přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 14 " Karel Havlíček Borovský - liberální politik a ekonom"

137 stran, brožovaná vazba
vyšlo: únor 2002
cena: 50,- Kč

Dámy a pánové,

Původní název mého referátu zněl "Karel Havlíček Borovský a vznik české politické elity v revoluci 1848-1849". Později jsem si uvědomil, že toto téma by pro vás mohlo být jednak příliš úzké a dále i příliš odborné, proto jsem zvolil téma širší a snad i pro tento případ vděčnější. Navíc vás nechci příliš unavovat úzce odborným historickým výkladem založeným na sledu událostí, jenž by zřejmě z valné části opakoval to, co již více či méně znáte. Proto pojímám dané téma poněkud aktuálněji, nikoliv však, jak si myslím, příliš aktualizačně. Na prahu 21. století se mi totiž zdá být velkým metodologickým i komunikačním problémem to, jak vůbec z hlediska dnešního historika vyložit širší veřejnosti ty osobnosti, které v české národní společnosti zhruba v posledních dvou stech letech sehrály roli do té míry vůdčí, že byly též po dlouhou dobu vděčně uchovávány v moderní české historické paměti. [1]

Dokonce jsem přesvědčen o tom, že tomu tak bylo, byť s pochopitelnými hodnotovými výkyvy, resp.hodnotícími akcenty, do jisté míry bez ohledu na to, jaký politický režim či společenské zřízení právě panovaly. Takové připomínání ovšem mohlo být někdy jen soukromé či polosoukromé, v příznivějších dobách pak bývalo veřejné a nezřídka zároveň i jubilejní. Havlíček spolu s Palackým a ještě několika českými osobnostmi do tohoto rezervoáru moderní české historické paměti patřil téměř vždy. Naskýtá se tedy otázka, proč tomu tak bylo? Tento způsob tázání lze potom doplnit otázkou, jak je tomu v tomto ohledu dnes po 180 letech, uplynuvších od jeho zrození a 145 letech, vzdalujících nás od jeho předčasného úmrtí. Tuto otázku lze též formulovat v poněkud pozměněné podobě – je po takovém časovém odstupu a společenských proměnách vůbec možno dosáhnout interakce mezi historickým výzkumem Havlíčkovy osobnosti a stávající škálou různorodých zájmů české veřejnosti? Domnívám se totiž, že jde o problém, jenž je pro moderní českou historickou paměť velmi závažný, neboť poměrně nedávné oslavy 200. výročí od narození Františka Palackého (1998) mě přesvědčily o tom, že v daném ohledu panuje v širší české veřejnosti značná netečnost.

Ve své snaze přiblížit se alespoň pro případ tohoto semináře k možnosti takové interakce jsem se pokusil o méně tradiční přístup k našemu protagonistovi, nechci vás totiž zavalit množstvím konkrétních historických faktů, jež se k Havlíčkově osobnosti váží, ani si netroufám působit na vás morálními apely, jež by nebylo obtížné právě pro tento případ účelově uvádět v život, neboť Havlíček byl dlouhá léta uctíván též jako moderní český národní mučedník.[2] Spokojuji se tudíž s úkolem dosáhnout v postižení zvoleného tématu jisté plasticity, jež chce odhalovat především ty možnosti našeho vztahu k Havlíčkovi, jež se mi zdají být i dnes společensky funkční. Nicméně si však jako historik nemohu odpustit uvození mého tématu vytčením alespoň tří výchozích etap Havlíčkova života a později i jeho veřejného působení. Mám tím na mysli za prvé jeho dětství a mládí, až do návratu z jeho pobytu v Rusku (1821-1845). Dále je to jeho působení v roli vůdčího českého publicisty a politika (1845, resp. 1846-1851) a konečně i nucený pobyt v brixenském vyhnanství spolu s posledními měsíci jeho života (1851-1856).

Svůj následující výklad přitom opírám o druhou z těchto etap, tj. přibližně o léta 1846-1851. Pro ulehčení svého úkolu se nyní pokusím o zařazení Havlíčkovy osobnost do souřadnic komparativního chápání moderního nacionalismu, jehož autorem je John Breuilly, jeden z předních světových odborníků na tuto problematiku v posledním desetiletí. Tento znalec totiž rozeznává tři hlavní strategie moderního nacionalismu ve vztahu ke stávajícím státům: separaci, reformu a unifikaci. Dále specifikuje následující společenské funkce moderního nacionalismu: 1/ je to jeho role koordinační vzhledem k potenciálním vlivovým sférám opozičních, resp. alternativních elit, 2/ jde o roli mobilizační, díky které mají opoziční či alternativní elity získat svoji společenskou klientelu, resp. podporu těch společenských vrstev, jež buď zatím stály zcela mimo politiku nebo na ni měly jen malý vliv a 3/ Breuilly konečně připomíná i legitimizační roli moderního nacionalismu, díky níž tento ve své době nový společenský fenomén hledá způsoby, jak ospravedlnit své emancipační snahy a politické cíle. [3]

Z hlediska této typologie je vcelku jasné, že Havlíček zastával strategii reformy stávajícího multietnického státu v souladu se zájmy formujících se národů habsburské monarchie. Tato strategie pak nalezla nejčitelnější výraz v jeho konceptu austroslavismu, jenž nejdříve chápal kulturně a později politicky. [4] V rámci austroslavismu ovšem stavěl na první místo český národní zájem, o němž se domníval, že koresponduje především se zájmem jihoslovanských národů habsburské monarchie. Je přitom všeobecně známo, že tato politická strategie se díky Palackému a Havlíčkovi stala převažující linií české politiky v revoluci 1848-1849. Havlíček pak díky svému bojovnému naturelu rozvíjel zejména mobilizační funkci tehdejšího českého nacionalismu. Tato okolnost se zvláště zřetelně projevila v jeho žurnalistice v letech, kdy řídil nejdříve Pražské noviny (1846-1848), později Národní noviny (1848-1850) a nakonec i kutnohorský žurnál Slovan (1850-1851).

V kontextu svého žurnalistického působení ovšem navíc tematizoval i celou řadu způsobů, jak posilnit též koordinační funkci českého nacionalismu, kterou chápal jako vyhledávání jeho nejvhodnějších spojenců. Značný důraz navíc kladl i na jeho funkci legitimizační, neboť rozvinul řadu dodnes pozoruhodných argumentačních strategií, které jej na veřejnosti ospravedlňovaly či zdůvodňovaly jako nepominutelný faktor stability středoevropského prostoru. Havlíček se tak stal vedle Palackého a zároveň i spolu s ním vůdčím představitelem tehdejší české politiky. V ní pak byl z koncepčního hlediska spojitými nádobami úzce propojen český nacionalismus s evropským liberalismem. Koncept této politiky a zvláště pak její cíle zřejmě nejlépe pochopíme z jejího dobového hesla, které znělo: "Není svobody bez národnosti".

Havlíček ovšem po mém soudu ještě více než Palacký vynikal z běžného mentálního stereotypu tehdejšího českého liberála, či příslušníka tehdejší české národní elity,[5] který bychom mohli nejlépe vyjádřit těmito tezemi:

A/ Vědomím sociální zranitelnosti, jež bylo těmto reprezentativním sociálním seskupením vesměs vlastní, protože jejich příslušníci byli nuceni ve svém rozhodování nezřídka úzkostlivě přihlížet k tomu, že se obyčejně nacházeli ve společenských pozicích přímé či nepřímé závislosti na stávajícím státu, resp. na poměrech, které v něm panovaly. Tato okolnost pak velmi limitovala jejich občanskou odvahu. Havlíček tento limit překonával jedinečností svého osobního založení, mezi jehož charakteristické vlastnosti nepatřila jen jeho bojovná polemičnost, nýbrž i schopnost dobírat se osobní i kolektivní psychohygieny díky svébytnému humoru. V něm pak podle mého názoru zvláště vynikala jeho schopnost karikovat jakýkoliv jev, instituci, osobu, či vlastnost, které se mu zdály být společensky nežádoucími. Tak od nich získával nejen hodnotový odstup, nýbrž byl schopen dostat se i z morální hlediska "nad ně". Jistou výjimku tu ovšem tvořila panovníkova osoba i vládnoucí dynastie, jež bývaly v řadě případů ušetřeny ostřejší kritiky z pozic Havlíčkova austroslavismu či nacionalismu.

B/ K tomuto vědomí značné sociální zranitelnosti navíc u řady příslušníků tehdejší české národní elity přistupoval mentální jev, jenž bychom mohli snad nejlépe označit jako outsiderovský syndrom. [6] Ten potom spočíval z psychologického hlediska vesměs v okolnosti, že si uvědomovali velmi dobře omezené možnosti svého vzestupu v rámci oficiální kultury i stávajících sociálních struktur. Havlíček se s tímto retardačním outsiderovským syndromem účinně vyrovnával tím, že si zvolil, jak si myslím, sociální roli moderního heretika, tj. žurnalisty a politika, jenž nejde do čelného, chcete-li revolučního střetu s panujícími pořádky a sociálními strukturami, které tyto pořádky představují. Místo toho balancuje vždy na ostří nože tím, že si svojí polemikou a slovní karikaturou neustále ověřuje meze, po které lze v kritice stávajícího establishmentu zajít.

Přitom nemá na mysli jen establishment starý – především absolutisticko-byrokratický stát, katolickou církev a šlechtu. Neméně vybíravě totiž útočí i na rodící se establishment nový, pod kterým si představuje zejména vůdčí osobnosti německého a maďarského národního hnutí v habsburské monarchii. Domnívám se, že tomu tak bylo proto, že obě tato národní hnutí v revoluci 1848-1849 představovala za daných okolností nejen faktor společensky významnější než české národní hnutí, nýbrž že byla co do svých politických a národních cílů i silou vůči němu též konkurenční. Z této Havlíčkovy postojové logiky pak nezřídka vyplývala jeho sžírává konstrukce obrazu nepřátel české národní věci, která byla v řadě případů do té míry bojovně nesmlouvavá, že ji dnes lze jen těžko brát v řadě jejích konkrétních případů jako stále přijatelnou.

C/ Do těchto dobových mentálních stereotypů konečně patřila i biedermeierovská smířlivost, která u řady příslušníků tehdejší české národní elity podstatně omezovala jejich politickou imaginaci, tj. představivost, jak daleko lze ve strategii i taktice moderního českého nacionalismu vůbec zajít. Tak se i v tomto ohledu významně odlišovali od dynamického Karla Havlíčka Borovského. Tento mentální faktor navíc souvisel s chápáním role morálky v multietnickém prostředí habsburské monarchie. V tomto směru pak byl Havlíčkův koncept po mém soudu flexibilnější i modernější, než koncept Palackého. Ten se totiž domníval, že všichni členové této různorodé společnosti se musí řídit základními křesťanskými maximy, vyjádřenými biblickým přikázáním, nečiň jinému to, co nechceš, aby on činil tobě. Tento princip pak byl podle Palackého mínění postaven nad jakoukoliv společnost, protože jeho původ se zakládal na úradku božím.

Havlíček chápal křesťanskou morálku poněkud jinak, a to více po bolzanovském způsobu jako zdroj inspirace pro etické lidské jednání. Na rozdíl od Palackého zároveň uznával, že to, co je morální, lze dešifrovat jen ze společenské praxe, v níž se navzájem kříží mnoho lidských úmyslů i mnoho lidských skutků. Tuto mnohdy protichůdnou společenskou praxi pak poměřoval v zásadě podle dvou hlavních kritérií. Jednak vycházel z konstrukce všeobecného lidského pokroku, která se opírala o evropské osvícenství a evropský liberalismus. Jejím smyslem mu pak byla historicky nevyhnutelná cesta k demokratizaci společnosti, tj. jak společenské autority, tak principů společenského rozhodování o věcech veřejných. Druhým kritériem mu byla svoboda lidského svědomí, kterou ovšem nepojímal jen jako osvobození lidské mysli od dobově neudržitelných náboženských dogmat, nýbrž i jako argumentační boj proti aktuální či potenciální nadvládě jednoho národa nad druhým v jakékoliv oblasti lidských aktivit. V obou případech se totiž domníval, že jde o eticky nepřijatelné zotročení lidské svobody v její přirozené různorodosti.

Dámy a pánové,

Mohli bychom jistě vést diskusi o tom, do jaké míry jsou Havlíčkova hodnotová kritéria spjata s duchovním světem Evropy 19. století, jenž do značné míry profiloval nacionalismus. Dále bychom mohli analyticky obnažovat historickou skutečnost, do jaké míry jsou poplatná potřebám poměrně malého českého národa ve střední Evropě. Národa, který se nikdy nemohl opájet nadějí, že by mohl být sám o sobě kulturním či politickým hegemonem v tomto mocenském prostoru. Rovněž bychom se mohli zabývat tím, jakými způsoby se Karel Havlíček Borovský zapisoval i po své smrti do moderní české historické paměti. Tímto slovním obratem mám na mysli různé prostředky, jimiž se v českém společenském vědomí udržoval, oživoval či opětně vyvolával zájem o tuto historickou osobnost. Mezi ně počítám v prvé řadě ediční zpřístupňování jeho publicistického i literárního díla, sepisování studií nebo popularizačních či odborných monografií o jeho osobnosti i veřejné oslavy jeho jubileí.[7] Stejně tak se týká užívání jeho jména pro názvy škol a jiných institucí, spolků, ulic, náměstí či měst. Dále jde nejen o pamětní desky a sochy připomínající jeho osobu, nýbrž též o způsob, jak vstupoval jeho myšlenkový odkaz i jeho neohrožené občanské postoje do veřejného diskursu, tj. např. do politické či literární argumentace nebo do pedagogiky. To je ovšem komplex velmi složitých výzkumných problémů, který by si zasloužil samostatnou analýzu. Proto se domnívám, že na tomto semináři je třeba upustit od těchto lákavých tematizací odkazu Havlíčkovy osobnosti ve prospěch tematizací poněkud sevřenějších, jež se mi zdají být pro tento případ nosnějšími.

Dovolte mi proto, abych zakončil své vystoupení otázkami, k nimž mě přivedla nejen nynější Havlíčkova výročí, nýbrž i můj dlouhodobý zájem o dějiny 19. století. Tyto otázky pak, jak bude snad vzápětí zřejmé, oscilují kolem některých ze stěžejních úskalí vztahu naší současnosti k společenské skutečnosti tohoto věku. První z nich by mohla být nejspíše formulována takto, domníváme se, že Karel Havlíček Borovský je pro nás stále symbolem a měřítkem odvahy v českém veřejném životě, nebo se již veřejný život řídí jinými pravidly hry, která důležitost těchto vlastností marginalizují? Druhá by se mohla týkat toho, zda máme stejně silné vnitřní přesvědčení, jako měl ve své době on, abychom byli schopni stejně nesmlouvavě vstupovat do různých veřejných polemik, v nichž se obnažují hranice politického konsensu o základních otázkách vnitřního i vnějšího spolužití české národní společnosti? Ostatně, a to by mohla být otázka třetí, považujeme stále českou národní společnost za výchozí funkční celek českého státu, či se nám jeví taková tematizace již jako zastaralá? S tím pak souvisí čtvrtá a v tomto případě i poslední otázka. Jak vlastně dnes chápeme vztah mezi globalizujícím se a internetovým světem, v němž je již velmi obtížné rozeznat virtuální realitu od nevirtuální, a hodnotami české národní kultury, ať již má hmotnou či duchovní povahu?

Ať již si na otázky tohoto druhu odpovíme jakkoliv, předpokládám, že Havlíček nám již přitom nebude ve všem směrodatným kompasem, neboť se v souvislosti s jeho osobností objeví jistě i protichůdná mínění. Navíc pokládám takový rozptyl názorů na jeho osobnost za legitimní již vzhledem k časovému odstupu, jenž nás od jeho doby nyní odděluje. Jako historik, který se mj. zabývá i otázkami společenské funkce moderní české historické paměti, si však na závěr svého vstoupení nemohu odpustit poznámku, že i v tom případě, když dnes s Havlíčkem v něčem či dokonce v mnohém nesouhlasíme, vlastně nepřímo či nechtě uznáváme, že byl tak významnou českou osobností, na niž nelze v žádném případě lehkovážně zapomenout. A to snad není v moderních českých dějinách tak málo.

[1] Termín historická paměť se v odborné historiografii začal běžněji užívat před více než desíti léty, zejména to bylo zásluhou velkého výzkumného projektu Pierra Nory, jenž se týkal analýzy způsobů, jakými se utvářelo historické vědomí současných Francouzů. K tomu viz P. Nora, Das Abendteuer der Lieux de mémoire. In: Nation und Emotion, ed. E. François, H. Siegrist, J. Vogel, Göttingen 1995, s. 83-92, dále srv. J. Fentress, Ch. Wickham, Social Memory, Oxford UK, Cambridge USA 1992, passim

[2] Srv. V. Macura, Český sen. Praha 1998, s. 119-128

[3] J. Breuilly, Nationalism and the State, 2. vyd., Manchester University Press 1993, zvl. s. 381 ann.

[4] K tomu srv. Der Austroslavismus – ein verfrühtes Konzept zur politischen Neugestaltung Mitteleuropas, ed. A. Moritsch, Wien 1996, passim

[5] Česká národní elita se zformovala jako vůdčí sociální složka české národní společnosti díky jungmannovskému programu české kulturní politiky. V zásadě šlo o představitele tehdejší sekulární i nesekulární inteligence, kteří svými aktivitami na poli jazykovědy, literatury, divadla, publicistiky, bádání v dějinách, dalších vědeckých oborech i vzdělávací činnosti vytvářeli novou českojazyčnou národní kulturu jako paralelu vůči stávající etablované, tj. oficiální kultuře. Ta byla vesměs německojazyčná, institucionálně vázaná na stávající stát a vesměs i na katolickou církev. I když se mezi těmito vzdělanci zprvu nacházela řada katolických duchovních, její obsah se stával stále sekulárnějším, a to v souladu se zájmy a postoji vůdčích osobností české národní elity (Josef Jungmann, František Palacký, P.J. Šafařík, Karel Havlíček Borovský a případně i někteří další, kteří rovněž duchovními nebyli). Česká kulturní elita se tak utvářela jako alternativní sociální a kulturní faktor vůči elitám tradičním či již bezpečně etablovaným. Zejména z tohoto důvodu byla životně závislá na tom, aby si vybudovala celou řadu vazebných interakcí zejména vůči středním vrstvám českého etnika, jež byly díky své relativní vzdělanosti nejvíce přístupné vzájemné kulturní a později i politické komunikaci. Revoluce 1848-1849 vytvořila ovšem vhodné společenské předpoklady k tomu, aby se uvnitř české národní elity začala prosazovat též elita politická. Za její výchozí reprezentativní skupinu můžeme považovat české poslance z Čech ze společenských vrstev inteligence v tehdejším prvním rakouském ústavodárném parlamentu. Tuto skupinu tehdy tvořilo podle mých zjištění celkem 56 osob. Právníci, advokáti a umělci v ní představovali 24%, přitom musíme vzít v úvahu, že mezi právníky (nositeli titulu JUDr. nebo JUC.) byl jistý podíl státních úředníků. Úředníci jako takoví v ní představovali 37%, pedagogové a spisovatelé 17%, lékaři a lékárníci 11% a katoličtí duchovní též 11 %. Přitom zejména u úředníků a duchovních, kteří tvořili minimálně polovinu příslušníků této formace, byl akční rádius jejich politického jednání do značné míry limitován jejich podřízeným postavením v etablovaných a přitom přísně hierarchických mocenských strukturách. Totéž můžeme ostatně předpokládat i u pedagogů. Až od 60. let 19. století začalo i v rámci české národní elity postupně docházet k zřetelnější funkční diferenciaci na její různé složky. Zejména to byla elita umělecky tvůrčí, elita politická, elita intelektuální a vzdělavatelská a konečně i elita podnikatelská. Z dobových historických pramenů k této problematice viz alespoň R. Přecechtěl, K. Adámek, Čechoslovanští výtečníci. Životopisné nástiny. Litomyšl 1863 a Národní album. Sbírka podobizen a životopisů českých lidí. Praha 1899. K tomu srv. alespoň M. Hroch, Jazykový program národních hnutí v Evropě: jeho skladba a sociální předpoklady, Český časopis historický 93, 1995, s. 398-418, J. Štaif, Revoluce 1848-1849 a počátky občanské společnosti v českých zemích. In: Národní obrození a rok 1848 v evropském kontextu, ed. M. Skřivánek, Litomyšl 1998, s. 71-83 a Týž, Česká národní společnost a její politické elity v letech 1848-1911. In: Bratři Grégrové a česká společnost v druhé polovině 19. století, ed. P. Vošahlíková a M. Řepa, Praha 1997, s. 9-28

[6] Srv. M. Hroch, Na prahu národní existence. Praha 1999, passim. K tomu srv. rec. J. Štaifa in Časopis Národního muzea , řada historická, 170, 2001, č.1-2, s. 124-125.

[7] Z rozsáhlejších pojednání o Havlíčkovi, aniž bych je mohl na tomto místě alespoň stručně zhodnotit, uvádím alespoň: J.E. Sojka, Naši mužové. Biografie a charakteristiky. [Původní vyd. 1862-1863], ed. K. Cvejn, Praha 1953, s. 311-383, K. Tůma, Karel Havlíček Borovský – nejslavnější publicista českého národa. Kutná Hora 1883, T.G. Masaryk, Karel Havlíček. Praha 1896 [poslední kritické vydání: Praha 1996], E. Chalupný, Karel Havlíček, prostředí, osobnost a dílo, Praha 1929, A. Hajn, Národ o Havlíčkovi. Praha 1936, S. Budín, Karel Havlíček Borovský. Praha 1954, V. Procházka, Karel Havlíček Borovský. Praha 1961, M. Řepková, Satira Karla Havlíčka. Praha 1971, M. Beránková, Karel Havlíček Borovský. Praha 1973, V. Nejtek, Novinář Karel Havlíček Borovský. Praha 1979, B.K. Reinfeldová, Karel Havlíček (1821-1856). A National Liberation Leader of the Czech Renascence. New York 1982, J. Kočí, Návrat Karla Havlíčka z Brixenu = Slovo k historii 1986, č. 6, J. Morava, C.k. disident Karel Havlíček. Praha 1991, S. Ravik, Karel Havlíček Borovský. (Portrét bojovníka). Praha 1991, Z. Mahler, Kdo svůj národ miluje, nešetří ho. Praha 1995, A. Stich, Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi. Praha 1996, V. Kybal, Karel Havlíček a naše svoboda. Brno 1997, J. Morava, Havlíček v Brixenu. Praha-Brno 1997, M. Borovička, Kauza Karel Havlíček Borovský. Praha 1998. Nejrozsáhlejší monografie o Havlíčkovi zůstala ovšem jen v rukopise. Založena je na důkladném a přitom i mnohaletém archivním výzkumu a jejím autorem byl historik Karel Kazbunda. Uložena je v jeho archivní pozůstalosti v Archivu Národního muzea v Praze.

Jiří Štaif, Ústav hospodářských a sociálních dějin UK