přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 15 "Česká republika, Spojené státy americké a terorismus"

0 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2002
cena: 70,- Kč

Teroristický útok na USA je vyvrcholením dlouhé řady teroristických akcí, mezi kterými vidím jen kvantitativní rozdíl.

Hluboce a bezvýhradně terorismus odsuzuji. Po léta mně vadí, že se svět terorismu bránil málo, a že i Spojené státy tolerovaly režimy podporující terorismus, poněvadž to údajně vyžadovala tehdejší politická situace.

Terorismus je strašný v tom, že je vlastně neviditelný. Je velmi obtížné, téměř nemožné, odhalit sebevraha, který s bombou v kapse vchází do metra. Útoky na N. Y. a Washington ukázaly, že k velkým zásahům destruujícím desetitisíce, statisíce až milióny obyvatel, nejsou třeba klasické zbraně, poněvadž řada civilizačních výdobytků může být jako zbraň použita.

Vzniklá situace způsobila, že se asi dobrovolně podrobíme řeholi nejrůznějších kontrol. Asi dobrovolně dovolíme, aby nás stále hlídal "Velký bratr", poněvadž víme, že sami nemáme šanci. Ale ani ostraha shora nemusí být dostatečná, navíc z nás učiní dobrovolné otroky. Otroky strachu.

Kladu si otázku, proč k něčemu takovému došlo? Proč vůbec vzniká terorismus? Možná, nazíráno z hodně vzdálené perspektivy a posuzováno jen jako evoluční akt, lze vnímat teroristické akce jako urychlení přechodu ke globální organizaci života.

Téměř celý svět absorbuje evropskou kulturu. (Aby nevznikl omyl, pod pojmem evropská kultura myslím i kulturu americkou, která je jen modifikací evropských zdrojů.) Jak v Praze, tak samozřejmě v N. Y., na Havaji, v Riu de Janeiro, Johannesbourgu, Sydney, Soulu, Tokiu, Moskvě, atd., provozují evropskou hudbu, malují evropské obrazy, píší knihy evropským způsobem, hrají Shakespeara. Jejich umění, jejich kultury jsou sice dále pečlivě pěstovány, ale už jen jako folklór.

Nápor evropské kultury je proto tak úspěšný, že nabízí něco zásadního, a to akcentování subjektivity. Evropská (nebo euroamerická) moderna je oslavou člověka jako jedince, a to tak totální, že oslavuje i jeho marasmus. Možnost být stvořitelem světa, vnímat se a být vnímán jako takovýto stvořitel, je nesmírně lákavá, a proto je obecně přijímána. Proto také velmi chápu, že se tomu některé společnosti založené na odlišných (a tuhých) principech brání. Ty inteligentnější společnosti se brání osvětou, ale ta je samozřejmě pomalá, a proto primitivnější společenství volí násilí. A poněvadž ví, že v otevřeném boji nemají šanci, používají anonymní teror.

Útoky teroristů ohrožují všechny a všechno. Kdo se zrovna ocitne na místě, pro které se terorista rozhodne, je zasažen a je jedno, zda ve svém nitru terorismus odsuzuje či připouští jeho oprávněnost. Pokud je něco podle čeho teroristé vybírají své cíle, je to touha být viděn. To je vidět na všech stupních útoků, od měkkého terorismu sprayerů až po rozbití Světového obchodního centra.

Jsem víc než přesvědčen, že se západní civilizace dostala do stádia, kdy je nutné učinit nějaké jasné rozhodnutí. Nedovedu si představit, že by se svět vyvíjel stejným způsobem dál. Představa, že světová populace poroste, či se bude alespoň udržovat na současné výši, a všichni lidé budou chtít žít způsobem, který odpovídá současným standardům, je hrozivá. Při takové úvaze se jeví např. rodinný dům jako nepřátelský prvek, který by při plošném rozšíření obsadil veškerý dostupný potenciál zeměkoule. Přidáme-li k tomu představu o udržení maximálního počtu (mimolidských) živočichů, dostaneme se do neuvěřitelných nesnází.

Možná, že dojde k řešením naznačovaným ve scifi a začneme se stěhovat do vesmírných stanic, na satelity a planety. Římský klub, na který dnes vzpomínáme s ironií či úsměškem, předpověděl, že na začátku 3. tisíciletí dojde k prudkému úbytku obyvatelstva i bez válek. I když neberu v úvahu důvody uváděné Římským klubem, dovedu si takový úbytek představit, např. vlivem přírodních katastrof či epidemií novými viry, proti kterým nebudeme umět dlouho nalézt obranu.

Jsem zastáncem osobních svobod i osobních odpovědností a rozhodně si nepřeji, aby se pod vlivem nejrůznějších nebezpečí společnosti ztotalitarizovaly, aby tak mohly lépe čelit nejrůznějším nebezpečím.

Jsem přesvědčen, že jediná cesta, která může být úspěšná, je pěstování našich vnitřních korektivů. Přejít od současné společnosti nároků ke společnosti, která si uvědomuje své povinnosti dané každému jeho zrozením do světa, jehož existenci má pomáhat přinejmenším udržet. Nedovedu si představit jiné obecné formy této změny než edukativní procesy nebo alespoň impulsy. Takové cesty jsou ale velmi pomalé, možná, že je už pozdě, možná, že jsme měli takovou cestu nastoupit.

Přestože se cítím být politicky napravo, odmítám pravicový fundamentalismus, který považuje západní civilizační proces za nezpochybnitelnou kvalitu. Pochybnosti jsou výsledkem vzdělání. Pokud vzdělání nevede k pochybnostem, jedná se o pouhou pracovní (existenční) instruktáž.

V diskusi na konci pořadu padlo radikální tvrzení, že za všechno mohou americké univerzity, tzn. ony velmi liberální, intelektualizované poměry, jež tam panují. V řadě předešlých projevů se však objevilo tvrzení o kvalitě americké společnosti ve smyslu vnímání svobody a demokracie. Připadá mi absurdní chtít po edukativních ústavech takto svobodné společnosti, aby byly jednobarevné, fundamentalistické, aby se vzdaly pochybování. Spíš se obávám toho, že pochybování zůstává v americké společnosti pouze na univerzitách.

Milan Knížák