přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 15 "Česká republika, Spojené státy americké a terorismus"

0 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2002
cena: 70,- Kč

Teroristické útoky na Spojené státy v posledních dnech rozvířily diskuse o tom, jak se má Západ vyrovnat s fenoménem sílícího militantního islámu, z jehož podhoubí masový teror vyrůstá. Odborníci i náboženské autority shodně tvrdí, že teror je v rozporu s principy islámu stejně, jako je tomu v případě jiných velkých světových náboženství. Nepochybně mají pravdu. Přesto je nepochybné, že islám na prahu 3. tisíciletí představuje, možná poněkud překvapivě, nejnebezpečnější výzvu západním hodnotám a představám o uspořádání společnosti, které my považujeme za universální.

Naskýtají se otázky, proč právě islám se stává tak snadno a silně ideologií opozice vůči šíření našich hodnot, společenských mechanismů a institucí a jaký přístup k tomuto znepokojivému fenoménu dneška máme zaujmout.

Příčin vidím několik. Islám je nejmladší z velkých monoteistických blízkovýchodních náboženství. Vědomě navazuje na křesťanství a judaismus, vznikl v reakci na ně a považuje se za završení jejich společného náboženského poselství. Z toho plyne nepochybný konkurenční náboj, logické soupeření o pravdu, která ve vztahu vůči společnému bohu může být jenom jedna. Tento náboženský antagonismus vůči křesťansko-židovskému Západu a aspirace na výlučnost jsou v islámu přítomny od jeho vzniku a nepochybně působí až do dnešních dnů.

Druhou specifikou islámu je skutečnost, že na rozdíl od ostatních velkých náboženských soustav vznikl v historické době jako dílo konkrétní doložené historické osobnosti a již v průběhu svého vzniku se stal současně i státní ideologií. Islám proto není pouze náboženství, jak jsme je zvyklí chápat v Evropě. Je to systém, který velmi konkrétně upravuje i uspořádání věcí pozemských, způsob života společnosti i jednotlivce a vztahy mezi lidmi vůbec. Právo je jeho organickou součástí. Vytváří tak velmi homogenní a komplexní kulturní a vůbec civilizační okruh, který až do moderní doby neměl v křesťanském světě paralelu. V islámu nikdy nedošlo k oddělení věcí světských a duchovních, sporu o to, co je císařovo a co je papežovo. Přestože politické dějiny islámského světa jsou velmi rozmanité a dávají v praxi řadu příkladů nenáboženské, světské vlády nad společností, islámské kruhy nikdy neopustily z povahy islámu plynoucí nárok na teokracii, jako ideální formu vlády. Proto islámské společnosti až dosud velmi silně odolávají sekularizaci, tak obvyklé v dnešním světě.

Vzhledem k tomu, že islám od počátku fungoval i jako politická doktrína, je ideální uspořádání společnosti v muslimské tradici spojeno s érou působení jeho zakladatele - Proroka Muhammada. Islámu je v důsledku toho cizí západní do budoucnosti orientované pojetí společenského pokroku. Ideál společenského uspořádání naopak pro věřící muslimy leží v hluboké historii - v sedmém století našeho letopočtu, v raném islámském státě doby Muhammadovy. Pro islámské kruhy je právě tato doba inspirací v jejich hledání odpovědí na dnešní problémy, za jejichž příčinu považují právě odklon od ideálních principů doby Prorokovy. Zde jsou kořeny islámského fundamentalismu, tj. snahy o návrat k počátkům víry, které díky autoritě Proroka, jemuž přímo bylo Boží poselství zjeveno, jsou považovány za vzor, jenž musí být znovu aplikován i v dnešním světě. Bizarní pokusy např. afghánského Tálibanu, v islámském světě vůbec nikoliv ojedinělé, o doslovnou aplikaci tohoto ideálu na současnou společnost jsou pouze příkladem velmi důsledného přístupu v tomto směru.

Islám, který vznikl jako ideologie prudce vojensky expandující společnosti, je náboženství velmi ambiciózní. Automaticky předpokládá nárok na dominantní postavení, a přestože velmi podrobně řeší vztahy k příslušníkům jiných náboženství, vůbec nepočítá s tím, že by islám ve světských záležitostech určující politické postavení neměl. Pro fundamentalisty je proto současný stav světa, v němž ekonomicky, vojensky i kulturně dominuje neislámská západní civilizace, anomálií, více či méně nepřijatelnou. Postupující globalizace, která má zcela jiné hybné síly a kulturní zdroje, je stále více vnímána jako přímé ohrožení Bohem přikázaného řádu.

Je tedy mírová koexistence Západu s islámem vůbec možná? Myslím, že je. Musíme si však být vědomi toho, že islám je a dlouho ještě bude rozhodující ideologií integrující společnosti muslimských zemí a tím i vážnou bariérou pro rychlé přejímání západních hodnot, postojů a životního stylu stále silněji spontánně šířených postupující globalizací či tlakem mocenské a ekonomické převahy Západu. Cesta k jejich prosazení v muslimském světě je a bude mnohem delší a konfliktnější, než jsme si byli až dosud ochotni připustit. Je to fakt, s nímž bychom se měli smířit a respektovat jej.

Jaká by tedy měla být správná reakce na islámskou výzvu, která se tak dramaticky projevila teroristickými akcemi?

Ve vztahu k teroru je přístup jasný. Teror je exces, přijatelný či ospravedlnitelný islámem stejně málo, jako v případě jiných náboženství. Musí být potrestán a vyloučen jako globálně nepřijatelné zlo, razantně a všemi prostředky. Je příznačné, že ani tak extrémně fundamentalistické hnutí, jako je afghánský Táliban, se neodvážilo otevřeně podpořit teroristické útoky na americká města a požadavkem na dodání důkazů o vině ibn Ládina implicitně říká, že teror je zločin.

Vojenské a policejní akce mohou být sice krátkodobě úspěšné, ale stále naléhavěji vyvstává otázka, jak docílit dlouhodobých řešení, tj. jaká je správná preventivní strategie. A zde se hlasy velmi různí. Některé si ji představují jako obávanou válku civilizací. Jiné, často právě ty, které ještě včera volaly po vynucování dodržování neustále se rozrůstajících lidských práv a západních standardů bezmála ohněm a mečem všude po světě, dnes vyzývají Západ k pokání a změně vlastních hodnot. Americkou tragédii berou pouze jako novou příležitost k útoku na svobodu a k prosazení svých kolektivistických představ. Jiní se domnívají, že rozmach politického islámu lze jednoduše omezit či eliminovat zvýšeným mezinárodním přerozdělováním, tj. uplácením tzv. prozápadních režimů v naději, že touto cestou vyvoláme pozitivní sociální změny, a tak si koupíme loajalitu obyvatel těchto zemí. Dovedu si představit, že reakcí na americkou tragédii budou snahy dát dohromady nějaký velký balík peněz z vyspělých zemí pod nálepkou MMF, Světové banky, EU či G7 a tyto nové "soft money" poskytnout v rámci boje proti islámskému extrémismu našim starým zkorumpovaným spojencům, kde zmizí v beznadějné byrokracii a korupci a obratem se přes řadu nesmyslných projektů znovu přesunou do bank vyspělých zemí, tentokrát na účty soukromých osob, konzultantských společností a insiderských dodavatelů. Překonání zaostalosti je proces nesmírně komplexní a dlouhodobý a žádná jednoduchá řešení zde neexistují.

Správná reakce Západu musí být jiná. Musí být založena na nezpochybnitelnosti vlastních ideálů a hodnot, které umožnily naši svobodu a prosperitu, a současně na toleranci a respektu k odlišnostem kultur jiných. Ve vztahu k muslimskému světu to znamená především akcentovat ty z našich hodnot, které nás mohou s muslimy spojovat, nikoliv rozdělovat. Nemyslím tedy západní pracovní a ekologické standardy či ad absurdum extendovaná lidská práva. Myslím tím především důraz na demokracii a svobodu volby. I v islámu, a v jeho radikálních fundamentalistických interpretacích obzvláště, je přítomen silný demokratický náboj a důraz na lidskou solidaritu čerpající z tradic kmenové demokracie Mohamedova období. V tom spočívá i přitažlivost fundamentalismu pro široké vrstvy nespokojených. Příčinou rozmachu radikálního politického islámu není existence mocného Západu a jeho hodnot sama o sobě. Jeho příčinou jsou především neudržitelné politické a od nich se odvíjející hospodářské poměry v muslimských zemích. Je proto důležité pochopit historickou podmíněnost tohoto fenoménu a uvědomit si, že překonat islámských fundamentalismus a politický extrémismus mohou pouze obyvatelé muslimského světa sami.

V našem dnešním boji můžeme zvítězit pouze tehdy, pokud z politického islámu vytvoříme svého partnera, pokud jej vyvedeme z podzemí, kde se daří extrémismu a kde vzniká podhoubí teroru. Můžeme dlouhodobě uspět pouze tehdy, pokud islámské kruhy přesvědčíme, že mají šanci dosáhnout svých představ o uspořádání společnosti nenásilnými a demokratickými postupy a Západ je schopen to, ale pouze za této podmínky, respektovat. Obyvatelé muslimských zemí musejí mít pocit, že jim Západ neupírá právo zvolit si takové uspořádání, které jejich většina považuje za správné.

Dnes sklízíme v muslimském světě plody vlastní nedůslednosti právě při prosazování svých klíčových demokratických principů, kterými se tak rádi oháníme. Kolik je tzv. prozápadních režimů, které jsou ve skutečnosti pouze zkorumpovanými diktaturami či archaickými feudálními režimy, jimž omlouváme v hrůze z vítězství fundamentalistů porušování všech myslitelných práv i absenci elementární politické demokracie, a tím ve skutečnosti ženeme masy nespokojených do náruče islámských radikálů? Prozápadním feudálům, kteří jsou pro svou zkorumpovanost fundamentalistům trnem v oku, tolerujeme uplatňování bigotních islámských trestů, ale podobné praktiky zaváděné jinými halasně odsuzujeme jako barbarství. Teroristická osobní diktatura arabského národního socialisty Saddáma Husajna přežívá pouze z v důsledku strachu Západu z vítězství islámských fundamentalistů. Latentní protizápadní orientaci islámu dává toto pokrytectví pouze nové ospravedlnění. Snaha Západu za každou cenu zabránit fundamentalistům dostat se k moci přitom žádné pozitivní výsledky nepřináší. Místo čitelných protivníků či obtížných partnerů zde máme neviditelnou mezinárodní síť teroru, která ohrožuje nás samotné a proti níž nevíme, jak bojovat. Je třeba si rovněž uvědomit, že internacionalistický islám je dnes pro některé etnicky velmi různorodé muslimské země jedinou realistickou integrující ideologií. Pokud by přestal tuto roli hrát, bude s největší pravděpodobností nahrazen navzájem konfliktními nacionalismy, pro stabilitu regionu i světa možná ještě nebezpečnějšími.

Radikální islámská hnutí jsou přechodný fenomén, který odráží složitost vyrovnávání se jedné civilizace s postupující globalizací. Mohou dočasně zvítězit v té či oné zemi, ale dlouhodobě proces modernizace a sekularizace muslimských zemí zastavit nemohou, mohou jej paradoxně dokonce urychlit. Nepodléhejme proto pod dojmem teroru protiislámské hysterii a důsledně, ale bez pokrytectví a s respektem k jiným kulturám prosazujme, ale nevnucujme své hodnoty. Ty jsou správné a univerzální a dříve nebo později si získají i obyvatele muslimského světa. V minulém století Západ dokázal zvítězit nad komunistickou výzvou, a to nikoliv silou svých zbraní, ale především přitažlivostí svých hodnot svobody a demokracie pro obyvatele komunistických zemí. K překonání islámské výzvy na prahu tohoto tisíciletí žádná jiná úspěšná cesta neexistuje.

Ing. PhDr. Jiří Weigl, vedoucí kanceláře prezidenta republiky