přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

sborník č. 30 "Dvě stě let od smrti Immanuela Kanta"

94 stran, brožovaná vazba
vyšlo: únor 2004
cena: 70,- Kč

Ačkoli Immanuel Kant (1724-1804) nevyšel za celý svůj život z rodného Královce (dnešní Kaliningrad), stal se jedním z největších světových filozofů všech dob. Každý filozoficky uvažující člověk se s ním musel v životě vypořádat. V čem byl příspěvek Kanta revoluční? Je Kant inspirativní i pro politickou filozofii?

Struktura příspěvku je následující: první část stručně připomíná Kantův transcendentální systém. Druhá část načrtává Kantovu politickou filozofii, především spis "K věčnému míru". Třetí část zasazuje Kantův problém do teorie mezinárodních vztahů. Čtvrtá část nastoluje dilema kolektivní bezpečnosti. Pátá část přináší závěr.

1. Kantův transcendentální systém

Učebnice vykládají Kantovu transcendentální filozofii jako syntézu racionalismu a empirismu. [1] Je to charakteristika přesná. Racionalismus byl v Kantově době v zajetí leibnizovsko-wolffovského uvažování. Podle racionalistů to, co vypovídá rozum o světě, je pravdivé. Z vrozených zásad rozumu (geometrie, matematika, idea Boha) je možné odvinout správný obraz světa, a to dokonce bez pomoci zkušenosti.

Kant byl probuzen – jak sám říká - z "dogmatického spánku" empirickými filozofy jako Locke či Hume. Podle Locka nic není v rozumu, co předtím nebylo ve smyslech. Zdrojem veškerého lidského poznání je zkušenost. Metafyzika je nemožná, protože pro ni zkušenost neposkytuje žádný podklad. Někteří empirici jako Berkeley jdou dokonce tak daleko, že zpochybňují existenci vnějšího světa, nebo si jí alespoň nejsou jistí jako Hume.

Kant proti empirismu argumentoval, že veškerá zkušenost předpokládá určité apriorní pojmy, které nepocházejí ze zkušenosti, nýbrž jsou podmínkami zkušenosti. [2] Proti racionalismu zase namítal, že apriorní formy jsou bytostně vztaženy na názor a bez názoru nedávají žádné poznání. "Myšlenky bez obsahu jsou prázdné, nazírání (názory) bez pojmů jsou slepé." [3]

Mohli bychom dlouze diskutovat o Kantově argumentačním postupu v Kritice čistého rozumu [4], o jeho logické a transcendentální tabulce [5], sporu o syntetické soudy a priori a dalších filozofických detailech. Mohli bychom rozebírat etické dílo Kanta s jeho slavným kategorickým imperativem [6], stejně jako kritiku spekulativní teologie a znovuobjevení Boha na půdě morálky. [7] Na tomto místě však pro takovou analýzu není prostor, tím spíše, že se o těchto tématech píší celé tlusté knihy.

Vliv Immanuela Kanta je epochální a sahá do dnešních dob. Myšlenka, že příroda nedává zákony rozumu, nýbrž naopak rozum dává zákony přírodě, byla převratná a ovlivnila filozofii přírodních věd na dlouhou dobu. Kantem se inspiroval ve 20. století i metodolog vědy R. K. Popper, podle něhož kauzalita (vztah příčiny a následku) není objektivní princip, nýbrž metafyzická konstrukce lidské mysli. [8]

Kant se nesmazatelně vepsal do dějin západního myšlení. Není žádným přeháněním tvrdit, že dějiny filozofie v 19. století jsou z velké části poznámkami ke Kantovi. Lze souhlasit s Gadamerem (1960) [9], že Kant nalezl geniální zprostředkování mezi dvěma antagonistickými tendencemi v západním světě - mezi tradicí metafyziky na jedné straně a zákonem zkušenosti na straně druhé.

2. Politická filozofie Kanta

Kant však neovlivnil jen tradiční filozofickou disciplínu, ale - co může být na půdě think tanku zajímavější - i politickou filozofii. [10] Kantem se nechali inspirovat takoví různorodí autoři jako John Rawls, Jürgen Habermas, ale nepřímo i F. A. von Hayek. K nejznámějším příspěvkům do politické filozofie patří spis "K věčnému míru" (1795) [11], který mnozí vykládají jako zdroj moderního mezinárodního práva. [12]

Když Thomas Hobbes pozoroval destruktivní dopad evropských náboženských válek v 17. století, vyslovil názor, že člověk sám je neschopen udržet mír a řád. Mír může být podle něj zajištěn jen vytvořením silného monopolu na násilí, který drží v rukou jeden suverén. Člověk je od přirozenosti agresivní, a proto mír nemůže být udržen bez konečné autority – Laviathana. [13]

V 18. století Kant vyslovil tezi, že mír je možný i bez přítomnosti Leviathana. [14] Podle Kanta není nutná žádná univerzální, globální moc. Spíše by mohla pomoci udržet celosvětový mír volná federace států. Vyslovil tři definitivní články mezinárodního míru: [15] 1. republikánská ústava pro všechny státy, 2. vytvoření unie národů (nikoli však státu národů), 3. vytvoření kosmopolitního práva (právo cizince, že s ním na půdě jiného státu nebude nakládáno jako s nepřítelem).

Podobnost mezi Kantovými ideály a systémem kolektivní bezpečnosti vytvořenými ve 20. století není náhodná. Společnost národů po první světové válce a OSN po druhé světové válce byly obě založeny na předpokladu, že musí být vytvořen určitý druh mezinárodní organizace, pokud se máme vyhnout válce. Kant bývá někdy považován za myšlenkového předchůdce těchto institucí a řazen do idealistického proudu mezinárodních vztahů. [16]

Pravdou je, že Kant polemizoval s realistickým přístupem, který válku chápe jako nevyhnutelný fakt politického života. Kritizoval teoretika mezinárodního práva Emericha de Vattela, podle něhož válka je přirozená a normální. Kant však na druhé straně odmítl myšlenku Leviathana vynucujícího mír, protože se obával, že vynucení míru prostřednictvím světového superstátu by mohlo vést k despotismu.

Kant dokonce preferoval dočasné zachování válečného stavu – existenci nezávislých států – před spojením států pod jednou nadřazenou mocí, jako v univerzální monarchii. Obával se, že udržení míru pomocí společné obrany proti agresorovi by mohlo vést k obnově doktríny o spravedlivé válce, [17] která by mohla Evropu vrátit do středověku nebo náboženských válek 17. století.

Stojí za připomenutí, že např. i F. A. von Hayek v poslední kapitole své "Cesty do otroctví" (1944) hájí regionální "federace", které by zabránily různým národům v činech škodících jejich sousedům. [18] Hayek nebyl zastáncem mezinárodního hospodářského orgánu, který by centrálně plánoval, doporučoval však – zřejmě pod vlivem událostí druhé světové války – nadřazenou politickou moc řešící a uhlazující mezinárodní konflikty.

3. Hobbesovská past

Kantův problém je tradičně diskutován v teorii mezinárodních vztahů. Pro realisty je mezinárodní politika arénou mocenské politiky par excellence. Na rozdíl od domácí politiky je mezinárodní řád anarchický a oligarchický. Anarchický kvůli absenci monopolu na legitimní násilí. Oligarchický proto, že platí právo silnějšího. V anarchickém řádu moci rozhodují pouze národní zájmy, nikoli abstraktní principy a ideje.

Opačný názor zastávají idealisté, kteří kritizují kolektivní bezpečnost jako chabý pokus dosáhnout žádoucího míru ve světě, a spoléhají se na světovou či regionální federaci. Idealističtí myslitelé věří ve federální model státu, který musí být mezinárodním společenstvím přijat, aby byl zachován mír. Do moderního idealistického proudu lze zařadit i neofunkcionalismus, který stál u zrodu evropské integrace.

Gabriel Negretto v článku "Kant a iluze kolektivní bezpečnosti" (1993) [19] vyslovil provokativní tezi, že ačkoli realismus a idealismus jsou často prezentovány jako protiklady v mezinárodní politice, oba jsou produkty té samé filozofie. Realismus a idealistický federalismus totiž upadly do tzv. "hobbesovské pasti" – víry, že monopol na násilí je nutnou a postačující podmínkou pro mír a řád uvnitř společenství.

Centralizace moci a užití monopolního násilí v rukou jedné autority bylo hlavním znakem procesu výstavby státu. Pouze prostřednictvím monopolního násilí a postupné tvorby národních armád a policie by mohl moderní stát vytvořit řád a ukončit války vedené "soukromými" armádami. Zatímco realisté ponechávají hrozbu násilí v rukou každého státu, federalisté navrhují k centralizaci použití násilí vytvoření superstátu.

Kant rozuměl podstatě tohoto problému a - podle Negretta - překonal jak realistickou tak idealistickou pozici. Odmítl realistickou pozici, že státy mají právo jít do války, kdykoli se jim zachce. Na druhé straně – ačkoli hovořil o federaci – Kant rovněž odmítl představu centralizovaného státu, který by vynucoval mezinárodní mír jako věc nemožnou a navíc nežádoucí, neboť by vedla k univerzálnímu despotismu.

4. Otázka kolektivní bezpečnosti

Realita mezinárodního systému v 18. a 19. století byla rovnováha moci, v níž každý stát měl rovné právo uchýlit se k válce: jakákoli myšlenka mezinárodní organizace pro udržení míru byla považována za utopickou. Vypuknutí první světové války a vznik nacionalismu uvedly v pochybnost konvenční pojetí války. Filozofové a státníci se pokoušeli reformovat mezinárodní systém.

O reformu mezinárodního systému se snažil i americký prezident Woodrow Wilson, podle něhož k udržení míru a zabránění budoucím válkám je nutná mezinárodní spolupráce. Wilsonova verze kolektivní bezpečnosti, která se realizovala ve Společnosti národů, sdílí některé rysy s kantovským projektem: závazek států k udržení míru, mezinárodní právo nadřazené domácímu právu a ochrana svrchovaných států v konfederativní organizaci.

Pokud hlavním účelem Společnosti národů bylo zabránit další mezinárodní válce, výsledkem bylo její totální selhání. Japonské ani italské agresi ve 30. letech 20. století Společnost národů nezabránila. Vypuknutí druhé světové války bylo potvrzením jejího zániku. Nicméně předpoklad, že mezinárodní mír může být dosažen prostřednictvím systému kolektivní bezpečnosti, nebyl většinou zpochybňován.

Po druhé světové válce hlavní velmoci dosáhly konsensu k vytvoření nové mezinárodní organizace – OSN – pro udržení míru. Jejich přístup byl pragmatičtější než v éře Společnosti národů. Článek 2 Charty OSN přináší absolutní zákaz toho, aby státy používaly válku jako nástroj pro řešení mezinárodních konfliktů. Bylo rovněž uznáno právo na sebeobranu v případě agrese, byť jednající stát musí informovat Radu bezpečnosti.

Spojené národy nesplnily zcela ideál kolektivní bezpečnosti. Rada bezpečnosti vyžaduje jednoznačný konsensus pěti stálých členů – USA, Velké Británie, Ruska, Číny a Francie. Fakticky však nemůže přebírat opatření kolektivní bezpečnosti v případě agrese prováděné kterýmkoli z těchto států. Dějiny OSN ukazují, že organizace má zásadní problémy při provádění nového systému kolektivní bezpečnosti.

Realisté mají pravdu, že relativní mezinárodní stabilita po druhé světové válce nebyla zásluhou OSN, nýbrž vyplynula z bipolárního uspořádání, které je zřejmě stabilnější než multipolární či unipolární. [20] Idealisté alespoň vyvinuli nějakou snahu, jak válečné konflikty regulovat. Nelze nikoho kritizovat za to, že navrhl alespoň nějaké maximy pro chování států na mezinárodní scéně.

Dokud státy nepřijmou, že je v jejich zájmu zachránit mír a vyvarovat se používání násilí v mezinárodní politice, nemůže být vytvořen žádný mírový mezinárodní řád. To ukazují nejen celé dějiny, ale i mezinárodní konflikty v posledních letech. Implementace systému kolektivní bezpečnosti nebo tvorba federalistického světového státu jsou pouze iluzorní řešení problému války.

5. Závěr

Byl Immanuel Kant politickým idealistou? Pokud míníme idealistou někoho, kdo hájí existenci mezinárodních institucí, které by zrušily nebo omezily vznik válečných konfliktů, pak ano. Pokud míníme idealistou někoho, kdo se vznáší v oblacích a nezná dějiny mezinárodní politiky, pak ne. Politická filozofie se ze své podstaty nespokojuje s daným, nýbrž chce něco změnit.

Kantovo poselství nemusí být utopické, je-li interpretováno jako morální imperativ. Mír je pro Kanta morální povinnost, imperativ praktického rozumu, "regulativní idea" – racionální cíl jednání, které musí člověk přijmout jako maximu chování, nezávisle na možnostech její realizace. Z podstaty imperativu vyplývá, že se jej nikdy nedaří plně realizovat v praxi. Přesto má hluboký smysl.

Z další literatury:

• Czempiel, E.-O.: Kants Theorem oder Warum sond die Demokratien (noch immer) nicht friedlich? Zeitschrift für internationale Beziehungen 3 (1996), č. 1, s. 79-101.
• Doyle, M. W.: Kant, Liberal Legacies, and Foreign Affairs: Philosophy and Public Affairs 12 (1983), č. 3-4, s. 205-235, 325-353.
• Hutchings, K.: Kant and the Theory and Practice of International Right: Political Studies 48 (2000), č. 3, s. 586-588.
• Mitchell, S. M.: A Kantian System? Democracy and Third Party Conflict Resolution: American Journal of Political Science 46 (2002), č. 4, s. 749-765.
• Orend, B.: Global Limits – Immanuel Kant, International Relations and Critique of World Politics: Canadian Journal of Political Science 35 (2002), č. 3, s. 702-720.
• Parastephenon, M.: Kant’s Cosmopolitanism and Human History: History of Human Sciences 15 (2002), č. 1, s. 17-38.
• Reichberg, G.: Kant and the Law of Peace: Journal of Peace Research 38 (2001), č. 7, s. 537-550.

[1] Störig, H. J.: Malé dějiny filozofie: Praha, Zvon 1995, s. 281.

[2] Scruton, R.: Kant: Praha, Argo 1996, s. 32.

[3] Cit. podle: Arno Anzenbacher: Úvod do filozofie: Praha, SPN 1991, s. 138.

[4] Kant, I.: Kritika čistého rozmyslu: Praha, Česká akademie věd a umění 1930.

[5] Sobotka, M.: Kantova Kritika čistého rozumu. In: Sobotka, M. - Znoj, M. – Moural, J.: Dějiny novověké filozofie od Descarta po Hegela: Praha, Filosofia 1994, s. 113-138.

[6] Kant, I.: Základy metafyziky mravů: Praha, Svoboda 1990.

[7] Loužek, M.: Kantova kritika důkazů Boží existence: E-Logos/1999 (ISSN 1211-0442). http://www.vse.cz/kfil/elogos/

[8] Popper, K. R.: Logika vědeckého bádání: Praha, Oikoymenh 1997, s. 266.

[9] Gadamer, H. – G.: Immanuel Kant. Auswahl und Einleitung: Fischer Bücherei: Frankfurt am Main 1960: s. 9.

[10] Reiss, H.: Kant’s politics and the enlightement – Reflections on some recent studies: Political Theory 27 (1999), č. 2, s. 236-274.

[11] Kant, I.: K Věčnému míru: Praha, Oikomenh 1999.

[12] Capps, P.: The Kantian Project in Modern International Legal Theory: European Journal of International Law 12 (2001), č. 5, s. 1003-1025.

[13] Hobbes, T.: Leviathan neboli O podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského: Praha, Melantrich 1941.

[14] Dupre, L.: Kant’s theory of history and progress: The Review of Metaphysics 51 (1998), č. 4, s. 813-828.

[15] Kant (1999), s. 15-26.

[16] Layne, Ch.: Kant od Cant – the Myth of the Democratic Peace: International Security 19 (1994), č. 2, s. 5-49.

[17] Orend, B.: Kant’s just war theory: Journal of the History of Philosophy 37 (1999), č. 2, s. 323-353.

[18] Hayek, F. A. von: Mezinárodní řád a jeho vyhlídky. In: Hayek, F. A. von: Cesta k nevolnictví: Praha, Občanský institut 1991, s. 121-123.

[19] Negretto, G. L.: Kant and the illusion of collective security: Journal of International Affairs 46 (1993), č. 2, s. 501-524.

[20] Waltz, K.: Theory of International Politics: Reading, Addison-Wesley 1979.

PhDr. Ing. Marek Loužek, CSc.