 |
 
 |
| vyhledávání na serveru: | |
Postoj k Havlíčkovu dílu by mohl sloužit za smutný příklad schematismu a devastace historického povědomí. Byť všichni znají Havlíčkovo literární dílo, o politických postojích a jeho úloze v období druhé poloviny 40. let 19. století takové povědomí není a jeho ekonomické názory jsou neznámy úplně.
Karel Havlíček v množství článků – byl redaktorem Pražských Novin a jejich literární přílohy Česká Včela, Národních Novin, kutnohorského politického týdeníku Slovan – se věnoval i národohospodářským otázkám. Těm moderní ekonomická historiografie prozatím až na výjimky[1] nevěnovala pozornost – pravděpodobně proto, že šlo pouze o rozsáhlejší novinové a časopisecké články z poměrně krátkého časového úseku let 1850 – 1851, které nebyly ani později souhrnně tématicky uspořádány jako "Ekonomické názory". Přitom odkazy, že psal i o hospodářských jevech jsou v několika dílech a je evidentní, že při zpravodajství a výkladu dobových událostí nutně musel ekonomické pojmy vysvětlovat. To, že K. Havlíček byl "jen" publicista, je dalším z důvodů přezírání jeho národohospodářských úvah. Se svými liberálními názory, schopností vysvětlovat bez zjednodušení i složité věci a darem vždy vystihnout podstatu problému se mohl stát "českým Bastiatem". Z mnoha důvodů, především politických, se jím nestal a jeho ekonomické názory zapadly. Havlíčka jako liberálního ekonoma tak musíme pro naši současnost znovu objevovat.
V Havlíčkových ekonomických názorech lze vystopovat několik okruhů problémů, jimž se věnoval a které svým čtenářům vysvětloval:
1. vytýčení nutných politických a ekonomických podmínek pro rozvoj společnosti a úloha vlády;
2. odsuzování protekcionismu a zdůvodňování výhod svobodného obchodu;
3. názory na podstatu a funkce peněz a na vznik inflace;
4. analýza daňové zátěže, fiskální politiky státu a nákladů na fungování státu.
Zhodnocení, na jaké úrovni byly Havlíčkovy ekonomické názory v dobovém českém kontextu, z jakých zdrojů čerpal a kým byl ovlivněn, necháme na konec tohoto příspěvku. Nejprve se podívejme na jeho konkrétní poznámky a myšlenky.
Svoboda a demokracie jako zdroj blahobytu národa
Havlíček vycházel z přirozenoprávní teorie a teorie společenské smlouvy. Spolu s F. Palackým, A. Braunerem, F. L. Riegerem a dalšími patřil od druhé poloviny 40. let 19. století do tzv. liberálního směru české politické reprezentace.[2] Vyznával liberální hodnoty, v dobovém vyjádření svobodomyslnost, pravdymilovnost, občanskou rovnost, jistotu osoby a jmění – tj. nedotknutelnost vlastnictví; stejně byl i odpůrcem jakéhokoli násilí. V neochvějné důvěře v sílu práva a právního státu doporučoval pouze cestu zákonného odporu[3] a neohroženého plnění daných zákonů; společenské změny se měly dít v rámci právní kontinuity. Revoluci roku 1848 pojímal jako reformu odstraňující špatnou vládu při právní kontinuitě společenského vývoje.
Je nutné zdůraznit, že Havlíček byl za všech okolností realista a vždy dokázal vystihnout podstatu problému. Byť odmítal rakouský absolutismus, s přísnou logikou také odmítal radikální požadavky; byť jednoznačně upřednostňoval ústavní státoprávní uspořádání a demokracii, přesto bez ohledu na právní formu odlišoval vládu poctivou a nepoctivou. Byl nepřítelem politického romantismu a zjednodušování – odmítal plýtvat slovy "demokrat" apod. a vždy se ptal, jak kdo smýšlí o daních, zemském a obecním zřízení, o úloze úřadů atd. Ani ve svých ekonomických názorech nepodléhal primitivnímu liberalismu, vždy porovnával celkové náklady s užitkem pro celý národ i jednotlivé občany.
Ve všech Havlíčkových článcích můžeme vysledovat nesmiřitelnost k omezování osobní svobody a demokracie státní autoritativní mocí. Základem je nedotknutelnost vlastnictví a žádnému člověku nemá být upírána možnost podnikání. Ovšem podnikání čestného, bez státní regulace, monopolu a zneužívání státu ke svému zisku ke škodě druhých.
V článku "Co jest vlastně konstituce?" uveřejněném ve Slovanu 3. července 1850 vysvětluje, co znamená bezpečnost a nedotknutelnost majetku (jistota jmění) v demokratické zemi: "...aby nikomu bez jeho svolení aneb proti zákonu od nikoho, ani od mocnáře samého, žádné jeho jmění vzato býti nesmělo..." Úlohu vlády viděl zcela jasně: "Vůbec se nemá vláda v konstituční zemi do všeho míchati, nýbrž nechati co možná nejvíce svobodného pohybování jak jednotlivým občanům, tak i obcím, též jiným řemeslnickým, průmyslovým atd. společnostem, neboť zkušenost ukázala, že právě tak všechno nejlépe daří. Vláda jen má nad tím dbáti, aby nikdo, užívaje svobody své, jiným v cestu se nestavil a jim užívání jejich svobody nezamezoval. Čím více odevzdá vláda do rukou občanů samých, a čím menší jest počet vládních úředníků, čím jednoduší jest celá veřejná správa, tím lepší jest řízení konstituční."
Stát nemá mít jen funkce "nočního hlídače", má i aktivní funkce: "Dobrá konstituční vláda musí hlavně na to dbáti, aby bylo v zemi co možná nejméně zahalečů, tj. osob takových, kteří buď nic potřebného a užitečného nepracují, neboť sám rozum to každému dává, že se všechny tyto osoby, které si samy živobytí své nevydělávají, od ostatních pracujících vyživovati musí, a že tedy tím obtížnější jest život pracujících, když musejí kromě sebe, ještě mnoho jiných vyživiti svou prací. Ta země jest zajisté nejlépe zřízená, kde každý co možná nejvíce užitečné věci pracuje, a kde také každý celý užitek práce a pilnosti své sám zase užívá, a nemusí velikou část výdělku svého jiným, kteří nepracují, odevzdávati a s nimi se děliti."
Jak uvidíme v dalších Havlíčkových článcích, např. vláda musí nést plnou zodpovědnost za kvalitu měny a emisi státovek či nekrytých bankovek a z toho vyplývajících rizik státních bankrotů a inflace. Další úlohu vlády viděl Havlíček ve správné fiskální politice.
Své názory na spjatost ekonomické síly národa s politickou svobodou a stabilitou dokládal Havlíček také v článku z 12. února 1851 "Republiky amerikánské" ve Slovanu. Zde se věnoval historicko-politické úvaze, jak politická a náboženská svoboda umožnila velký průmyslový rozvoj Spojených států amerických na rozdíl od amerických španělských kolonií. Zajímavá je poznámka o rozdílné úloze protestantského a katolického náboženství: "... v Sev. Americkém Soustátí panuje hlavně protestantské náboženství (ovšem s úplnou svobodou víry, neboť se tam vláda nikoho neptá, co věří, zanechávajíc to úplně jeho svědomí a Bohu), kdežto v republikách ze španělských kolonií povstalých skoro všichni obyvatelé jsou katolíci a katolická víra též státní a panující církví. Vůbec se nemůže uvarovati nestranný pozorovatel toho povšimnutí, že vůbec mezi protestanty panuje více vzdělanosti, pilnosti a také občanské svobody než mezi katolíky – a to platí jak ve velkém, tak v malém."
Politická svoboda a ekonomická síla národa se podle Havlíčka podmiňují. Současně při prosazování politických ideálů stál nohama na pevné zemi: "My jen tenkrát máme naději proraziti a do skutku uvésti své smýšlení, budeme-li ...dosti možní v penězích. To jest hlavní základ celé politiky a svobody. Šetři hodně a vydělávej hodně, bez prostředků nejde nic, ostatní se všechno poddá," psal Havlíček svému bratru Františkovi z Brixenu 4. ledna 1852.
Ještě jedna důležitá podmínka pro zdárný rozvoj podnikání Havlíčkovi neunikla – nutnost stabilních politických poměrů: "Tento stav, tato nesmírná nejistota jest také hlavní příčinou všeho zlého, které Rakousko nyní zakouší: žádný neví, jak budou stát záležitosti naše za rok, za měsíc, ba ani za druhý den skoro předvídati nemůžeme, jak bude s námi. Proto hynou obchody, není smělosti k žádným průmyslným podniknutím, všechno jest jako na vahách, všechno žije jen od dneška na zejtřek. Každý, kdo by něco podniknul, musí se obávati, aby se zatím okolnosti nezměnily, a aby tím podniknutí jeho, založené na nynějšku, nevzalo zkázu," lze číst v článku "Předpeklí politické" uveřejněném ve Slovanu 6. listopadu 1850.
Škodlivý protekcionismus a výhody svobodného obchodu
Stavebním kamenem bohatství a blahobytu každého národa je podle Havlíčka svobodná výroba a obchod a ovšemže také politická svoboda a jakékoli jejich omezování je škodlivé a národu nepřináší žádný prospěch. To je patrné z článku "Svobodný výrob a svobodný obchod", jenž vyšel v březnu 1851 ve Slovanu a který nezkráceně uvádíme v další části tohoto sborníku. Odsuzoval, že podnikatelé[4] se chovají nečestně a využívají stát ke svému prospěchu a bohatnutí. Takové označoval jako "peněžní aristokracii", kam zahrnoval bankéře, fabrikanty a velkoobchodníky, kteří (což je podle něho znakem každé aristokracie) zneužívají státní moci a zákonů ke svému zisku. Tím jsou velmi nebezpeční cílům a fungování "pravé a poctivé demokracie", tím vytvářejí nepřirozený průmysl, resp. nepravé fabriky, "které se živí jen ochranním clem a prohibicí, jsou jen hmyz, hledající na těle země a sající šťávu z národu." Podle Havlíčka jen pravé fabriky jsou národu užitečné, tj. "pravé fabriky, které v stavu jsou dobrý výrobek svůj nejlaciněji prodávati a žádného ochranního cla nepotřebují."
Usiloval o to, aby v pravé a poctivé demokracii mohli poctivě podnikat všichni, kdož by chtěli. V tom viděl i veliký prospěch český, neboť soudil, že uskutečňování těchto zásad dá Čechům možnost, aby i oni mohli podnikat, bohatnout a získávat polepší pozice. Existující předsudky proti průmyslu, obchodu a řemeslům vysvětloval Havlíček s cílem, aby se i Češi do těchto podnikatelských aktivit zapojili a nechodili pracovat pouze do úřadů, kde se poněmčovali.
Uznával oprávněnost rozvoje tovární výroby, neboť zlevnila výrobu ("Užitečnost fabrik záleží v tom, že důmyslnými stroji usnadňují a ušetřují lidstvu práci"), a proto bral bez sentimentality na vědomí i to, že továrny ničí řemesla a mají i negativní sociální dopady. Tím se zásadně odlišoval od skupiny radikálních demokratů (K. Sabina, J. V. Frič, K. Sladkovský a další), která se zabývala a hájila zájmy malovýrobců a řemeslníků proti rozvoji průmyslu. Toto u Havlíčka nenajdeme, naopak používal logicky nenapadnutelný argument užitečnosti pro většinu: "Každá fabrika při svém založení byla škodlivá těm, kteří ten samý výrobek dříve co řemeslníci hotovili, ale ona byla zároveň užitečná všem těm, kteří dříve onen výrobek od řemeslníků kupovali dráž. Poněvadž ale jest patrno, že těch, kterým fabrika byla užitečná, kterým opatřila lacinější zboží, více musí býti nežli těch, kterým ublížila, totiž řemeslníků onoho výrobku: tedy jest patrno, že v celku byla lidstvu užitečná"
V tomto rozsáhlém článku také Havlíček definoval ekonomické podmínky pro vznik a růst bohatství státu. Převedeme-li si tyto podmínky do současného ekonomického jazyka, můžeme napsat, že se jedná o růst produktu a domácí spotřeby: "Štěstí a bohatství země a národu nezávisí tedy právě od toho, jak mnoho z ciziny kupuje a jak mnoho tam zase prodává; hlavní výminky štěstí a bohatství země a národu jsou: předně, aby se více vydělalo než se spotřebuje a za druhé, aby se hodně mnoho vydělalo a hodně mnoho spotřebovalo."
Havlíček dále své čtenáře seznamoval s původním významem cla ("první začátek a účel cla, totiž poplatku, který se z přivezeného zboží odváděl, byl ten, aby se zvětšily státní neb panovníkovy příjmy"), s pojmem prohibice ("zákaz výrobky do země přivážeti"), s důsledky prohibice ("jiné věci dokonce se ani do země přivážeti nesmějí a následovně je mohou domácí fabrikanti tím dráž prodávati") a podstatou ochranného cla (clo chránící domácí průmysl).
Havlíček přesně na soudobém příkladu (potřeba kartounu) vysvětlil, že protekcionismus není základem bohatství a blahobytu, naopak z hlediska spotřebitele jej ochuzuje a ochuzena je tím celá země. Poukazoval i na historické souvislosti a dodával: "Myslívalo se sice dříve, že ta země jest nejšťastnější a nejbohatší, která z ciziny nic nepotřebuje, nýbrž všechny své potřeby sama ze sebe si opatří. To však není pravda, nýbrž země, která nejvíce z ciziny potřebuje, může býti nejbohatší, a nejšťastnější jest jistě ta zem, která si všechno, co chce, odkudkoli opatřiti může. Věc tato jest velmi jednoduchá a o bohatství a štěstí celých zemí a celých národů platí to samé, co o jednotlivých: kdo má víc příjmů než vydání, jest šťastný a možný."
Co vyplývá z Havlíčkovy kritiky protekcionismu? "Nesmyslnost toho, co praví naši fabrikanti, že jest pro národ a zem užitečnější kupovati jejich špatné zboží za drahé peníze, kdežto by se cizozemské lepší a lacinější dostati mohlo." Pro dokonalé pochopení své teze uváděl na jednoduchých propočtech časové pracovní náročnosti příklad nízké produktivity práce kováře, který si sám vyrábí zámek, ač to neumí, místo aby ho koupil u zámečníka. Kovář svou výrobou zámku sice "ušetří" přímého vydání 1 zlatky, ale ztrácí tím čas, za který by mohl svou (kvalifikovanou a rychlejší) prací vydělat 6 zl. "A rovněž tak zem, která výrobky domácích fabrikantů dráž kupovati musí než by cizozemské dostala, tratí tím zrovna tolik, oč jsou domácí dražší."
Havlíček varoval před nezodpovědným urychlováním průmyslového rozvoje a nepatřičným kopírováním cizích vzorů. Přesně vystihl podstatu konkurenceschopnosti – zavádět výrobu určitého zboží až při srovnatelné, resp. ještě vyšší produktivitě práce než dosahuje zahraniční konkurence, od které je možné toto zboží dovážet: "Pozorovalo se brzy, že země, ve kterých kvete průmysl, rychle bohatly, myslilo se tedy: Také naše zem ať bohatne a ať tedy má průmysl! Zakládali tedy dle příkladu jiných zemí fabriky. Ty se ale nechtěly dařit, neboť ty samé výrobky, které vycházely z domácích dílen, byly dražší a špatnější než výrobky z ciziny přicházející, každý tedy je kupoval a fabriky domácí nemohly obstát. Jaký tedy proti tomu prostředek? Jaký jiný než nepřirozený a falešný. Pravý prostředek proti tomu nebyl vlastně jiný než přičiniti se, abychom také my mohli tyto výrobky tak dobře a lacině, aneb ještě lépe a laciněji pracovati nežli cizozemci a počkati tak dlouho s fabrikací každého jednotlivého výrobku až v tomto stavu budeme. To se ale zdálo dlouhou cestou a obtížnou, chopili se tedy snadnějšího (jak myslili) prostředku, totiž prohibice (zápovědi) a cla. Nedovolili cizozemské výrobky buď docela do země přivážet (prohibice), aneb na ně položili veliká cla. Tak ovšem brzy pomohli fabrikantům domácím k bohatství – ale na škodu celého národu."
Havlíček nebyl proti hromadění bohatství, pokud bylo dosaženo vlastní pílí a podnikavostí; zavrhoval však nečestné prostředky státní regulace a ochrany. "Vždyť to přece vidíme, jak náhle naši páni fabrikanti pod stínem ochrany velkých cel bohatnou, vidíme, že nebohatnou ze svého umění ani ze své přičinlivosti, nýbrž jedině z monopolu, poněvadž velikým clem odstraněno jest všechno cizozemské lacinější a lepší zboží."
Užitečnost svobodné výroby a obchodu nezdůvodňoval Havlíček v tomto článku "Svobodný výrob a svobodný obchod" pouze ekonomicky, ale na příkladu USA i politicky. Blahobyt, "stálý pokoj a jistota jmění a osoby" nepocházejí podle něho z malého počtu obyvatelstva vzhledem k velké rozloze půdy, která byla tehdy především pokládána za největší zdroj bohatství, ale jedině z "pravé svobody" v USA panující. Pouze hospodářská a politická svoboda a demokracie("všeobecná svoboda a pravá zákonitost") vedou k blahobytu celého státu: "... každý pracuje pro sebe, nikdo jiný nedělí se s ním o výtěžek jeho přičinění, každý si vyhledává neobmezeně živnosti, k jakým schopnost a chuť v sobě cítí, žádný zákon, žádné úřady jej v tom neobmezují, každá schopnost, každá přičinlivost jest tam vážena a nikdo se za práci nestydí. ... A co ještě mnohem podivnější jest, stálý pokoj, největší jistota jmění a osoby panuje v těchto zemích a ačkoli se tam sbíhají nejnepokojnější lidé z celého světa, ačkoli tam zcela neobmezeně mohou hlásati i nejškodlivější učení, ačkoli tam vedle sebe sídlí vyznavačové na sto rozličných náboženství a ačkoli při tom není tam žádného vojska, žádné žandarmie, žádných vyzvědačů: přece tam není žádná revoluce, žádné boje občanů mezi sebou, žádná povstání, žádná spiknutí! To všechno jsou následky pravé svobody a zákonitosti!"
Havlíček uváděl i jiné názory na zdroj bohatství USA a proti všem námitkám svou tezi upřesnil: "...pravdou zůstane, že jenom svoboda a dobré státní zřízení příčinou jest blahobytu a neobyčejného vzrůstu Sev. Amerických zemí a jmenovitě ta část a stránka svobody, která k tomu vede, aby každý pokud možná jen pro sebe pracoval, a celý výnos přičinění svého sám pro sebe zachoval, neživě z toho žádných zahalečů. A k tomu vede především svoboda výroby a svoboda obchodu; když totiž průmysl a obchod buď velmi málo jsou obmezeny zákony aneb docela nejsou."
Na příkladu Anglie a jejích obilních zákonů (Corn-law) z první poloviny 19. století dospěl Havlíček k další podmínce, která determinuje zavedení a fungování svobodného obchodu – přizpůsobení ostatních politických a hospodářských mechanismů. "Ovšem že pak této svobodě obchodu přizpůsobena musí být ostatní zřízení země, neboť dáti volný neb skoro volný průchod cizím výrobkům a obmezovati při tom všelijak domácí výrobu a průmysl – toť nesmysl."
Pojetí a podstata peněz, vznik inflace
Na hospodářsko-politický podnět (zvýšená nedůvěra v papírové peníze a neposkytování informací o státním hospodaření s penězi) vyšlo v prosinci 1850 ve Slovanu Havlíčkovo populárně vědecké pojednání "Peníze", které taktéž v další části tohoto sborníku přetiskujeme v nezkráceném znění.
Nejdříve vysvětlil původ a vznik peněza zdůraznil jejich sepětí se vznikem a rozvojem trhu. Peníze definovaljako dobře dělitelný, všeobecně potřebný a vážený (tj. cenný) směnný prostředek. Podle Havlíčka mají peníze (drahé kovy) směnnou hodnotu i svoji vlastní "vnitřní cenu": "Někteří sice vykládají smysl peněz jenom tak, že jsou to věci jinak na sobě bezcenné, kterým ale všeobecné usrozumění teprve cenu přidává, aby se jich mohlo použiti k výměně rozličných věcí. Tomu ale naprosto odporujeme a pravíme, že peníze nikdy nemají býti známky bezcenné, nýbrž vždy věci mající svou vlastní vnitřní cenu."
Uvedl také výhody používání drahých kovů jako peněz (mají tzv. vnitřní cenu, velikou trvanlivost, neporušitelnost a pohodlnost na schování a přenášení) i nevýhody (nižší zásoby drahých kovů, při velkých obratech nepohodlnost, opotřebovávání) a upozorňoval na možnost rozdílné nominální a reálné hodnoty plnohodnotných mincí.
Ukázal, jak vznikly papírové peníze a vyjmenoval jejich výhody a nevýhody. Z nevýhod používání papírových peněz zdůraznil možnost falšování a "hlavně možnost bankovních a státních bankrotů neb klesání valuty." Podstatu papírových penězHavlíček vysvětlil následovně: "Ať nikdo nemyslí, že papírové peníze (bankonoty) jenom známky jsou peněz, kterým se jen skrze všeobecné usrozumění cena připisuje: pravý papírový peníz nesmí býti nic jiného než úpis hodnověrný na jistou cenu s tou nevyhnutelnou výminkou, aby každý majitel tohoto papírového peníze v každou dobu mohl zaň onu cenu úplně obdržeti a vyměniti."
Havlíček přesně odlišoval papírové peníze – státovky jako vládní dlužní úpisy a bankovky jako pravé papírové peníze směnitelné za drahý kov: "V prvním pádu nejsou vlastně papírové peníze nic jiného, než dlužní úpisy vládní a mají tak dlouho cenu, pokud jest vláda v očích obecenstva jistým dlužníkem. V druhém pádu zase jsou papírové peníze dlužní úpisy těch, kterým vláda vydávání jich odevzdala a jistotu mají jen potud, pokud nepochybno jest, že vydavatelé vždy v stavu jsou za ty vydané papírové peníze vyměniti stříbro, zlato neb jiné zboží. Nejobyčejněji děje se toto vydání peněz skrze banky, a sice tak, že jistá společnost složí jisté množství stříbra nebo zlata a kromě toho jiného způsobu jmění do zástavy dá, a za to dostane od státu právo papírové peníze vydávati."
Současně poukazoval na možnosti spekulace na růst ažia, resp. na pokles hodnoty měny: "pravý papírový peníz nesmí býti nic jiného než úpis hodnověrný na jistou cenu s tou nevyhnutelnou výminkou, aby každý majitel tohoto papírového peníze v každou dobu mohl zaň onu cenu úplně obdržeti a vyměniti. Neboť jest jisto a každému patrno, že kus potištěného papíru nemůže míti sám v sobě takovou cenu, abych za něj několik dní pracoval neb své pracně nabyté zboží vyměnil: ovšem ale může míti kus takového papíru pro každého velikou cenu, když jest na něm hodnověrně pojištěno, že majitel jeho každou chvíli tolik a tolik kupř. zlata neb stříbra neb jiného zboží zaň dostati může. Cena takových papírů ale klesati musí, čím více ona jistota odpadá, že za ně tolik zlata neb stříbra neb jiného zboží dostanu, co na nich sepsáno jest. Tuť jsme u příčiny agia (adžia), které za našich časů hraje tak velikou roli. Agio jest přídavek, který se dává při vyměňování jedněch peněz za druhé. Na bankovce ku př. stojí, že každý její majitel za ní dostane v nár. banku 15 dvacetníků stříbrných. Pokud panovala úplná toho jistota, měly jistě bankonoty ještě agio před stříbrem, to jest poněvadž bankonoty v obchodu mnohem byly užitečnější než stříbro, rád mohl dáti každý, kdo bankovky potřeboval, nějakou malou náhradu tomu, kdo mu je za jeho stříbro vyměnil. Skutečně také, zvláště místy, připlácelo se malé agio na bankonoty. Jakmile ale národní bank přestal vypláceti za stříbro, hned se věci obrátily naopak a stříbro dostalo agio tím více, čím více se množila nejistota..."
Teprve poté, až vysvětlil používané ekonomické pojmy, pustil se Havlíček do vysvětlení bankrotů, vlastně prvotního impulsu k napsání článku. Jak tedy podle Havlíčka vznikají bankroty? Z používání papírových peněz, jež jsou "nadělané beze vší reálné hypotéky." Suma vydaných papírových peněz má dle Havlíčka přirozené hranice a jen vláda lehkomyslná a velmi nesvědomitá je překračuje.
Vládu, která nechává tisknout papírové peníze bez reálného základu, bez hypotéky, která za ně dává dlužní úpisy, o kterých ví, že jsou nereálné, Havlíček nikterak nešetří: "Abychom ale posouditi mohli, co to znamená, bez hypotheky, bez jistoty papírové peníze tisknouti, musíme dříve pojem jmění uvážiti. Poznáme pak z toho, že vlastně není velký rozdíl mezi tím, jenž pro falešných peněz dělání ve věznici sedí, a mezi vládou, která beze vší hypotheky papírových peněz natisknouti dává." To neplatí jen pro papírové peníze, ale stejně postupovaly "špinavé vlády", když nechávaly zlaté a obzvlášť stříbrné mince razit v horší kvalitě.
V tomtéž rozsáhlém článku dále uvedl, jak vzniká inflace, resp. podle dobové terminologie drahota: "Jest to totiž nesmírné množství papírových peněz. Na každé věci to pozorovati můžeme, že v ceně klesnouti musí, kdykoli se nad potřebu rozmnoží. Dle obecního, vlastně všedního smýšlení arci se říká, ,že čím víc peněz, tím líp‘, ale to platí jen o jednotlivcích, pro všeobecnost jako celek jest veliké nad potřebu zrostlé množství peněz papírových škodlivé a táhne za sebou vždy klesání valuty." Havlíček rozlišoval drahotu přirozenou (tj. když se vyrobí některého zboží méně, než je ho zapotřebí), pak tato drahota je částečná a ono zboží bývá dražší, byť někdy drahota jednoho zboží, např. obilí může za sebou táhnout drahotu jiných zboží; a drahotu všeobecnou (celkový pokles kupní síly peněz). Všeobecná drahota podle Havlíčka způsobuje nejistotu a zmatky v obchodu, chudnutí země ku prospěchu a zisku cizozemců apod. a vede až ke státním bankrotům, kterým se dá zabránit pouze dobrým hospodářstvím a svědomitým zajištěním vydaných papírových peněz drahými kovy.
Na závěr článku se nezapře Havlíček-politik, když se ptá, jak se má zachovat poctivá vláda v případě vydávání papírových peněz nad potřebu(tj. při emisi státovek). "Především musí se tázati národa, totiž zastupitele jeho, sněmu, chce-li takové výlohy nésti a uznává-li je za potřebné. Neuzná-li sněm tyto výlohy za potřebné, musí se jich vláda vystříhati a s obyčejnými příjmy (tj. s daněmi apod.) vyjíti." Havlíček odmítal, aby vláda sama rozhodovala o výši deficitu. Zrovna tak odmítal, aby byly ukládány daně bez povolení směnu jako zastupitele lidu.
Tím se již dostáváme k další oblasti Havlíčkova ekonomického zájmu – rozpočtové politice a daním.
Fiskální politika a daně, náklady na fungování státu
Nejprve se podívejme, jak Havlíček v červnu 1850 v článku "Komunismu" (26. 6. 1850 Slovan) definoval daně. "Výlohy, které k dobrému prospěchu celého národu (rozuměj dobře: k prospěchu!) se státi musí, musí také zase národ zaplatiti. Ta část na tyto výlohy, která na každého občana podle spravedlivého a slušného rozvržení (repartice) vypadne, nazývá se daň."
Libovolně ukládané a libovolně státem spotřebovávané daně, tj. svévolné sahání do cizího jmění Havlíček označoval jako komunismus. "Nemá-li tedy daň býti rušení jmění, přestupek proti jmění a komunismus, musí vždy národ sám dříve k dani svoliti, musí se napřed vyjádřiti, že jisté výlohy učiniti chce, a že tedy také je zaplatí. Poněvadž se však celý národ sejíti a raditi nemůže, vyvolí si za sebe zástupce neb plnomocníky (poslance), kteří právo mají ve sněmu, na místo národu ustanoviti, jaké, které, jak veliké výlohy národ učiniti chce, a kterakým způsobem tyto výlohy co daně na jednotlivé občany spravedlivě se rozvrhnouti mají. Proto v konstitučních tj. právních a ne libovolných státech bez povolení sněmu se žádná výloha udělati to jest žádný dluh na jméno národu způsobiti a žádná daň národu uložiti nesmí bez povolení sněmu... A kdyby se ještě tyto peníze vynaložily svědomitě k pravému prospěchu národu, zůstal by sice přece způsob vybírání bezprávím, avšak mohl by se každý snadněji touto myšlenkou upokojiti.
Víme však, jakým způsobem se v absolutních státech zachází s penězi od národu těžce zaplacenými. Polovička rozhází se povalovačům národu nic neplatným a rozdá se pochlebníkům mizerným, vynaloží se na uplacování atd. atd.", tvrdil Havlíček v roce 1850.
V díle Karla Havlíčka nacházíme velmi mnoho zajímavých myšlenek na toto téma. Jsou obsaženy i v článku z podzimu 1850 uveřejněném ve Slovanu "Kdo platí největší daně". Ze státoprávního hlediska byl Havlíček přívržencem koncepce společenské smlouvy a tuto teorii aplikoval i ve svých názorech na fiskální politiku státu: "Daně tedy v rozumném a užitečném smyslu, jsou příplatky jednotlivých občanů na veřejné a potřebné výlohy státu. Potřebné výlohy státu nemohou však býti jiné, než bez kterých by občanům buď škoda povstala, neb z kterých patrný užitek mají. Z toho zde právě řečeného vysvítá, že malé daně nejsou vždy štěstí pro občany a že velké daně nejsou vždy neštěstí." V předcházející citaci jistě příjemně překvapila poznámka o výši daní– Havlíček se slepě nepřikláněl k názoru primitivního liberalismu, že daně mají být co nejnižší. Kritériem mu je opět užitečnost především z hlediska obce (národa) a z hlediska jednotlivce.
V tomto článku byly velmi názorným způsobem rozvrženy daně direktní (přímé) a indirektní (nepřímé) včetně jejich konkrétního výčtu (platné pro Rakousko). Použil zde dobrou metodologii při odlišení plátce a poplatníka a rozdělení daní podle typů.
Také na daně pohlížel Havlíček současně politickýma očima a rozlišoval jepodle daňového titulu(zákonného podkladu pro výběr). "Velký rozdíl především jest mezi daní v zemích konstitučních od sněmu povolenou a dobře zoučtovanou, a mezi daní v zemích absolutních od vlády libovolně uloženou a rovněž libovolně spotřebovanou bez skládání účtů". To není jediná zajímavá myšlenka. Havlíček také zdůrazňoval jednoduché, ale i v současnosti často zapomínané pravidlo, že na daně se nemůže hledět pouze z hlediska jejich výše a užití, ale je nutné zkoumat i náklady na výběr daní. Vytýčil požadavek, aby vláda používala takové mechanismy, "aby výběrné, tj. útrata na vybírání, bylo co možná nejmenší".
Tento Havlíčkův článek "Kdo platí největší daně" nebyl samoúčelný. Existoval totiž volební, tzv. majetkový cenzus (zdůvodňovaný tezí, že kdo platí větší přímou daň, tak jeho volební hlas by měl více vážit a naopak nemajetní by neměli mít žádné volební právo). Havlíček dokazoval, že direktní (přímá) daň není žádné spravedlivé měřítko důstojnosti zásluh a práv občanů. Dokazoval to tak, že vypočítal daňovou kvótu, resp. celkové daňové zatížení občana.
Na základě propočtu, který je názorným způsobem vysvětlen, – a ještě sám pobízel čtenáře, že si takto sám může své daňové zatížení spočítat – dospěl Havlíček k závěru, že "nejvíce daní platí ten, který v poměru ke svým čistým příjmům nejvíce na stát přispívá".
Dalším navazujícím článkem byl 25. září 1850 ve Slovanu uveřejněný článek "Sluší-li práva občanů vyměřovati podle daní?" Najdeme zde obdobné propočty a úvahy o co nejlepším a nejlacinějším rozvržení daňové zátěže. Dále jsou zde již ekonomické propočty spojeny s politickými státoprávními úvahami, které vyúsťují v požadavek všeobecného volebního práva. Takové státní zřízení, vyměřující práva občanů podle daní, "musí vésti k největší občanské nemravnosti a zkaženosti, k rozepřím, nenávistem a sočením jedněch proti druhým, pročež proti němu budeme vždy všelikou zákonitou cestou bojovati... Jedině tam jest možný trvanlivý pokoj a pokojnost, kde vládne skutečná přirozená většina: všeobecné hlasovací právo jest jediný platný prostředek proti revolucím." Havlíčkův požadavek všeobecného hlasovacího práva byl v tehdejší době vcelku ojedinělý a velmi pokrokový.[5] Vycházel z jeho neochvějné důvěry v sílu práva a právního státu.
Kdybychom použili jenom trochu nadneseného přirovnání, mohli bychom Havlíčka označit za předchůdce teorie transakčních nákladů. V článku "Proč jsem občanem" uveřejněném ve Slovanu 1. března 1851 Havlíček vypočítával náklady na fungování státu z hlediska občanů i celého národního hospodářství. Stát je zřízen proto, aby ochraňoval bezpečnost občanů i jejich majetek, zajišťoval práva a spravedlnost – odvolává se Havlíček na přirozené právo, a proto zkoumá náklady a užitky, jaké mají lidé z toho, že žijí ve státu, kde se vláda do všeho míchá. Byť Havlíček vypočítával škody a nepohodlí, které obyčejně ze státního (nedokonalého) fungování vznikají, nemínil, že by se mělo lidstvo vrátit do původního "divokého" stavu. Jeho cílem bylo ukázat nutnost velkých reforem, jež jsou zapotřebí, aby stát fungoval skutečně tak, k čemu byl původně určen.
Nesmíme se mylně domnívat, že pouze daně a povinné státní dávky tvoří výlohy občanů ve vztahu ke státu, upozorňoval Havlíček. Podle jednotlivých oblastí státní správy a státního působení (státní byrokracie, vojsko, finanční a stavební úřady, školství) dokazoval dodatečné náklady, které občanům vznikají při jejich nedostatečném a neefektivním fungování – ztráta času a výdělku, úplatky, ztráta volnosti a svobody rozhodování, vznik nepotřebných staveb a zařízení apod. Dále vyvracel některé zažité mýty, jako např. že např. existence armády vytváří dodatečné pracovní příležitosti.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ekonomické úvahy a propočty nebyly samoúčelné, ale sloužily mu k poučení čtenářů a podepření jeho politických názorů. Havlíček kladl důraz na všeobecnou vzdělanost a požadoval co nejpraktičtější vzdělání, i proto s dobově nevšedním odborným přístupem ve svých novinách a časopisech seznamoval čtenáře s ekonomickou problematikou.[6]
Hodnocení Havlíčkovy znalosti ekonomické problematiky
Při hodnocení Havlíčkovi znalosti ekonomické problematiky je nutné podotknout, že v dobovém českém prostředí jeho ekonomické názory jako jedny z prvních prokazují velmi slušnou teoretickou a terminologickou úroveň, vynikají realismem, logičností a přímočarostí a Havlíčka můžeme označit za jednoho z prvních a současně nejvýraznějších liberálních českých ekonomů. Nikdo z českých národohospodářů či politiků tohoto období takto precizně nezdůvodnil potřebu rozvoje svobodného trhu. I když Havlíček požadoval politické a hospodářské konstituování českého národa vlastními silami, nebyl tak jako jiní zaslepen nekritickým českým nacionalismem (v té době pochopitelným), neupadal ve svých článcích do nadšeného "buditelského hospodářského ducha" a ekonomické jevy hodnotil racionálně. Srovnáme-li např. na obdobné téma dílo Františka Ladislava Riegera "Průmysl a postup výroby jeho v působení svém k blahobytu a svobodě lidu zvláště pracujícího", které psal v roce 1850 jako vědecký národohospodářský spis, s dále uvedeným Havlíčkovým rozsáhlým, popularizačním článkem psaným bez vědeckých ambicí "Svobodný výrob a svobodný obchod", vynikne Havlíčkova daleko vyšší úroveň.
Srovnáme-li Havlíčka s ostatními českými autory co se týká "peněžní teorie", tak např. Rieger se jí vůbec nezabýval. Na přelomu 40. let 19. století se objevují prakticky zaměřené brožury, např. spisek v němčině F. Deyma o úvěru a bankovnictví z roku 1844, dále A. Skřivana "O spořitelnách obecních" z roku 1854 a "O státních papírech vůbec a o rakouských zvlášť" z r. 1857. Stejně tak bez jakékoli teoretické hodnoty je brožurka J. Skally "Krátké navedení k seznání nových peněz" z roku 1858. Názory na podstatu a funkce peněz, na jejich možné nekovové krytí a návrhy na peněžní reformu lze najít v Kampelíkově díle "Z nedostatku peněz orba, obchod, průmysl řemesla v nynější době klesají! Jak si teda k penězům pomůžeme, aby obživy a blahobytu přibylo?" z roku 1866. Dílo je však nízké odborné úrovně. Právník a národohospodář Max Wellner se ve svých národohospodářských článcích z let 1861 – 1867 především v časopise "Právník" se penězi nezabýval vůbec. Z ekonomického teoretického pohledu se penězům a inflaci věnoval až Josef Bartošek (dílo "Národní hospodářství dle všeobecně uznaných zásad" vydal vlastním nákladem v Táboře v roce 1867 a úplně bez odezvy zapadlo) a František Ladislav Chleborad v díle "Soustava národního hospodářství politického", 1869 – ten se však o inflaci, resp. drahotě teoreticky hlouběji nezmiňuje. Na vznik peněz a drahotu má podobné náhledy a skoro stejné argumenty jako Havlíček další muž patřící v roce 1848-49 do liberálního národního proudu Eberhard Antonín Jonák ve svém díle "Základové hospodářství" z roku 1871.
Taktéž zaujme Havlíčkova dobrá ekonomická terminologie. Doposud se uvádí, že základy české ekonomické terminologie položil právě F. L. Rieger, aniž by se zmiňovalo, že ve druhé polovině 40. let oba spolu působili v "Jednotě ku povzbuzení průmyslu", kde se mj. věnovali tvorbě českých ekonomických termínů a pojmů.
Podle mého názoru však Havlíček ve své době v českém prostředí bezkonkurenčně vyniká ve svých fiskálních úvahách, členění daní na přímé a nepřímé a názorných, učebnicových propočtech daňového zatížení. Teprve o více než dvě desítky let později jej v tomto, a samozřejmě i v ostatním ekonomickém výkladu, překonávají Josef Kaizl a Albín Bráf, působící jako učitelé národního hospodářství na pražské univerzitě.
Ideové zdroje Havlíčkových ekonomických znalostí
Na konec se zastavme u zdrojů, odkud mohl Havlíček čerpat své ekonomické znalosti. Co se týká vyššího vzdělání, Havlíček byl samouk – po absolvování gymnázia začal v Praze r. 1838 studovat filozofii, r. 1840 vstoupil do pražského arcibiskupského semináře, odkud byl pro své svobodomyslné názory po roce vyloučen. Tvrdým a soustavným sebevzděláním si doplnil své znalosti a po celou dobu své žurnalistické a politické činnosti si bral poučení ze všech dostupných zdrojů. Do redakcí Pražských Novin, Národních novin i později do Slovanu, který vycházel dvakrát týdně a celý stál pouze na Havlíčkovi, docházelo na více než 20 titulů novin a časopisů především rakouských, německých, a všech slovanských, a proto znal a sledoval např. Cobdenovy návrhy na zrušení obilních cel a boj o "Corn-law", anglický parlamentarismus, situaci v Irsku. S obdivem a znalostí věcí psal o historii USA, americkém politikovi a ekonomovi B. Franklinovi, popisoval situaci ve Francii a snahy Napoleona III. apod. Úřední, policejní zpráva charakterizovala Havlíčkovy jazykové znalosti: "Mluví všemi slovanskými nářečími, pak německy, italsky a francouzsky".
Liberální názory[7] a argumenty čerpal z "Staatslexikonu" (2. vyd. 1846) německých liberálů K. T. Welckera a K. W. R. Rottecka, uveřejnil politické projevy V. Huga o všeobecném volebním právu a proti omezování svobody tisku, přetiskoval (a překládal) z díla Trentowského, Mickiewicze, Gogola, z Tocquevillova díla "De la Democratie en Amerique", Macaulayho "O revolucích", a dalších. Dále je nutné podotknout, co se týká moderních západních teorií, že naše země nebyly nedotčenou oblastí: např. již ve druhé třetině 18. století byl u nás známý a populární David Hume, jehož státovědní koncepce byla pro rakouské osvícence akceptovatelná. Jeho kvantitativní peněžní teorie byla v podstatě součástí na rakouských univerzitách (včetně pražské) vyučovaných "politických věd", tj. souhrnu věd správních, obchodních a finančních. V našem prostředí se na ni odvolávali např. Karel E. Fürstenberk, čeští osvícenci kolem prof. K. J. Seibta, akceptoval ji po vzoru Sonnenfelsově pražský univerzitní profesor "politických věd" J. I. Butschek a další.
Na Havlíčka, vedle vlivů domácích (F. Palacký, A. Smetana, B. Bolzano a další), měl zásadní vliv F. M. Voltaire a J. J. Rousseau a přirozenoprávní teorie a teorie společenské smlouvy, které stály na stanovisku suverenity národa, na zásadě odpovědnosti úředníků a dělbě moci, vyhlašovaly náboženskou svobodu, rovnost lidí před zákonem, zásadu daňové zákonnosti, definovaly instituci soukromého vlastnictví apod. K. Havlíček poprvé přeložil do češtiny výbor z Voltairových prací (podle vídeňského vydání z roku 1810) a vydal jej pod cenzuru nedráždícím názvem "Některé pověsti" r. 1851 v Kutné Hoře.
J. J. Rousseau Havlíčka ovlivnil v jeho zájmu o daňovou a vůbec fiskální problematiku z pohledu teorie společenské smlouvy. Rousseau ve svých nejznámějších dílech např. "Pojednání o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi", "O společenské smlouvě", "Rozpravě o politické ekonomii" a dalších se nezabýval ekonomickou teorií ve vlastním slova smyslu, spíše uváděl své názory na fungování státního hospodářství. Předpokladem dobrého státního hospodářství je podle Rousseaua v prvé řadě dobrá vláda. V souvislosti se zabezpečením fungování veřejné správy se Rousseau zabýval i koncipováním fiskální politiky státu. Zmiňoval se i o existenci veřejných (státních) statků, které mají ale pouze úlohu krýt finanční výdaje státu.
Avšak konkrétní názory na daně a fiskální politiku Rakouska měl Havlíček ze své hlavy. Své úvahy o daňové zátěži sám propočítával z oficiální statistiky a čtenáře se stavem státních financí seznamoval (např. článek "Účty státní v roce 1850" ve Slovanu 15. 1. 1851) a sám vyvozoval politické závěry. Havlíček pocházel z kupecké (obchodnické) rodiny, jeho bratr byl zámožným obchodníkem i on sám jako nakladatel svých novin byl finančně úspěšným podnikatelem, který musel umět vypočíst a odvádět daně, platit různé poplatky a vést jednání na úřadech a vymáhat povolení své činnosti. To vše se v jeho úvahách a článcích promítalo a v kombinaci s jeho bystrým úsudkem a výbornou formulační schopností tvoří celek, který si zaslouží pozornost i v současnosti.
Byť je možné se přít o to, zda si Havlíček zaslouží označení "ekonom", či zda jej budeme nazývat "o ekonomických věcech píšícím žurnalistou", myslím, že to nikterak nesnižuje význam, který v dějinách českého ekonomického myšlení Havlíček svými úvahami zaujal.
[1] Určitou výjimku tvoří zmínka v práci Karla Kosíka: Česká radikální demokracie. Praha, 1958. Akademik Purš ve své 730 stránkové monografii Průmyslová revoluce (1973) věnoval Havlíčkovým ekonomickým názorům jednu a půl strany ve vztahu k chápání pojmu "průmysl" a "výrob". V knize "Český liberalismus. Texty a osobnosti" Praha 1995 je uvedena část článku "Svobodný výrob a svobodný obchod" bez jakékoli další poznámky. Ani monografie T. G. Masaryka "Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení" z r. 1896 se jimi nezaobírá. V Masarykově kapitolce "Havlíčkovy názory hospodářské a sociálně-politické" (která čítá ve čtvrtém vydání z roku 1996 deset stran z 340), jsou spíše vysvětlovány Havlíčkovy sociálně politické názory, několik stránek je věnováno přetisku výňatku z článku o právu na práci a výňatku z článku "Komunismus". Konkrétní analýzu Havlíčkových ekonomických názorů Masaryk nedělal; pouze tvrdí, že Havlíček měl liberální hospodářské názory, kladl důraz na vzdělání a odkazoval se na přirozené právo, a uzavírá svou tezí o tom, že Havlíček není pro kapitalismus, což se Masaryk snažil dokázat několika z kontextu vytrženými Havlíčkovými větami (viz s. 230 cit. 4. vydání). Z konkrétních "ekonomických" článků bez dalšího pouze v závorce Masaryk připomíná článek "Peníze" a "Svobodný výrob".
[2] Blíže srovnej Bažantová, I.: Liberální politik a ekonom Karel Havlíček Borovský. Laissez-Faire, 2000, č. 7 – 8.
[3] "Zákonní odpor jest nejlepší prostředek k hájení svobod proti větší moci, k povzbuzování zmužilého ducha v národu, zákonní odpor jest první a nevyhnutelný stupeň k dosažení pravé svobody." Havlíček, K.: Něco o zákonním odporu. Slovan 10. srpna 1851.
[4] V dobovém kontextu především podnikatelé němečtí a židovští, neboť čeští podnikatelé tehdy ještě skoro neexistovali. Což nikterak neznamená, že kdyby se podobným odsouzeníhodným způsobem chovali čeští podnikatelé, že by se Havlíček zdržel jejich kritiky.
[5] Požadavek všeobecného volebního práva se začíná v dělnickém hnutí nastolovat koncem 60. let 19. století a až v polovině 70. let jej do svého politického programu přebírají mladočeši. Částečná volební reforma proběhla až v r. 1896, kdy ke 4 volebním kuriím (dělily se podle majetkové hranice) byla přičleněna 5 "všeobecná" kurie. Všeobecné volební právo (netýkalo se žen a vojáků) bylo uzákoněno až r. 1907.
[6] Havlíček neopomíjel ani zemědělství a "selský stav" (viz např. články z ledna a února 1847 v Pražských Novinách, od podzimu 1850 i ve Slovanu). Srovnej Bažantová, I.: Zapomenutý ekonom Karel Havlíček Borovský. Politická ekonomie, 1999, č. 5, s. 624 - 625.
[7] Ještě dříve, než bylo "Bohatství národů" Adama Smitha přeloženo do francouzštiny, existoval již německý překlad H. F. Schillera (I. díl 1776, II. díl 1778), další německý překlad Garveho a Dörriena byl v r. 1794 – 96, nejlepší překlad byl od Maxe Stirnera 1845 – 47.
Ilona Bažantová, Právnická fakulta UK
|
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2024 design, kód: Jan Holpuch nejml. |
RSS 2.0 
|
