přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 29 "Daňová konkurence"

88 stran, brožovaná vazba
vyšlo: leden 2004
cena: 70,- Kč

Současná problémy veřejných financí v ČR odkrývají širší problém: přirozenou tendenci fiskální politiky ke schodkům. Cílem příspěvku je ukázat, že nechceme-li být odkázáni jen na neustálé balíčky, je nutno vytvořit nezávislé rozpočtové instituce. Struktura příspěvku je následující: první část srovnává ideál veřejných financí s realitou. Druhá část se ptá, kde jsme dnes. Třetí část nabízí systémové řešení. 

1. Ideál a realita

Ideálním stavem z hlediska příjmů by byly nízké daně z příjmu fyzických osob (15-20%), žádné daně ze zisku, mírné zdanění spotřeby (DPH 15%) a nulová cla, žádné povinné "sociální pojištění". Z hlediska výdajů by byl ideální malý rozsah státních výdajů (25% HDP), výdaje na skutečné veřejné statky (obrana, bezpečnost, justice), výdaje na pozitivní externality (základní školství, zdravotnictví, základní výzkum), minimální přerozdělování, nízký dluh jako "mazadlo" finančních trhů.

Lze dosáhnout ideálu? Bohužel nikoli. Existují politické preference k vysokému přerozdělování. Dynamikou byrokracie je mocný stát – Leviathan. Existují politické výhody přerozdělování – renta, patronage – politici rádi přerozdělují. Cílem by tedy byla nejmenší možná škoda - "damage limitation".

V demokratickém uspořádání společnosti nelze ani zakazovat jakékoliv, byť ekonomicky perverzní, preference. Co je ale možné a i nutné je vystavit vládu rozpočtovému omezení. Dnešní politický prospěch nesmí být kupován za peníze dnešních dětí. Jsou potřeba robustní rozpočtové instituce, transparentnost, tvrdá rozpočtová pravidla.

2. Kde jsme dnes?

České rozpočty se schodkem nad 5 % HDP nyní a 4 % do roku 2007. Ostatní nově přistupující země do EU operují s nerealisticky optimistickými výhledy. Francie, Německo a Itálie jsou ovšem zpátky u starých dobrých deficitů a prožívají USA největší rozpočtovou expanzi v historii.

Do této situace nás dostalo zneužité keynesiánství s teorií multiplikátoru, politický tlak, časová nekonzistence jakékoliv vládní politiky, nízká transparence fiskální politiky a únava politiků z dodržování "stupidních" pravidel.

Graf 1: Saldo rozpočtu jako % HDP

3. Systémové řešení

Zlepší fiskální politiku politici? Je to možné, budou-li mít motivaci (euro, EU, currency board). Motivace politiků je ale endogenní a proměnlivá veličina (viz EU dnes či Argentina v roce 2001). Bohužel v současném systému, kdy politici rozhodují čistě na základě krátkodobých politických preferencí a potřeb, se nutnost vládních balíčků neustále opakuje.

Daleko lepší by bylo systémové řešení: navrácení "tvrdého" rozpočtového omezení do fiskální politiky, separování politiků od krátkodobých zásahů, a de facto částečné omezení rozpočtové suverenity vlády. Měly by vzniknout nezávislé rozpočtové instituce. Ty mají ve světě mnoho forem (SGP, státy Unie, Nový Zéland, FPC). Inspirovat se lze institucionálními reformami v měnové politice. Důsledkem bude vyšší tlak na transparenci. Je však třeba přiznat, že existuje věčný konflikt mezi "odborností" a "legitimitou".

4. Závěr

Fiskální politika přirozeně tenduje ke schodkům – a to nejen v České republice. Ekonomická teorie poskytuje bezpočet dokladů, že existuje dynamická nekonzistence vlády. V současném systému, kdy politici rozhodují o všech vládních výdajích, existuje nutnost neustálých "balíčků". Finanční trhy reagují přehnaně. Proto je nutné vnější rozpočtové omezení v podobě nezávislých rozpočtových institucí.

Ondřej Schneider, Institut ekonomických studií FSV UK