přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 19 "Investiční pobídky"

0 stran, brožovaná vazba
vyšlo: červen 2002
cena: 70,- Kč

Investiční pobídky jsou nástroje. Nástroje státu k dosažení jistých cílů státu.

Jako ekonom zastávám názor, že kauzalita mezi A a B neexistuje, tj. že investiční pobídky nevedou nezbytně ke snížení nezaměstnanosti, nevedou nezbytně ke zvýšení ekonomického růstu. Ke zvýšení "konkurenceschopnosti ekonomiky" také nemohou vést, protože pojem "konkurenceschopnost ekonomiky" je absurdní, nic takového neexistuje. To je však spíše otázka mimoekonomická.

Jako politický filozof tvrdím, že zmíněné cíle investičních pobídek, tj. snížení nezaměstnanosti, zvýšení ekonomického růstu a zvýšení "konkurenceschopnosti ekonomiky" jsou naprosto nesmyslné, iracionální a jejich sledování státem je nemorální, je zlem. Než přistoupím k rozboru obou hledisek, chci zdůraznit, že podstatné je politicko-filozofické hledisko, nikoli ekonomické. Jsou-li totiž samy cíle nesmyslné a nemravné, není důležité, zda nástroje, jež k nim mají vést, k nim skutečně vedou či nikoli. Jinými slovy: kompetentním oborem, který říká, zda pobídky ano či ne, je filozofie, nikoli ekonomie, protože normativní soudy spadají do oblasti morálky a filozofie. Odvození a zdůvodnění potřeby existence státu a jeho racionálních funkcí je doménou jen a výhradně politické filozofie. To neznamená, že ekonomické hledisko a ekonomické argumenty jsou v diskusi o pobídkách bezvýznamné, a proto se o nich zmíním.

Domácí investoři

Ekonomii investičních pobídek rozdělme na pobídky domácím investorům a zahraničním investorům. V obou případech nás pak dále zajímá jednak samotná částka pobídky jako takové a jednak objem investice, kterou má pobídka vyvolat či stimulovat.

Částka pobídky domácímu investorovi znamená pouze přesun peněz tomuto investorovi od daňových poplatníků. V případě, že pobídka má formu daňové úlevy, jde o snížení výdajů státu o částku nevybranou na daních, která by jinak byla použita k financování nějakého státního výdaje.

Kdyby pobídkové peníze nebyly použity příjemci pobídek, byly by jejich původními majiteli či adresáty státních výdajů použity ke spotřebě či úsporám a investicím. Tudíž z ničeho nevyplývá, že by se ekonomický růst a zaměstnanost měly z tohoto titulu nezbytně zvýšit.

Pokud jde o samotné investice, které pobídkami mají být stimulovány, a o jejich vliv na zaměstnanost a růst, mohou nastat dva případy. Buď daná investice stejně bude provedena - bez ohledu na to, zda pobídka přijde či nikoli, což znamená, že pobídka nemá na zaměstnanost a růst žádný vliv. Nebo se investice při absenci pobídky neuskuteční a firma neinvestované peníze buď rozdělí vlastníkům nebo použije na finanční investice či na něco jiného. V každém případě by tyto peníze opět skončily ve spotřebě nebo investicích, tudíž ani v tomto případě nemusí mít pobídka na ekonomický růst žádný vliv. Ani míra nezaměstnanosti se nesníží, spíše možná dokonce naopak, protože poměr práce/kapitál je u pobídkou stimulovaných převážně vyspělých technologií zpravidla nižší než u alternativních investic, které by jinak byly pořízeny

Investiční pobídky domácím investorům mohou (nikoli musí) pouze uměle změnit přirozenou aktuální proporci spotřeba-investice ve prospěch investic, nemohou dlouhodobě ovlivnit ekonomický růst a nezaměstnanost. Ta odvětví, jimž nuceně klesne poptávka, neboť jejich zákazníkům (daňovým poplatníkům) byly odebrány peníze určené na pobídky, budou méně investovat, čímž se přinejmenším částečně kompenzuje přírůstek investic z pobídek. Daňové úlevy působí stejně. O co se v jejich důsledku sníží daňové příjmy, o to se sníží veřejné výdaje, tj. klesnou jimi financované investice či spotřeba.

Zahraniční investoři

Efekt samotné částky investiční pobídky je u zahraničních investorů stejný jako u domácích, tj. nezaměstnanost ani HDP zřejmě neovlivní. Efekt samotné investice na HDP a nezaměstnanost bude však jiný než u domácích investorů. Pokud pobídka neexistuje a investor se rozhodne neinvestovat v ČR, bude investovat v jiné zemi, zřejmě v té, kde pobídku dostane. Zahraniční úspory tedy nepřiplynou do ČR, ale jinam. Nestanou se investicí v ČR, což má vliv na HDP a nezaměstnanost v ČR. O co se sníží nezaměstnanost a zvýší národní produkt v ČR, o to se nesníží nezaměstnanost v jiné, zemi kde by investice jinak byla uskutečněna. Podstatné je to, že pobídka nesnižuje nezaměstnanost ani nevyvolává uskutečnění investice, která by jinak uskutečněna nebyla. Ona by uskutečněna velmi pravděpodobně byla. Investor má primárně jiný důvod k investici a pobídka rozhoduje pouze o tom, kde se investice uskuteční. Pobídky poskytované jednotlivými státy totiž způsobují pouze to, že země si navzájem "přetahují" investice. Nejde o nic jiného než o ostudné "soutěžení" států o to, který z nich více ukradne svým daňovým poplatníkům, aby z jejich peněz přilákal investora právě do své země a "pozitivně" ovlivnil makroekonomické statistické agregáty.

Samozřejmě, že v různých statistikách budou investoři tvrdit, že investiční pobídky jsou právě tím (nebo alespoň hlavním) důvodem, který při zvažování investice rozhodl. Rozhodl možná o tom, že investují právě v ČR ale sotva o tom, že vůbec investují. Navíc, žádný racionální investor neodpoví, že pobídky jsou mu lhostejné, nebo že nejsou podstatné a že by v ČR investoval i bez nich. Odpoví vždy, že jsou velmi důležité, protože z nich má dodatečný finanční prospěch. Skutečnost, že řada investorů se o pobídky uchází a přijímá je, vůbec neznamená, že investují právě díky nim.

Můžeme shrnout, že i když v některých případech může pobídka vést ke snížení celkové nezaměstnanosti a zvýšení HDP na daném území, neplatí to obecně. Kauzalita A Þ B neplatí.

I kdyby důvodem investic v dané zemi pobídky byly, dochází v situaci, kdy pobídky nabízejí všechny země, pravděpodobně k tomu, že objem investic je ve všech zemích, které pobídky zavedly zhruba stejný jako před nimi. Jen daňovým poplatníkům ve všech zemích se ukradne o miliardy více.

To už se ale dostáváme na pole politické filozofie.

Politická filozofie investičních pobídek

Hodnotíme-li chování státu, ocitáme-se na poli morálky a politické filozofie. Politická filozofie odvozuje správné funkce státu a především definuje podstatu státu. Jedním z podstatných a definičních znaků státu je použití fyzické síly. Už toho bezprostředně vyplývá nesmyslnost jakýchkoli ekonomických "pobídek". Jak mohu někoho pobízet a používat přitom fyzickou sílu? Jde o hrozbu, nikoli o pobídku. Jde o hrozbu fyzické síly použitou vůči člověku, jemuž stát krade majetek, aby jej předal příjemci pobídky, případně - má-li pobídka formu daňové úlevy - o hrozbu krádeže majetku samotnému investorovi, pokud podmínky pobídky nesplní.

Racionální politický systém, je takový, kde jedinou funkcí státu je chránit individuální práva člověka. Cokoli jiného stát dělá, je nevyhnutelně porušováním těchto práv. Na tomto pozadí budeme analyzovat cíle pobídek.

Snížení nezaměstnanosti je nesmyslným cílem investičních pobídek. Nezaměstnanost člověka je výsledkem individuálního rozhodování či vyústěním dobrovolně uzavřeného kontraktu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Nezaměstnanost je problémem ryze individuálním. Ocitnutí se ve stavu nezaměstnanosti je pro člověka podnětem, na který může (nebo nemusí) reagovat. Je informací o tom, že ten typ práce, který nabízí, není v daný okamžik, za danou cenu (mzdu) a v daném konkrétním zaměstnání, potřebný. Vměšuje-li se do tohoto soukromého rozhodování stát prostřednictvím své politiky "zaměstnanosti", říká tak nezaměstnaným, že jejich problém je i problémem ostatních, že odpovědnost za řešení jejich individuální situace neleží jen a jen na nich, nýbrž na "celé společnosti". Ostatní lidé se mají obětovat, mají obětovat svůj majetek a pod namířenou státní pistoli se zříkat svých hodnot ve prospěch jiných, pro "veřejný prospěch". Dnes se této státní železné pěsti, která v bílých rukavičkách konfiskuje majetek, říká "solidarita". Rozbor tohoto hanebného zneužití pojmu "solidarita" by vydal na samostatný seminář, a proto se jím zde nemohu zabývat. Podstatné je, že každý dospělý člověk nese plnou odpovědnost za svůj život a nelze ji přenést na někoho jiného.

Poznamenejme jen na okraj, že náš socialistický stát vůbec nemá na mysli jednotlivé nezaměstnané lidi. I kdyby starost o to, aby lidé měli zaměstnání, byla správným cílem státu (což samozřejmě není), cílem investičních pobídek a celé politiky zaměstnanosti není člověk a jeho zaměstnání. Cílem je pouze statistické číslo, např. snížení vysoké regionální nezaměstnanosti. Kolektivistická mentalita totiž uvažuje tak, že povede-li investiční pobídka ke snížení nezaměstnanosti o 1000 lidí v okrese s 18% nezaměstnaností, interpretuje to kolektivista jako velký úspěch. Nezajímá jej, že o částku peněz odebranou daňovým poplatníkům se sníží soukromá poptávka, v důsledku čehož budou muset firmy omezit produkci a pracovní místa a jednotliví lidé přijdou o práci. Vždyť tento efekt bude rozprostřen, a mírný nárůst nezaměstnanosti například v okresech s 3% nezaměstnaností není pro centrální plánovače žádným problémem. Pro kolektivistu jsou důležité statistické agregáty, nikoli člověk.

Může být "konkurenceschopnost ekonomiky" cílem státu? Konkurenceschopné mohou být pouze jednotlivé firmy, produkty či lidé. Ekonomika nemůže být "konkurenceschopná". Jde tu opět o projev kolektivistického pojetí společnosti. Toto pojetí se příčí reálným faktům. Existují pouze jednotlivci a firmy sledující své vlastní zájmy ve svůj vlastní sobecký prospěch. Ekonomika je jen abstraktní pojem, není žádným organismem, žádnou velkou firmou, v jejímž čele je stát jako manažer, který organizuje její jednotlivá oddělení.

Může růst HDP být cílem státu? Jak může být něčím cílem vývoj statistického makroagregátu, který neodráží nic jiného než výsledný, agregovaný efekt nekonečného počtu rozhodnutí jednotlivců při sledování svých vlastních cílů? Jak může někdo požadovat, aby stát byl odpovědným za to, zda svobodní lidé více či méně spotřebovávají, více či méně spoří a investují, více či méně dovážejí a vyvážejí? Vždyť konkrétní skutečně naměřené statistické veličiny typu HDP, míra úspor a investic, atd. jsou přesně tím, co si lidé přejí, pokud je jim ponechána svoboda jednat podle vlastního úsudku. Nejdůležitějším správným krokem, který stát může učinit ve vztahu k HDP, je zrušit centrální banku, která - jako státní emitent peněz - je ze své podstaty největším faktorem neblahých výkyvů HDP a nezaměstnanosti.

Kolektivismus pojímá společnost jako jeden organismus, jako primární entitu a jednotlivé lidi jako podřízené buňky sloužící organismu jako celku. Jednotlivci nejsou autonomními bytostmi, nýbrž odvozenými součástkami. Nemají sledovat své vlastní cíle, protože pracují a obětují se pro "systém", pro celek, pro společnost, pro "veřejný prospěch". Kolektivismus ve skutečnosti znamená pohrdání člověkem, jeho vlastními hodnotami a prospěchem. Odsunutí člověka do pozadí pak přímo vede k orientaci na celospolečenské agregáty. Tyto agregáty kolektivismus vnímá jako primární a podstatné. Ony však nejsou primární a podstatné. Primární je člověk.

Kolektivismus jako světonázor drtivé většiny lidí však nespadl z čistého nebe. Je důsledkem morálky sebeobětování a filozofického zpochybnění schopnosti rozumu být jediným vodítkem lidského poznání a správného jednání. Kolektivismus je pouze odpovědí na otázku, komu se má člověk obětovat. Kolektivu, ostatním lidem, "veřejnému prospěchu".

Investiční pobídky nejsou ničím jiným než dalším apelem na sebeobětování. Máme obětovat svůj majetek, a hodnoty, aby jiní lidé nemuseli nést plnou odpovědnost za svůj život, za nalezení svého zaměstnání. Má se člověk obětovat? Je dobrem se obětovat? Není, protože kdo chce žít, nemůže se obětovat. Sebeobětování je morálkou smrti nikoli života. (Pomáhat lidem v mimořádných nouzových situacích není sebeobětování.)

Chceme-li smést socialistické regulace a absurdní stimulace včetně investičních pobídek, nestačí poukazovat na to, že nejsou účinné. Dokud neodmítneme nejhlubší morální premisy kolektivistů, budou hledat neustále další a další nástroje jak dosáhnout svých cílů. Musíme vidět člověka jako primární bytost, jako bytost, která musí sledovat vlastní prospěch, chce-li žít. Musíme jako dobro vyzdvihovat morálku racionálního egoismu, a smést obludnou morálku altruismu, morálku sebeobětování a tudíž sebezničení. Tato morálka vždy byla a nezbytně je největším ničitelem lidských životů. Jak chce obhájit práva člověka ten, kdo odsuzuje nebo jen tiše toleruje morálku egoismu? K čemu jsou práva člověka, když jeho nejvyšším cílem není vlastní život nýbrž jeho obětování?

Namítáte-li, že má kritika je příliš ideologická, odpovídám, že ideologie je systémem principů a že moje kritika je principiální. Jiná než principiální kritika je bezcenná a beznadějná. Říkám-li v rovině abstraktních idejí a principů, že cíle investičních pobídek nejsou ničím jiným než uplatněním kolektivistického pojetí člověka a světa, zobecňuji tím chování socialistů v nekonečné řadě konkrétních případů a projevů. Za všechny vzpomenu třeba ostudnou kauzu soukromého pozemku paní Regecové, o jehož předání vedla vleklý spor s městem, které absolutně nebylo schopno se vyrovnat s faktem, že existuje jistý morální princip, princip práva na majetek, a že vlastník majetku má plné právo se svým majetkem nakládat podle své vůle a při případném prodeji za něj žádat jakoukoli protihodnotu. Kolektivisté a socialisté všech odrůd namísto toho mávali hanebným sloganem "veřejného prospěchu a zájmu". Aby se podobná situace (rozuměj: neochota člověka obětovat svůj majetek a své zájmy) neopakovala, budou kolektivisté napříště soukromý majetek konfiskovat přímo zákonem. Pan Jahn k tomu v týdeníku Ekonom (14/2001) říká:

"Věřím, že výkup ve veřejném zájmu pro strategické průmyslové zóny se podaří schválit ... nedovedu si představit, že by chtěl někdo nést odpovědnost za ohrožení investice, která má zásadní vliv na rozvoj ČR".

A co zásadní vliv konfiskace na člověka? Jaký člověk, jaký jednotlivec, opáčí kolektivista? Vždyť jde přece o společnost, o ekonomiku, o vytváření "společensky účelných pracovních míst" , o dobro "pro společnost", o "strategické zájmy republiky", o "rozvoj ČR". A člověk? Jednotlivec? To je přece jen bezcenná buňka společenského organismu. Člověk se přece má obětovat kolektivu, společnosti, žádá altruistická morálka. Vždyť sobecké zájmy jsou přece zlem. Opravdu?

Dalším výmluvným příkladem kolektivistické mentality je také pasáž z důvodové zprávy k zákonu o investičních pobídkách:

"Z hlediska nákladů na rekvalifikaci se považuje za určité optimální řešení rovněž participace jak zaměstnavatele, tak státu reprezentovaného v tomto případě Ministerstvem práce a sociálních věcí jakožto vrcholným představitelem služeb zaměstnanosti."

Takže podle kolektivistů není zaměstnání výlučně a pouze otázkou dobrovolné dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Člověk, jeho svoboda a zároveň plná odpovědnost za svůj život? To není podstatné. Člověk je jen jakýmsi bezcenným kolečkem, přívěškem kolektivu jako primární entity. Zaměstnavatel v tomto pojetí neposkytuje zaměstnání. On jen jaksi "participuje" na "službách zaměstnanosti", jejichž "vrcholným představitelem" je ministerstvo, tj. stát. Co to jsou "služby zaměstnanosti"? Vždyť zaměstnání je ryze individuální záležitostí každého jednotlivce a nikoho jiného!

* * * * *

Investoři se samozřejmě chovají racionálně a morálně, když žádají a přijímají pobídky. Kdybych byl podnikatelem a splnil bych příslušné podmínky, také bych o pobídku žádal. Kritizovat a odsuzovat ideu investičních pobídek je zcela v souladu s přijímáním konkrétních investičních pobídek, když - navzdory mé kritice - existují. Jako daňový poplatník mám právo využít příležitost, jak alespoň část majetku, který mi stát uloupil na daních, dostanu zpět, resp. jak se získáním daňové úlevy jeho krádeži alespoň částečně vyhnu.

Tomu, kdo by snad chtěl uspět s námitkou, že investiční pobídky jsou v EU či jinde ve světě naprosto běžné, již předem odpovídám, že tato námitka je hodná spíše imitujícího papouška než myslící lidské bytosti. Kriteriem správnosti té či oné politiky či chování státu není to, co dělají ostatní země. Kriteriem správnosti je vždy a všude rozum, nic jiného. Evropské socialistické etatistické režimy, včetně ČR, se chovají zoufale iracionálně a nemravně, regulacemi všeho možného pošlapávají práva člověka v gigantickém měřítku a jsou obrovskou mašinérií zla. Systematicky ničí člověka a pomalu ale jistě směřují k totalitní diktatuře. EU je nepochybně prohnilou a zločinnou kolektivistickou organizací, kterou je třeba zásadně odsoudit a odmítnout. Jestli nás EU nutí, abychom nějaké pobídky poskytovali, je to jen další z mnoha dobrých důvodů, proč do ní nevstoupit.

Jiří Kinkor, ekonom