přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 15 "Česká republika, Spojené státy americké a terorismus"

0 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2002
cena: 70,- Kč

Scházíme se tu v nevlídném čase, a věru že jeho nevlídnost není dána jenom roční dobou. 11. září šokovalo snad každého sebeméně citlivého člověka planety a co se odehrává dál, dělá starosti. S neklidem v duši očekáváme, co se stane v příštích doslova hodinách - podle někoho k úderu v Afghánistánu má dojít už zítra. Uklidňující není ani pohled na domácí scénu a právě debat zde probíhajících si budeme všímat v tomto podvečeru. Hned zkraje bych rád upozornil na jev, který mi připadá zajímavý: rozdělena není naše politická scéna - s výjimkou komunistů, kteří zastávají svoje tradiční postoje. Zato politické strany kterým zjednodušeně říkáme státotvorné táhnou za jeden provaz a eventuální rozpory jsou uschovány v podpalubí. Rozhodně přinejmenším navenek politická reprezentace vystupuje důstojně a sebevědomě a hlásí se k zodpovědnosti vyplývající z příslušnosti k mezinárodnímu společenství demokratických států. Považuji za potřebné upozornit na tento fakt, neboť je pozitivní a poskytuje dobré přísliby pro budoucnost. Vědomí ohrožení jako by politické elity probudily z hašteřivého snu a soustředily se měrou jindy nevídanou na otázky bezpečnosti státu. Reforma armády, o které se hovořilo spíše jako o jakémsi akademickém cvičení, je tu nyní na pořadu dne jako bezprostřední nutnost. Do 11. září jen málokdo chápal falešnost teze, že jsme státem bez nepřítele a tudíž že armáda je pouhý jedlík peněz sloužící k účelům dekorativním a symbolickým, něco jako Hradní stráž ve velkém. Po 11. září naopak jen málokdo nebezpečí bagatelizuje. Tato změna postoje, nebo přinejmenším vytříbení postojů k spojeneckým závazkům navenek a k potřebám obrany dovnitř, to je nesporné pozitivum.

Hovoříme zde o komunikaci, tedy o debatách, které se vedou v méně viditelných patrech politické struktury, které se vedou v tisku a probíhají i ve veřejnosti. Zde naopak jsme svědky velikého kvasu a jitření. Přemýšlivý člověk se dostává do konfliktu s jinými přemýšlivými lidmi i sám se sebou - cítí potřebu prověřit vlastní názory a z nich plynoucí praktické postoje. Pokusím se o to, a předesílám, že spíše se vám svěřím se svými pochybnostmi než jistotami – těch jistot totiž není tolik, aby stály za řeč.

To, co mě zajímá už dlouho, vlastně celou dobu, co se pokouším přemýšlet o světě kolem sebe, je jev, který si pro sebe nazývám termínem pozitivní rezonance na akt zla. Čtyři dny po agresi proti World Trade Center jsem v Lidových novinách napsal, že mladí lidé budou nosit už příští sezónu trička s grafickým zobrazením Twins a útočícího letadla. Byl jsem za to kritizován - že jsem pesimista, ba defétista. Kritici měli částečně pravdu, opravdu jsem se mýlil v odhadu. Mladí lidé ta trička příští sezónu nezačnou nosit. Dostala se do prodeje ještě toho týdne, za pět dolarů kus a do prodeje přišly do prodeje ve dnech, kdy se z trosek nepodařilo vyprostit ani dvě procenta zavražděných obětí. Cynismus? Ne. Je to výsledek dlouhého vývoje, je to nevyhnutelný důsledek, jak jsem řekl - určitých vlastností svobodné společnosti, a bez nich by společnost nebyla svobodná.

Pokusím se poukázat na některé črty této pozitivní rezonance na akt zla v jejích praktických projevech.

V každé zemi Západu operuje vrstva tak zvaných protivníků systému. Pohybuje se ve virtuálním prostoru, vymezeném umělými politicky korektními pojmy - přičemž pojem systém patří k těm nejdůležitějším.

Už to není stát, nebo vlast, nebo národ: hovoří se o systému, přičemž systém je vnímán jako cosi implicitně zavrženíhodného. To uvolňuje ruce. Když řeknu "jsem nepřítelem státu", nezní to pěkně a navíc riskuji; stejně málo pěkně zní prohlášení "jsem nepřítelem svého národa nebo vlasti". Ale že jsem nepřítelem systému? Takové prohlášení vhání radostné vzrušení do tváří. Podstatným rysem takového pojmu je jeho obsahová nevyhraněnost: do systému patří veškerá správa státu civilní i vojenská, soudní a policejní orgány, ale samozřejmě i struktury ekonomické. Není jasno, co by ze státu zbylo, kdyby se z něho vypreparoval systém, jako když Bradbury ve své povídce vypreparoval kostru z lidského těla. Ale obsahovou nevyhraněností si odpůrci systému hlavu nelámou. Jakmile se pak ve světě vyskytne cokoli, o čem se domnívají, že podporuje jejich rezistenci vůči systému, projeví vůči tomu sympatii, pokud to jen trochu jde – a pokud je to jev tak odpudivý, jako manhattanská megavražda, pak aspoň pochopení.

Možná, že jsem užil příkladu příliš jednoznačného. Ta pozitivní rezonance na zlo má steré podoby, mnohdy velmi jemné. Dovolte abych se vrátil k tomu, co se stalo 11. září. Došlo k teroristickému útoku, k megavraždě, k válečné agresi. Na dolním Manhattanu strmí příšerná hora jakožto nepopiratelný fakt. Ovšem fakt může být různě chápán a interpretován. Může sloužit jako argument a podivuhodně zapadá do v podstatě libovolného ideového kontextu. A právě to je charakteristické pro soudobé debaty. Sám fakt zločinu nepopírá skoro nikdo - s výjimkou extremistů. Liší se však pohledy na příčiny, tedy na to, co vedlo k 11. září, a liší se pohledy na důsledky, tedy na to, co se má dít dále. Tyto rozdílné koncepty tu byly i před jedenáctým zářím a docházíme tedy ke zjištění, že vlastně v postojích se nic nezměnilo, že ta multiplikovaná hrůza nikoho, nebo snad jen málokoho, přiměla ke změně názoru.

Pokud jde o zlo samo – jen to ošidná kategorie. V plné nahotě ho dokážeme vnímat ve zpětném pohledu, kdy jsou zřetelné jeho důsledky. Připomeňme si některé historické příklady politické zběsilosti v minulosti, hrůzovládu francouzské revoluce, Gulag revoluce komunistické, nacistické koncentrační tábory a agresivní války. Jenže v době, kdy hnutí jež tyto hrůzy způsobily teprve nastupovaly, jen ti nejprozíravější lidé chápali důsledky a předpovídali, co nastane. Síly zla se velmi často maskují nadějí – využívají lidské touhy po změně, po změně náhlé a radikální, po změně skokové. Lidé prostě touží, aby někdo přišel a něco udělal a bylo lépe, pokud možno ihned. U zdrojů těch nejhorších historických zvěrstev najdeme naději. Právě proto, že naděje dokáže lidi oslepit stejně jako slunce.

Pozitivní rezonance na zlo je složitý jev s dlouhou historií. Sahá hluboko do evropské kulturní minulosti, jistě do romantismu a možná ještě hlouběji, do křesťanské tradice, kde je spjata s otázkami viny a trestu, otázkami hříchu a odpuštění - a snad k samotnému Kristovu učení. Bez ní bychom patrně byli společností fanatickou, společností černobílého vidění, společností neschopnou sebereflexe.

Když předstoupíme před zlo, jsme šokováni a zároveň upadáme do rozpaků – i za toho předpokladu, že nejsme zaslepeni a dokážeme zlo jakožto zlo vnímat. Pociťujeme rozpaky ho pojmenovat zlo. Však je to velká zodpovědnost, pojmenovat zlo. Bereme na sebe právo posuzovat zlo a dobro a cítíme, že toto právo skutečně náleží jen Všemohoucímu. Bezděčně se snažíme hledat ve zlu i jiné odstíny než čistou černou. V praktickém životě je nám trapné označit zlo za zlo a lež za lež, protože nás přepadají pochybnosti: je to tak opravdu? Nemýlím se? Nepodléhám klamu zjednodušeného vidění?

Na jedné straně to zlu pomáhá: připomenu z doby nedávné postoje západní intelektuální elity, která - jakkoli byla názorově vnitřně rozrůzněna - ve výsledku po desetiletí, bránila označení sovětského komunismu za zlo a umožnila mu dlouhodobé působení, dlouhodobé páchání zločinů. Jenže těžko nevidět, že právě tento postoj přinesl západní společnosti pozitiva: soustředil pozornost na otázky sociální, změnil vztahy uvnitř společnosti, učinil ji volnější, a hlavně tolerantnější. Vnitřní debatou společnost kultivoval.

Ty debaty kterých jsme svědky i účastníky dnes jsou vlastně jen pokračováním debat minulých. Zase se točíme kolem pojmu zla. A jestliže někdo - po mém soudu - pozitivně rezonuje na zlo k němuž došlo 11. září, pak zpravidla to dělá specifickým způsobem. On nepopírá, že jde o zlo, to zřejmě skoro nejde popírat. Rozdíl je v hledání jeho příčin.

V primitivním vyjádření lze ten postoj zhustit do teze, že si to v uvozovkách Amerika zavinila sama svými arogantními postoji. Takto čistě to slýcháme často - značná část obyvatelstva si to skutečně myslí. V kruzích vzdělanějších je tato teze vyjádřena sofistikovaně a s podporou mnoha argumentů. Od určitého stupně komplexnosti problému lze totiž argumentačně podpořit prakticky cokoli. Z hromady pestrobarevných střepů - to jsou v mém přirovnání hmatatelná fakta - lze vzájemným poslepováním vytvořit libovolnou mozaiku.

Ta otázka "kdo to zavinil", respektive "jaké jsou příčiny 11. září", to je osa našich debat. V debatě na téma "kdo to zavinil" se rychle dojde k otázkám sociálním a o vztahu terorismu a chudoby. Je to spor na téma "prvenství slepice nebo vejce" - otázka, zda fanatické ideové koncepty ničí ekonomiku a generují chudobu, anebo zda chudoba je prioritní a generuje fanatické ideové koncepty. Argumentů pro oba krajní názory je dost - jak jsem ukázal v příkladu keramických střípků a mozaiky. Jenže krajní a neústupné stranictví jedné koncepci nás vrhá do pozice fanatiků. Vždycky musíme mít na mysli, že ať zastáváme cokoli, jakýkoli koncept, je to jen koncept, je to projekce faktů do virtuálního světa naší mysli. A navíc, samo přirovnání ke slepici a vejci je ošidné, protože v každé slepici je obsaženo vejce a ve vejci slepice a nelze ostře jedno od druhé odlišovat.

Máme dnes večer diskutovat o komunikaci. Pod tímto pojmem chápu vnímání argumentů oponenta a když říkám vnímání, není to jen naslouchání – je to průběžná konfrontace se sebou samým. Chápu, že v praktické politice je to nemožné nebo skoro nemožné. V politice je nutno jasně definovat postoje a z nich odvozovat vzorce chování. Ovšem my, kdo jsme vykladači a nikoli strůjci politiky, jsme v jiné pozici. Já se totiž obávám - a tím končím - jednoho nebezpečí: zločin z 11. září lze chápat i jako akt ultimativní názorové arogance ve smyslu - můj názor je natolik správný, že nemám úctu k životu, ani k cizímu, ani vlastnímu. A pokud by na bázi takového postoje mělo dojít k prohloubení nesnášenlivosti a netolerance zde, mezi námi, na půdě pro svobodnou výměnu idejí, byla by to nákaza dlouhodobě těžko léčitelná.

Ondřej Neff, novinář a spisovatel