přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 10 "Ekonomika, právo, politika"

103 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2001
cena: 70,- Kč

Při hledání odpovědi na tuto otázku se nejprve stručně vrátím do období reálného socialismu a k problémům měření inflace v podmínkách centrálně plánované ekonomiky. Budu argumentovat, že v této ekonomice je zejména ze systémových (ale i technických, statistických) příčin oficiální tj. statisticky vykázaná míra inflace vždy podhodnocená. Takto si vytvořím určitý rámcový a referenční základ pro odpověď na danou otázku v podmínkách tržní ekonomiky a specificky pak pro transformační období, tj. období přechodu od příkazové ekonomiky k systému tržní ekonomiky. V tomto případě budu argumentovat, že v podmínkách tržní ekonomiky je oficiálně měřená inflace z technických resp. statistických důvodů naopak vždy nadhodnodnocována, a toto nadhodnocení je zvláště významné v podmínkách transitivní ekonomiky. Nakonec bych se rád velmi stručně zmínil o některých významnějších hospodářskopolitických implikacích chyb v měření inflace v podmínkách transformující se ekonomiky, zejména pro monetární politiku.

Období reálného socialismu: skrytá a potlačená inflace

V období reálného socialismu, jak dobře ví ještě většina z nás i z vlastní zkušenosti, oficiální ceny většinou nevyrovnávaly poptávku a nabídku na daném trhu, a existence různých projevů nedostatkovosti byla tak trvalou doprovodnou charakteristikou ekonomického systému. Připomeňme si tedy stručně tyto projevy, které možná mnozí rychle zapomínají a stále více je těch, kteří se s nimi nikdy nesetkali. Šlo o dlouhé shánění zboží, fronty na zboží a služby a čekací listiny, prodej pod pultem, předražování zboží, nucená substituce obvykle dražšího zboží místo levnějšího zboží, které na trhu nebylo, ale v cenovém indexu bylo zahrnuto, zhoršování kvality při daných neměnných cenách, apod. Sovietologické studie, resp. autoři specializovaní na centrálně plánovanou ekonomiku diskutovali tyto projevy převisu poptávky při dané oficiální úředně stanovené ceně za pomoci pojmů skryté čili oficiálně neevidované inflace resp. tzv. potlačené inflace (hidden inflation, resp. repressed inflation).

Jinými slovy inflační tlaky, které se na trhu reálně projevovaly ve výše uvedených podobách, nebyly zachyceny v oficiálně evidované inflaci, a v tomto smyslu představovaly sice reálně existující, ale skrytou inflaci. Skrytou inflaci je však nutné odlišit od potlačené inflace, či jinak řečeno, monetárního převisu – a nebo ještě jinak – nucených úspor, která má formu nadměrných likvidních aktiv – úspor domácností – vzhledem k úrovni, kterou by si domácnosti přály mít.

Vzpomínám-li si dobře v české ekonomické literatuře té doby (a tady ovšem nemám na mysli tzv. marxistický folklór, podle kterého inflace v socialistické ekonomice neexistovala), panovala shoda na tom, že potlačená inflace čili výše nucených úspor nebyla u nás významná. To bylo v 80. letech potvrzeno i za pomoci nerovnovážných i rovnovážných ekonometrických modelů.

( Zde nemohu nezmínit jména některých autorů jako byli Vladimír Dlouhý, Kamil Janáček, Václav Klaus, Vlado Rudlovčák, a nemnozí další, kteří do této diskuse významně přispěli, a to i v mezinárodně uznávaném a citovaném kontextu. Jenom nevím, jestli jsme na toto téma měli bankovní čili tak zvané Klausovy semináře v ČNB. Chtěl jsem to ověřit ve sborníčcích z těchto seminářů, ale ty jsem nenašel. Buď se mi ztratily při putování mé odborné knihovny mezi různými úřady v 90. letech, nebo je má V. D. jako možná i jiné moje knihy ve své odborné knihovně. To nemyslím ve zlém, to se občas stane. I já jsem v tomto směru vinen, neboť jsem nedávno objevil či znovuobjevil knížku Soviet Economic Statistics, která je majetkem Ústřední statistické knihovny. Rád bych ji asi po 15 letech vrátil, i když jsem ji možná kdysi zaplatil.)

Na druhé straně, skrytá inflace nepochybně existovala a jeden z odhadů pro období 1964 až 1980, pocházející z dílny vídeňských emigrovavších ekonomů, byl na průměrné úrovni cca 2 % p.a., což je nutné připočíst k oficiálně vykazované inflaci v daném období, jež se pohybovala na průměrné úrovni 1,3 % p.a.

Inflace v tržní ekonomice je vždy nadhodnocená

Přejdu-li nyní k diskusi měření inflace a otázce jejího možného zkreslení v tržní ekonomice, pak je evidentní, že se v tomto případě nesetkáváme ze systémových důvodů se skrytou inflací, natož pak s potlačenou inflací (s výjimkou mimořádného období válečných let). Je však dobře známo, že i v etablovaných tržních ekonomikách existuje problém správného měření míry inflace, čili otázka, zda agregátní cenové indexy adekvátně zachycují pohyb cenové hladiny. Nedávno tato otázka byla znovu značně rozvířena ve Spojených státech na základě rozsáhlé metodologické studie tzv. Boskinovy komise. Tato komise, složená ze špičkových ekonomů a jmenovaná Kongresem Spojených států a pracující na objednávku Kongresu, došla k závěru, že index spotřebitelských cen ve Spojených státech nadhodnocuje míru inflace v devadesátých letech zhruba o jednu třetinu, konkrétněji tedy o 1,1 procentního bodu při průměrné roční míře oficiální inflace 3 %. Podobné odhady, existují i pro řadu dalších zralých tržních ekonomik. Významnou skutečností v dané souvislosti je, že v tržní ekonomice je vždy inflace zkreslena – na rozdíl od situace v centrálně plánované ekonomice – směrem nahoru a jak ukazuje Boskinova zpráva toto zkreslení je podstatné i při relativně velmi nízké míře inflace. Na druhé straně je třeba říci, že o výši a závažnosti zkreslení cenového indexu existuje pokračující debata a mnozí ekonomové jsou toho názoru, že zkreslení je pouze menší technický problém a neohrožuje schopnost cenového indexu např. v USA adekvátně zobrazovat pohyb cenové hladiny. S evidentní implikací, že oficiální statistikou vykazovaný reálný hospodářský růst není oproti skutečnosti podhodnocen a že makroekonomická politika není z těchto technických důvodů pokřivená. Tento názor implicitně či explicitně zahrnuje úvahu, že statistické úřady zralých tržních ekonomik jsou dostatečně erudované, aby při sestavování příslušného cenového indexu teoreticky známá zkreslení v praxi co nejvíce minimalizovaly.

Obtíže měření inflace v tranzitivní ekonomice

Jak je však tomu v případě transitivních ekonomik, či jinak řečeno mladých či nově rekonstituovaných tržních ekonomik, ve kterých je strukturální pohyb velmi dynamický a statistické úřady konfrontovány s úplně jiným světem, než na který byly zvyklé? Dynamický pohyb cen v čase a prostoru, nové či rychle inovované výrobky a služby, rychle zanikající a vznikající firmy, nové formy distribuce zboží, rychlé a podstatné změny kvality, rychlé změny v preferencích obyvatelstva atd. evidentně staví statistické úřady do obtížné situace při konstrukci spolehlivých agregátních dat. Řada autorů si myslí, že aplikace obvyklých statistických metod, které používají statistické úřady ve zralých tržních ekonomikách vede při použití v transitivních ekonomikách ke značnému zhoršení vypovídací schopnosti příslušných nominálních i reálných agregátních veličin. V případě inflace to musí znamenat, že je-li tato při relativně nízkých mírách ve zralé tržní ekonomice podstatně nadhodnocena, jak ukázala Boskinova zpráva, pak v případě transitivních ekonomik by mělo být – při mnohonásobně vyšších mírách oficiální inflace – toto nadhodnocení podstatně vyšší. Ačkoliv to slovně bývá někdy autory aplikovaných studií o transitivních ekonomikách přiznáváno, pak se s agregátními oficiálními údaji HDP, inflace apod. pracuje jako kdyby jejich vypovídací schopnost byla při nejmenším stejná jako ve zralých tržních ekonomikách.

Moje vlastní pozice prakticky již od začátku transformace byla, že pokles HDP v české ekonomice v prvních letech transformace, tj. na počátku 90. let, byl nižší než oficiálně vykazovaný a skutečná inflace nižší než oficiálně vykazovaná. Jinak řečeno, pokles celkového outputu byl oficiální statistikou nadhodnocen a stejně tak oficiální vykázaná inflace byla nadhodnocená. (Podobný názor zastával některým z nás dobře známý polský ekonom J. Winiecki, kterého jsme nedávno mohli vidět a slyšet v Praze.) A i v dalších letech až do dnešní doby toto podle mého názoru platilo, i když možná v čase ve zmenšující se míře. Co se týče outputu, je tato úvaha založena nejen na čistě statistických důvodech, které jsou ve velmi obecné rovině uvedeny výše a které jistě budou podrobněji argumentovány J. Hanouskem a kontraargumentovány K. Kudlákem. Je podložena také známou konvenční moudrostí, že v tržní ekonomice existují podněty vykazovat nižší výsledky než je skutečnost s cílem snížit platbu daní, zatímco v centrálně plánované ekonomice vzhledem k zainteresovanosti podniků na objemových ukazatelích existovala snaha vykazovat oproti skutečnosti nadhodnocenou produkci. Jistě na počátku 90. let nebylo statistikům co závidět, ale moje jistá skepse co se týče schopnosti ČSU produkovat kvalitní agregátní data v tomto období souvisela i s mojí docela dobrou znalostí "střev" statistického úřadu, tak jak jsem je poznal v 80. letech, kdy jsem s úřadem spolupracoval, dokonce jsem tam měl částečný úvazek.

Řekl bych v této souvislosti, že pro ministra vlády není zrovna nejšťastnější předstoupit před laickou veřejnost či nedej bože před novináře s argumentací, že skutečné tempo růstu HDP je vyšší než vykazuje oficiální statistika, zejména když jsem ji neměl osobně výzkumně odpracovanou. S jistým zadostiučiněním jsem později zaznamenal, že Český statistický úřad později opravil svá data o růstu HDP na počátku 90. let očekávaným směrem, tj.o několik procentních bodů snížil vykazovaný propad, např. v r. 1991 o necelé 3 procentní body. O to zajímavější byla také pro mě zpráva o Boskinově komisi, jejích výsledcích a hospodářsko-politických implikacích. A ještě více pak pionýrská studie R. Filera a J. Hanouska "Output changes and inflationary bias in transition" (Economic Systems No. 3/2000), věnovaná specificky problému měření inflace v transitivní ekonomice. V této práci autoři, kteří oba zdejší realitu důvěrně znají a v osobě Filera i americkou realitu, ukazují na základě příslušného vědeckého aparátu, že oficiální míra inflace v ČR v 90. letech, a tím více v ostatních transitivních ekonomikách, v nichž prakticky panovala až hyperinflační situace, je i při vysoce konzervativních předpokladech velmi nadhodnocená. Zrcadlově tempa růstu HDP jsou tedy značně podhodnocena. Tyto jejich závěry byly kontestovány Josefem Bradou a jeho spoluautory (viz diskusi v Economic Systems No. 3/2000 a článek J. Brada et al. "Inflation bias and productivity shocks in transition economies: The case of the Czech Republic" v Economic Systems No.1/2000), kteří tak podpořili názor, že Český statistický úřad i ve velmi složitém období odvádí stejně kvalitní práci při tvorbě agregátních cenových indexů jako úřady v etablovaných tržních ekonomikách. J. Hanousek a R. Filer pak v odpovědi Bradovi vyvracejí některé jeho argumenty, aby dospěli k závěru , ke kterému se připojuji i já, a sice, že míra inflace v transitivních ekonomikách je – pokud další nutný výzkum ve spolupráci se Statistickými úřady neprokáže jasný opak – dostatečně významně nadhodnocená.

Politicko-ekonomické implikace chybného měření inflace

Tato skutečnost má řadu velmi závažných politicko-ekonomických implikací, např. pro celkové hodnocení úspěšnosti transformace, pro srovnávání úrovně HDP v transformačním období s úrovní HDP v předtransformačním období (připomínám, že oficiálně udávaná úroveň HDP je v centrálně plánované ekonomice oproti skutečné úrovni vzhledem ke skryté inflaci i ze systémových příčin nadhodnocená, zatímco v tržní ekonomice je úroveň HDP vzhledem ke zkreslení inflace i ze systémových důvodů podhodnocena. Navíc platí, že hrubý národní produkt vytvořený v podmínkách příkazové ekonomiky, kdy neexistovala konkurence a suverenita spotřebitele, byl především mírou spotřebovaných zdrojů a mnohem méně mírou užitečného produktu. Naopak v podmínkách tržní ekonomiky je hrubý národní produkt mnohem více mírou užitečné produkce právě proto, že je systémově zabezpečena konkurence a suverenita spotřebitele. Jedna z evidentních implikací je, že jestliže konvenčně měřený HDP např. v r. 1999 by byl stejný jako konvenčně měřený HDP v r. 1989, pak platí, že stejná velikost zdrojů byla použita v r. 1999 s mnohem větším užitkem než v r. 1989),pro rozpočet, neboť jak známo např.valorizace důchodů se odvozuje od míry oficiálně měřené inflace, pro mzdová vyjednávání apod. Patrně se o řadě z nich zmíní ve svém vystoupení Jan Hanousek a proto se jim nebudu věnovat. S výjimkou jediné implikace, a sice jakou závažnost má skutečnost významného nadhodnocení oficiální míry inflace pro makroekonomickou politiku v transitivní ekonomice.

Považuji za nanejvýš pravděpodobné, že monetární politika kalibrovaná na oficiální a tedy vyšší míru inflace než je skutečnost bude vždy tvrdší než je žádoucí. Desinflace bude tak spojená s vyššími náklady v podobě ztráty produkce a vyšší míry nezaměstnanosti, a možná i s negativním dopadem na tempa růstu budoucího potenciálního produktu. Vrátím-li se do nedaleké minulosti zbytečné recese let 97 až 99, pak si myslím, že ČNB při kalibraci monetární politiky a při volbě inflačního cíle nebrala v úvahu i tu skutečnost, či alespoň velmi pravděpodobnou možnost, že oficiálně vykazovaná inflace je podstatně vyšší než inflace skutečná. Alespoň texty českých autorů z dílny ČNB, publikované ve sborníku Inflation targeting in transition economies a presentované při příležitosti loňského (2000) zasedání IMF a SB v Praze, žádnou zmínku o problému nadhodnocení oficiální míry inflace v transitivní ekonomice neobsahují. Tento problém by alespoň měl být nějak oddiskutován. Jako kdyby tito autoři zastávali silný názor, že česká makroekonomická politika nebyla a není vedena na scestí v důsledku pokřivené statistiky.

Otázka jak vysoká či nízká inflace má být cílována, což je tak jako tak mnohem komplikovanější pro transitivní tržní ekonomiku i z jiných důvodů, je tak navíc ještě komplikována v důsledku významného zkreslení oficiální míry inflace směrem nahoru. Anebo je už dnes bráno toto zkreslení v úvahu při diskusích nad inflačním cílem v bankovní radě a s vládou, neboť jak se dočítám jde o společně dohodnutý cíl, a vyhlášený cíl pro rok 2005 to skutečně vzal v úvahu? A když ano, tak jak? Anebo skutečně nejde o důležitý problém z pohledu hospodářsko-politického neboť ČSÚ už prostě umí zvláštnosti transformačního období při konstrukci agregátních cenových indexů uspokojivě zohlednit?

Karel Dyba, bývalý ministr hospodářství ČR