přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 2 "Ekonomika, právo a politika"

108 stran, brožovaná vazba
vyšlo: prosinec 1999
cena: 50,- Kč

Je zřetelné, že současná politická situace v ČR je ze všech možných hledisek standardní, resp. odpovídá jedné z možných variant, které neodporují demokratickému řádu. Za nestandardní by mohla být považována pouze v tom případě, kdyby neodpovídala žádné z možných situací, které se mohou vyskytnout v rámci demokratického řádu, což se neděje. Opoziční smlouva je jednou z možností smluvního uspořádání po volbách, ostatně její nepsaná varianta zde existovala – v poněkud pozměněné sestavě a obráceném gardu – již v roce 1996. Menšinové vlády, odkázané na toleranci Parlamentu, jsou poměrně běžnou věcí v řadě evropských zemí. Tak by se dalo pokračovat dále. Až potud je hysterická atmosféra, spoluvytvářená částí médií a politiků, zcela neadekvátní a je zapřičiněna sledováním jejich vlastních zájmů. Pokud ovšem jde o zablokování politických procesů, stojíme možná na jeho počátku a zda budou skutečně zablokovány, ukáže další vývoj. Není vyloučeno, že časem dojde k tomu, že se politické procesy skutečně budou točit v kruhu. Případné zablokování české politiky může být způsobeno především některými zvláštnostmi české politické scény, jejichž příčiny leží v minulosti, někdy dokonce velmi hluboko.

Podle mého názoru se již za první Československé republiky vytvořily určité "archetypy" chování jednotlivých aktérů politické scény – tedy politických stran – které patří spíše k horšímu dědictví prvorepublikové demokracie. Byla to především extrémní proporcionalita při výkonu exekutivní moci a také "pivotující" charakter politických stran (tedy jejich schopnost být součástí téměř jakékoliv koalice ). Takové strany nikomu "nevadí", jsou nejméně vyhraněné, mají nejméně jasný program. Jejich hlavním cílem nakonec není ve volbách vyhrát, ale pouze si udržet stabilní, byť nevelkou voličskou podporu, nutnou pro vstup do Parlamentu. Politické spektrum tak postupně eroduje do malých stran, které se chovají spíše jako stavovské organizace a ve vládě obsazují křesla, která jsou jejímu "stavu" blízká. Kartel takových stran má samozřejmě zájem na zachování statu quo a vzájemném, dlouhodobém udržení se ve vládě. Zmíněný model proto vede k politickému marasmu a partokracii. Rozdělení křesel ve vládě je téměř konstantní, některá ministerstva bývají určitým stranám doslova propachtována. Zdá se, že strana, přeživší od 20. let až do nynějška, se snaží tento pro ni výhodný systém přenést do 90. let. Mám tím na mysli KDU-ČSL. Tato strana ví, že její vyhraněně konfesní nátisk a zároveň programová rozmělněnost z ní dělá stranu se silným regionálním zakotvením, které jí umožňuje se téměř vždy dostat do Sněmovny, byť s nevelkým volebním ziskem. Stejné vlastnosti však této straně brání získat celostátní charakter a stát se jedním ze silných hráčů na české politické scéně. KDU-ČSL ví, že její jedinou šancí je strategie "přežití" – tedy v demokratických podmínkách maximalizovat svůj volební zisk a být téměř za každou cenu ve vládě jako nezbytný dodatek k některé velké politické straně, která by jinak nesestavila parlamentní většinu ( v nedemokratických podmínkách byla touto strategií přežití její kolaborace s komunisty v bývalé Národní frontě). Tuto strategii i další věci z ní vyplývající oživil a k dokonalosti dovedl někdejší předseda KDU-ČSL Josef Lux. Dřívější polistopadový tah lidovců za stále stejnými ministerstvy (pokud možno těmi, přes které protékají velké objemy státních peněz – Mze, MMR, MO - a přes které tedy lze uplácet členskou i voličskou základnu ) i její nynější rostoucí nervozita tváří v tvář vlekoucí se vládní abstinenci jsou toho dobrými podpůrnými důkazy této teorie.

Z tohoto způsobu chování KDU-ČSL pro sebe odvozuje další nutnost – nutnost disproporčního rozdělení politické moci, tedy větší podíl na exekutivní moci, než by odpovídalo výsledku voleb. Argumentuje oblíbenými leč mylnými teoriemi, že vítěznou stranou v poměrném systému je ta, která dokáže dát dohromady "funkční koalici", nikoliv ta, která získala nejvíce hlasů. Tyto úvahy jsou bohužel zřetelným útokem na svobodné volby jako základní prvek demokratického systému, cestou k nivelizaci volebních výsledků a doslova karikují volby jako výraz vůle voličů. Pokud nezáleží na volebním výsledku, tedy na počtu parlamentních křesel, přidělených straně jejími voliči, každá parlamentní strana má stejnou váhu. To znamená – teď záměrně přeháním - absurdní divadlo : nemuseli bychom dělat volby žádné, stačilo by vydělit počet parlamentních křesel počtem parlamentních stran a přidělit každé stejně, bez ohledu na to zda měla ve volbách 10, 20, nebo 30 %. To už je "spravedlnost" téměř komunistického střihu, něco jako "každému podle jeho potřeb". Disproporční rozdělení politické moci následovalo zatím po každých volbách. V roce 1992 byl poměr křesel tří tehdejších koaličních partnerů zhruba 4:1:1, ve vládě však měla ODS jen o jedno křeslo víc, než ostatní dva. V roce 1996 byl týž poměr 3:1:1, nicméně ve vládě dokonce existovala parita mezi ODS a zbytkem ( tedy 1:1). A po volbách v r. ´98 byla ve hře dokonce i varianta s J. Luxem – předsedou nejslabší parlamentní strany – jako premiérem. Jistě, v každé koaliční vládě je zisk menších koaličních partnerů větší, než by odpovídalo jejich zisku volebnímu. Nic se však nesmí přehánět. Podívejme se k našemu sousedu – do Německa. Jak v bývalé koalici CDU-CSU / FDP, tak v současné SPD / Zelení má menší partner pouze několik (3-4), byť významných křesel, např. MZV. Strana velikosti a zároveň požadavků českých lidovců by v Německu nemohla vstoupit do žádné koalice, žádná by totiž nemohla uspokojit její požadavky.

Z uvedeného vyplývá, že KDU-ČSL je svým chováním a svými tradicemi jedním z hlavních inhibitorů přirozeného, normálního pohybu na české politické scéně, tedy jejím hlavním potenciálně blokačním faktorem. Jejím utilitárním chováním se inspirují i další malé politické subjekty na naší politické scéně ( dříve ODA, dnes US ).

Kromě toho zde existují další prvky nestandardnosti české politické scény. Jedním z nich je existence "Hradu" jako jednoho z center politické teorie a praxe, který ovšem hraje podle jiných pravidel, než ostatní hráči ( ODS, ČSSD ). Hrad je konglomerátem části intelektuálních a mediálních elit, které mají velmi malou schopnost vygenerovat vlastní nosný program. Mají však zato velkou touhu mít a uplatňovat politický vliv a skrytým způsobem – tj. bez následné odpovědnosti, skládání účtů a účasti ve volební soutěži - také politickou moc. Je zde přítomna jakási nostalgie po dobách OF, které tyto elity ovládaly a také nechuť ke klasickým politickým stranám, která ovšem vychází z konkrétních teoretických stanovisek ( Václav Havel se např. ve svých starších úvahách nikdy netajil svou skepsí a despektem k politickým stranám ). Především silné politické strany jsou Hradem chápány jako nebezpeční, příliš transparentní konkurenti v boji o politickou moc. Proto Hrad neváhá také uzavírat ad hoc ( či dnes již trvalejší ) spojenectví s těmi politickými stranami ( KDU-ČSL ), s nimiž sledují stejné cíle – tj. oslabení silných konkurentů. Možná je zde přítomna implicitní touha po již zmíněném prvorepublikovém systému co nejrozdrobenější – a tedy méně nebezpečné - politické scény, kdy jakýsi arbitr ( prezident ) dle vlastní vůle skládá vlády z velkého počtu malých stran jako puzzle.

Tyto manýry ústí jednak v apoteózu náhradního konceptu tzv. občanské společnosti a také nepolitické politiky, jejichž teorii i praxi si Hrad a zmíněné elity přivlastňují jako její jediní správní věrozvěsti. Dále ústí v klasické zákulisně intrikářské postupy, jejichž nejvážnějším ztělesněním se stalo v roce 1997 a 1998 Sarajevo a následné sestavením poloúřednické vlády. Byl to ukázkový pokus o kabinetní likvidaci jednoho ze silných konkurentů ( ODS ) a umělé přestrukturování české politické scény. Sarajevo se zapíše do novodobých dějin české politiky jako její nejčernější období, které paralyzovalo a poznamenalo českou politickou scénu na dlouhou dobu dopředu. I opoziční smlouva je do značné míry produktem Sarajeva, právě jako sebeobrana proti neférovým postupům "nepolitické politiky". Václav Havel a Josef Lux, kteří byli hlavními architekty sarajevského atentátu, budou za to před dějinami muset přijmout adekvátní zodpovědnost.

Pokud se má česká politika vyhnout nebezpečí zablokování, je třeba se zbavit výše popsaných nezdravých zvyklostí a "archetypů", které se zakoření rychleji, než je milé. Protože dotčené politické subjekty se k takové změně vlastního chování odhodlají těžko samy od sebe, bude nezbytné "namodelovat" takové vnější podmínky, které je k ní přinutí. Jde o připravované ústavní změny v pojetí prezidentských pravomocí, především však razantní změnu volebního systému. Jednokolový ( nikoliv dvoukolový) většinový nebo poměrný systém s výraznými většinovými prvky vytvoří podmínky, které budou takovému zablokování bránit, od možnosti sestavení jedno- či dvoubarevné většinové vlády ( bez disproporčního vydírání) až po možnost kompletní povolební výměny vládní garnitury ( aniž by některá strana zůstávala ve vládě "na věčné časy" ).

Jan Zahradil