ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Miloslav Bednář: Havlíčkův liberálně demokratický konzervativismus, česká státní idea a nepolitická politika

seminář Karel Havlíček Borovský - liberální politik a ekonom (180 let od narození), 29.10.2001, Obecní dům

publikováno: 18.03.2002, čteno: 4521×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 14 " Karel Havlíček Borovský - liberální politik a ekonom"

137 stran, brožovaná vazba
vyšlo: únor 2002
cena: 50,- Kč
===

Po obnově liberálně-demokratických poměrů ve středovýchodní Evropě koncem r. 1989 se začínající čeští liberálně konzervativní politici a teoretici počali veřejně obracet k anglosaským nebo v anglosaském prostředí odborně vyzrálým osobnostem a tradicím, v jejichž autoritativním duchu usilovali a usilují o přesvědčivé znovuzaložení a orientaci českého politického myšlení a jednání.

Pro pochopení závažných problémů, s nimiž se museli a stále musí vyrovnávat, je nezbytné vzít v první řadě v úvahu, že stále žijeme v obtížném a zdaleka neukončeném období dlouhodobé kulturní a politické rekonvalescence po čtyřicetiletém, úroveň obecné, a právě tak autenticky české vzdělanosti zničujícím panství komunistického totalitního režimu. Při konstituování polistopadové politické vědy je dnes příznačné, že se zde často skupinově, a to velmi dravě prosazují zejména předlistopadoví kariérní komunistictičtí akademici se zřetelným záměrem ustavit v České republice tuto odbornou disciplínu v de facto marxistickém pojetí a v této podobě ji prosazovat, tak jako předtím marxismus, coby jedině možnou, odborným standardům vyhovující vědu o politice. V takto nebezpečné situaci se nelze divit, že české polistopadové úsilí o obnovu liberalismu a liberálně - konzervativní politické orientace nemůže přistupovat k těmto výrazným, nikterak ojedinělým snahám o zavedení marxizující politické vědy jako k důvěryhodnému a inspirativnímu zdroji. Trvalou oprávněnost takto důsledně odmítavého postoje ke mnohým nynějším českým politologům a jejich institucionálnímu zázemí podtrhuje jejich přirozené sepětí s neméně výraznými krypto-marxistickými politologickými a politicko-filosofickými proudy v současném západním akademickém prostředí, které v zásadě ovládli marxismem fascinovaní aktivisté Nové levice šedesátých a sedmdesátých let. V tomto nevábném prostředí úvah o liberální, resp. liberálně-konzervativní politické teorii a jí odpovídající politické praxi je pochopitelné, že dnešní čeští exkomunističtí politiologové nemohou mít skutečný zájem o seriózní promýšlení dosud oslovujícího významu zakladatelských a vůdčích myslitelských osobností české liberálně-konzervativní demokratické politiky, jakými byli František Palacký, Karel Havlíček a Tomáš Garrigue Masaryk.

Na druhé straně je neméně pochopitelné, že nynější čeští liberálně orientovaní politici si po letité komunistické likvidaci nebo promyšlené ideologické dezinterpretaci Palackého, Havlíčkových a Masarykových myšlenek jen sporadicky uvědomovali a uvědomují, že právě zde je nezbytné se velmi nahlas přihlásit k autenticky české tradici liberálního konzervativismu, a v jejím duchu účinně přispět k myšlenkové a politické přesvědčivosti a činorodosti euro-americké a světové demokratické civilizace.

Jaké je v dané souvislosti místo a význam Karla Havlíčka ? Na takto položenou otázku lze přiměřeně odpovědět, vezmeme-li v první řadě v úvahu, že Karel Havlíček byl nejvýznamnějším politickým žákem Františka Palackého, tedy otce-zakladatele české demokratické politiky, který jí zároveň vtiskl výraznou pečeť české liberálné-konzervativní orientace. František Palacký je prokazatelně zakladatelem českého liberálně demokratického konzervativismu. Jeho podstatou je obnova české státní ideje, tedy smyslu české státnosti jako význačného případu světových dějinných trendů a jejich střetů. Podle Palackého je vlastním zdrojem dějin napětí mezi autoritou a svobodným rozumem. Zatímco autorita je spíše činitelem vnějšího působení, představuje svobodný rozum princip lidského niterného sebeurčování jako soupatřičnost rozumu a svědomí.[1] Takto Palackým pojaté bytostné sepětí dvou základních principů lidského ducha a dějin má zřetelné platónsko-aristotelské a herderovské kořeny.[2]Palacký tímto způsobem precizoval české pojetí humanity jako smyslu české státnosti ve světových dějinách a konkrétně je předvedl výkladem dějinného významu husitství. Zjišťuje, že husitský vliv na světové dějiny způsobil, že se nadvláda dosud bezkonkurenční duchovní autority katolické církve stala minulostí, a teprve tehdy se mohla postupně uskutečňovat možnost křesťanské církevní plurality na základě mravního respektu k individuální opravdovosti víry druhého. [3]Toto je konzervativně-liberální, ve filosofii českých dějin zakotvený smysl Palackého výzvy k Čechům, "aby ...v jakémkoli postavení se ocitnou, nikdy nepřestali býti věrni sobě, pravdě a spravedlnosti."[4] Takto Palackým znovu výslovně rekonstruovaná česká státní idea podává na svém husitském stupni zárodečnou podobu ideje humanitní, jež se během 18. a 19. století dostává, jak Palacký výslovně konstatuje, do význačného rozporu s kontinentálním, svým původem francouzsko-belgicko-německým liberalismem, jenž začal v celoevropském měřítku převládat zejména po r. 1848.[5]

Karel Havlíček uvedená základní filosoficko-politická stanoviska Františka Palackého převzal již v období, které předcházelo historicky zlomovému roku 1848. V březnu tohoto roku, kdy i Rakousko bylo pod tlakem mezinárodní evropské situace donuceno alespoň dočasně zavést liberálnější ústavní poměry, poprvé vstoupila na českou a rakouskou veřejnou scénu moderní, autenticky česká demokratická politika. Její uznávanou, bezkonkurenčně vůdčí autoritou se stal František Palacký a spolu s ním Karel Havlíček jako politicky vzdělaná osobnost zaměřená na soustavné, pozoruhodně kvalitní žurnalistické působení na širokou českou veřejnost, a to v hlavních Palackého intencích liberálně konzervativní politické orientace moderní české demokratické politiky.

Karel Havlíček se na jaře r. 1848 s dalšími českými liberálně konzervativními, nikoli extrémisticky revolučními demokraty stal spoluzakladatelem tehdejšího rozhodujícího politického seskupení českých demokratů vedeného Františkem Palackým, jímž se stala Liberálně národní strana. Od Palackého tehdy Havlíček rovněž převzal hlavní zásady českého reformně zaměřeného státoprávního programu. Jeho vůdčím politickým záměrem byla přeměna Rakouska v demokraticky založenou konstituční monarchii jako federaci rovnoprávných národních celků. Havlíček, tak jako Palacký, pojímal stát obdobně jako např. Edmund Burke ve své pozoruhodné polemice s liberalismem francouzské revoluce. Havlíček uznával stát jako nutný mocenský útvar, ale jeho moc vyvozoval typicky konzervativním způsobem z národnosti, náboženství, a to zejména z jejich mravního a ideálního úsilí. Tím se oba otcové zakladatelé moderní české demokratické politiky nápadně odlišovali od tehdejšího německého, a dnes již zdaleka nejen pouze německého liberalismu, jenž klade na jedné straně stát, resp. politiku a na druhé straně náboženství, resp. mravnost jako protikladné prvky. Havlíčkův liberalismus se tedy od kontinentálně evropského liberalismu lišil zejména v tom, že odmítal nauku o státu jako instituci založené původně na násilí, která teprve svým dalším vývojem přejala jisté mravní poslání. Podle Havlíčka a Palackého měl stát tuto funkci již od svých dějinných počátků. Proto se Havlíček, obdobně jako Palacký, zejména ve srovnání s německými, a to v první řadě německo-rakouskými politiky důsledně stavěli proti centralistické povaze rakouské monarchie.[6]

V této souvislosti je nezbytné upozornit, že pro Havlíčkovo liberálně-konzervativní pojetí státu a politiky je v souladu s tradicí české státní ideje zároveň příznačný silně individualistický mravně-liberální ráz lockovského, tedy charakteristicky anglosaského, resp. angloamerického typu. Havlíček zdůrazňuje, že "každá dobře zřízená obec musí být ale jen založena na užitku, a sice na užitku všeobecném. To jest každý jednotlivec musí z toho užitek míti, že v obci žije, sice je tato obec špatná. Každá obec jest jakési obmezení svobody jednotlivců, člověk právě tím, že do obce vstupuje, k rozličným povinnostem se zavazuje, které by sic jinak (jako pouhý člověk osamělý nebo v rodině živoucí) neměl, a k těmto povinnostem zavazuje se dobrovolně jen proto, že z toho spolku, od té obce za to větší užitek očekává. (Nebereme však zde užitek ve smyslu nejhrubším.)...účel obce musí býti napomáhati, by každý její občan skrze obec účele svého člověčenského snadněji a co možná nejdokonaleji dosáhnul. Obec sama, jako obec, nemůže mít žádného vlastního účele, nýbrž jenom jednotliví oudové její mají každý účel svůj, to jest, obec jest pro občany, ne pak občané pro obec. Má-li se pak zevrubněji udati oučel obce, snadno se ve třech slovech zahrnouti může, kteréž jsou jistota, pokrok a svoboda občanů...Hlavní základ svobody a vůbec dobrého zdaru obce jest ve všem veřejnost, kterážto všechny jiné dobré ústavy za sebou brzy přivede. Pravda se světla nebojí...Svoboda není snad bezuzdná nevázanost, nýbrž přirozená duchu lidskému samostatnost, aby se obec bez potřeby do osobních záležitostí občanů svých nemíchala překážejíc jim ve volném obcování."[7]

Z liberálně-konzervativního stanoviska, jež politicky precizuje tradici české státní ideje v moderním demokratickém duchu, Havlíček vymezuje českou koncepci politického liberalismu: "Každý poctivý a spolu rozumný člověk jest liberální, jest demokrat, třeba se ani sám za liberálního a za demokrata nevydával; mnohý dobře smýšlející, ale přitom nerozumný člověk, ačkoli se domnívá býti liberální a demokrat, přece z nerozumu často demokracii a liberalismu nevědomky škodí a překáží...Býti a nazývati se radikálním jest zrovna takový nerozum jako býti a nazývati se konservativním neb moderadem. A proč ? Protože rozumný a poctivý demokrat a liberalista musí být radikální, konservativní i moderados zároveň. On totiž musí všechno, co jest prospěšno liberalismu a demokracii, všechno, co jest rozumné, poctivé a demokratické, zachovati a udržeti (konservovati) a v tom jest konservativní; všechno, co jest aristokratické, neliberální, nepoctivé, nerozumné musí hledět vypleniti a vyhubiti a v tom je buď radikální neb moderados, jak toho kdy potřeba žádá. Neboť nemáme vždy dostatečných sil k tomu, co bychom učiniti za dobré uznali a člověk, jenž hlavou zeďˇproraziti chce, může být sice nejpoctivější, ale je jistě - nerozumný.

Poctivý a rozumný demokrat tedy jest tenkrát radikální, když vidí, že jeho síly dostačí vykořeniti něco aristokratického, nepoctivého a neliberálního; kde ale toto jemu protivné v tak hrubé moci se jeví, že nemožno jest najednou a úplně tuto moc zničiti, tam jest mírný (moderados), to jest, on se nepodrobuje této moci, ale hledí ji poznenáhla seslabiti a konečně nad ní zvítěziti.

...Řádný demokrat a liberalista nemůže se jinak spokojiti, než úplnou demokracií a svobodou; on tedy nemůže jen na polovici neb některé části přestati; ale on nemusí všechno chtíti najednou, když to není možné, nýbrž vždy jen tolik, co možná dostati a poraziti, a o ostatek opět dále se přičiňuje; kdežto přepjatci najednou všechno žádajíce, přeceňujíce sil svých často všechno ztratí a nic z toho nedosáhnou, co si žádali. - Takovým způsobem musíme hleděti na politické snažení našich časů."[8][8] V této souvislosti Havlíček výslovně akceptuje politické označení "liberálně-konservativní", protože "samo v sobě připouští velmi dobrý smysl", neboť označuje ty, "kteří sice svobodě a pokroku jsou zcela oddaní, přitom ale všechno, co dobré jest, zachovati chtějí."[9]

U Karla Havlíčka můžeme rovněž nalézt přiměřené poučení o skutečném významu nyní v České republice zpravidla politicky zneužívaného termínu nepolitická politika, jenž se u nás od devadesátých let politicky účelově dezinterpretuje chybným výkladem a užíváním v naprosto nevhodných souvislostech. To mimo jiné dokládá i Masarykovo původní užití pojmu nepolitická politika v pojednání o nepochybně prakticky a činorodě zaměřeném českém politiku Karlu Havlíčkovi. Předposlední obsáhlá kapitola Masarykovy monografie o Karlu Havlíčkovi z r. 1896 totiž nese titul "Havlíčkova politika nepolitická."[10]

Masaryk ve svém dnes příznačně opomíjeném výkladu Havlíčkovy nepolitické politiky vychází z Havlíčova pojmu vnitřní síly národa, jenž označuje Havlíčkovo stanovisko v polemice s českým politickým extrémismem, jak jej v letech 1848-9 ztělesňoval např. Frič, Arnold, Gauč a Sabina, kteří se nekriticky přimkli k Bakuninově a Ledru-Rollinově primitivní koncepci svévolného, radikálně reakčního revolucionářství. Havlíček se zásadně odmítal podřizovat této koncepci revoluce jako samospasitelného jednání, jež má automaticky vést ke svobodnějšímu a demokratičtějšímu uspořádání společnosti a státu. Jako nezbytný předpoklad dosažení takového cíle viděl Havlíček v souladu s rozhodujícím proudem českého obrozenství mravnost a vzdělání občanů, jež nelze nahradit žádnou revolucí. Úvahy o revoluci mají u Havlíčka smysl jedině na tomto základě, tj. za tohoto základního a nezbytného předpokladu, který, jak Havlíček vykládal svým českým čtenářům, způsobil úspěšné ústavně-demokratické završení anglické Slavné revoluce a o necelých sto let později revoluce americké. [11]

V době bachovského absolutismu, kdy byly v Praze r. 1849 po vyzrazení chystaného májového povstání českých revolučních extrémistů řízených Bakuninem a Ledru-Rollinem zrušeny občanské svobody včetně svobody tisku, pokládal Havlíček za nutné obrátit se k činnosti, kterou později T. G. Masaryk označil jako nepolitickou politiku. Její východiska Havlíček vysvětluje v úvaze o revoluci, uveřejněné v kutnohorském Slovanu v červnu 1851: "Kdosi pravil velmi trefně a pravdivě, že lidé a občané pražádných revoluc, pražádných bojů, pražádných nesnází nepotřebují k tomu, aby byli úplně svobodní a aby měli právní a dobrou vládu, že k tomu nic jiného zapotřebí není, nežli aby každý řekl jen: to chci, to nechci. Aby ale toto bylo možné, musí ještě všeobecné vzdělání mnohem dále pokročiti než nyní jest, kdežto pozorujeme, že lidé ze zaslepenosti buď sami proti svému prospěchu jednají neb dokonce nic nečiníce a o své veřejné záležitosti se ani dost málo nestarajíce, podrobují se každému, kdo s nimi strká.

Jisto jest sice, že strana protiliberální, která bez libovolné vlády obstáti nemůže, všechno nasazuje, aby zamezila vydatné vzdělání všeobecného lidu, že její první péče všude jest omeziti a do své moci přivésti všechny nejhlavnější a nejrychlejší prostředky vzdělání lidu, jako jsou školy, knihy, časopisy, schůzky, porady atd... Přece ale jeden velmi důležitý a velmi vydatný prostředek není jí nikde do moci dán, totiž společenské obcování, a kdyby dovedla reakce z knih, z časopisů, ze škol, ze schůzek veřejných vyloučit každou liberální myšlénku, není přece v stavu zameziti jednotlivým občanům soukromé mluvení a obcování mezi sebou a tím rozšiřování poznenáhlu moudřejšího a liberálnějšího smýšlení. To zajisté zůstane vždy straně naší (tj. liberálně národní - MB) co jistý prostředek k rozšiřování svých zásad a ke konečnému vítězství, budeme-li jenom míti dosti vytrvalosti a obezřetnosti v užívání tohoto prostředku."[12] Jinými slovy, nepolitická politika je prostředkem k zajištění předpokladů liberální, demokratické politiky v neliberálním prostředí a zároveň účinným pozitivním způsobem, jak zamezit politický extrémismus.

Masaryk v r. 1896 souhrnně vymezuje Havlíčkovu myšlenku nepolitické politiky na základě Havlíčkova návrhu nového spolku nepolitického ve Slovanu z července 1850 následujícím způsobem: "organizovat celý národ k promyšlené a účelné práci všekulturní, dáti jednotlivým částím a údům národního tělesa oči, rozum, vědomí, ducha - ducha jednotného, celého, živého", aby se naplnila Havlíčkem zdůrazňovaná zásada, že "..rozum a převaha duševní musí konečně všude zvítěziti."[13]Nepolitická politika v zásadě vytváří vzdělanostní, a to v první řadě filosofickou a etickou součinnostní podmínku věrohodné politické kultury politické demokracie. To konkrétně znamená, že pro demokratickou politickou kulturu ustavuje nezastupitelný, neboť životně důležitý, horizontálně vznikající a utvářený konsensus filosoficko-mravní povahy, který ale nemůže nahrazovat demokratický politický systém.

Masaryk takový konsensus vymezujes takto: "vzdělaní a pozorující jednotlivci jednotlivých tříd společenských nebo celých národů mohou beze všeho tajnůstkářství, bez tajných spolků, bez odznaků a znaků se dohodnout o společném postupování. Lidé vzdělaní, lidé pozorující stejné poměry, lidé vědomí svých cílů musejí se moci dohodnout veřejně - ovšem jestliže jim nepřekáží egoism. Takový tacitus consensus je velmi cennou a účinnou společenskou silou - násilí fysické a duchovní, slepá oddanost a nápodoba jsou ovšem síly veliké, ale nevyrovnají se konec konců uvědomělosti a promyšlenému, soustavnému a nepřetržitému usilování k jasnému cíli lidí vzdělaných a rozumných."[14]

Zde ovšem jak Havlíček, tak Kollár, Palacký a Masaryk vidí nezbytnost zřetelného filosofického základu a celkového smyslu konsensu přesvědčených demokratů. Masaryk ji vyjadřuje takto: "V každém národě, jenž žít chce uvědoměle, musí se o podstatě národního bytu a smyslu národního konání a vývoje přemyšlovat, musí se politicky filosofovat. Přemýšlení to může se dít formou různou, ale dít se musí....Pokolení nynější na tuto práci politickou zapomíná, jsouc příliš ztraceno v jednotlivostech a okamžiku.

K čemu filosofického politizování, k čemu politiky sub specie aeternitatis ? K čemu ? Je-li vůbec nějakého myšlení a konání sub specie aeternitatis, tedy k tomu ! Copak je politika maličkostí ? Právě ti tzv. političtí praktikové ji snižují, jestliže praxi svou od národního myšlení odtrhují....nemůže být národní politiky bez národního myšlení- myšlení ovšem co nejpřesnějšího a nejopravdovějšího; a pokud filosofie národní je soustavným myšlením národním, pravím, že není národní politiky bez národní filosofie. Není vůbec politiky bez filosofie. Že by myšlení a filosofie sama společnosti stačila, ovšem nikdo by nechtěl tvrdit; nejméně ve spise o Havlíčkovi, jenž si již v mládí napsal napomenutí: "Často opakovat: že nelze žádnou velikost provést bez politické svobodnosti národa. Často a velmi často.!" Masarykův právě o Havlíčka opřený soud o vztahu filosofie a politiky, a to v první řadě politiky demokratické, je zcela jednoznačný: "politika ve svých základech spočívat musí na hlubší filosofii, než kterou podává tzv. zdravý smysl"[15]

Skutečný smysl a přínosný význam české tradice nepolitické politiky, kterou poprvé formuloval ukázkově praktický politik, poslanec liberálně národní strany Karel Havlíček, tedy nemá vůbec nic společného s nynějšími ryze mocenskými, neustále do omrzení opakovanými korporativisticko-fašizujícími snahami nahradit parlamentní systém politických stran nedemokratickou, v zásadě tyranskou nadvládou údajné občanské společnosti, z níž se svévolně předem vylučují politické strany a do které patří jedině a pouze nekritičtí zastánci ideologie, která pohrdá svobodným občanem a demokratickým politickým systémem. Zavedení takové faktické nadvlády by ve skutečnosti znamenalo nahradit liberálně-demokratický, parlamentně stranický systém tentokrát pro změnu jakýmsi ideologicky postmoderním, ale ve skutečnosti až příliš dobře známým, staronovým vůdcovským principem faktické mocenské nadvlády občany nevolené "rady moudrých" a jí zfanatizovaných davů nad ústavou země, svobodnými občany svobodně voleným demokratickým parlamentem, vládou a soudnictvím.


[1]Srv. Franz Palacký, Geschichte des Hussitenthums und Prof. Constantin Höfler, in: Franz Palacký, Kritische Studien, Praha 1868, s. 59-60

[2]Srv. Aristoteles, Politika 1255 a 28-30; srv. J.G.Herders Philosophie der Geschichte der Menschheit, Deustche Bibliothek, Berlín 1914, str. 40

[3]Srv. Palacký, Geschichte des Hussitenthums, s. 159

[4]František Palacký, Úvahy a projevy, Praha 1977, s. 62

[5]Srv. František Palacký, Poslední slova, Praha 1919, s. 104

[6]Srv. T.G. Masaryk, Karel Havlíček, Jan Laichter, Praha 1920, s. 81-82

[7]Pražské noviny, listopad-prosinec 1846

[8]Národní noviny, srpen 1848

[9]Politické spisy Karla Havlíčka Borovského, Slovan, Část I, Laichter, Praha 1903, s. 369

[10]Srv. T.G. Masaryk, Karel Havlíček, Jan Laichter, Praha 1920, s. 452-504

[11]Srv. Politické spisy Karla Havlčka Borovského, Slovan, část I.,vyd. Dr. Zdeněk Tobolka, Jan Laichter, Praha 1903, s. 152, 589-603, 633-644

[12]Slovan, červen 1851

[13]T.G. Masaryk, Karel Havlíček, s. 456, 457

[14]Tamtéž, s. 467

[15]Tamtéž, s. 501 -503

PhDr. Miloslav Bednář

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2020
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­