístup k informacím, jako kdyby novinář byl něco víc než každý jiný občan. Spojují se v různá lobby tam, kde mají společné zájmy. I tady můžeme podobně jako v Cimrmanově hře říci, že to je také trochu jinak, že důl není vždy jen nezcizitelná díra a že médium není vždy jen inertní roura bez vlastního vlivu přenášející sdělení z jednoho svého konce na druhý.

Já bych ale vždy prosil, abychom o specifikách začali přemýšlet až tehdy, když si uvědomíme znaky společné, znaky jednoduché. Celé debatě o médiích velmi prospívá zcivilnění a zjednodušení, možná, slovy některých autorů knihy Média a moc, i trochu bagatelizace, i když to není moc vděčné vůči třídě tzv. mediálních odborníků. Ti totiž právě z bagatelizace problému obviňují tak zvané mediální magnáty a politiky, kteří si prý chtějí jenom zvýšit moc.

Ocituji vám z této knížky jednu větu novináře Karla Hvížďaly. Ten napsal: "Média totiž v tomto světě výrazně spolurozhodují o tom, co budeme jíst, jaké výrobky si koupíme, koho zvolíme za politického reprezentanta a jakým směrem se bude rozvíjet naše společnost." Zapamatujeme si to slovo spolurozhoduje. Myslím, že právě to je jeden z vážných defektů celé této debaty, protože přeskakuje definici slova rozhodovat, rozhodování, spolurozhodování a s ním související násilí a vynucení. Podomní obchodník či pojišťovací agent má rozhodně efektivní přesvědčovací metody, ale rozhodnutí přece vždy udělá zákazník.

Přečtu vám další ukázky, kdy pan Brezina v této knize píše: "Pokud to záměrně trochu přeženeme, můžeme konstatovat, že v Americe píšete článek a druhý den padne vláda. V Čechách můžete o nějaké lumpárně stokrát napsat a nestane se vůbec nic."

Viktor Dobal píše ve stejném sborníku: "Bylo mnoho případů, kdy média podloženými a přesvědčivými argumenty zpochybnila bezúhonnost těch nejvýznamnějších politiků, aniž by to přineslo nějaké závažnější důsledky."

Martin Fendrych popisuje svoji zkušenost s člověkem, který říká: "Já už nemůžu Respekt číst. Myslím stejně, psal bych stejně, vadí mi stejný věci, ale ta bezmoc, že něco napíšeš a nic se nezmění. Šílený."

Je zvláštní, že všechny tyto úvahy o frustraci z nedostatku moci médií mají společný ideový základ se svými zdánlivými protiklady. Totiž s těmi, kteří naopak fantazírují o mediální obludě, která, nebude-li spoutána, všechny nás sežere. Oba pohledy totiž berou média jako zvláštní samostatnou sílu. Buď bohužel málo silnou, nebo bohužel silnou až moc.

Jako příklad druhé varianty řeknu větu, kterou napsal do tohoto sborníku Tomáš Škrdlant: "V demokratické společnosti je principem kontrola každé vzrůstající moci, proč to neplatí také o moci televize?" Čili vyslovil předpoklad - a ten už dál bohužel neanalyzoval - že médium není roura od někoho k někomu, ale že to je subjekt, který má vlastní hlavu, kusadla, pařáty a tudíž se chová v této pohádce jako samostatná bytost, samostatný partner a my s ním nějakým zvláštním způsobem musíme počítat.

Myslím si, že tento defekt je závažný a pomíjí jeden závažný rozměr. Tím je rozdíl mezi mocí a vlivem. Ve sborníku jsem našel celé pasáže, kde se slova moc a vliv střídají naprosto plynule v jedné větě a autor mezi nimi nerozlišuje. Dnes zde mluvím k velmi moudrému auditoriu a odpusťte mi proto, když možná zbytečně řeknu několik vět k tomu, jak vidím tento rozdíl já.

Moc totiž souvisí s rozhodováním, a to rozhodováním kolektivním. Kolektivní rozhodování, jehož jednou součástí je demokracie, bývá vždy vynucováno násilím. Výsledek tohoto rozhodování - tedy samo rozhodnutí - je totiž platné pro všechny členy. Někoho z vás by možná napadlo, co je na tom špatného Když ono rozhodnutí bude přijato podle demokratických pravidel, tak přece zásadně nikomu nehrozí jakékoliv omezení svobody. Jenže hrozí.

Uvedu příklad. Když tuto naši místnost dobře zamkneme, zavedeme si tady samosprávu a budeme o všem možném rozhodovat pouze společně, brzy zjistíme, že máme všichni jeden problém. Asi tušíte jaký - budeme si potřebovat odskočit. A teď si představte situaci, kdy i o této věci se bude hlasovat. O této tak privátní a subtilní věci. Možná byste se divili, že v konkrétní chvíli reálné zájmy některé části publika povedou ke snaze někomu zabránit, aby tu svou potřebu odešel vykonat.

Z toho pramení jedna jednoduchá věc. Moc vynutitelná násilím je pro svobodu z jistého hlediska špatná vždycky, ne pouze v případě, je-li nedemokratická. Je špatná tehdy, je-li uplatněna na procesy či činnosti, u kterých není dostatečný důvod k užití násilí. V případě, který jsem použil, důvod k použití násilí není a je to na první pohled viditelné. Bohužel žijeme ve světě, kdy se požívá násilí v případech, které vůbec nejsou odůvodněny, protože to tak viditelné už není.

Možná to vypadá, že tu někoho plaším nebo děsím, ale za násilí je samozřejmě nutné považovat například placení televizních poplatků za veřejnoprávní televizi, protože nebudeme-li je platit, budeme sankcionováni. Když těm sankcím budeme odporovat, můžeme řazením a vrstvením sankcí nakonec skončit i ve vězení. A to je již docela jasný příklad násilí. Proto vždy přemýšlejme, zda ta či ona hodnota je sama o sobě dostatečným důvodem, aby kvůli ní bylo použito metod kolektivního rozhodování, protože to je vždy spojeno s násilím, s mocí.

Když se zamyslíme nad tím, jestli média mohou mít moc a mohou (v tom smyslu, jak jsem před chvílí citoval) spolurozhodovat, zjistíme, že lidé, kteří to tvrdí, mají ambice prosazovat svoje vlastní zájmy prostřednictvím pák a regulativů, které mohou existovat a jsou obhajitelné jenom tehdy, když nám jejich autoři vnutí představu, že média moc mají. Proto podle autorů této představy mají média podléhat takovému režimu, jako skutečné mocenské struktury.

Jestliže jsem řekl, že "roura" mezi námi a jinými lidmi má na obou koncích živé lidi, pak nás samozřejmě zajímá subjekt, který všechna sdělení putující touto cestou vytváří. Činnost tohoto subjektu podléhá různým motivacím, určitému prostředí, různým vztahům. Jedním z těch vztahů je i stav závislosti.

Stav závislosti je definován v různých právnických kategoriích jako stav, kdy subjekt si může vynutit chování na objektu závislosti. V tomto smyslu chápeme, že vztah závislosti může být uplatňován nejen prostřednictvím celkového klimatu byznysu a institucionálních vztahů, ale právě legislativou formou tisíců různých regulativů.

Co k tomu regulátor potřebuje? Jednu velmi důležitou věc – označit to, o které se rozhoduje, za veřejný statek. Totiž to, co není veřejným statkem, o tom se nehlasuje, to je každého z nás privátní věc. Jako mnou popisované odskočení si. Pokud to označíme za veřejný statek, pak teprve o něm můžeme rozhodovat. Rozhodovat formou kolektivního rozhodování a rozhodnutí pak vynucovat za použití násilí.

Tady už se hodně mluvilo o zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání, já na něj mám ještě mnohem horší názor než ty, které tu padly. Ale protože mi to téma přišlo trochu předimenzované a nespravedlivé vůči tvůrcům tištěných médií, tak řeknu, že i tzv. tiskový zákon mlčky počítá s tím, že samotné pouhé multiplikování (tedy že ta roura je na jednom konci široká) je veřejným statkem, a že tudíž vyžaduje zvláštní zacházení. Ptáte se jak? Jako jednoduchý příklad může sloužit institut práva na odpověď.

Institut práva na odpověď automaticky vychází z předpokladu, že médium je veřejným statkem, jinak by se přece nikdo nemohl takovým právem zabývat. Udělá-li si přece někdo nástěnku a vyvěsí na ní svůj privátní materiál, na kterém tvrdí o někom jiném, že je trouba, pak se dotyčný jistě muže bránit žalobou, prostě formami soukromého práva. Pokud někoho napadá, že by si dotčený mohl vynutit, aby majitel nástěnky musel vyvěstit příslušnou reakci, pak podléhá představě, že nástěnka, byť privátní, má jaksi sloužit všem, že má povahu veřejného statku. Z jakého jiného popudu by bylo možné vynucovat si právo, že já do svého majetku nechám zasahovat někoho jiného, než z označení mé věci za veřejný statek?

Důkazem, že těmto lidem uvízla v hlavě představa soukromého média coby veřejného statku, je jejich argumentace, že je potřeba zajistit nám čtenářům, občanům, veřejnosti v přístupu do médií stejná práva jako novinářům, kteří tam (o nás) píšou. Z toho by přece evidentně plynulo, že médium je subjekt mimo ně, mimo autory a vlastníky, a že se k němu všichni vztahujeme jako k veřejnému statku.

Logiku to má přitom asi podobnou, jako když půjdeme do restaurace v této budově a budeme chtít stejné právo na sestavení jídelního lístku jako ten, kdo tam vaří, kdo restauraci vlastní. Tato banální myšlenka bohužel nenapadla nikoho z těch zákonodárců, kteří institut práva na odpověď prosazovali. Mlčky předpokládali, že každé médium je veřejným statkem a k tomu získali "oprávnění" pouze na základě mylného tvrzení, že média mají moc.

Samozřejmě, že média nemají moc. Mají pouze vliv a samy jsou také pod vlivem. To je samostatná kategorie, která by zasluhovala samostatné povídání. Mě v této knize velmi zaujal citát Bohumila Pečinky, který říká: "Jen mrtví jsou nezávislí." A v tomto duchu tím myslí nezávislí na vlivech, na hodnotách, na kontaktech. V tomto smyslu jsme my všichni zde v tomto sále také nejen objekty tohoto působení, jsme i mediátory tohoto působení a jsme i jeho tvůrci. Mluvíme, píšeme, tvoříme, ovlivňujeme své okolí. V tomto smyslu se naše komunita neliší od působené médií. Není tedy důvod, abychom média (na rozdíl od našich běžných komunikačních aktivit) považovali za veřejný statek. Ta umějí jen přenášet a multiplikovat naše ideje, názory, myšlenky, argumenty.

Skončil bych jednoduchou větou: Svět nebude zničen a sežrán nestvůrou médií, ale nebude ani spasen regulátory této údajné nestvůry.

Ladislav Jakl, poradce prezidenta republiky