přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

sborník č. 30 "Dvě stě let od smrti Immanuela Kanta"

94 stran, brožovaná vazba
vyšlo: únor 2004
cena: 70,- Kč

Začněme otázkou základní, ale obtížnou. Proč se Kantovo hlavní dílo z roku 1781 nazývá Kritika čistého rozumu. Slovo kritika se zdá být jasné, jde zřejmě o kritické posouzení toho, co se tehdy nazývalo čistým rozumem. Kant sám nám říká v uvedeném díle, že poznání z čistého rozumu znamená poznání, k němuž lze dospět nezávisle na zkušenosti. Je možné buď vyvozováním z pojmů, nebo konstrukcí z pojmů. [1]

To prvé se týká filosofie, druhé matematiky. Vyvozování z pojmů, které překračuje zkušenost, je nám dnes cizí. Byla to však metoda staré metafyziky, filozofické disciplíny aristotelského původu, která se postupně usoustavnila v obecnou ontologii, nauku o jsoucnech či věcech jako věcech, a ve tři tzv. speciální metafyziky, nauky o věcech přesahujících zkušenost, které se v první polovině 18. století nazývaly racionální teologie (ta se týkala Boha), racionální psychologie (ta se týkala lidské duše), a racionální kosmologii (ta se týkala obecného rozvrhu přírody). Nyní je Kant myslitel, který řekl Německu i Evropě, že dojít k tvrzení Boha nebo nesmrtelnosti duše pomocí logického důkazu není možné. Je to překračování kompetence lidského rozumu a lidstvo se musí spokojit s tím, že existence vyššího světa není dokazatelná.

Kant se zde projevuje jako filosof inspirovaný matematickou přírodovědou. Ta disponuje – poprvé v dějinách – nepochybným poznáním, které, jak říkal Galilei, musí uznat každý, kdo rozumí matematice. Na čem se však zakládá jistota tohoto poznání? Od Descarta vědci vědí, že východiskem nepochybného poznání je míra, váha a číslo, že je možné tam, kde se poznání zabývá kvantitativními určeními věcí a jejich změnou v čase. Tím je rozumové poznání připoutáno k fyzickému, hmotnému světu a nemůže jít za něj. Kant to vyjadřuje tím, že pro rozum vázaný v jeho funkci na předmětný názor používá termín Verstand, který česky překládáme jako rozvažování. Rozvažovací poznání je jisté, nepochybné a platné, ale je to poznání světa v hranicích naší zkušenosti.

Kantovy antinomie

Že rozum nemůže překročit zkušenost, je teze, kterou Kant doložil velmi přesvědčivě, mimo jiné tím, že prokázal chyby v důkazech tzv. nadzkušenostních předmětů, tedy Boha, duše a její nesmrtelnosti. Pokud jde o důkazy tzv. racionální kosmologie, ukázal – s myšlenkovou virtuozitou a zároveň i s dávkou ironie -, že v základních kosmologických tezích lze dokázat – zdánlivě nepochybně – vždy tezi i antitezi, tedy určité tvrzení i tvrzení protichůdné.

Lze dokázat, že "svět má začátek v čase a (že) existuje hranice jeho rozlehlosti v prostoru; že …existuje nedělitelná a nezničitelná jednotka…" jako základní prvek jsoucna. Ale protichůdné teze, že totiž svět je nekonečný a věčný a že "vše je dělitelné a pomíjivé" (od 17. století se intenzivně diskutovalo o tom, zda se svět skládá z posledních již nedělitelných částeček, nebo – jak se domníval Descartes – zda vše fyzické je dělitelné do nekonečna), lze rovněž dokázat. Dále jde o možnost našeho svobodného zasahování do světa a o otázku nejvyšší – o otázku "nejvyšší příčiny světa". Lze dokázat, ukazuje Kant, že existuje nutná bytost, která přírodu podmiňuje, ale lze rovněž dokázat, že úplná řada konečných podmínek předcházejících nějakému ději je totéž co "nepodmíněné". [2]

Třetí antinomie, která se týká otázky, jak je možné naše svobodné zasahování do přírody, nám dnes nepřipadá tak závažná, zdá se, že ji rozřešila sama praxe, naše technické úspěchy. Ale otázka zněla: jsou naše zásahy do přírody projevem naší autonomie, nebo jsme my sami, včetně pocitu svobody, jen články přírodního determinismu? Nemožnost rozhodnout tyto otázky demonstrovaná ad oculos vždy důkazem pro a proti podle Kanta opět znamená, že rozum sám o sobě, bez opory předmětné zkušenosti, nemůže nahlédnout do nejhlubších tajemství přírody. Teorie antinomií, dokazatelnosti protichůdných tvrzení o základních kosmologických otázkách, je potvrzením teze o konečnosti lidského rozumu, který nemůže dosáhnout až k hvězdám, tj. k tušenému božskému původci přírody.

Nadšený vykladač vědy

Kant je entuziastickým vykladačem vědy a dokonce jako vědec vynikl. Je mimo jiné původcem teorie o vzniku naší sluneční soustavy, jejíž podobnost se známou Laplaceovou teorií objevil ve 40. letech 19. století francouzský fyzik Arago. Ale zároveň zná ještě povahu a smysl filosofie jako vyššího vědění, jemuž náleží pravdivost a moudrost, protože je vhledem do autentického řádu věcí.

Ozvuk tohoto staršího pojetí poznání nacházíme ještě u velkého reformátora filosofie a spoluzakladatele novověké vědy Descarta, jehož první starostí, poté co proklamoval vědu jako nový typ vědění, bylo zajistit její pravdivost. Přichází proto s myšlenkou, že Bůh stvořil věci právě takové, jak my je ve vědě poznáváme. Kant je již mnohem střízlivější. Věda je poznání platné – platnost vyplývá z jistoty jejích poznatků – a je charakterizována neustálým růstem svých poznatků, tj. i neustálou jejich korekcí.

Descartes mluví o evidenci vědeckých poznatků – že totiž věda musí začínat stanovením principů, které Newton později formuloval v Matematických principech přírodní filozofie a které Descartes předjímal, - přičemž musí být u každého poznatku nahlédnutelná jeho souvislost s těmito principy. Kant to formuluje jako tezi o obecnosti a nutnosti poznatků přírodovědy. Nutností míní uvedenou souvislost se základními principy, u obecnosti zdůrazňuje, že ve vědě jde nikoli o obecnost ve smyslu induktivního zjištění, nýbrž o obecnost, která souvisí s ideálním charakterem přírodních zákonů. Přírodní zákony jsou ideality, které se nikdy neprojeví ve své dokonalé podobě, nýbrž vždy v průniku s dalšími. Objevit je je možné pouze hypotézou a nikoli induktivně.[3]

Hranice lidského poznání

Pokud jde o vztah přírodovědy k tomu, jaké jsou věci autenticky, je Kant skeptický. Kant je reprezentantem teze o tom, že náš rozum je lidský rozum a že nejen smysly, ale i náš rozum, naše logika, zákonitost našeho myšlení jsou mřížkou, která stojí mezi námi a světem, jaký je. To je smysl Kantovy nauky o "věci o sobě".

Kant je nejen myslitelem hranic dřívějšího domnělého poznání vyššího světa, ale i myslitelem hranic vědeckého poznání. Věda ve svém vítězném postupu, který začal od druhé poloviny 17. století, se oprávněně obrací proti pseudovědění, proti astrologii, věštění, čarodějnictví, ale na druhé straně se část vědy a osvícenské filozofie obrací i proti křesťanskému náboženství. Protože však vědecké poznání se týká pouze toho, co je měřitelné, vztahuje se pouze k fyzickému světu a nemůže říci nic o tom, co je nad nebo za ním.

Kant tento důsledek vyvozuje a staví se tím proti neoprávněným světonázorovým pretenzím vědy. Jeho pozice je podobná Pascalově, který vedle logiky rozumu zná i logiku srdce. [4] Logika srdce je Pascalovi cesta víry, která nás vede k tušení vyššího světa. Kant chce cestu k vyššímu světu provést způsobem, který bude každému přístupný a pro každého přesvědčivý stejně jako věda. Taková "věda" se musí orientovat na něčem, co sice není smyslově názorné, ale přesto vykazatelné stejně jako kvantitativní určení smyslového názoru. Musí jít o fenomény, jichž je si každý vědom a které každý může mít před očima, i když v tomto případě před svým vnitřním zrakem. Takové fenomény jsou mravní lítost a svědomí.

Mravní lítost a svědomí se mohou zdát pouze křesťanskou zkušeností, ale již J.-J. Rousseau v Emilovi z roce 1768 [5] má nádhernou oslavu svědomí jako vnitřního hlasu, který se ohlašuje každému. Kant se nejprve zastavuje u mravní lítosti. Lítost nad tím, že se stalo něco, co se stát nemělo, [6] nebo že se nestalo něco, co se stát mělo, [7] je podle Kanta něčím, co patří k mravní konstituci každého člověka. Při tom je to jev nevysvětlitelný z účelnosti člověka jako živé bytosti, nemá pro jeho sebezáchovu žádný smysl. Podobně je tomu se svědomím, touto soudcovskou instancí v nás, která nás vystavuje sebekritice a důtce. [8] Podle Kanta jsou to první pevné body k náhledům, které jdou za vše vykazatelné ve zkušenosti.

V mravní lítosti se podle kritiky čistého rozumu projevuje vědomí vyššího světa, světa mravní povinnosti, jíž poměřujeme své jednání. V jednání, které se řídí tím, co má být, dochází k průniku dvou světů, světa smyslového, v němž se děje s nutností, to, co je, a světa povinnosti, Sollen, toho, co má být. Kant zde říká, že je zde ve hře "zcela jiné pravidlo a řád", [9] než je řád přírodní, a zcela jiná nutnost, než je nutnost přírodního dějství. Je to nutnost Sollen, povinování, kterou vyslovuje rozum; ta se proti podmíněnému přírodnímu dějství vyznačuje tím, že je v ní "míra a cíl, zákaz a úcta".

Příklad s mravní lítostí se opakuje v "Kritice praktického rozumu" s poukazem na to, že tato lítost by odporovala teleologii přírody, kdyby byla pouhým přírodním fenoménem (tedy projevem domnělé svobody provázejícím přírodně určené procesy v našem těle).

Svoboda jako podmínka mravnosti

V Kritice čistého rozumu je první Kantovou starostí zajištění možnosti svobody. Kant ukazuje, že svobodný zásah do přírodního dění neruší průběh procesů podle "přirozených příčin". [10] Přírodní determinismus je podle Kanta takového rázu, že zásah člověka na základě rozumu nejen připouští, ale dokonce vyžaduje ("úplnost řady" [11] příčin není v přírodním dění nikdy dosažena). Kdybychom vyšli z tohoto motivu, šlo by v kategorickém imperativu o vzájemný souhlas bytostí schopných svobodně jednat vůči přírodě. Šlo by o "systém svobody", [12] který je "prakticky nutnou ideou rozumu". [13] Aby tento morální svět nezůstal pouhou ideou bez působnosti, musí mít v sobě sílu podnětu k našemu jednání ve smyslovém světě, čili musí mít schopnost být "pružinou" (Triebfeder) [14] takového jednání. Vysvětlení této funkce "působící příčiny" [15] podáme později.

V následujících spisech k etice - v Základech metafyziky mravů (1785) a v Kritice praktického rozumu (1788) - je Kantovým východiskem rozumovost člověka, která ho činí "účelem o sobě". Rozumovost zde neznamená jen schopnost rozumového poznání. Znamená především, že člověk je s to – na rozdíl od věcí či bytostí podléhajících zcela přírodě – určit svou vůli (být jejím "určujícím důvodem") nezávisle na empirickém podmínění, tj. na podnětech přicházejících z vnějšího světa a podněcujících naši smyslovost. Protože z Kritiky čistého rozumu byl "ospravedlněn" [16] pojem kauzality ze svobody, tj. naše schopnost svobodně působit na přírodu, bude "kritika" (praktického rozumu) znamenat nikoli kritiku čistého praktického rozumu, tj. této kauzality svobody, nýbrž kritiku nároku empiricky podmíněného rozumu, že je výlučným určujícím důvodem vůle. [17]

Kauzalita svobody, nepodmíněná schopnost určit se ze sebe sama a nikoli z vnějšího podmínění, tedy z přírodní determinace, činí člověka "účelem o sobě". Oba etické spisy řeší otázku, jaký má být mravní předpis pro lidské jednání, jestliže člověk je schopen se autonomně motivovat (a nikoli pouze na základě svých smyslových podnětů, které jsou "pružinou" jeho jednání přináležející do fyzického světa). Takový předpis se nazývá kategorický imperativ.

Kategorický imperativ – vzhledem k tomu, že člověk je s to jednat nepodmíněně a je tedy "účelem o sobě" -, předepisuje, že se k němu ve svém jednání musíme vztahovat jako k hodnotě naprosté, absolutní, nejvyšší a nikoli jako k hodnotě podmíněné, kterou můžeme k něčemu využít. "Kategorický" je odstíněn od "hypotetický". Hypotetický imperativ, hypotetický předpis jednání znamená: chci-li dosáhnout toho či onoho, musím učinit to či ono. Chci-li stavět dům, musím si opatřit cihly. Kategorický imperativ naproti tomu říká: ať chci to či ono, vždycky musí mít přitom pro mne druhý člověk absolutní hodnotu. [18]

Jedinec jako účel o sobě

Není však teze, že jedinec je účelem o sobě, protože je schopen nepodmíněného jednání, jehož případem je jednání vzhledem k nepodmíněné hodnotě druhých, kruhová? Je-li jeho absolutní hodnota konstituována tím, že je schopen jednat vůči nim jako absolutním hodnotám, pak se jeho hodnota konstituuje v jednání, které má být na základě této hodnoty provedeno. Ale tak tomu není, protože podle Základů k metafyzice mravů si člověk nutně představuje své vlastní bytí jako účel o sobě. [19] Své vědění o tom čerpá z toho, že je si vědom sebe jako subjektu možných nepodmíněných jednání, z toho, že je schopen jednat na základě "pohnutek" [20] a "určujících důvodů" a nikoli pouze na základě "pružin", tj. smyslových podnětů.

Již předtím v Kritice čistého rozumu Kant stanovil, že člověk je schopen svobodného, tj. nepodmíněného jednání vůči přírodě. Toto vědění o sobě jako ohnisku nepodmíněného jednání je vlastně totožné s vědomím mravního zákona, jehož konstatováním začíná Kritika praktického rozumu. Vědomí zákona je nezahladitelný fenomén, který nemůže být potlačen vnějším nátlakem, donucováním, dokonce ani mučením. Důsledkem vnějšího donucení může být, že jedinec podle zákona nebude jednat, nikoli však, že by nevěděl, jak by měl nebo neměl jednat.

Z toho plyne: "…pravím, že člověk a vůbec každá rozumová bytost existuje jako účel sám o sobě, nikoli pouze jako prostředek, jehož by mohla libovolně užívat ta či ona vůle…" [21] Z toho vyplývá první, obsahová formule kategorického imperativu: nesmím "disponovat s člověkem" [22] v osobě druhého nebo i ve své vlastní osobě jako s prostředkem, mé jednání musí vždy "souhlasit s lidstvím v něm jako účelem samým o sobě". [23] Předpis jednání tedy zní: "Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek". [24] Slova "vždy zároveň" jsou ve formulaci proto, že lidé v čele řídících orgánů musí se svými podřízenými jednat i jako s prostředky. Kant se o tom zmiňuje výslovně v případě panovníka. Podle Kantových Přednášek o pedagogice jsou to knížata, která "se dívají na své poddané jako na nástroje pro své úmysly". [25]

Základem první formule kategorického imperativu je samoúčelnost člověka jako "rozumové přirozenosti"; ta je základem i druhé formule, která předpisuje obecnost jednání: "Jednej tak, aby maxima (záměr) tvé vůle mohla vždy zároveň platit jako princip všeobecného zákonodárství". [26] Nebo: "…jednej podle maximy, která sama sebe může učinit zároveň obecným zákonem". [27] Není tedy možno lhát, rušit dané slovo, nedodržovat sliby, ponechávat si svěřený majetek, protože maxima mé vůle se v takovém případě nemůže stát obecným zákonem, normou.

Je-li každý člověk (díky své rozumovosti, tj. schopnosti jednat nezávisle na vnějším podmínění) "objektivním účelem", [28] pak jednání podle kategorického imperativu musí mít formu obecnosti, protože musí brát v úvahu každého jedince jako autonomního činitele. Na této formuli je vidět, že z ontologie, či chcete-li metafyziky (ve významu metafyziky mravů) člověka jako osoby proti pouhým "věcem", k nimž patří i zvířata (protože nejsou schopna se autonomně motivovat) [29] vyplývá zásadní rovnost všech lidí. Rovnosti, která byla v Kantových dobách heslem osvícenství a Francouzské revoluce (a ovšem je obsažena již v křesťanském pojetí člověka) se tím dostává ontologického zdůvodnění.

Problém může vyvolat formulace kategorického imperativu ve formě "jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem". [30] V tomto případě nejde o zákon smyslové přírody, nýbrž o zákon "nadsmyslové přírody", "inteligibilního" či "morálního světa", tedy "přírody", "jejíž pojem by mohl být důvodem její skutečnosti skrze naši svobodnou vůli", [31] tj. který můžeme uskutečňovat. Je to předpis morálního světa, jsou to principy možné zkušenosti, která by se mohla "vyskytovat v lidských dějinách". [32]

*

Kant říká v Odpovědi na otázku: Co je osvícenství?, že osvícenství je "vykročení lidstva z jeho … nesvéprávnosti". [33] Jako filosof kategorického imperativu je Kant filosofem svéprávnosti člověka. Kategorický imperativ je proto zákon, který si člověk (na základě znalosti sebe sama) sám nutně ukládá. Ale Kant došel po dlouhém úsilí o dedukci povinnosti k přesvědčení, že mravní zákon, jak je člověk schopen jej odvodit, nemá sám v sobě závaznost k jednání. Vyjadřuje, jak máme jednat, ale nezavazuje nás k jednání.

V přednášce o etice, která byla vydána teprve v roce 1924, říká Kant, že rozvažováním mohu usoudit, které "jednání je mravně dobré, ale schází toho ještě mnoho, abych vykonal jednání, o němž jsem takto soudil". [34] Řešení neposkytne ani pojem svobody, jímž začíná Kritika praktického rozumu. Proto Kant přechází k nauce o vědomí zákona jako "faktu" [35] nebo "takřka faktu" (gleichsam Faktum") [36] rozumu.

Nauka o vědomí zákona jako faktu rozumu znamená, že toto vědění není jen něčím vydedukovaným (i když je i tím), nýbrž že je i něčím nám uloženým, vloženým do lidského srdce (nebo lidské mysli). V Kritice čistého rozumu říká Kant na místě, na něž jsme již poukázali, že idea morálního světa může být "pružinou předsevzetí konání", je-li spojena s nadějí v "Boha" či "svět, jenž je pro nás nyní neviditelný". [37]

[1] Kant, I., Kritika čistého rozumu, B 865, přel. J. Loužil, Praha 2001, s. 495.

[2] Tamtéž, B 487, s. 299.

[3] Tamtéž, B XIII, s. 18.

[4] Pascal, B., Pensées, ed. L. Brunschwicg, Paris 1950, aforismus 277, s. 107.

[5] Rousseau, J.-J., Emile, ou de l' education, t. 3, Amsterdam 1768, s. 75.

[6] Kant, I., Kritika čistého rozumu, B 575, s. 345.

[7] Tamtéž, B 578, s. 346.

[8] Kant, I., Kritika praktického rozumu, přel. J. Loužil, Praha 1996, s. 168.

[9] Kant, I., Kritika čistého rozumu, B 578, s. 346.

[10] Tamtéž, B 579, s. 344.

[11] Tamtéž, B 474, s. 292.

[12] Tamtéž, B 843, s. 484.

[13] Tamtéž, B 840, s. 482.

[14] Tamtéž, B 841, s. 483.

[15] Tamtéž, B 841, s. 483.

[16] Kant, I., Kritika praktického rozumu, s. 24.

[17] Tamtéž, s. 18.

[18] Kant, I., Základy metafyziky mravů, přel. L. Menzel, Praha 1990, s. 91.

[19] Tamtéž, s. 91.

[20] Tamtéž, s. 90 (Beweggrund).

[21] Tamtéž, s. 90.

[22] Tamtéž, s. 92.

[23] Tamtéž, s. 93.

[24] Tamtéž, s. 91.

[25] Kant, I., O výchově, přel. J. Jančařík, Praha 1931, s. 40.

[26] Kant, I., Kritika praktického rozumu, s. 50.

[27] Kant, I., Základy metafyziky mravů, s. 84.

[28] Tamtéž, s. 91.

[29] Tamtéž, s. 92.

[30] Tamtéž, s. 84.

[31] Kant, I., Kritika praktického rozumu, s. 77.

[32] Kant, I., Kritika čistého rozumu, B 835, s. 480.

[33] Kant, I., Odpověď na otázku: Co je osvícenství?, přel. J. Loužil, Filosofický časopis 1993, č. 3, s. 381.

[34] Citováno podle: Henrich, D., Pojem mravního nahlédnutí a Kantova nauka o faktu rozumu, Reflexe č. 20, Praha 1999, s. 3-20.

[35] Kant, I., Kritika praktického rozumu, s. 10, 94.

[36] Tamtéž, s. 80.

[37] Kant, I., Kritika čistého rozumu, B 841, s. 483.

Milan Sobotka, profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy