přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 36 "Proč skomírá evropská ekonomika"

125 stran, brožovaná vazba
vyšlo: listopad 2004
cena: 50,- Kč

Nelze popřít, že ekonomický vývoj zemí Unie jako celku po roce 2000 není zrovna oslnivý. Mnoho odborníků soudí, že velký podíl na tom měly vnější důvody: vzestup cen ropy roce 2000, splasknutí digitální bubliny v USA, což dopadlo také na Evropu, efekt 11. září 2001, který byl globální. Je pravda, že z těchto globálních šoků se Evropa vzpamatovávala pomaleji než třeba USA.

Pokud chceme mluvit o skomírající ekonomice, pak bychom měli upřít pozornost jinam. Japonsko během devadesátých let se beznadějně potácelo ve stagnujícím ekonomickém prostředí, z něhož se nedovedlo vymanit ani měnovými ani fiskálními nástroji. V moderních dějinách stěží najdeme jiný příklad tak dlouhodobého "skomírání".

Přes nevýrazný výkon Unie jako celku, který se týká hlavně Německa, Francie a Itálie, nesmíme zapomínat na to, že na evropském ekonomickém nebi září několik zemí,které se svou výkonností a v žebříčku neúspěšnějších zemí ( navíc sestavovaným institucemi mimo EU) řadí na přední místo ve světě. Jde vedle známého Irska především o tři skandinávské země, Dánsko,Švédsko a Finsko, které v mnoha ukazatelích dokonce předčily USA.

Přes údajné "skomírání" evropské ekonomiky stojí za zmínku, že Spojené státy považují Evropu za svého hlavního obchodního partnera. Ještě větší význam než obchod mají vzájemné investice, které tvoří 54 % světových přímých zahraničních investic. Z USA jde do Evropy 50 % všech přímých zahraničních investic tamních firem, přičemž americké investice jen v Nizozemsku jsou téměř dvakrát vyšší než v Mexiku a hodnota aktiv amerických společnosti ve Velké Británii je vyšší než celková hodnota amerických aktiv v Asii, Africe a na Blízkém východě. Také firmy ze zemí Unie směřují přednostně do USA. Pro ilustraci: jen ve státě Texas investovaly evropské firmy více než japonské na celém území USA. Máme právo mluvit o "skomírání" evropské ekonomiky, když americké zahraniční investice jsou ukládány přednostně v Evropě?

1. O čem hovoří fakta

Považuji za vhodné, abychom hodnotili ekonomickou výkonnost zemí Unie nejen v posledním krátkém období. Seznamme se, jak se tato výkonnost vyvíjela v delším období posledních třiceti let, 1970-2000. Často se přitom operuje s údaji, které potvrzuje také Evropská komise v mnoha svých rozborech. Vypovídají o tom, že v uvedených třiceti letech výkonnost Unie jako celku měřená ukazatelem HDP na obyvatele a porovnávaná s USA zůstává neměnná : odpovídá zhruba 70 % americké úrovně. To znamená, že Unie se nevyvíjela rychleji,ale ani pomaleji než USA, takže mezera v HDP na obyvatele zůstává dlouhodobě stálá.

Přední americký ekonom Olivier Blanchard působící na MIT se pokusil odpovědět na otázku, proč tomu tak je. Porovnal tři skupiny údajů a jejich vývoj během uvedeného období v USA v zemích EU: HDP na obyvatele, HDP na odpracovanou hodinu ( produktivita práce) a počet odpracovaných hodin připadajících na jednu osobu. Zjistil toto:

1. pokud jde o HDP na obyvatele, zůstává mezera neměnná;

2. pokud jde o produktivitu práce, Unie snížila svou mezeru: ze 65 % americké úrovně v roce 1970 na 91 % v roce 2000;

3. pokud jde o počet odpracovaných hodin, jež připadají na jednu osobu, situace EU se rapidně změnila k horšímu: zatímco v roce 1970 mezi zeměmi Unie a USA neexistoval žádný rozdíl, v roce 2000 evropský ukazatel poklesl na 77 % americké úrovně.

Z těchto údajů O. Blanchard vyvodil toto: přírůstky evropské produktivity práce byly vyšší než v USA, avšak počet odpracovaných hodin v zemích EU poklesl zároveň zhruba ve stejné proporci. Tím se dostáváme k vysvětlení, proč se mezera v HDP mezi Evropou a USA nesnižuje. Říká doslova: "Kdyby relace počtu odpracovaných hodin mezi Evropou a USA zůstala stejná, měly by země EU zhruba stejný HDP na obyvatele jako USA. Stabilita mezery v HDP na obyvatele mezi EU a USA je důsledkem poklesu v počtu hodin odpracovaných v zemích EU" (Blanchard O., The Economic Future of Europe, February 2004, stať pro Journal of Economic Perspectives).

Dodává,že s výkonností EU to není tak špatné. Vzhledem k tomu, že produktivita práce rostla v Evropě rychleji a odpracovaných hodin ubylo, plyne z toho, že přírůstky produktivity nepřispěly k růstu produktu, ale byly využity k prodloužení volného času. Evropané využívají více volného času, Američané více, přesněji déle pracují.

Alasdair Murray z londýnského Center of Economic Reform to podporuje údaji, podle nichž v roce 2002 americký zaměstnanec pracoval v průměru 1815 hodin ročně, více než v kterékoli členské zemi EU (s výjimkou Řecka), přitom například nizozemský zaměstnanec pracoval ročně pouze 1340 hodin.

Tabulka 1. Hospodářská výkonnost EU a USA

Pramen: Center for Economic Reform

O. Blanchard komentuje údaje těmito slovy: vzhledem k tomu, že produktivita v zemích EU v relaci k USA vzrostla, zatímco počet odpracovaných hodin ve srovnání s USA poklesl, je výsledek nasnadě: mezera v HDP na obyvatele mezi USA a zeměmi EU zůstává zhruba stabilní. A říká doslova: "Kdyby se počet hodin odpracovaných jednou osobou nezměnil, měla by dnes EU zhruba stejný HDP na obyvatele jako USA. Stabilita mezery v HDP na obyvatele mezi EU a USA je výsledkem poklesu odpracovaných hodin" (cit.práce, str. 5). Vyšší přírůstek produktivity práce v EU ve srovnáni s USA posloužil Evropanům k tomu, že se rozšířil jejich volný čas.

Podotkněme ještě, že k podobným závěrům došla také Evropská komise ve svém přehledu evropské ekonomiky v roce 2003. V její analýze se konstatuje, že vyšší výkonnost USA má tři důvody: 1. vyšší míru zaměstnanosti, 2. vyšší počet odpracovaných hodin a 3. předstih v růstu produktivity práce.

Pouze v jednom bodě se analýza EK liší od rozboru O.Blancharda, protože se podrobněji zabývá vývojem produktivity práce od poloviny 90.let a také po roce 2000. Po celou dobu od konce 2. světové války až do poloviny 90. let země Evropské unie "doháněly" totiž USA v přírůstcích produktivity práce. Od poloviny 90. let se tento dlouhodobý trend obrátil: přírůstky v zemích EU dosahovaly v průměru 1,5 % ročně , kdežto v USA 2,0 %, přičemž se roce 2000 se tento rozdíl ještě prohloubil.

2. Faktory hospodářského vývoje EU

Dá se říci, že až do poloviny 90. let se Evropě dařilo dohánět USA tím, že spíše "imitovala" americkou technologickou úroveň, než aby byla úspěšná v původních inovacích. Takové "dohánění" je téměř vždy snazší, protože země, které jsou na nižší úrovni, se přebíráním nových technologií a know-how mohou přiblížit svým vyspělejším konkurentům.

V 90. letech se situace radikálně změnila. Ekonomický růst se nyní opírá především o neustálý příliv inovací a také podniky v kterékoli zemi nejsou v propojeném světě chráněny před zahraniční konkurencí. Globalizace urychlená zavedením nových telekomunikačních a informačních technologií posunula podniky do nového prostředí.

Mnohem intenzivněji působí konkurence, především zahraniční a také ekonomický růst se opírá o faktory, které sice nejsou zcela nové, ale jejich váha a působení se v mnohém odlišují. Ekonomická výkonnost, konkurenceschopnost podniků, jejich přežití a udržení místa na trzích závisí na výrobě, ale zejména na zavádění a užívání nových technologií (ICT), internetu, závisí na nepřetržité inovační aktivitě, na počtu výzkumných pracovníků a objemu výdajů do sektoru vědy a vývoje. Zavádění nových technologií vyžaduje novou kvalifikaci a celoživotní učení. Tento závěr se týká také celých zemí a dokonce kontinentů. Mnozí odborníci hovoří v té souvislosti o novém modelu růstu, jehož obrysy se objevily v USA a také v některých evropských zemích.

Z různých důvodů se Evropa poněkud opozdila, avšak ani tak ve výrobě nových technologií, jako v jejich zavádění. Evropská komise o tom podává velmi otevřené svědectví. V jejích rozborech se můžeme se dočíst, jak Evropa zaostává ve výdajích na výzkum jak za USA, tak ještě více za Japonskem (podíl těchto výdajů na HDP se v USA blíží 3 %, v Japonsku překračuje tuto hranici, kdežto země EU jako celek nedosahují ani 2 %), jak Evropa zaostává v počtu svých výzkumných pracovníků (v Evropě připadá na tisíc pracovníků 5,4 vědeckého pracovníka, kdežto v USA 8,7 a v Japonsku dokonce 9,7). Výzkum je nejen nedostatečně dotován na podnikové úrovni, ale je roztříštěn mezi zeměmi a jeho koordinace je nedostatečná. Rozbory Komise také odhalují, v čem jsou slabiny EU: jde zejména o zaostávání v sektorech, které užívají nové technologie.

Podrobnější rozbor ukazuje, že evropské zaostávání za USA bylo způsobeno odlišným vývojem ve čtyřech sektorech: v jednom vyrábějícím ICT ( elektronický průmysl) a ve třech sektorech užívajících ICT: v maloobchodě, velkoobchodě a v obchodě s cennými papíry. Předstih USA se většinou připisuje využívání internetu a jeho služeb, což umožnilo zásadně reorganizovat výrobní i obchodní operace a zvýšit produktivitu práce. Země EU si naproti tomu udržují slušnou konkurenční pozici hlavně v tradičních odvětvích. O tom nás přesvědčuje struktura obchodní bilance zemí EU, v níž převažuje spíše vývoz tradičních průmyslových výrobků a také malý podíl služeb, a z níž vyplývá naopak závislost zemí EU na dovozu prvků ICT.

3. Jak situaci vidí země Evropská unie

Otázka, která nás musí na tomto místě zajímat, je tato: jsou si Evropská unie, její instituce i členské země vědomy tohoto zaostávání? Odpověď zní: ano. EU reagovala na situaci velmi komplexní strategií, která byla vytyčena potom, co Evropská rada na svém jarním zasedání v Lisabonu v roce 2000 jasně oznámila, že země EU stojí před "radikální transformací evropské ekonomiky".

Nebyla to jen rétorika, protože EU velmi podrobně a velmi odpovědně zmapovala zaostávání Evropy v situaci poznamená globalizací a nástupem nové ekonomiky. Na rozdíl od předchozích ne zcela úspěšných pokusů v předchozím desetiletí (např. v roce 1994 nebo 1997) jde tentokrát o komplexní program všestranné hospodářské, sociální a ekologické obnovy (renewal) Evropské unie.

Radikální transformace obsahuje celkem devět prioritních směrů činnosti členských zemí i jejich institucí. Na tomto místě nehodlám všechny tyto směry podrobně rozebírat. Nemohu ale nepřipomenout, že strategie na jedno z předních míst postavila vytvoření informační společnosti s cenově dostupným přístupem k internetu a jeho využití v nejrůznějších oborech ekonomiky i společnosti, dále vytvoření evropského výzkumného prostoru, který by měl být dotován v rozsahu, který nebude ustupovat hlavním obchodním rivalům s cílem vytvořit silný inovační potenciál, odstranění překážek pro podnikání, zejména pro malé a střední podniky, vytvoření integrované finanční trhy v celoevropském měřítku, postupovat v dokončení vnitřního trhu další liberalizací atd. Unie si také dobře uvědomila, že je nutno odstranit dosavadní překážky ve fungování řady trhů (zejména trhů služeb, práce a kapitálu) a postarat se o to, aby mnohé z prováděných politik byly účinnější.

Evropská Unie, jak je patrné z neúplného výčtu hlavních směrů lisabonské strategie, je připravena vzájemně se učit z dobrých a osvědčených zkušeností členských zemí, ale také kterékoli nečlenské země. Svůj záměr výkonností se vyrovnat Spojeným státům bere vážně, jak je zjevné z toho, že uvedené směry nové strategie se inspirují hlavně z amerických zkušeností, avšak bez záměru importovat beze zbytku americký ekonomický a sociální systém.

Chci uvést ještě dvě skutečnosti, které vypovídají o tom, jak vážně je nová strategie vnímána v zemích EU. Na rozdíl od zlehčujících poznámek některých českých představitelů berou tuto strategii za svou a jednoznačně a bezpodmínečně ji podporuje střechová organizace evropských podnikatelů (UNICE), střechová organizace evropských hospodářských komor (Eurochambers), evropské odbory a také organizace občanské společnosti.

Také by mělo být uvedeno, že všechny hlavní frakce Evropského parlamentu považují lisabonskou strategii za zcela adekvátní odpověď Evropské unie na slabá místa v její ekonomické výkonnosti a konkurenceschopnosti. Největší frakce Evropského parlamentu, Evropská lidová strana (EPP-ED), v přehledu své činnosti z jara 2004 považovala za nutné uvést, že každoročně vyzývá Radu a Komisi, aby urychlily lisabonskou strategii, přičemž doslova o sobě uvádí, že představuje to seskupení v EP, které má "nejsilnější vůli, aby bylo lisabonských cílů dosaženo včas".

Dosavadní pokrok nové strategie je ovšem dosti nevyrovnaný. Evropská komise ve své zprávě ze začátku tohoto roku konstatovala, že přes nepopiratelný pokrok v řadě oblastí je úroveň zavádění nové strategie "stále nedostatečná". Romano Prodi, předseda Evropské komise, prohlásil v březnu 2004 je dosažený pokrok zatím "hubený" a nedává záruku, že vytyčené strategické cíle budou do roku 2010 splněny.

Trh služeb na vnitřním trhu je zatím roztříštěn, vytváření evropského výzkumného prostoru postupuje pomalu, integrace finančních trhů není zatím dokončena, uznávání odborné kvalifikace v rámci Unie naráží stále na překážky a evropský patent se nepodařilo přijmout. Přesto není důvodu lámat nad lisabonskou strategií hůl a zejména není důvodu ji považovat za překonanou. Zmíněné organizace evropských podnikatelů vydávající o ní každým rokem hodnotící zprávu vzaly novou strategii za svou. V žádném případě ji neodmítají, ale oprávněně kritizují členské vlády zato, že mnohé z nich postupují při její realizaci liknavě a neplní závazky, které přijaly v roce 2000.

4. Nalezla Unie správnou cestu?

Svědčí o závažnosti nové strategie, že je monitorována a hodnocena na mnoha místech, nejen institucemi EU. Jednou z institucí, která si to vzala za úkol, je World Economic Forum, jež sídlí ve Švýcarsku a nemá žádný vztah k Evropské unii a k jejím orgánům. Ve své zprávě z jara tohoto roku seřadila žebříček opřený o osm kritérií, jimiž hodnotí patnáct členských zemí z hlediska postupu lisabonské strategie. Zajímavá jsou dvě zjištění:

1. V první pětici úspěšných zemí nacházíme tři skandinávské země v pořadí Finsko, Dánsko a Švédsko. Na čtvrtém místě je Velká Británie a dále pak Nizozemí. Tři vyjmenované skandinávské země předčily ostatní členské země ve všech kritériích: v postupu k informační společnosti, v inovacích a výzkumu, v liberalizaci ekonomiky, ve fungování síťových odvětví, ve fungování trhu finančních služeb, ve vytváření prostředí příznivém pro podnikání atd.

Tři skandinávské země se umístily jako jedničky podle všech ukazatelů lisabonské strategie. Je to důsledek toho, že tyto země provedly reformy požadované lisabonskou strategií. Naproti tomu na nepříliš lichotivém místě se zařadily Německo, Francie a Itálie, které naopak v reformním úsilí velice pokulhávají. Můžeme to považovat za svědectví o tom, že země, které vzaly novou strategii za svou, se zároveň řadí mezi ekonomicky výkonné a konkurenceschopné země.

Autoři zprávy provedli ještě jedno zajímavé srovnání : podle lisabonských kritérií porovnaly USA a 15 členských zemí. Tři severské země mají lepší "skóre" než USA, kdežto USA má lepší výsledky než zbývajících 12 členských zemí. Zajímavý příspěvek do diskuse o relevantnosti lisabonské strategie i o tom, že skandinávský model údajně potlačuje tvořivost lidí a brzdí ekonomický vývoj.

2. Letošní zpráva WEF v závěru předkládá doporučení, co by Unie měla dělat v nejbližším období, aby zvýšila svou ekonomickou výkonnost. Uvádí, že třem oblastem by měla být věnována hlavní pozornost: 1. zlepšit prostředí pro inovace a výzkum a vývoj, 2. rozvíjet silnou informační společnost a 3. vytvářet podmínky pro podnikovou sféru, jež by více motivovaly ekonomickou aktivitu soukromého sektoru.

Porovnání s prioritami Evropské komise ze začátku tohoto roku a s prioritami Evropské rady z března 2004 nás přivádí k pozoruhodnému zjištění: ukazuje totiž, že se při hodnocení dalšího postupu lisabonské strategie naprosto názorově shodují evropské instituce a nezávislé instituce typu WEF. Evropská komise k těmto prioritám dodala ještě to, že vzhledem ke stárnutí evropské populace by starší zaměstnanci neměli příliš brzo odcházet do důchodu a že by členské země neměly odkládat modernizaci svého zdravotního systému, aby byl finančně životaschopný.

5. Závěr

O. Blanchard, na rozdíl od mnoha euroskeptiků, říká, že v současné době probíhá v Evropě "hluboký a rozsáhlý reformní proces". Týká se reforem na trhu výrobků a na trhu finančních služeb. Tyto reformy vykonávají tlak na to, aby byl reformován také trh práce. "Reforma trhu práce se nakonec uskuteční, nikoli však za krátkou dobu a nikoli bez politického napětí". A dodává, že "toto napětí dominuje a bude dále dominovat v médiích, avšak je symptomem změny, a nikoli výrazem nehybnosti". Považuji závěr O. Blancharda za podnětný příspěvek do diskuse o tom, jak skomírá evropská ekonomika.

Luděk Urban, Jean-Monnet Professor Fakulty sociálních věd UK