přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

sborník č. 30 "Dvě stě let od smrti Immanuela Kanta"

94 stran, brožovaná vazba
vyšlo: únor 2004
cena: 70,- Kč

Připomínáme-li si letošní dvou set osmdesáté výročí narození a právě tak zítřejší dvousetleté výročí úmrtí německého filosofa Immanuela Kanta, je nezbytné připomenout, že Immanuel Kant je jedním z nejvýznamnějších filosofických myslitelů osmnáctého století, jehož zjištění, jak tomu ostatně u význačných filosofů zpravidla bývá, ve skutečnosti neztratila v dlouhém časovém odstupu platnost a inspirativní sílu.

1. Kantova noetika

Trvalým přínosem Kantova myšlení je důkladné systémové učlenění a vymezení jak pole působnosti, tak i vzájemných souvislostí lidského poznání, mravního jednání a v neposlední řadě soudnosti jako prostředkujícího článku mezi poznáním a mravním jednáním.

Lidské poznání Kant člení na zkušenostně ukotvenou oblast rozvažování jako teoretického poznání zákonitostí světa jevů, resp. přírody, a na rozumové pochopení nutné existence oblasti idejí. Ty sice přesahují poznávací schopnost zkušenostně vázaného teoretického rozvažování, nicméně ale jako regulativní principy zadržují teoretické rozvažování v jemu příslušných mezích.

Zkušenostně vázané teoretické rozvažování má totiž, jak Kant zdůrazňuje, neúnosný sklon předpokládat, že je jeho schopnost teoreticky stanovit obecné a nutné podmínky možnosti věcí, které můžeme zkušenostně poznat, rovněž opravňuje k domněnce, že právě touto cestou racionální zkušenosti lze dosáhnout poznání podmínek možnosti všeho, co jest. [1]

Prostředkujícím článkem mezi zkušenostně vázaným rozvažováním a regulativní ideje chápajícím praktickým rozumem, jenž takto zjišťuje a stanovuje podmínky mravního jednání, je tedy u Kanta lidská soudnost. Kant soudnost definuje jako schopnost myslet zvláštní jako zahrnuté pod obecným. [2] Sem význačným způsobem náleží princip účelnosti přírody v rozmanitosti jejích empirických zákonů. [3]

Účelnost přírody se podle Kantova zjištění obdobným způsobem ozřejmuje i na běžném faktu lidské nesvornosti, jehož prostřednictvím se ale proti vůli lidí vzmáhá jejich shoda. Lidé, jak Kant uvádí, sice tento paradoxní jev pokládají za osud jako nucení z nám neznámé příčiny podle některého z domnělých zákonů přírodního působení. Je tomu ale jinak, upozorňuje Kant, zvážíme-li, tj. přimyslíme-li si účelnost přírody ve světovém dění jako hluboko spočívající moudrost vyšší příčiny, jež předurčuje běh tohoto světa a zaměřuje se na dosažení objektivního konečného účelu lidského rodu.

Z této možnosti lze dospět k pojmu na základě analogie s lidskou uměleckou činností. Vztah a soulad této analogie s morálním účelem, jejž nám bezprostředně předepisuje rozum, si pak lze představit jako ideu. Ta sice je - jak Kant dobře ví - v teoretickém záměru přemrštěná. Avšak v praktickém záměru, např. vzhledem k pojmu povinnosti trvalého míru při využití přírodního mechanismu vzniku lidské shody z lidské nesvornosti, má co do své reality ověřitelně správný základ. [4]

2. Filozofie dějin

Dějiny lidstva jsou - jak již před Kantem zdůrazňoval J. G. Herder - výsledkem přírodního působení. Jeho účelem, tedy nejvyšším záměrem přírody a jejím nejvyšším úkolem stanoveným lidskému rodu je podle Kanta rozvinutí všech jejích v lidstvu dosažitelných vloh. Tomuto cíli přírody pak u Kanta odpovídá dosažení stavu lidské svobody v naprosto spravedlivém občanském zřízení. Po stránce společnosti jde v Kantově pojetí o dosažení na právu založené občanské společnosti. V ní se totiž největší svoboda, tedy průběžný antagonismus jejích členů, kloubí s nejpřesnějším určením a zajištěním hranic jejich svobody tak, aby mohla existovat se svobodou druhých. [5]

V politickém ohledu tomuto vzhledem k lidstvu prokazatelně liberálnímu účelu přírody u Kanta odpovídá republikánské zřízení, jež je jako jediné zcela přiměřené právu člověka, tedy jak se dnes říká lidským právům. Je to podle Kanta pouze republikánské státní zřízení, jež se zakládá na principech občanské svobody, na zásadách závislosti, resp. podřízenosti všech občanů jedinému společnému zákonodárství a na zákonu rovnosti členů společnosti jako občanů státu. [6]

Kant si je výslovně vědom skutečnosti, že nejen dosáhnout, ale ještě více udržet takové ústavní zřízení je tím nejobtížnějším úkolem. Je tomu tak proto, že mnoho lidí tvrdí, že by to měl být stát andělů, protože lidé by se svými sobeckými sklony nebyli takto ušlechtilého státního zřízení schopni. Kant ale přichází se slavnou protinámitkou. Právě zde - jak říká - přichází příroda na pomoc uctívané všeobecné, ale co do praxe neschopné, v rozumu založené vůli, a sice právě prostřednictvím oněch sobeckých lidských sklonů. Jejich prostřednictvím totiž příroda umožňuje, že záleží jen na dobré státní organizaci, jež je v lidské moci, aby proti sobě postavila síly lidského sobectví tak, že jedna zadržuje zničující účinek druhých, nebo jej ruší.

Výsledek je pak z rozumového hlediska takový, jakoby zde ony protichůdné síly vůbec nebyly a člověk, přestože ne morálně dobrý člověk, je nicméně nucen stát se dobrým občanem. Kant tak zjišťuje, že problém jak zřídit stát lze, jakkoli to zní tvrdě, vyřešit i v takovém případě, kdy jej vytváří národ ďáblů, jen pokud jsou schopni rozumově uvažovat. Přesné znění daného problému je pak následující:

"Určité množství rozumových bytostí, jež pro svou sebezáchovu společně požadují obecné zákony, z nichž má ale každá sklon se z nich potají vyjímat, uspořádat a zřídit jejich ústavu tak, že i když se svými soukromými sklony staví proti sobě, vzájemně si je zadržují tak, že je v jejich veřejném chování výsledek právě takový, jako by žádné takové zlé smýšlení neměli."

Takový problém musí být podle Kanta v zásadě řešitelný. Je tomu tak proto, že to není žádné "morální vylepšování člověka, ale jen mechanismus přírody, jehož se týká úkol zjistit, jak jej na lidi použít tak, že se rozpor jejich znesvářených smýšlení v určitém národě urovná tak, že se tato smýšlení vzájemně sama vybízejí k podřízenosti donucujícím zákonům, a tak musí uskutečnit mírový stav, kde zákony mají sílu." [7] Tímto způsobem dospívá Kant ke zjištění, že to, co příroda na lidstvu neodolatelně chce, je, aby právo nakonec získalo převahu. [8]

3. Sdružení národů, nikoli stát národů

V uvedeném smyslu mluví Kant o vlastním účelu přírody v případě lidského rodu u všech tří jím učleněných vztahů veřejného práva, tedy práva státního, mezinárodního a světoobčanského. [9] Kant zde má na mysli dosažení trvalého míru uskutečněním zásad republikánského zřízení, jehož podstatu vidí v oddělení výkonné a zákonodárné moci, zatímco jejich sloučení označuje nejen podle Ch. L. Montesquiea, ale i mnohem starší, fenomén Evropy vpravdě zakládající, klasické řecko-římské tradice filosofie politiky jako despotismus.

Proto Kant tvrdí, že by národy jako státy po sobě mohly a měly vzájemně požadovat, aby vstoupily do uspořádání, které by se podobalo občanskému a jež by každému z nich zajišťovalo jeho právo. Takovým uspořádáním by podle Kanta mělo být sdružení národů (ein Völkerbund), jež by ale nebylo žádným superstátem ve smyslu státu národů (kein Völkerstaat). [10]

Odtud Kant vyvozuje ideu mírového spolku (Friedensbund – foedus pacificum). [11] Jeho účelem ale není získat nějakou státní moc, nýbrž pouze udržet a zajistit svobodu určitého státu pro sebe a zároveň jiných takto spojených států, aniž by se tak tyto státy proto mezi sebou směly jako lidé v přirozeném stavu podřizovat veřejným zákonům a nějakému nátlaku. [12] Takto Kant vytváří svou koncepci federalismu jako východisko pojetí mezinárodního práva coby mezinárodního rámce svobody jednotlivých republikánských států.

Republikánské zřízení je u Kanta jediným ústavním uspořádáním, jež je zcela přiměřené lidským právům. [13] Zde je teoretický zdroj Kantovy ideje světového občanského práva, jež vyplývá z pojetí federalismu svobodných republikánských států jako nepostradatelného základu mezinárodního práva. Společenství národů Země se - jak Kant zdůrazňuje - v užším nebo širším smyslu již rozšířilo natolik, že se porušování práva na jednom místě země pociťuje na všech místech. Idea světového občanského práva proto vůbec není fantastickou a přemrštěnou právní představou, nýbrž nezbytným doplněním nepsaného kodexu státního a mezinárodního práva o veřejné lidské právo vůbec a o stálý mír, k němuž se lze souvisle přibližovat pouze za těchto podmínek. [14]

4. Zneužití Kanta evropskými federalisty

Z uvedených zásad Kantovy filosofie dějin a politiky vyplývá, že nynější snahy prohlašovat Kanta za jakéhosi předchůdce ideologie soudobého hlavního proudu nadstátní integrace nemají žádné opodstatnění. Tuto skutečnost je třeba zdůraznit jak v souvislostech ideologie hlavního federalistického proudu Evropské unie, tak u ideologie takzvaného světového vládnutí, běžně označovaného jako world governance, a i u globálně zaměřených institucí, jež se takovou ideologií prokazatelně inspirují, jak je tomu zejména v případě Mezinárodního trestního soudu (The International Criminal Court of Justice). [15]

Kanta do takových souvislostí nelze uvádět proto, že ideologie soudobého hlavního federalistického proudu nadstátní integrace, jež se zatím nejvýrazněji nejen teoreticky, ale i v praktické politice uplatňuje v Evropské unii, si prokazatelně klade za cíl postupné zrušení existujících demokratických států Evropy a jejich nahrazení jediným státním útvarem ve smyslu Kantem důrazně zavrhovaného despotického státu národů.

Cílem nadstátní ideologie federalistického proudu evropské unie je tedy zavedení nadstátního despotismu, tedy přesně toho stavu, před nímž Kant odůvodněně a velmi důrazně varoval. Takový cílový projekt evropanského federalismu je snadno doložitelným opakem Kantova pojetí federalismu jako sdružení ústavně svrchovaných republikánských států.

Je proto rovněž nepochopením Kantovy filosofie dějin a politiky a zároveň evidentním závažným omylem při hodnocení současného stavu Evropy, jestliže například význačný americký politický filosof Robert Kagan nyní tvrdí, že současná Evropa v duchu appeasementu naivně "směřuje k blaženému stavu míru a relativního blahobytu na konci dějin, k "věčnému míru" Immanuela Kanta." [16]

5. Závěr

Dnešní Evropa se v duchu appeasementu a pod vůdcovstvím Evropské unie s její převažující federalistickou ideologií nadstátní integrace v zásadě souvisle a promyšleně přibližuje ke Kantem popisovaného nadstátního despotismu. Ten ale přes všechna tak nápadně často a halasně pronášená opačná ujišťování nemá s trvale stabilním mírem a občanskou svobodou, jejichž jak konkrétní, tak obecné, a to zcela nezbytné předpoklady Immanuel Kant přesvědčivě a inspirativně stanovil a filosoficky odůvodnil, nic společného.

[1] Srv., Immanuel Kant, Kritika soudnosti, A III - Předmluva

[2] Srv., taméž, IV

[3] Srv., tamtéž, V

[4] Srv. Immanuel Kant, Zum ewigen Frieden, Reclam, Lipsko 1984, s. 27-29

[5] Srv. Immanuel Kant, Idee zu einer allgemeinen Geschichte in weltbürgerlicher Absicht, v: Týž, Rechtslehre, Schriften zur Rechtsphilosophie, Akademie-Verlag, Berlín 1988, s. 200-201

[6] Srv. Immanuel Kant, Zum ewigen Frieden, s. 15, 33

[7] Tamtéž, s. 33

[8] Tamtéž, s. 34

[9] Tamtéž, s. 32

[10] Srv. tamtéž, s. 19

[11] Tamtéž, s. 22

[12] Srv. tamtéž

[13] Srv. tamtéž, s. 33

[14] Srv. tamtéž, s. 26-27

[15] Srv. např. Otfried Höffe, Demokratie im Zeitalter der Globalisierung, C.H.Beck, Mnichov 2002, s. 373-375

[16] Robert Kagan, Labyrint síly a ráj slabosti, Lidové noviny, Praha 2003, s. 19

PhDr. Miloslav Bednář