přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 2 "Ekonomika, právo a politika"

108 stran, brožovaná vazba
vyšlo: prosinec 1999
cena: 50,- Kč

Bude to pár kritických poznámek, spíše pozvánka k diskusi a výzva k zamyšlení. Vlastně jsem chtěl mluvit o fenoménu nezávislosti u nás, který se dobře projevil v posledních senátních volbách, ale nutně se musím dostat i k zablokovanosti politiky.

Zpochybňování politického systému je věc běžná a trvá tak dlouho, jak dlouho trvá stranická demokracie sama. Každý z vás určitě zná výtky, které byly již ve třicátých letech adresovány politickým stranickým systémům. Mě třeba vždy znovu překvapil a zaujal svou rozsáhlostí a svým odmítáním názor filosofa Nikolaje Berdějeva, který vyjádřil v knize, která se jmenuje příznačně Nový středověk, (a tím středověkem vůbec nemínil dobu, která přišla po pádu parlamentní demokracie, nýbrž mínil právě tu parlamentní demokracii, protože netušil, co přijde po ní). Myslím si, že právě to drastické, neuvěřitelně příkré srovnání mezi nedokonalou, neefektivní, blábolivou parlamentní demokracií a tím, co přišlo po ní, myslím tím naprostou totalitu, podnítilo větší tolerantnost a pochopení toho, co kdysi formuloval Churchill, tedy že nezná lepší systém než tento velmi špatný systém.

Nezávislost v politice u nás, a každý z vás to cítil během senátních voleb a po nich, byla jakýmsi pojmem, který měl napravit chyby právě stranické a parlamentní demokracie, ačkoli byl tento pojem prezentován většinou s emocionálním nábojem než s nějakým obsahem. Zdá se mi, že jeden z mnoha debaklů české politologie je v tom, že nedokázal české veřejnosti vůbec říci cokoli podstatného k vývoji pojmu nezávislosti ve světě a k tomu, jak se uplatňuje nezávislost v politice, zejména v politice vyšší než je politika komunální. Je totiž přece jenom značný rozdíl mezi komunální politikou, kde panují tzv. sousedské vztahy a kde problémy jsou viditelné, průhledné pro celou obec a kde proto lze s větší mírou odpovědnosti volit nezávislého politika, a mezi politikou celostátní, tzv. celospolečenskou, vysokou politikou. Vezměte si jen samotnou skutečnost, jak je ve světě jev nezávislého politika na vysoké úrovni kromobyčejně ojedinělý; řekl bych dokonce, že po hlubším zamyšlení skoro nenajdeme v celém civilizovaném světě příklad efektivního čelního politika, který by pocházel z řad nezávislých, nestranických kandidátů. Výjimky se skutečně dají spočítat na prstech jedné ruky. Jednoho z nich, pana guvernéra státu Minnesota Venturu, navštívil prezident republiky Václav Havel, možná, že jste toho byli svědky v televizi. Je to guvernér, který je wrestlerem ("catch as you can"), americký zápasník toho nejhrubšího sportovního odvětví, a je to člověk známý i poté svou neobyčejnou hrubostí. Prošel jako nezávislý s tak trochu stejným heslem - "budu slyšet", "budu hrozně moc hlučet"-, jako jsme slyšeli i v našich senátních volbách. Později se vyznačoval velmi zvláštními a všeobecně kritizovanými poznámkami na adresu třeba náboženství, které prohlásil za neřest slabých.

Pro mě je nezávislost ve vysoké politice synonymem neprůhlednosti, pouze neprůhlednosti, protože to není kvalita, která by se dala nějakým způsobem komplexně ohodnotit a charakterizovat pozitivně. Je to nezávislost a především se vyznačuje tím, že druh její závislosti neznáme, protože pohled, kterým se díváme na kandidáta, nepostačí pro to, abychom odhalili širší závislosti. Je zvláštní, že česká společnost, vedena samozřejmě politickými komentátorskými špičkami, ani nechce na své politické scéně vytvořit standard, který by byl platný pro celou politiku. Jeden standard platí pro strany, a to je mnohem přísnější standard, druhý platí pro nezávislého politika. Nezřídka jsme slyšeli dokonce s jistým úšklebkem: proč chcete znát zdroje příjmů nezávislého politika – vždyť je to jedno, jsou to jeho peníze. Pojem "jeho peníze". peníze nezávislého kandidáta, je nesmírně složitý, komplexní, neprůhledný, nikdo neví, kde končí bankovní úvěr, kde začíná vlastní konto, zdali nelze čerpat z jednoho na druhé. Je to zkrátka a dobře zavádění určitých džunglí, v nichž se politická strana a nezávislý kandidát nachází v zásadně rozdílných podmínkách. Tyto dva typy politiky se u nás bohužel usazují. Hlavním heslem byl příslib hlučnosti nesmírně sympatického a charizmatického nezávislého kandidáta; ten příslib zatím není naplněn. Jiný příslib, příslib vytvoření frakce nezávislých, jde dokonce do přímého střetu se samotným smyslem zákonodárných sborů, se samotným smyslem politiky, a tím je přece jenom čitelnost, průhlednost, řiditelnost společnosti. Frakce nezávislých, přišlých z nejrůznějších koutů poltického spektra, nevypracuje nikdy jediný souvislý, ucelený názor na cokoli, to snad ani není třeba dokazovat. Když se ovšem mluví o tom, že nezávislý politik je méně odpovědný než politická strana, zpravidla slyšíme odpověď, že našich stran se to netýká – ony jsou tak nezodpovědné, že žádný nezávislý politik nemůže být nezodpovědnější.

Uvedu příklad, který – jak se mi zdá -, svědčí o opaku. Byl jsem svědkem scénky, kdy kandidátka na senátora za ODS paní Jirásková byla tázána z řad publika, zda se nehanbí vystupovat za stranu, která má teď sponzorskou aféru s billboardy z roku 1996. Ona se nad tím chvíli zamyslela. Mě se v první chvíli zdálo, že je to neuvěřitelně nespravedlivé, a když jsem se podíval do kouta, ze kterého tento mocný mravní apel vycházel, tak jsem zjistil, že tam sedí řada tváří, které si pamatuji právě z těch billboardů. Bylo to bývalé vedení ODS. Jistě si pamatujeme, že navzdory tomu, co ukazují média, tam tehdy nebyl jen předseda, ale bylo velké množství lidí, kteří se dostali do parlamentu právě díky těmto billboardům. Bylo by divné, kdyby jen předseda věděl o tom, jak byly sponzorovány billboardy, na nichž bylo celé vedení, když to nevěděli místopředsedové a grémium. Ale už to je divné, že tato otázka byla položena člověku, který v roce 96 ani nebyl členem strany, a není jím ani dodnes. Po krátkém přemýšlení jsem si řekl, že asi ústy dítěte promluvila pravda, protože politická odpovědnost zůstává na straně, na jedinci v našich podmínkách nezůstává. Stačí tu stranu vyměnit, včas odskočit, včas přesedlat, včas jít jinam, a najednou jakoby člověk byl zbaven politické odpovědnosti a ten, kdo v té straně zůstává, nese ji jako svérázné břemeno dál a vůbec to břemeno ze sebe nesetřese. Proto nemohu souhlasit s názorem místopředesedy ODS Macka, když říká, že odmítá kolektivní odpovědnost, a necítí proto svoji odpovědnost za inzeráty ODS. Myslím si, že nezáleží na tom, jestli to cítí nebo ne, on ji tak jako celá strana vždycky ponese. V tom je právě půvab stranické politiky; proto se společnost rozběhla do různých koutů, do různých stran, aby tato zodpovědnost mohla být nesena a tázána i po mnoha letech.

A nyní k tomu, zda je naše společnost zablokovaná, nebo ne. Zdá se mi, že přece jenom zablokovaná je, ale trochu jiným směrem a z jiných důvodů, než je zvykem tvrdit. Neblokuje ji opoziční smlouva. Opoziční smlouva nezabránila žádnému projevu politického procesu v zemi; nezabránila vzniku čtyřkoalice, což je – uznejme – obrovský posun. Nezabránila vzniku občanské iniciativy Impuls 99´. Zablokovanost tedy u nás určitě panuje, ale z úplně jiných důvodů. V České Republice se vytvořila (v tom je její ojedinělost) jiná bipolarita než jinde: není to bipolarita dvou silných politických bloků, stojících proti sobě a nabízejících voliči při každých volbách vždy znovu a znovu možnost jasné, uvědomělé, nebo třeba i orientačně pocitové volby. U nás je ta bipolarita právě mezi stranami, které hájí stranickou demokracii, a těmi, kdo hájí nepolitickou politiku. Je to především pan prezident republiky, který svou kromobyčejnou autoritou (kořenící v minulosti, v dobách předdemokratických, v dobách souboje s komunismem) pro prosazení této své koncepce či vize nepochybně používá. Problém je v tom, že vzniklo zcela jiné silové pole, než je tomu zvykem jinde. V tomto poli, kde jedním z katodo-anodových proti-pnutí je prezident, se vůči těmto dvěma konceptům profilují ostatní politické strany. A to je to, co se v naší situaci zásadně odlišuje od jakékoli jiné. Proto je každý problém okamžitě vyprazdňován z věcného obsahu a je řešen pouze viděno tímto zvláštním pnutím, tímto protipólem. Proto strany využívají každého problému k tomu, aby se profilovaly ať už vůči ODS, nebo vůči Hradu. Každá věc se okamžitě vyprazdňuje ze svého obsahu a stává se právě problémem tohoto souboje. Ať už je to zeď v Matiční ulici, ať už je to Temelín, vztah k EU, malé strany nebo velké strany; je to někdy až nesmyslné. Třeba představa o tom, že malé strany znamenají nadále otevřený politický systém, je v jistém rozporu s tím, že malé strany se sdružují do čtyřkoalice, protože v tomto sleduji právě logiku politického vývoje, který vůbec vedl ke vzniku velkých stranických seskupení, nic jiného. Je to logika navýšení nebo zefektivnění svého možného politického vkladu. Nicméně na povrchu, v rámci politického boje, zůstává princip "malé strany ano".

Stejně tak je vyprázdněná ze svého obsahu i občanská společnost nebo boj o ni. Všude ve světě je vznik a vývoj občanské společnosti naprosto přirozenou součástí vývoje politického systému. U nás stoupenci konfliktního pojetí "občanská společnost versus politika" samozřejmě uznávají nutnost politických stran; nicméně v každém svém projevu spíše zpochybňují účinnost, efektivitu a působení politického systému, který je údajně deformován tím, že neumožňuje vznik občanské společnosti. Proč říkám, že jinde tomu tak není: Sleduji diskusi, která probíhá v Polsku a v Maďarsku; tam mohou být výpady politiků proti jednotlivým občanským sdružením, ať už jsou to ekologická nebo jiná sdružení, nikde ovšem nikdo netrvá na tom, že země znatelně zaostává za světem ve vývoji občanské společnosti. všude je to vnímáno jako svalstvo a kostra, jako věc, kde nelze určit, co je přednější a co je méně důležité. Jedno bez druhého prostě nemůže existovat. Když Hillary Clintonová u nás nesmírně přesvědčivě a řekl bych i ostrovtipně přednáší o občanské společnosti, je to svatá pravda, ovšem když chce kandidovat na guvernéra nebo senátora, tak to dělá v rámci existující politické struktury; ani by ji nenapadlo, že ty věci jsou v nějakém protikladu. U nás je ten pojem vyprázdněn ze svého konkrétního obsahu, tak jak se vyprázdnila technikálie typu opoziční smlouvy.

Proto zde vidím zablokovanost, a říkám si, že se budeme velice divit, až dojde u nás dejme tomu za tři roky k další změně, a najednou budeme mít před sebou systém, který ve věcech občanské společnosti na tom není nějak kvantifikovatelně lépe přes celé neuvěřitelné úsilí, které tomu bylo věnováno; není na tom nějak lépe než vedlejší Maďarsko nebo Polsko; není ani nějakým způsobem srovnatelný třeba s tím, jak se vyvíjí občanská společnost v Norsku, ve Spojených státech nebo v Itálii, kde je sto padesát stran, nebo v Británii, kde jsou pouze tři strany. Ta věc prostě zůstane jakoby nadále hodnotitelná podle politické pozice nebo pocitů lidí, ale budeme se divit tomu, jak zaostává a jak nezralý je politický systém v zemi – právě díky té zablokovanosti, která neumožňovala jeho vývoj. Neexistuje zde dodnes, a nevím, zda bude existovat za tři roky, jasná profilace dvou velkých politických bloků navzájem, která umožňuje voličům kvalifikované rozhodování. Všude ve světě, ale i vedle nás v Polsku a Maďarsku, se politická scéna dávno rozdělila na dvě možné alternace, v každých volbách může docházet k jejich střídání nebo ne, ale v každém případě civilizovaný způsob stranického jednání je koaliční výpověď v předvečer voleb tak, aby volič mohl volit i malou stranu, protože ví, že se strefí, protože koaliční výpověď je učiněna ve prospěch toho kterého bloku. U nás toto vše není, u nás je dodnes čistě teoreticky možné, že každá strana bude koalovat naprosto každou stranou; je to – jak tady říkáme – typická česká bramboračka. Je dokonce možná duhová koalice nebo koalice každého s každým – chybí zde ona jasná dělící čára. Jestliže říkám, že se budeme divit, pak mi to odpusťte jako řečnický obrat, protože já se samozřejmě moc divit nebudu.

Jefim Fištejn