přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 2 "Ekonomika, právo a politika"

108 stran, brožovaná vazba
vyšlo: prosinec 1999
cena: 50,- Kč

V posledních měsících hovoří v českých médiích často mnoho novinářů, intelektuálů i politiků o tom, že jsme se ocitli v situaci, kdy je naše demokracie v důsledku opoziční smlouvy "zablokovaná", ve vztahu k určitým společensko-politickým problémům (např. rómskému) nefunkční a kvůli připravovaným ústavním změnám snad dokonce ohrožená. Z tohoto převládajícího diskursu společenské elity (elit) se samozřejmě těžko vystupuje, ať už s názory na problémy české demokracie souhlasíte či nikoliv. Tato atmosféra se ostatně zrcadlí i v otázce, která je položena účastníkům tohoto setkání: je v České republice standardní politická situace nebo zablokovaná demokracie?

Myslím, že úkolem vědců, zvláště v oblasti společenských věd, není jen na otázky odpovídat a nové formulovat, ale položené otázky také zpochybňovat; navzdory tomu, že je to nepopulární a zpravidla přitom není možné nabídnout spektakulární teze. Proto bych zde chtěl nejprve poukázat na některé problémy takto postavené otázky, jež nás nutí volit mezi standardní politickou situací a zablokovanou demokracií.

Především je potřeba říci, že neexistuje žádná standardní politická situace, ale jsou různé konkrétní (a vždy ojedinělé) politické situace, které v rámci určitého politického systému, ze všemi jeho subsystémy a vzájemnými interakcemi, vznikají. Tyto konkrétní politické situace mohou být analogické k politickým situacím v jiných politických systémech či subsystémech, s nimiž je můžeme také srovnávat. Avšak vzhledem k tomu, že každá politická situace je souhrnem působení nejrůznějších vstupů (inputs), výstupů (outputs), střetů (impacts), že v ní hrají roli různé sociálně ekonomické struktury, politicko-kulturní faktory, poltické struktury a procesy a rozliční aktéři, je srovnávání možno provádět jen ve velmi obecné rovině. Musíme tedy položenou otázku modifikovat a ptát se, zda se celková politická situace v České republice (kterou zde můžeme pracovně chápat jako souhrn různých politických problémů, způsobů jejich řešení a politických výsledků, již je dosahováno) liší např. od politických situací v zemích, které označujeme jako západní demokracie. Jinak řečeno: můžeme najít nějaké statisticky významné diference, kterými by se v podstatných otázkách politika v České republice vymykala souhrnu politických situací ve zmíněných zemích? Odpověď je samozřejmě záporná, z čehož vyplývá, že český politický systém s jeho mechanismy i situacemi můžeme ve výše uvedeném smyslu označit za standardní.

Tato pozitivní odpověď na první část otázky však automaticky nemusí znamenat negativní odpověď na její druhou část, totiž zda je u nás zablokovaná demokracie. Závisí to na tom, jak bychom zablokovanou demokracii definovali. Jestliže řekneme, že zablokovaná demokracie je všude tam, kde dvě největší politické strany uzavřou dohodu (např. Rakousko), nebo tam, kde se připravují či realizují změny ústavy (např. Itálie či Velká Británie), kde jsou omezovány pravomoci prezidenta (např. Portugalsko, Finsko), kde není zcela optimálně vyřešen vztah většinové společnosti k menšinám (což není téměř nikde) – pak můžeme konstatovat, že i u nás je zablokovaná demokracie. Jedním dechem však musíme dodat, že stejná situace je v mnoha západních demokraciích, a že tedy takto vymezená "zablokovaná" demokracie je "standardní politickou situací" resp. jednou z možných standardních politických situací. Myslím, že je zřejmé, že vypovídací hodnota takového tvrzení je velmi nízká.

Právě ti, kteří hovoří v souvislosti s Českou republikou o krizi demokracie, o zablokované demokracii a o podobných věcech, se sami usvědčují z toho, že mají problémy s akceptací pojmu demokracie. Demokracie je totiž ve své podstatě pluralitní pojem, resp. jak to vyjadřuje němčina "Sammelbegriff", tedy jakýsi sběrný pojem, který shrnuje různé ideově teoretické představy a rozličné konkrétní formy, které mají některé společné znaky – např. suverenitu lidu a ohraničení politického panství – ale jež jsou jinak ve svých konkrétních projevech značně odlišné. Můžeme tak rozlišovat mezi prezidentskou či parlamentní formou zastupitelské demokracie či mezi demokracií přímou, můžeme rozlišovat demokracii většinovou a konsenzuální, konkurenční a konkordantní nebo vymezit rozdíly mezi depolitizovanou, konsociační, centripetální a centrifugální demokracií apod. Rozdíl mezi jednotlivými typy (které můžeme podle různých autorů odlišně definovat) však není jen v názvu či v jednom typickém znaku, jež vytváří odlišnost, ale mnohdy v celé logice fungování takového demokratického systému, ve způsobu zprostředkování zájmů apod. Postupy užívané např. v konkordantní demokracii by mohly být v demokracii konkurenční chápány jako její ohrožení, uplatnění pravidel využívaných ve většinové demokracii by bylo v demokracii konsensuální jistě vnímáno jako zásadní změna politického systému. Tak by bylo možno pokračovat. Tato principielní pluralita pojmu demokracie je umožněna mimo jiné tím, že demokracie není chápána staticky a dokonce ani ne pouze jako společenský mechanismus, ale jako určitá obecná cílová představa. V českém prostředí to přesně vyjádřil politický filozof Vladimír Čermák, když napsal, že "politický řád, jehož funkcionování odpovídá demokratickým tendencím, vychází z faktu nezbytnosti cílové představy demokracie, avšak současně i vědomí, že této cílové představy můžeme dosahovat jen aproximativně (tedy "přibližovat se" – pozn. aut.). Člověku však není dosažitelný ani naprosto spolehlivý a vyčerpávající obraz podmínek takové aproximace." Z toho plyne nejen, že cílová představa demokracie nemůže být ztotožňována s prostředky, ale také to, že demokracie může fungovat jen jako otevřený princip politického řádu. Jednoduše řečeno: budeme-li českou politickou situaci poměřovat s obecně definovanou představou demokracie, zcela jistě obstojí. Budeme-li ji ovšem srovnávat s jinými konkrétními formami demokratických politických systémů, najdeme celou řadu diferencí. Budou to ovšem rozdíly stejného druhu, jako se liší demokracie španělská od britské a ta od německé či švýcarské. Mluvit o zablokované demokracii v České republice tedy může jen ten, kdo si zcela nesprávně vezme jednu z možných forem demokratického politického řádu a tu povýší na úroveň cílové představy. Dopouští se tak ovšem nejen "teoretické" neserióznosti, ale jeho postoj může být i pro demokracii nebezpečný: jednak proto, že zpochybňuje nezbytnou spontaneitu vytváření demokratického politického řádu, ale i z toho důvodu, že jednoduché přenesení určitého mechanismu fungujícího v jedné zemi do druhé zpravidla nevytváří stejné efekty a často může působit kontraproduktivně.

Jestliže tedy konstatujeme, že v České republice je realizován demokratický politický řád, který není ani "blokován" ani neprochází krizí, neznamená to samozřejmě, že je prost všech problémů. V každé demokracii jsou přítomny konstruktivní a destruktivní prvky, každá demokracie jako otevřený princip v sobě nese i své ohrožení. To je ale podstata demokracie a určité vnitřní napětí vytváří pohyb a dynamiku, která je nezbytná k její existenci. Navíc není vždy objektivně rozpoznatelné, které aspekty jsou pozitivní a které negativní – to lze často odhalit až a posteriori, na základě zkušenosti. Podstatná je ovšem celková tendence, a pokud tu porovnáme s jinými západními demokraciemi, nezjistíme ani zde žádné významné diference, které by měly být signálem krize celého demokratického politického systému nebo jeho stagnace.

Úplně jiná otázka je, zda jsme jako jednotliví občané, jako určitá zájmová skupina nebo jako politická strana spokojeni se stávající politickou situací nebo zda si ji přejeme změnit. To je samozřejmě naprosto legitimní a jistě i žádoucí. Problematické je pouze, jestliže svou osobní nebo skupinovou nespokojenost zahalíme do odborné či dokonce metafyzické terminologie, a místo o neschopnosti prosadit ve společnosti politickou cestou vlastní zájmy a vlastní představy budeme mluvit o krizích, deficitech a nedostatcích celého systému. Ti kdo tak jednají, nezřídka se značnou intelektuální autoritou, ohrožují důvěru občanů v demokratické politické instituce a nevědomky tak znesnadňují realizaci demokratického politického řádu.

Pokud se v něčem skutečně lišíme od mnoha západních zemí, tak je to právě v onom neustálém "absolutizování" jednotlivých problémů a neschopnosti pochopit, že nedostatky jsou průvodním a přirozeným jevem demokracie a ne výsledkem její krize. Proto se v České republice nemluví o vládní krizi, ale "krizi politického systému" nebo "krizi polistopadové politiky", nemluví se o hospodářských potížích nebo špatné hospodářské politice, ale o "ekonomické krizi", "krizi transformace" apod., nemluví se o konkrétních nedostatcích té či oné strany, ale o "krizi politických stran", o "ohrožení demokracie", nemluví se o špatné zahraniční politice, ale o "ohrožení naší příslušnosti k západním demokraciím ne-li přímo k euroamerické civilizaci", nemluví se o problémech s přípravou na vstup do EU, ale o tom, že je "ohrožena naše evropská integrace", nemluví se o problémech v soužití s rómským etnikem, ale rovnou o "rasismu", "xenofobii" apod. Bylo by skutečně s podivem, kdyby český občan, neustále zásobovaný zobecňujícími negativními soudy politicko-intelektuální elity, a utvrzovaný v tom, jak je zde všechno špatné, sám postupně neztrácel důvěru v politiku a ve schopnost demokracie řešit sociálně ekonomické problémy.

Zajímavá je v této souvislosti funkce, kterou v řadě vlivných sdělovacích prostředků mají jakási zástupná politická témata, totiž taková, při nichž mohou novináři, intelektuálové a někteří politici dokazovat svou morální nadřazenost nad svými soupeři nebo rovnou celou společností, ale při nichž není nutné předkládat konkrétní politické návrhy. Opakovaně jsou hlavními zprávami tzv. seriozních médií nejrůznější (zpravidla nedokázané a do ztracena jsoucí) aféry politiku a úředníků, dále zobecňované místní problémy (typu plotu v Matiční ulici), nebo diskuse o tom, jaký bude v detailních otázkách vztah prezidenta a vlády či parlamentu. Do pozadí celospolečenské diskuse se tak dostávají reálné politické problémy, které občany skutečně trápí, a jež v jiných zemích v centru pozornosti skutečně stojí: např. rostoucí nezaměstnanost se značnými regionálními disproporcemi, bytová politika, otázka daní, rodinná politika nebo otázky vzdělávací politiky. Vzhledem k tomu, že jsou tyto problémy stavěny v mediálních diskusích až na druhé a další místo, nejsou jednotlivé politické strany nuceny dále specifikovat svá programatická stanoviska k jednotlivým problémům a nejsou pak ani obecně známy varianty k vládním rozhodnutím. Ti politici, kteří se o něco takové snaží, ostatně brzy poznávají, že to média nezajímá, a bez rizika mohou přistoupit na všeobecnou intelektuální hru na obecné, globální otázky. Není ostatně náhoda, že nejoblíbenějšími politiky – rozuměj mediálně nejméně kritizovanými a nejlépe prezentovanými – jsou dlouhodobě ti, kteří nemají žádné výkonné funkce, nemusí obhajovat osobní nebo vládní politická rozhodnutí, naznačují distanci k tomu či onomu postoji vlastní strany a jsou ochotni se v obecné rovině pro média vyjádřit k čemukoli.

Dalším problémem je, že zde existuje vcelku úzká intelektuálně politická elita, která určuje většinu společensko-politických témat. To může činit proto, že existuje určitý tematický a často i názorový konsens mezi vlivnými deníky (které jsou – snad s výjimkou Práva – často názorově nerozlišitelné), zpravodajstvím a publicistickými pořady ve veřejnoprávní televizi a v jistém smyslu i v komerčních televizních stanicích. Všude je stejný a velmi omezený okruh účinkujících, "nezávislí" odborníci se rekrutují často z politických iniciativ, komerčních agentur zabývajících se veřejným míněním nebo přímo ze státního či stranického aparátu. Navíc je evidentní – a mnohokrát se to v minulosti prokázalo – že značná část těchto "tvůrců" veřejných debat má dvojí či trojí (často neuspokojenou) ambici, kterou chtějí souběžně realizovat. Tak máme spoustu novinářů, kteří chtějí být politiky, řadu vědců, kteří chtějí být politiky, lékařů, kteří chtějí být politiky, dokonce i soudců, kteří chtějí být politiky apod. Většina z nich chce být ovšem politiky bez rizika, tedy akceptovat jen určité stránky tohoto povolání: mít politickou moc, mít možnost ovlivňovat politiku, být známý, ale nikoliv přijmout politickou odpovědnost a riziko politické soutěže. Tento stav ovšem není výsledkem žádného spiknutí ani dohody, ale toho, že se zde přirozeně vytvořila interest network (zájmová síť), a že různí intelektuálové a pseudointelektuálové jsou medii bráni vážněji než politikové. (Připomeňme si jen prostor, který se svými obecnými prohlášeními stojícími navíc na programových pozicích čtyřkoalice, získává Impuls 99 – to je právě věc v západních demokraciích skutečně málo vídaná.)

Mám-li mluvit o závažnějších problémech našeho demokratického státu, pak musím zmínit také situaci, kterou bych pracovně nazval "neexistence většinového konsenzu v otázkách národních zájmů", což není v rozporu s výše zmíněným tematickým konsenzem intelektuální elity. Na rozdíl od jiných zemí nejen střední a východní Evropy, ale také západních demokracií se u nás nevytváří společná pozice hájící nebo realizující "národní zájmy". Nemám teď na mysli jen integraci do euroatlantických či evropských struktur, ale také způsob zpracovávání a reagování na zahraniční podněty. Na rozdíl od jiných zemí se např. u nás nevytváří společný názor na to, jak vést vyjednávání s Evropskou unií a v kterých záležitostech je nutno hájit specifické české zájmy. Dokonce naopak, řada politických sil a zájmových skupin přebírá nekriticky zahraniční stanoviska (jež jsou mimochodem nezřídka právě definována specifickými národními zájmy), a staví je jako nezpochybnitelnou hodnotu, o níž není možno diskutovat. Tím je např. popírána skutečná povaha "přistupování", jež znamená nejen přizpůsobování, ale z řady dobrých a nutných důvodů také vyjednávání. Takové vyjednávání je velmi obtížné vést, pokud vyjednávací tým, nebo konkrétní politické strany, které mají momentálně vládní odpovědnost, nemají za sebou širší politickou podporu pro určité postoje (příklady Rakouska, Finska a jiných zemí ukazují, co všechno lze v případě této zásadní shody dosáhnout), ale naopak je jejich pozice neustále zpochybňována. Stejně tak není dostatečný konsens v obhajobě České republiky proti často nekompetentní kritice ze zahraničí. Jestliže nyní po rakouských parlamentních volbách a úspěchu FPÖ J. Haidera zaznívala v zahraničních mediích kritika této země a bylo varována před nacionalismem, ohrožením demokracie, návratem nacismu apod., byli to nejprve politici jiných stran, v čele s prezidentem a spolkovým kancléřem, kteří – ač často sami Haidera a jeho stranu ostře kritizovali – tuto paušální kritiku Rakouska a jeho občanů odmítali a vysvětlovali, že rakouská demokracie tím není ohrožena ani v nejmenším. V České republice je tomu naopak a zaznívá-li ze strany politiků ze zemí, které si často samy nedokáží poradit se svými etnickými problémy, kde probíhal či probíhá ozbrojený boj mezi nábožensko-politickými skupinami nebo kde jsou vypalovány domy azylantů, kritika a obviňování české společnosti z rasismu vzhledem k soužití s Rómy, najde se vždy dost politiků a intelektuálů, kteří místo aby uváděli věci na pravou míru, používají tyto zahraniční hlasy jako účinnou politickou zbraň. Nejenže takové postoje nevedou k vylepšení problému ani v nejmenším, ale neopodstatněně zhoršují vnitropolitickou situaci a nakonec i ztěžují pozici ČR vůči těm zemím, kde konsens v otázkách národního zájmu existuje, ale které přitom mají mnohem větší – a empiricky doložitelné – obtíže, než jaké známe u nás.

To bylo jen několik příkladů problémů, které jsou pro další vývoj české demokracie v jistém smyslu závažnější, ale které je nepopulární a možná i riskantní tematizovat. Nutno ovšem zdůraznit, že ani tyto symptomy nepovažuji za natolik závažné, aby mohly ohrozit českou demokracii nebo ji zablokovat.

Věřím, že po tomto výkladu nikoho nepřekvapí, že jsem zde nezmínil opoziční smlouvu, ústavní změny, změnu volebního zákona a podobná témata. Je tomu tak proto, že všechny tyto věci jsou zcela běžnými (chcete-li standardními) jevy či procesy probíhajícími v demokratickém politickém systému. Jak jsem už naznačil není nic zvláštního ani alarmujícího na tom, že se dvě nejsilnější strany po volbách nějakým způsobem dohodnou (někdo se v poměrném systému s někým dohodnout musí), není nic pohoršujícího na tom, pokud nějaké strany připravují ústavní změny a snaží se je prosadit v parlamentu, není vůbec nic zvláštního na tom, chce-li někdo změnit volební systém. Je to otázka diskuse, otázka politické prosaditelnosti vlastní představy, je s tím spojeno určité riziko, že voliči změny neocení a strany za ně odpovědné v příštích volbách propadnou apod. Abych to ještě více přiblížil: např. opoziční smlouva je z několika důvodů v současnosti ohrožením, ale pouze pro ty dvě strany, které ji uzavřely. Pro českou demokracii není ohrožením ani v nejmenším. Není pro ni ani ohrožením, když má vládu, která se v mnoha směrech nemůže pochlubit viditelnými úspěchy nebo dokonce vládne podle většiny lidí špatně. To se občas (a možná často) v demokracii stává. Máme možnost to při příštích volbách změnit. Co bychom však např. neměli možnost změnit by byla situace, kdyby všichni vlivní intelektuálové podepsali Impuls 99. (Uvádím to jen jako příklad a aby nedošlo k nedorozumění zdůrazňuji, že z takového úmyslu organizátory nepodezírám, proti Impulsu, jako iniciativě a výrazu názoru určité skupiny lidí, nic nemám a mnoha signatářů si osobně vážím.) Taková – hypotetická - situace by totiž znamenala, že bychom byli v mnohem větší míře než nyní vystaveni unifikujícím názorům elit vytvářejících společenské mínění, vůči nimž by bylo obtížné najít obranu, zatímco ubránit se politickým stranám není např. díky volebním mechanismům příliš složité. Občanská společnost, která tu již mimochodem existuje, neprojeví svou existenci tím, že všichni budou souhlasit s jednou iniciativou, dokonce ani ne tím, že vznikne dalších deset Impulzů, Pulzů či Antiimpulzů. I když to zní paradoxně, česká občanská společnost prokáže svou vyzrálost tehdy, když dokáže obhajovat a rozvíjet svou otevřenou a nedokonalou demokracii a také své politické strany, bez nichž by demokracie byla nefunkční.

Petr Fiala